Rakousko: poslední bašta protireformace

V Pochodu Radeckého Josepha Rotha je plno pasáží, které stojí za zapamatování, ale jen málokterá připomíná éru císařského Rakouska více než Rothův popis každoročního procesí o svátku Božího těla, jež slavilo svátost oltářní: „V černých lakovaných kočárech seděli zlatem odění rytíři Zlatého rouna a prostí, růžolící církevní otcové. Za nimi, jako majestátní vichřice, míhaly se žíněné chocholy pěší stráže. A nakonec zvony svatoštěpánského dómu hlaholily pozdravem římskokatolické církve … starému císaři.“ Pro Rotha, který na zaniklou habsburskou monarchii pohlížel z perspektivy problémy zmítané meziválečné střední Evropy, ztělesňovala tato přehlídka majestátu nadčasový pocit stability a blahobytu; přesto to však bylo jen docela nedávno, kdy se oslava svátku Božího těla, jak jsme ji právě popsali, stala hlavní přehlídkou vlastenectví a státní moci. Nedávno publikovaná práce Daniela Unowského ukazuje, jak nový císař František Josef stvrdil obrodu „tradičních“ rituálů, jež se staly součástí obnovy panovnické autority po revolucích z let 1848 a 1849. Vedle obřadu mytí nohou, při němž císař ve velikonočním týdnu omýval nohy dvanácti vídeňských chuďasů, se oslava svátku Božího těla proměnila v jednu z hlavních událostí oficiálního kalendáře. Krátce řečeno, habsburský dvůr opětovně kodifikoval opomíjené zvyklosti, aby tak veřejně demonstroval obnovenou, absolutní moc Bohem ustanoveného, katolického panovníka. (...)