Propadliště kritického ducha

Francie se ráda stylizuje do role autentického národa-nositele karteziánského ducha schopného kritického myšlení. Současná zahraniční politika této země však vyvolává vážné pochybnosti o pravdivosti takovéto sebeprezentace. Nejde jenom o pochybný morální nárok na globální zastupování „sirotků" tohoto světa tváří v tvář hrubé imperiální síle USA. Francouzský prezident, z něhož občas vypadne tu pohrdavá poznámka o „dobré příležitosti pomlčet", kterou promeškali noví členové EU, tu arogantní výhružka neposkytnutí rozvojových fondů, budou-li se zpěčovat přijetí Evropské ústavy v podobě, která se líbí Francii, udělal vše pro to, aby odhalil falešné ledví tohoto nároku. Avšak ani při nejlepší vůli nelze vystopovat známky racionality a logické ucelenosti v nepřehledné zahraniční politice Francie, bezvýhradně otevřené vůči Východu (vytvoření hlasovací mašinérie v RB OSN za účasti Ruska a Číny, nabídka na členství v EU Ukrajině) a bezvýhradně destruktivní vůči svému západnímu spojenci. Ve skutečnosti Francie žádnou srozumitelnou zahraniční politiku prostě nemá, i když se snaží tuto skutečnost skrýt za protiamerickou rozmáchlou gestikulaci, která už rozdělila OSN, EU, NATO i G 8, aniž by nabídla k Bushově doktríně věrohodnou alternativu. Ve výsledku by snad ani členové francouzské vlády neuměli odpovědět na otázku, co si Francie vlastně přeje zejména v Iráku, a na Blízkém východě vůbec. Opravdu si přeje porážku Spojených států a jejich stažení z Iráku na způsob útěku ze Saigonu? Co obzvlášť dobrého by to znamenalo pro Francouze, o Iráčanech nemluvě? Nebo si přeje stabilizaci Iráku a jeho transformaci ve fungující demokratickou společnost, která by mohla být inspirací pro celý arabský region? Nebylo by potom lepší připojit se ke koalici a využívat svého vlivu zevnitř? Chirakův sen o „multipolárním světě" je z každého hlediska bludařením. Ani planeta Země nemá více než dva póly, a Francie tím protipólem už nikdy nebude. Nostalgické vzpomínky na překonané status quo ante nejsou dobrým základem pro seriózní zahraniční politiku.

Nebo snad je v Chirakově chování machiavellistický kalkul: třeba doufá v to, že irácké nesnáze podkopají Bushovy šance na znovuzvolení a s demokratickým prezidentem v Bílém domě snáze najde společnou řeč a bude nakonec oslavován ve Washingtonu jako hrdina? Machiavelli však učil, že rok je v politice dlouhá doba a žádná strategie nesmí být postavena na tekutých píscích zbožných přání. Pro francouzské nepřehledné taktizování musí existovat jiné vysvětlení. Deník Wall Street Journal v článku Amira Taheriho jedno nabízí: Chirakovo kličkování je snaha odvrátit pozornost od hluboké krize, kterou Francie prožívá. Není to jenom ekonomická krize s neodvratnou vyhlídkou propadu do negativního růstu a nezaměstnanosti nad 10 %, je to také krize morální a intelektuální, krize nemohoucnosti a bezradnosti. Článek nabízí čísla dokládající, jak se tato krize projevuje ve vojenství. 40 % obranného rozpočtu požírá jaderná síla, kdysi úderná a odstrašující, dnes zastaralá a irelevantní. Zbytkové obranné složky trpí trvalou finanční podvýživou znemožňující modernizaci. Takřka 40 % francouzských stíhacích a bombardovacích letadel zůstává mimo provoz kvůli nedostatku pilotů a údržby. U válečného loďstva dosahuje tento ukazatel 50 %, u bojových vrtulníků 60 % a u lehkého dělostřelectva neuvěřitelných 75 %. Značná část francouzských bojových jednotek uvízla v různých lokálních taženích v Africe a v zámořských „državách" Francie, a tak Paříž prostě nemůže přispět protisaddámovské koalici žádnou vojenskou silou. Francie, která dlouhodobě překračuje maastrichtský limit rozpočtového schodku a má nejvyšší zadluženost veřejných rozpočtů v celé Evropské unii, nemůže k obnově Iráku přispět ani finančně.

Mohla by, pravda, přispět ke stabilizaci, obnově a demokratizaci Iráku diplomaticky a politicky, leč to by vyžadovalo veřejné přiznání skutečnosti, že bez Saddáma Husajna je svět lepším místem pro žití. Wall Street Journal doporučuje Chirakovi, aby zanechal nadějí, že v Bagdádu dosadí k moci jiného kníráče, a podpořil raději pluralistickou vládu. Začít by mohl uvolněním de Villepina z funkce ministra zahraničí, čímž by mu umožnil věnovat svůj čas a nadání poezii, která mu jde lépe než politika. Pro vedení zahraničněpolitického resortu by se měl francouzský prezident porozhlédnout po nějakém prozaikovi.