Prométheus mezi rakvemi

Říkává se, jak to jednou formuloval Jerzy Giedroyć,¹ že polskou geopolitickou představivost už několik desetiletí ovládají rakve dvou státníků: Romana Dmow­ského a Józefa Piłsudského. Ba co víc, koncepce spojené s těmito jmény se do značné míry naplnily. Přitom polské spory ohledně zahraniční politiky sugestivně naznačují, že oba politici symbolizují cíle, kterých se dosud dosáhnout nepodařilo. Pokud je tomu tak, musíme k těmto cílům dál směřovat. Začněme Dmowským. Je paradoxní, že tento vůdce národních demokratů, zesnulý roku 1939, někdejší zapřisáhlý antikomunista a nepřítel SSSR, považovaný dnes za duchovního otce polského nacionalismu, dosáhl vítězství po druhé světové válce. To tehdy se přece Polsko stalo etnicky stejnorodým státem. Nábožensky také - státem Poláků-katolíků, a to bez ohledu na oficiální stranickou ideo­logii i na to, jak komunistická moc zacházela s církví. (...)