Reagan, Bush, McCain

V únoru tohoto roku otiskla Revue Politika překlad článku Evana Thomase „Kdo je McCain", který poměrně poutavě vylíčil osobnostní rysy kandidáta amerických republikánů pro letošní prezidentské volby. Text představil námořnickou tradici McCainů i důsledky jeho dlouholetého věznění a mučení ve vietnamském zajetí, ovšem nezabýval se senátorovými politickými názory, jeho ideologickým zázemím či prostředím jeho poradců.

V tomto textu bych chtěl ukázat cestu, již Republikánská strana k nominaci Johna McCaina od dob prezidentů Reagana a Bushe ml. urazila, a také současnou zahraničněpolitickou debatu na pravé straně americké politiky.

Výše zmíněný text z časopisu Newsweek zmiňuje také (bez dalšího upřesnění) poměrně okrajovou příhodu, kdy se senátor McCain rozohnil na svého kolegu Shelbyho, který chtěl v roce 2001 do jistého zákona prosadit položku 1,5 milionu dolarů na opravu litinové sochy římského boha ohně a kovářství Vulkána z Birminghamu ve státě Alabama. Z jistého pohledu jde o pikantní záležitost, jelikož v tomto městě se narodila současná ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová, která před osmi lety společně s Dickem Cheneym, Collinem Powellem, Paulem Wolfowitzem a Richardem Armitagem utvořila jádro poradců tehdejšího prezidentského kandidáta republikánů George W. Bushe. Svůj tým pojmenovali právě podle římského boha Vulkána a toto označení začali později používat i veřejně. Tito Vulkáni měli symbolizovat tvrdou a bojovnou politiku budoucího prezidenta obklopeného poradci spojenými zkušenostmi z armádního prostředí 70. a 80. let, kdy byla znovu obnovována síla USA po kolapsu ve vietnamské válce. Socha Vulkána byla nicméně v roce 1999 odstraněna pro svůj havarijní stav a její oprava vyžadovala nemalé náklady. Zpětně s nadsázkou nahlíženo se tak McCain postavil proti neokonzervativně-republikánskému symbolu administrativy prezidenta Bushe, který jej dříve v republikánských primárkách roku 2000 porazil.

Nespokojení konzervativci

Kromě tohoto „symbolického" souboje se senátor McCain poměrně často neshodl s administrativou současného prezidenta ani v praxi a mnozí konzervativní republikáni nemohou dodnes McCainovi přijít na jméno. Na druhé straně je však nutné zmínit, že v právě probíhající kampani se mnozí demokraté McCaina snaží vykreslit jako „McBushe", tedy jako kandidáta velmi podobného Georgi W. Bushovi, a varují před „třetím" funkčním obdobím v současné době rekordně nepopulárního prezidenta. Oba politici samozřejmě pocházejí z jedné politické strany a dlouhou dobu se v republikánském prostředí pohybují, a bylo by tak zvláštní, kdyby se v rámci tradičních témat konzervativců zásadně odlišovali. K mnoha otázkám spojeným s potraty, válkou v Iráku, zdravotní péčí, obchodní politikou či svazky homosexuálů je spojuje velmi obdobný postoj, ovšem mnohá témata jako vhodnost reakce na klimatické změny, některé otázky daní, způsob vyšetřování teroristů nebo výdaje federálního rozpočtu Bushe a McCaina rozdělují. Tento schematický rozdíl mezi oběma politiky však představuje spíše pohled liberálů, například novin The New York Times, které k některým rozdílům nebyly příliš vnímavé. Mnozí konzervativci totiž dlouho vůbec odmítali připustit, že by se McCain mohl stát jejich kandidátem. Charles Krauthammer jej nazval „odpadlickým šerifem" a vyjmenoval zásadní oblasti, kde se McCain odlišoval od imaginárního „správně" konzervativního kandidáta - daňové škrty, imigrace, financování kampaní nebo Guantánamo. Jenže jak si vlastně republikáni takového ideálního kandidáta představovali? Dle nejstarší konzervativní lobbistické organizace v USA, The American Conservative Union, která hodnotí ideologickou orientaci amerických politiků, vyšel senátor McCain s celoživotním prokonzervativním ratingem 82 %, avšak ani tohle mnohé nepřesvědčilo. Realističtí komentátoři americké pravice tak svým radikálním kolegům museli vysvětlovat, že 100% Ronald Reagan dnes již není možný a že i americký konzervatismus se o značný kus posunul. Tato „reaganostalgie", jak situaci v Republikánské straně nazval William Kristol, do velké míry stranu rozdělovala a přispěla k tvrdému průběhu souboje o nominaci. Kristol tento radikalismus odmítal a upozorňoval, že běžný prezident nemívá zcela ideologicky koherentní názory a pouze „spolupracuje" s hnutím, jehož je součástí. Jen jednou za generaci se objeví prezident, jakým byl i Ronald Rea­gan, který pouze nespolupracuje, ale který vede. A to je právě důvod, proč i mnoho současných konzervativních republikánů vzhlíží k jedinečným časům, kdy se americkým prezidentem stal vůdcem celospolečenského (konzervativního) hnutí.

Americký konzervatismus

O vývoji amerického konzervatismu nejlépe hovoří životní cesta nedávno zesnulého Williama F. Buckleyho jr., který v roce 1955 založil čtrnáctideník National Review, a vytvořil tak centrum střetávání velmi rozmanitých osobností. Jak píše Roman Joch, důležitý vliv zde měla především činnost Franka Meyera, který se od roku 1957 stal kmenovým redaktorem National Review a ve svém sloupku nazvaném „Principy a hereze" v podstatě definoval podstatu amerického konzervatismu. Meyerův „fuzionismus" sjednocoval ideály „libertariánů" a „tradicionalistů" z okruhu Buckleyho magazínu a hájil základní přesvědčení nově sjednocených konzervativců o existenci objektivního morálního řádu a nezměnitelné přirozenosti člověka. Ideje Buckleyho, Meyera a dalších si postupně hledaly cestu k politikům Republikánské strany, mezi jinými i k Barrymu Goldwaterovi, senátoru z Arizony. Doposud vládnoucí liberální republikanismus postupně v rámci strany ztrácel své pozice a Goldwaterovi konzervativci ji politicky ovládli. Goldwaterova prezidentská kampaň se tak stala významným předělem v dějinách Republikánské strany a předurčila její další vývoj. Veteráni této nakonec neúspěšné kampaně jako Reagan v Kalifornii nebo Bush sr. v Texasu tvořili základ republikánů po další generaci a představovali zároveň i přední představitele specifického hnutí amerického konzervatismu.

Pro Buckleyho konzervativce spojené Meyerovým fuzionismem a politicky ukotvené v goldwaterovském republikanismu představoval především Reagan naplnění specifické syntézy, která americký konzervatismus skládá ze tří proudů. Prvním je klasický liberalismus, který prosazoval svobodu v politice a ekonomice a ústavou zaručená práva svobodných občanů (silný konstitucionalismus). Druhý proud, klasický konzervatismus, přikládal důležitost udržování tradičního pohledu na společnost, morálku a náboženství. A třetí proud, antikomunismus, tvořil specifický myšlenkový směr, který se s ohledem na citlivost mnohých Američanů k vnějšímu ohrožení ze strany Sovětského svazu pravděpodobně stal nejen podstatným aspektem sjednocení konzervativců, ale přispěl například i ke vzniku neokonzervativního hnutí (Irving Kristol, Norman Podhoretz a další) a podnítil následné setkání obou směrů v Republikánské straně. Dle Williama Kristola se po porážce Barryho Goldwatera v roce 1964 právě Reagan postavil do čela amerického konzervatismu a skrze svá dvě funkční období guvernéra Kalifornie, prohru s Geraldem Fordem v roce 1976 a vítězství v následujících prezidentských volbách se pro republikány a konzervativce stal nepřekonatelnou ikonou.

Bush předurčil McCaina

Složitosti kořenů amerického konzervatismu a jeho politické reprezentace skrze Republikánskou stranu ukazují na obtíže, které každého kandidáta na prezidenta v tomto prostředí provázejí. Málo „reaganovského" McCaina mohl v letošních primárkách zastavit pouze tradiční republikánský konzervativec, jenže takový zde nebyl. Ani staromilský a pro moderní kampaně nepoužitelný Fred Thompson, ani hercem Chuckem Norrisem podporovaný populista Huckabee a nakonec ani Mitt Romney se nestali reprezentanty konzervativců Reaganova střihu a marně odolávali útokům ze strany autorů okolo National Review. Jenže, jak upozorňuje například Krauthammer, samotní republikáni i americký konzervatismus se od dob Reagana značně posunuli. Devadesátá léta s Clintonem naučila republikány hledat nové cesty a současným prezidentem se tak mohl stát „soucitný konzervativec" George W. Bush, který by Reagana překvapil nejen spoluprací s levicovým Teddy Kennedym na prosazení programu No Child Left Behind, podporou imigračního zákona z dílny McCain-Kennedy či rozšířením programů zdravotní péče, ale nakonec i expanzivní zahraniční politikou, tolik odmítanou paleokonzervativci a tradičními republikány. Konzervativci se tedy ideologicky posunují, ostatně jak ukazuje i William Kristol v jiném svém textu Reaganův program se nepochybně odlišoval od Goldwaterova a stejně i Bush ml. se lišil od Reagana. Případné zvolení Johna McCaina za šestého republikánského prezidenta z posledních osmi by tedy poukázalo na změny, které se na americké pravici a v USA celkově za poslední desetiletí uskutečnily.

Paralely amerického prezidentství

Abych se však vrátil k úvodu tohoto textu a zabýval se srovnáním dvou kandidátů Republikánské strany za posledních osm let, chtěl bych poukázat na některé okolnosti formování zahraničněpolitických koncepcí dřívějšího guvernéra Texasu George W. Bushe a současného senátora z Arizony Johna McCaina.

Každá administrativa se snaží do jisté míry vymezit vůči té předchozí a ani kandidát republikánů v roce 1999 nebyl po osmi letech vlády demokratického prezidenta výjimkou. Bushův předvolební program byl představen v umírněně internacionalistickém světle, s důrazem na realistický přístup a zá­roveň s tradiční idealistickou rétorikou zavazující USA k podpoře demokracie ve světě. Jeden z mála svých předvolebních projevů na zahraničněpolitická témata pronesl guvernér Bush v prezidentské knihovně Ronalda Reagana a k této ikoně konzervativců se v projevu dále vracel, podobně jako jeho volební poradci Condoleezza Riceová a Robert Zoellick ve svých textech pro časopis Foreign Affairs. S Reaganovou administrativou ostatně Bushe spojovalo také několik paralel, jako například tvrdá kritika z Evropy, specifický manažerský styl či výrazný vliv neokonzervativců na formování zahraniční politiky. Současný kandidát republikánů McCain se však spíše než k Reaganovi obrací k prvnímu poválečnému prezidentu USA Harry Trumanovi a rýsuje paralelu současnosti s dobou, kdy Truman společně s Franklinem D. Rooseveltem zakládal tzv. studenoválečný konsenzus americké zahraniční politiky, který USA zavazoval k boji s komunismem a Sovětským svazem. McCain do jisté míry opouští odkazy k Reaganovi a poukazuje na podobnost dneška s počátky studené války, kdy USA nepříliš úspěšně bojovaly vzdálenou válku (v Koreji) a stály proti nepříteli, který představoval nejen vojenskou a bezpečnostní hrozbu, ale prosazoval také ideologickou a hodnotovou alternativu tradicím západní civilizace. Po osmi letech tak přichází kandidát, který s rozpoznáním nebezpečí v podobě mezinárodního terorismu představuje spíše bojovnou rétoriku, Rusko nazývá „revanšistickou velmocí" a chce jej vyloučit ze skupiny G8. Jistá zarputilost a v tomto smyslu i „demokratizační radikálnost" letošního kandidáta republikánů ukazuje na rozdíl, který strana za osm let ušla a podtrhuje změny, které v rámci americké politiky proběhly po teroristických útocích 11. září 2001.

McCainův demokratický realismus

Američtí prezidenti, kteří přicházejí do úřadu z pozice guvernéra jednoho ze států USA (např. Ronald Reagan, Bill Clinton nebo i George W. Bush), tradičně nemají široký přehled o americké zahraniční politice či o realitě mezinárodních vztahů. Do této skupiny však McCain nepatří a představuje kandidáta, který se zahraniční politice dlouhá léta věnuje. Můžeme se ostatně podívat na předvolební koncepce republikánského kandidáta McCaina a složení jeho poradního týmu, jelikož z podobného hlediska před osmi lety, kdy zahraničněpolitickou část Bushova programu vytvářela skupina výše zmíněných Vulkánů, bylo možné některé závěry vyvodit. Kdo a co Johnu McCainovi radí?

Republikánské prezidentské kandidáty dnes i před osmi lety spojuje snaha vyvažovat v rámci zahraniční politiky zájmy USA a jejich hodnoty. Bushovi Vulkáni byli tvořeni jak neokonzervativními jestřáby, tak i tradičnějšími realisty, a zdá se, že podobné složení svých poradců si vytváří i John McCain. Mezi členy jeho zahraničněpolitického týmu patří dle novin The New York Times například neokonzervativci a jestřábi jako Robert Kagan či John Bolton, naopak mezi (spíše) realisty patří bývalý Bushův ministr zahraničí Colin Powell a jeho náměstek Richard Armitage či poradce pro otázky národní bezpečnosti Bushe sr. Brent Scowcroft. Zdá se tedy, že neokonzervativci a realisté soupeří v rámci Republikánské strany o podobu zahraniční politiky případného prezidenta USA a John McCain se skrze své mnohaleté zkušenosti snaží svoji volební pozici rozvinout někde uprostřed. Pro mnohé je však skutečný ­McCainův názor záhadou, a nemůžeme se divit, když se z realisty poučeného nezdarem ve Vietnamu po konci studené války stal jestřáb ochotný použít americké zbraně k humanitárním intervencím či k šíření demokracie ve světě. Tento názorový posun McCaina do jisté míry spojuje se zkušeností většiny Bushových Vulkánů a současně poukazuje na vývoj, který na americké pravici za poslední roky proběhl.

V rámci hlavního projevu o zahraničněpolitických otázkách v Los Angeles (částečně napsaného právě Kaganem) se ­McCain nazval „realistickým idealistou", a přidal tak tento obrat do dřívějších snah o pojmenování republikánské zahraniční politiky. Guvernér Bush v projevu z roku 1999 například prosazoval koncept nazvaný „americký internacionalismus", (neo)konzervativní komentátor Charles Krauthammer popisoval Bushovu politiku jako „demokratický realismus" a v nedávno vyšlé knize After Neocons přišel Francis Fukuyama s názvem „wilsoniánský realismus". Otázka možné proměny americké zahraniční politiky či zachování Bushova „demokratického realismu" však pro případ zvolení arizonského senátora zůstává nadále otevřena.

Autor vystudoval mezinárodní vztahy a právo na Masarykově univerzitě a je šéfredaktorem webového časopisu Global Politics.