Prostředí koncilu

Byl to skutečný zlom, obrat, když Římana s panskými způsoby Pia XII. roku 1958 vystřídal chytrý a zároveň citlivý selský syn Angelo Giuseppe Roncalli z bergamských hor. „Un grasso!" (tlouštík) křičeli lidé na svatopetrském náměstí, když se 28. října onoho roku objevil v loggia dei benedizioni (odkud papežové udílejí požehnání) nad sloupořadím chrámu sv. Petra nově zvolený papež. Byl to velký kontrast k asketicky štíhlému aristokratickému papeži Pacellimu: podsaditý muž „s velkou hlavou a obrovskýma ušima" (Horst Fuhrmann) nastoupil na papežský trůn. Jan XXIII., tenkrát už sedmasedmdesátiletý, byl pokládán za přechodného papeže. Avšak právě od něj měly vzejít nové impulzy pro církev 20. století: papež Roncalli se stal nejen papežem koncilu, nýbrž i papežem smíření - v době, kdy vrcholil konflikt mezi Západem a Východem s kubánskou krizí a hrozbou nové světové války. (...)