První genocida dvacátého století?

Termín „genocida", který zavedl v roce 1944 polsko-židovský právník, emigrant Raphael Lemkin, měl popisovat tehdy probíhající Hitlerovu kampaň za vyhlazení Židů v Evropě. Avšak Lemkinův zájem o tento nejohavnější ze všech zločinů - který on i ostatní definovali jako plánované úsilí o zničení celého národa nebo etnické skupiny - dlouho předcházel vzestupu nacismu. K ukrutnostem, které nejprve přitáhly jeho pozornost k tomuto problému, došlo v jiné světové válce a v jiném kontextu. Nebyly to úděsné akce Němců proti Židům z první poloviny čtyřicátých let, ale osmanských Turků proti arménské menšině v letech 1915-1916.

Dodnes však případ Arménů vyvolává spory, které holocaust vně neklidných hranic arabského světa nevzbuzuje. Současná vláda v Ankaře, stejně jako každá z těch, které jí předcházely, obvinění z genocidy vehementně odmítá a vyvinula silný diplomatický tlak proti každému pokusu zvenčí dávat události z první světové války do stejné kategorie jako Hitlerovo konečné řešení. Turky v tom podporují nejen jejich obhájci, ale i řada uznávaných historiků včetně Bernarda Lewise, doyena amerických orientalistů a odborníka na Turecko.

Proti tomuto názoru jde velká vlna světového mínění od oficiálních prohlášení různých vlád a náboženských organizací až k deklarovanému konsenzu Mezinárodní asociace vědců zabývajících se genocidou. Citové postoje k této otázce jsou ve skutečnosti tak silné, že ještě dnes, téměř století po této události, zabarvují vztahy Turecka k jiným národům. Například Evropský parlament ve Štrasburku přijal 29. září 2005 rezoluci požadující jako podmínku připojení k Evropské unii to, aby Turecko uznalo masové zabíjení svých arménských občanů během první světové války za případ genocidy. Arménský případ je neustále pokládán za precedent dlouhé řady všech následných případů masového vraždění a „etnického čištění", včetně zabíjení v Bosně, Kosovu a Rwandě v devadesátých letech dvacátého století a v Súdánu dnes.

Mělo by se zdůraznit, že nikdo nezpochybňuje míru arménského utrpení ze strany Turků. Osmanská vláda téměř bez jakéhokoli varování přinutila arménské muže, ženy a děti opustit jejich historické komunity; během následného sužujícího přesunu přes hory a pouště velký počet z nich zemřel na následky strádání a nemocí nebo byl zavražděn. Odhadnout skutečný rozsah ztrát na lidských životech sice znemožňuje absence dobrých statistik o předválečné arménské populaci v Turecku, ale věrohodné odhady stanovují počet úmrtí na více než 650 tisíc, tedy kolem 40 procent celkového počtu 1,75 milionů Arménů.

Historickou otázkou je promyšlenost této akce - tj. zda turecký režim záměrně organizoval vyhlazení své arménské menšiny. Podle konvence o genocidě z roku 1948 je záměr zničit nějakou skupinu nezbytnou podmínkou genocidy; podobně většina ostatních definic tohoto zločinu všech zločinů trvá na ústředním postavení zlovolného záměru. Klíčovým problémem, který by měl být vyřešen, tedy není velikost ztrát na životech sama o sobě, ale to, zda se turecká vláda záměrně snažila o úmrtí, k nimž, jak víme, došlo.

Dějiny Arménů

Arméni žili na jižním Kavkaze, mezi Černým a Kaspickým mořem, od doby starověku. Na začátku čtvrtého století přijali jako první národ křesťanství za státní náboženství. Velkou část své dlouhé historie však strávili pod cizí nadvládou. Poslední nezávislý arménský stát (před dnešní postsovětskou Arménskou republikou) zanikl v roce 1375 a do začátku šestnáctého století se většina Arménů stala poddanými Osmanské říše. V systému millet, který zavedl sultán Muhammad II. (1451-1481), se jako „loajální komunita" těšili náboženské, kulturní a sociální autonomii a tento status přetrval skoro až do devatenáctého století.

I když velký počet Arménů sídlil v Konstantinopoli a v jiných osmanských městech, kde prosperovali jako obchodníci, bankéři a řemeslníci, většina i nadále žila jako zemědělci ve východní Anatolii. Během autokratické vlády Abdula Hamida II. (1876-1909) se úděl Arménů zhoršoval a začaly se u nich projevovat nacionalistické postoje. V červnu 1890 založili arménští studenti v Ruskem ovládané oblasti Kavkazu Arménskou revoluční federaci. Dašnakové (jak si říkali) požadovali politickou a ekonomickou nezávislost turecké Arménie a zahájili guerillovou válku proti tureckým armádním jednotkám, policejním stanicím a kurdským vesnicím, které se účastnily útoků na Armény. Operovali ze základen na Kavkazu a v Persii a výhodně využívali hornatého terénu východní Anatolie.

Válečná léta

Když v roce 1908 po nekrvavém převratu uchopilo moc v Konstantinopoli nacionalistické a modernizační hnutí známé jako Mladoturci, Dašnakové vyhlásili ukončení bojů. Avšak příměří netrvalo dlouho. Se vstupem Turecka do světové války na straně Německa a proti Rusku, tradičnímu spojenci Arménů, Dašnakové ozbrojený odpor obnovili. V dubnu 1915 nabraly arménské guerillové aktivity na síle. Cesty a komunikační spoje byly zablokovány. Henry Morgenthau, americký velvyslanec v Konstantinopoli, hlásil 25. května do Washingtonu, že nikdo neodhaduje arménské guerilly „na méně než 10 000 mužů, přičemž blíže skutečnosti bude pravděpodobně číslo 25 000".

Mezitím ruská větev Dašnaků organizovala dobrovolníky pro boj s Turky na kavkazské frontě. Většina z těchto dobrovolníků - jichž bylo podle jednoho arménského zdroje 15 000 - byla poddanými Ruska. Část z nich byla zproštěna vojenské služby, někteří však byli turečtí Arméni, kteří překročili hranici, aby se připojili k dobrovolnickým jednotkám. Nabídky pomoci proudily rovněž z arménské diaspory až z daleké západní Evropy a z USA.

V březnu 1915 organizace Dašnaků v bulharské Sofii navrhla vylodit 20 000 dobrovolníků na tureckém pobřeží v arménské baště v Kilikii. Ve stejném měsíci Arménský národní obranný výbor v Americe sídlící v Bostonu informoval britské ministerstvo zahraničí, že byly učiněny „přípravy za účelem vyslání dobrovolníků do Kilikie, kde velká část arménského obyvatelstva rozvine prapor povstání proti turecké vládě". Věřilo se, že vlády Británie a Francie jim dodají munici a dělostřelectvo.

Turecké obavy z vnitřního odboje vyhrotilo následující měsíc povstání, jež propuklo v městě Van. Van, který se nacházel blízko ruské hranice a v srdci historické Arménie, byl již dlouho centrem nacionalistické agitace. Turecký místodržitel 24. dubna 1915 hlásil, že 4 000 arménských bojovníků zahájily palbu na policejní stanice, vypalovaly muslimské domy a zabarikádovaly se v arménské čtvrti. K obléhaným vzbouřencům se nakonec připojilo asi 15 000 utečenců z venkova. Ani ne o měsíc později byli tito vzbouřenci zachráněni postupující ruskou armádou, která donutila tureckou posádku k ústupu. Zda bylo vanské povstání určeno k tomu a načasováno tak, aby usnadnilo postup Rusů, nebo zda to byla defenzivní akce, která měla zabránit už naplánované deportaci arménské komunity, zůstává jedním z bodů zuřivých sporů v historiografii té doby.

Když se nebudeme omezovat jen na jednotky turecké armády, poskytli Dašnakové významnou pomoc i samotné ruské armádě (ponecháme stranou 150 000 arménských poddaných cara, kteří v ní sloužili). Arménští dobrovolníci byli hluboce obeznámeni s rozeklanými horami východní Anatolie a stali se nedocenitelnými průzkumníky a průvodci. V jedné slavné epizodě se koncem léta 1914 setkal legendární arménský vojenský vůdce Andranik Ozanian s velitelem carských sil na Kavkaze, generálem Mišlajevskim, aby mu ukázal cesty, jimiž mohla ruská armáda postupovat na Turecko.

Arménský národ, jak Turci viděli, tak spojil po celém světě svůj osud s věcí Dohody a postavil se proti nim v nelítostném boji. Osmanský režim, který začal pokládat Armény za pátou kolonu, se rozhodl učinit rázné kroky k zastavení jejich vlastizrádných akcí. Jak hlásil Morgenthau v červenci 1915 do Washingtonu, „protože arménští dobrovolníci, z nichž mnozí byli poddanými Ruska, se na Kavkaze připojili k ruské armádě a protože někteří z nich byli zapleteni do ozbrojených revolučních hnutí a jiní pomáhali Rusům v invazi do vanské oblasti, probíhá hrozná odplata".

V očích Mladoturků však nešlo ani tak o odplatu jako o národní přežití v situaci mimořádného nebezpečí zapříčiněného vážnými vojenskými porážkami. Britové dobyli Basru v Mezopotámii a postupovali na Bagdád. Spojenci zahájili útoky na Dardanely. Z obavy, že padne hlavní město, zahájili Turci přípravy k evakuaci sultána a pokladu z Konstantinopole. Ruské oddíly mezitím postupovaly do východní Anatolie a arménské guerilly, které byly aktivní v týlu turecké armády, ohrožovaly pro říši životně důležité trasy. I kdyby se chopil zbraní jen omezený počet Arménů, úřady v Konstantinopoli to chápaly tak, že mají co dělat s populací zrádců.

Ve skutečnosti v bezprostředním dozvuku války a na pařížské mírové konferenci v roce 1919 nedělali Arméni se svým příspěvkem k vítězství Spojenců žádné cavyky. Naopak. Boghos Nubar, vedoucí arménské delegace, už na konci října 1918 prohlásil, že jeho národ fakticky vedl válku a bojoval po boku Spojenců na všech frontách. Francouzskému ministru zahraničí konkrétně napsal, že 150 000 Arménů bojovalo v řadách ruské armády a drželo frontu na Kavkaze, když se Rusové v roce 1917 z války stáhli. Jak řekl Nubar na mírové konferenci 8. března 1919, Turkové ničili Armény „odvetou za naši neúnavnou oddanost věci Spojenců".

Prostřednictvím této rétoriky chtěl Nubar samozřejmě zajistit podporu mírové konference nezávislé Arménii. Ale základní fakty, které uvedl, byly správné: Arméni skutečně podporovali Spojence různými způsoby. Velký počet z nich ignoroval varování z mnoha stran a bojoval proti Turkům, a vláda, přitlačena ke zdi, reagovala rozhodně a prudce. Ačkoli nic z toho nemůže sloužit k ospravedlnění věcí, kterých se Turci vůči nim dopustili, poskytuje to neodmyslitelný historický kontext humanitární katastrofy, která následovala.

Humanitární katastrofa

Rozměry této katastrofy se nedají popřít. Kruté metody uplatňované Mladoturky zahrnovaly zabíjení významných osobností z řad Arménů v Konstantinopoli a východních provinciích. Snad až jeden milion arménských civilistů byl vyhnán ze svých domovů. Na cestě přes nejnehostinnější území jim běžně scházelo přístřeší a potrava a často byli vystaveni vražednému násilí vládních eskort a kurdských kmenů, které ovládaly jižní cesty Osmany kontrolované Sýrie. Na této cestě jich zemřel obrovský počet.

Můžeme objasnit tuto tragédii, aniž bychom přijali hypotézu o genocidním plánu Mladoturků? Většina autorů stojících na straně Arménů odpovídá negativně. Citují cizí diplomaty, kteří se v té době nacházeli v dějišti těchto událostí a tváří v tvář tak velkému počtu mrtvých učinili závěr, že tak hrozné ztráty na životech mohou být jen záměrným výsledkem deportací. Tento závěr však opět nebere v úvahu bezprostřední pozadí, na němž musí být tyto strašné události posuzovány.

Jednou z hlavních příčin arménské katastrofy bylo hladovění, avšak Arméni nebyli zdaleka jediní, kteří zakoušeli takové strádání. Kritický nedostatek potravin byl v Turecku té doby všeobecným jevem. Vojenská mobilizace velkého počtu rolníků v roce 1914 stejně jako bezohledné rekvizice jejich koňů, oslů a povozů znemožnily sklidit úrodu a ponechaly pro sklizeň v následujícím roce mnoho polí neobdělaných. Na jaře roku 1915 sdělil velvyslanec Morgenthau do Washingtonu, že celková vnitřní situace říše je „žalostná" a „denně umírají hladem tisíce obyvatel". Na konci jara a v létě 1915 byly osmanské provincie Palestina, Libanon a Sýrie postiženy záplavou kobylek, což vytvořilo podmínky hladomoru. Věci byly o to horší, že spojenecké válečné loďstvo blokovalo pobřeží Sýrie a Libanonu, což znemožňovalo dovážet potraviny z Egypta.

Potraviny, které byly v Turecku dostupné, navíc často nemohly být distribuovány. V zemi existovalo jen málo jednokolejných železnic, které byly přetížené, a nedostatek uhlí a dřeva často odsuzoval lokomotivy k odstávce. Klíčový tunel na cestě směrem k Sýrii - na slavné bagdádské železnici - byl dokončen až ke konci války. Výsledný nedostatek postihoval i tureckou armádu, jejíž oddíly, jak sděloval jeden německý důstojník, dostávaly maximálně jednu třetinu svých přídělů. Nepřekvapuje proto, že v situaci, kdy na podvýživu umírali vojáci turecké armády, se dostávalo - pokud vůbec - jen málo jídla na deportované Armény.

Špatné zacházení s řadovými tureckými vojáky, které bylo předmětem mnoha komentářů, vlastně poskytuje poučné srovnání s bídným údělem Arménů. Ačkoliv „pro dodávky armádě byly konfiskovány potraviny a oblečení," napsal jeden americký misionář ve Vanu, „vojáci z toho měli velmi malý užitek. Byli špatně živeni a uboze oblečeni, pokud vůbec nějaké jídlo a šatstvo dostali." Dánská misionářka Maria Jacobsenová si 7. února 1915 do deníku poznamenala: „Důstojníci si plní kapsy, zatímco vojáci umírají hladem, nedostatečnou hygienou a nemocemi." Mnozí z nich neměli boty ani ponožky, oblečeni byli v hadrech.

Zvláště děsivé bylo zacházení s tureckými vojáky, kteří byli zranění nebo nemocní. Ti, kdo se dokázali dostat do nemocnic - což se mnohým vůbec nepodařilo -, ve velkém počtu umírali kvůli nehygienickým podmínkám a nedostatku základních dodávek. Pacienti se museli dělit o postele nebo prostě jen leželi jeden vedle druhého na podlaze v zařízeních, kde zpravidla chyběla tekoucí voda a elektřina. Rychle se šířily tyfus, cholera, úplavice a jiné infekční choroby. Jak si 24. května 1916 Jacobsenová poznamenala, v městě Malatia vypukla cholera a zabíjela sto vojáků denně. „Armáda tam," napsala, „brzy zahyne i bez války."

Během první světové války Turci zaznamenali asi 244 000 mrtvých v boji. Oproti tomu asi 68 000 vojáků zemřelo na zranění a téměř půl milionu na nemoci - poměr bojových a nebojových úmrtí je téměř jistě nesrovnatelný se všemi ostatními válčícími národy. Tyto hrozné ztráty samozřejmě neomlouvají zacházení s Armény, ale ani je nelze přehlížet při jakémkoli hodnocení obecných podmínek, v nichž se odvíjel jejich osud. Mnoha úmrtím na straně Turků by se dalo zabránit lepšími hygienickými podmínkami a lékařskou péčí. U vlády, která byla tak lhostejná k utrpení svých vlastních vojáků, lze stěží očekávat, že projeví zájem o hroznou lidskou bídu vyplývající z deportace menšinové populace oprávněně či neoprávněně podezřívané z vlastizrady.

Bez důkazů

Jedním z problémů matoucích arménskou stranu v tomto sporu je, že neexistuje žádná autentická dokumentace, která by dokazovala vinu ústřední turecké vlády za masakry v letech 1915-1916. Při absenci takových dokladů se Arméni museli spoléhat na materiály, jejichž autenticita je sporná, jako jsou Paměti Naima Beye od Arama Andoniana. Anglické vydání této knihy, poprvé publikované roku 1920, nabízí jako důkaz třicet telegramů, které údajně zaslal Talaat Paša, turecký ministr vnitra, a z nichž některé nařizují zabití všech Arménů bez ohledu na pohlaví či věk. Tato kniha je však pokládána za výmysl nejen tureckými historiky, ale prakticky všemi západními badateli zabývajícími se osmanskou historií.

Podobně nespolehlivé jsou verdikty tureckých vojenských soudů, které v letech 1919-1920 shledaly za masakry Arménů odpovědnými nejvyšší vedení mladotureckého režimu spolu se zvláštními silami organizace zvané Teskilat-i Mashusa. Tyto soudy trpěly vážnými nedostatky všeho, co charakterizuje spravedlivý proces; a co je ještě důležitější, ztratily se všechny původní soudní dokumenty a nezbylo nic než kopie některých z nich, které byly otištěny ve vládních novinách a tisku.

Je pravda, že stejně tak nebyl nalezen žádný psaný záznam Hitlerova rozkazu ke konečnému řešení „židovské otázky". Hlavní prvky rozhodovacího procesu vedoucího k likvidaci Židů v Evropě však mohou být rekonstruovány z událostí, soudních svědectví a bohaté zásoby autentických dokumentů. Lze pochybovat o tom, zda by norimberské soudy vůbec kdy dosáhly svého obrovského významu při prokazování zločinů nacistického režimu, kdyby se musely spoléhat na několik kopií namísto tisíců původních dokumentů uchovávaných v archivech. Pokud nedojde k nějakému nepravděpodobnému senzačnímu objevu nových dokumentů v tureckých archivech, lze bezpečně tvrdit, že žádná podobná svědectví k tragickým událostem z let 1915-1916 neexistují.

Zároveň mnoho faktů o deportacích Arménů odporuje teorii, že šlo o součást promyšleného programu jejich vyhlazení Turky. Za prvé, velké arménské komunity v Konstantinopoli, Smyrně a Aleppu byly deportace ušetřeny, a nehledě na strasti, které postihovaly také muslimské obyvatelstvo v těchto městech, přečkaly válku poměrně nedotčeny. To by mohlo být analogické Hitlerově neschopnosti začlenit do konečného řešení Židy z Berlína, Kolína a Mnichova. K cestě pěšky, která si vyžádala tolik životů, však byli donuceni jen Arméni z východní a střední Anatolie, tedy z částí země, kde nebyla železnice. Všude jinde a navzdory skutečnosti, že jednokolejná bagdádská trasa byla přetížena transportem oddílů a dodávek, bylo deportovaným Arménům povoleno koupit si jízdenku, a tak byli ušetřeni alespoň některých útrap deportačního procesu. Jestliže, jak se často uvádí, bylo záměrem nutit vyhnance k pochodu, dokud nezemřou vyčerpáním, proč nebyl tento trest uložen všem?

Podobné rozdíly lze nalézt v osudech jiných částí arménské populace. Zatímco mnozí z vyhnanců byli ponecháni, aby se postarali sami o sebe a často zemřeli hladem, jiní dostávali tu a tam najíst. Někteří četníci doprovázející konvoje prodávali své svěřence Kurdům, kteří je olupovali a vraždili, kdežto jiní četníci je chránili. Z některých míst byli vyhnáni všichni Arméni bez ohledu na vyznání, kdežto jinde dostali protestanti a katolíci (na rozdíl od příslušníků arménské církve) výjimku. Mnozí z deportovaných v místě svého nového usídlení podlehli krutým podmínkám, jiní byli schopni přežít jako užiteční řemeslníci či obchodníci. V některých lokalitách nezajistila výjimku z deportací ani konverze na islám, v jiných bylo velkému počtu Arménů povoleno konvertovat, a tak se zachránit, či k tomu byli dokonce nuceni.

Důsledky neschopné byrokracie

Všechny tyto rozdílnosti - jak v zacházení, tak ve výsledku - lze stěží smířit s promyšleným programem totálního vyhlazení. Jak tedy vysvětlit události z let 1915-1916? Čemu přičíst tyto obrovské ztráty na životech?

Dokumenty naznačují, že osmanská vláda chtěla zorganizovat systematický proces deportace, dokonce relativně humánní, jak se dá odhadnout z mnoha dekretů nařizujících ochranu a soucitné zacházení s deportovanými. Avšak, nehledě na spravedlnost samotného příkazu k vystěhování, deportace a nové usídlení Arménů se odehrávaly, jak jsme viděli, v době velké nejistoty a rozvracení celé země a v podmínkách rozšířeného utrpení a strádání mezi tureckými civilisty i vojenským personálem. Úkol přemístit několik stovek tisíc lidí v krátkém časovém rozpětí a pomoci velmi primitivního dopravního systému zkrátka přesahoval schopnosti turecké byrokracie.

Mnoho tehdejších pozorovatelů skutečně vidělo tuto tragédii v tomto světle a neustále poukazovalo na nekompetenci a neefektivitu osmanské byrokracie. „Nedostatek vhodných dopravních prostředků," napsal v září 1915 americký konzul v Mersině, „je nejdůležitějším faktorem mezi příčinami tohoto utrpení." Přibližně ve stejné době sdělil německý konzul v Aleppu svému velvyslanci, že arménští vyhnanci umírají, protože Turkové „nebyli schopni vyřešit organizační úkol masového stravování". Dlouhé memorandum o arménské otázce, které v roce 1916 sepsal úředník německého velvyslanectví Alexander von Hoesch, zdůrazňovalo nedostatek základní odpovědnosti: někteří místní úředníci se snaží zmírnit strádání vyhnanců, kdežto jiní jsou vůči Arménům extrémně nepřátelští a v rozporu s Konstantinopolí je nechávají napospas násilí Kurdů a Čerkesů.

Najít společnou poznávací perspektivu

Sázky v tomto historickém sporu jsou dodnes vysoké a obě strany neustále uplatňují tvrdou taktiku, aby prosadily svůj názor. Turecká vláda pravidelně hrozí represáliemi každému, kdo zpochybňuje její vlastní verzi těchto událostí, a tuto hrozbu nedávno vyplnila, když zrušila objednávku na francouzský špionážní satelit za 149 milionů dolarů poté, co francouzské Národní shromáždění v roce 2001 prohlásilo, že masové zabíjení Arménů během první světové války bylo případem genocidy. Pokud jde o Armény, rovněž hrají tvrdě. Když Bernard Lewis v roce 1994 v dopise deníku Le Monde z vědeckého hlediska zpochybnil existenci vyhlazovacího plánu ze strany osmanské vlády, jistá francouzsko-arménská organizace podala žalobu a francouzský soud uznal Lewise vinným, že zapříčiňuje „tragickou újmu pravdivé paměti".

Ale existují také nadějnější signály, alespoň na akademické frontě. V posledních několika letech byla uspořádána řada konferencí, na nichž se setkali turečtí a arménští vědci ochotní diskutovat o událostech z let 1915-1916 bez politické agendy. Turecká historická věda vykazuje známky postnacionalistické fáze a rovněž někteří badatelé z arménské strany se nyní angažují ve výzkumu oproštěni od propagandistické rétoriky. Rozumí se samo sebou, že takové snahy přivolávají na hlavy nepřizpůsobivých historiků obvinění ze zrady či dokonce vlastizrady. Bylo by pošetilé očekávat, že k opravdovému smíření dojde nějak brzy.

To vše vyvolává hluboce znepokojivé otázky, týkající se do značné míry role, jakou hrála téměř po století ve vztahu mezi Turky a Armény sama představa genocidy. Neboť je-li jednou toto obvinění na stole, je nesmírně těžké (ne-li nemožné) dosáhnout jakéhokoli druhu vzájemně přijatelného řešení. Jak napsal turecký historik Selim Deringil, obě strany musí „udělat krok zpět od dialogu hluchých, zda to byla genocida, či nikoli", a místo toho hledat „společnou poznávací perspektivu".

Přidržíme-li se tedy jeho rady, jak bychom nejlépe posoudili arménskou tragédii? Prvotním záměrem příkazu k deportaci nepochybně nebylo vyhladit celou skupinu lidí, ale odebrat podporu arménským guerillovým bandám a odsunout Armény z válečných zón a jiných strategických lokalit. Bolestná zkušenost s jinými křesťanskými minoritami během balkánských válek (1912-1913) Osmanům vyostřila citlivost ke vzpourám a územním ztrátám. Talaat Paša, ministr vnitra, prý v roce 1915 řekl vládě: „Musíme vytvořit turecký blok zbavený cizích prvků, který již v budoucnosti nikdy nedá Evropanům příležitost vměšovat se do vnitřních záležitostí Turecka." Velvyslanec Morgenthau zaznamenal, jak mu turecký ministr války Enver Paša při několika příležitostech řekl, že vláda musí energicky vystoupit proti každé komunitě, jakkoli malé, která by usilovala o nezávislost a jednala přímo proti zájmům říše.

Za humanitární katastrofu, kterou následně toleroval u svých arménských obyvatel, jistě nese osmanský režim svůj díl odpovědnosti, stejně jako za obecnou korupci, břídilskou a špatnou vládu a lhostejnost k utrpení svých vlastních obyvatel během první světové války. A můžeme jít ještě dále: s výhodou zpětného pohledu si lze rovněž položit otázku, zda vážnost hrozby, kterou představovali arménští revolucionáři, ospravedlňovala tak drastické opatření, jakým je i částečná deportace. Kanadský badatel Gwynne Dyer možná vystihl tuto věc nejlépe, když napsal, že ačkoli turecká obvinění z masové neloajálnosti, vlastizrady a revolty ze strany osmanských Arménů byla „zcela pravdivá, pokud šlo o arménské pocity, byla jen zčásti pravdivá vzhledem k otevřenému jednání a zcela nedostatečná jako ospravedlnění toho, co se stalo Arménům".

Kdyby jak Arméni, tak Turkové přijali toto hodnocení alespoň jako výchozí bod pro další diskusi, dosáhli by důležitého milníku na cestě k urovnání jednoho z nejtrpčích a nejdéle trvajících konfliktů moderní historie.

Z časopisu Commentary, prosinec 2005, přeložil Jiří Ogrocký.