Provazochodec Max Beckmann

Nedávná výstava Max Beckmann. Obrazy, kresby a grafiky v pražském Museu Kampa (27. 5. - 13. 9. 2009) mě přiměla znovu otevřít zápisky, texty a přednášky tohoto německého malíře, jehož záhadné obrazy mě vždy fascinovaly. Beckmann byl umělec obrovského talentu a vůle, ale také zvláštní, ironický člověk, jak je zřejmé z ukázky sarkastického autobiografického textu, který napsal v roce 1923 pro nakladatelství Piper. Říká se, že jeho představa dobře stráveného večera byla sedět sám v obleku v baru drahého hotelu a tiše pozorovat přes okraj sklenky šampaňského lidi kolem, aby načerpal inspiraci pro své obrazy. Ve vlastním domě si potrpěl na absolutní přesnost. Když se někdo objevil jen o pár minut dříve, Beckmann přišel ke dveřím a oznámil, že Herr Beckmann není ještě doma. Když zrovna nepracoval, četl knihy - Nietzscheho, Schopenauera, romantické básníky a knihy o mystických a gnostických naukách. „Beckmann je nepříliš sympatický člověk," napsal o sobě v roce 1924. „Beckmann má smůlu, že mu osud dal do vínku malířský talent, ale ne banku." (...)