Proměnlivá tvář čínských proměn

Hospodářský vzestup Číny je dnes horkým tématem, jež prostupuje diskuse ekonomů, politiků i sociálních vědců, kteří se zabývají globální budoucností planety. Bude dvacáté první století čínským stoletím, a jestliže ano, v jakém smyslu? Bude čínský růst mírumilovný, nebo vůči zbytku světa násilný? A jak se to dotkne Západu obecně a jediné současné „hypervelmoci" Spojených států zvláště? Čína je totiž po několika stoletích úpadku na vzestupu už nějakou dobu, byť byl tento důležitý faktor světového vývoje opticky překryt pádem sovětského komunismu, globalizací, šířením demokracie či revolucí v nejvyspělejších technologiích.

Zdálo se, že tyto události učinily ze Spojených států jedinou světovou ekonomickou a politickou supervelmoc. Nyní, po útocích na WTC v roce 2001, kdy se kvůli vleklé „válce proti teroru" a přítomnosti americké armády v Iráku a Afghánistánu neúměrně prohlubuje americký deficit, se ukazuje spíše křehkost amerického postavení a pesimisté poukazují na relativní úpadek USA. Kandidát na následnictví je jasný - Čína. Sen o „americkém století" ustoupil, aby ho nahradila noční můra „století čínského".

Názory odborníků na další čínský vývoj se různí, ale nelze si nevšimnout, že se orientují podle své profese a podle toho, který směr vlivu zdůrazňují: ekonomové vidí situaci nadějněji než politologové a k optimismu mají blíže ti, kdo jsou přesvědčeni o výraznějším vlivu Západu na Čínu než naopak.

Trocha aritmetiky

Jako odrazový můstek k dalším úvahám nám může posloužit několik čísel. Poslední čtvrtstoletí rostla čínská ekonomika o víc než 9 % ročně a zvětšila se osmkrát. Není to však jen dlouhodobá míra mimořádného růstu, co udivuje a straší pozorovatele. Jde hlavně o velikost ekonomiky, která roste. Čínská populace se oficiálně odhaduje na 1,3 miliardy, ale je pravděpodobně ještě větší - je to jedna pětina všech lidí na světě. Hospodářský růst je zde proto mnohem významnější než například v Japonsku v šedesátých letech. Levná pracovní síla je mnohem početnější, takže výhody nízkých nákladů výroby nepůjde rychle eliminovat. Velikost ekonomiky se pak samozřejmě odráží v měření sil. Srovnává-li se čínská ekonomika se světem na základě tržních směnných kursů, je jen osmá největší, představuje jednu desetinu velikosti ekonomiky americké a pravděpodobně ji do poloviny století nepředežene. Přepočítáme-li však tyto údaje podle parity kupní síly čínských obyvatel, což je vzhledem k podhodnocení čínské měny a zohlednění širších oblastí výroby reálnější ukazatel, tvoří už dnes čínská ekonomika asi dvě třetiny velikosti americké.

Na první pohled je zřejmé, že ekonomické a politické (případně geopolitické) akcenty nelze u tak velké země snadno oddělit. Odpověď na otázku, zda bude v mezinárodních vztazích čínský vliv na svět mírový či násilný, proto nemůže sledovat oborové linie. Pro obojí názory lze uvádět důkazy. Na jedné straně koncese, které poskytuje Čína zahraničním investorům a korporacím, aby měla prospěch ze vstupu do WTO, ukazují ochotu hrát podle zavedených pravidel. Na druhé straně její nenasytná chuť po naftě a surovinách otevírá známý geopolitický boj o kontrolu dodávek. Například její nabídka na koupi Unocalu, deváté největší ropné společnosti ve Spojených státech, neprošla přes nesouhlas v Kongresu. Čína jako jediná země pravděpodobně vyvažuje ekonomickou a politickou váhu USA. Číně nadbíhají ti, kdo se chtějí zabezpečit před americkou dominancí; sama pak ochotně spolupracuje s takovými postavami, jako je prezident Zimbabwe Robert Mugabe nebo prezident Uzbekistánu Islam Kalimov. Tezi o mírovém růstu zpochybňuje také čínská domácí politika represivního režimu i některé zahraničněpolitické kroky (například vůči Tchajwanu), které podporují obavy USA, že expanze čínské ekonomiky bude doprovázena expanzí vojenskou. Změny v mezinárodní distribuci globálního bohatství, i kdyby byly dosaženy mírovou cestou, musí mít důsledky pro distribuci globální moci. Roste-li Čína ekonomicky, upadá Amerika politicky. Nelze se ubránit historickým reminiscencím na anglo-německou rivalitu před první světovou válkou.

Teorie, že ekonomické vztahy jsou mírovou formou mezinárodních vztahů (a že geopolitika je jejich soupeřivou formou), je tedy příliš zjednodušující. Růst čínské exportní síly (za posledních deset let její export do USA vzrostl z 35 miliard na 200 miliard dolarů) už vyvolává obchodní střety s Evropou a napětí ohledně měny s USA, které obviňují Čínu, že i přes poslední 2,1% revalvaci záměrně podhodnocuje měnu kvůli získání exportních výhod. Jestliže bude čínský hospodářský růst pokračovat stejným tempem, Čína brzy předstihne Spojené státy, a posune tak - poprvé od doby, kdy tam v šestnáctém století dospěly portugalské karavany - rovnováhu moci zpět na Východ.

Růst jako problém

Čínský růst však nevytváří problémy jen pro ostatní svět, ale především pro tuto zemi samotnou. Z hlediska čínského vedení je hlavním problémem, jak udržet při tak ohromných socioekonomických změnách sociální soudržnost. Nehledě na devastaci životního prostředí a bezuzdnou korupci čínský překotný, zmatený a zvětší části nekontrolovaný ekonomický růst narušuje hlubokým způsobem domácí stabilitu: existuje zde obrovská fluktuující populace bez stálé práce nebo bydliště a prohlubuje se vývojová a příjmová propast mezi pobřežními a vnitrozemskými oblastmi, která je už stejně velká jako mezi Spojenými státy a severní Afrikou. Podle jednoho odhadu je až 30 % čínské městské pracovní síly, tedy asi 200 miliónů lidí, v současnosti úplně nebo částečně nezaměstnáno. Živobytí dalších 100 miliónů zemědělských pracovníků je ohroženo, protože pravidla WTO zvyšují čínskou závislost na zahraničních dodávkách potravin. Vládce v Pekingu straší vidina chaosu.

Jedinečným rysem čínského vývoje je živelný růst měst, který je z historických důvodů intenzivnější než v jiných rozvojových zemích. Maoistická politika výstavbu měst brzdila. Průmysl měl být - převážně z vojenských důvodů - rozptýlen po západních horách a jeskyních; každá provincie měla být soběstačná. Politika rodiny s jedním dítětem dopadala především na městské obyvatele. Počet městských obyvatel někdy dokonce klesal, protože milióny „dekadentních" měšťanů byly násilně přesídleny na venkov. Nyní většina bariér městského růstu padla a do měst neustále plyne záplava nadbytečné zemědělské pracovní síly, aniž by se to nějak dotklo celkového objemu zemědělské produkce.

Čínský kapitalismus tak pokračuje v rozsáhlé devastaci přírodního prostředí, kterou započala výstavba komunismu. V důsledku rozsáhlého odlesňování a vysušování mokřadů dochází k záplavám. Pouště pokrývají čtvrtinu země a jejich postup se od sedmdesátých let dvacátého století zdvojnásobil. K vodě má omezený přístup 60 miliónů lidí a dalších 600 miliónů pije denně vodu kontaminovanou. V Číně se nachází šest z deseti nejvíce znečištěných měst světa; kyselé deště zasahují třetinu země. Stoupá počet onemocnění spjatých se znečištěním. Ekonomické náklady znečištění se odhadují na 8-10 % HNP.

Autoři píšící o Číně nám vyprávějí o stavebních orgiích ve městech, o nucených demolicích a odsunu obyvatel, kteří musejí uvolnit prostor pro nové stavby a hydroelektrárenské projekty, o ženách vykořisťovaných v textilních a elektronických továrnách, které sní o návratu do rodné vesnice, o vysoušení krajiny, o znečištění tak intenzivním, že „asijský hnědý mrak" je unášen až pacifickému pobřeží USA, o čínském velkorysém programu výstavby silnic a železnic, o šíření HIV, o potratech nechtěných děvčátek a mnoho dalšího.

Celou tuto tristní situaci prohlubuje politický systém, který je pro obyvatele - a často i pro politiky - na Západě nepochopitelný, i když v mnohém připomíná běžnou praxi z doby sovětského bloku. Místní straničtí bosové se stávají předními podnikateli, vesnice jsou organizovány jako společnosti nebo konglomeráty, z jejichž zisku jsou financovány veřejné služby jako školy a nemocnice. Tato na Západě neznámá směs partajní byrokracie a loupeživého kapitalismu má pro přírodní prostředí samozřejmě ty nejhorší důsledky. Sebelepší snahy a příkazy shora jsou na místní úrovni rozmělněny v sítích známostí, příbuzenství, lokální politiky a korupce. Veřejná sféra v západním smyslu v Číně prakticky neexistuje. Tradičně přežívají ohromné povinnosti vůči státu, komunitě a rodině. Nevládní organizace jsou „kooptovány" státem.

Politické dědictví

Je nepochybné, že čínské reformy se od vývoje v dřívějších socialistických zemích velmi odlišují. Čínský komunistický vůdce Teng Siao-pching si uvědomil, že chce-li zachránit komunistickou diktaturu, musí vytvořit ekonomický systém, který bude fungovat. Zatímco v Rusku zničil Michail Gorbačov komunistickou stranu v marném úsilí vytvořit „humánní" komunismus, v Číně od roku 1978 probíhá dekolektivizace ekonomiky. Teng v Číně zachránil komunistickou vládu - alespoň dočasně - zavedením kapitalismu.

Jeho strategie zatím funguje výborně. Nejenže zbohatly desítky miliónů lidí, ale absolutní chudoba, definovaná jako příjem dolaru a méně na den, klesla z 64 na 17 % populace. V politice jsou kontrolovány informace, nesouhlas je bezohledně potlačován, udržuje se kontinuita s rokem 1949.

Symbolem tohoto stavu je přetrvávající kult Mao Ce-tunga, který zůstává hlavní čínskou ikonou, i když byl odpovědný za smrt miliónů lidí. Jeho velký portrét dominuje náměstí Ťchien-an-men, jeho tvář se stále objevuje na bankovkách. Nedošlo k žádnému oficiálnímu odmítnutí Maova odkazu, ani tak opatrnému jako v případě Chruščova a Stalina, a stále existuje snaha Maovy zločiny přehlížet. Dokonce i Číňané s liberalistickým smýšlením úzkostlivě odlišují Maa od Hitlera nebo Stalina. To je dáno tím, že vznik ČLR v roce 1949 je dosud chápán nikoli jako nastolení scestného ekonomického systému, ale jako „osvobození" od západního kolonialismu. Komunistická strana si tak částečně zachovává aureolu osvoboditele.

Číňané navíc přistupují k ekonomice instrumentálně. Na rozdíl od Západu zde není povaha ekonomického systému považovaná za něco, co je základní pro povahu státu. Číňané tak mohou kritizovat Maovy (a obecně komunistické) ekonomické omyly, aniž by nastolili otázku legitimity komunistické vlády. A stejně tak vstupují do světové ekonomiky pod heslem globalizace, aniž by přijímali její politický aspekt. Většina Číňanů zatím nepřipouští, že by ekonomická integrace se západními zeměmi nutně vedla k nastolení politických norem západní demokracie.

Zápaďané pochybují, zda tento duet stranické diktatury a ekonomické svobody může přetrvat. První známky politické liberalizace se však spatřují v tom, že ačkoliv je ve veřejné sféře udržován monopol strany, kontrola nad rozpočtem byla z velké části decentralizována na provinční a obecní úrovně.

Zájem o čínský dopad na svět je tedy velmi ovlivněn povahou tamějšího režimu. Indie, která v současnosti roste stejně rychle jako Čína a brzy bude mít ještě více obyvatel, bude stěží vzbuzovat takové obavy, protože je demokracií, a jak se neustále tvrdí, demokracie spolu neválčí.

Optimisté říkají, že čínská demokracie bude narůstat. Pesimisté tvrdí, že ztráta kontroly doprovázená ekonomickým růstem a úpadkem státních důchodů může ustavit buď nové kolo „warlordismu", nebo nastolit paranoidní režim v novém kole represí, proti němuž budou události na Ťien-an-men vypadat jako farářův čajový dýchánek. I když budou umožněny provinční volby, žádná nová strana k nim nebude připuštěna. Čím pomalejší tedy bude čínský růst, tím mohou být politické vyhlídky země méně nebezpečné.

Noví kapitalisté

Clyde Prestowitz, někdejší obchodní úředník v Reaganově administrativě a autor knihy Tři miliardy nových kapitalistů, se domnívá, že potenciálně nekonečná nabídka práce v Číně a Indii, kombinovaná se zrušením času a prostoru internetem, a globální směna zboží bude ve svých důsledcích znamenat zhroucení americké - a potažmo evropské - průmyslové výroby a dlouhotrvající pokles životní úrovně. Už nyní si žije Amerika nad své poměry.

Prestowitz v podstatě opakuje známou historku o západních kapitálových investicích v rozvojovém světě, které mají ulevit kapitálovým přebytkům doma. Obchodníci a výrobci se obracejí k Číně, protože její ceny jsou levnější. Výstavba a vybavení továren stojí méně a levná práce může nahrazovat drahou strojovou výrobu. Dnešní Čína produkuje dvě třetiny světových fotokopírek, bot, hraček a mikrovlnek, polovinu DVD přehrávačů, digitálních fotoaparátů, cementu a textilu, 40 % ponožek, jednu třetinu DVD-ROM a stolních počítačů, čtvrtinu mobilních telefonů, televizorů, oceli, stereosouprav do aut atd. Exportuje 30 % světového elektronického zboží. Je celkem zřejmé, že tento trend se v dohledné době nezastaví a Západ bude postupně zažívat to, co postihlo jeho textilní průmysl, i v dalších výrobních oblastech. Z tohoto pohledu se zdá, že vyspělý svět se dostal do postavení jakéhosi Frankensteina, který probudil monstrum určené k tomu, aby jej zahubilo.

Je nepochybné, že k růstu v Asii přispěla vláda USA prosazováním ideologie laissez-faire a pohyblivým kursem dolaru. Jak to vtipně komentoval jeden ekonomický poradce Bílého domu, Západ nebral v úvahu ani rozdíl „mezi bramborovými chipsy a počítačovými čipy". Prestowitz a jiní novodobí merkantilisté tvrdí, že američtí tvůrci politiky posedlí tržním fundamentalismem nepochopili zdroje amerických inovací. Technologické vedení USA nebylo postaveno na tržních silách, ale na vládní podpoře spolupráce mezi obranou politikou a výrobou ve „vojensko-průmyslovém komplexu", který byl produktem dvou světových válek. Například IBM vyrostla na základě vládních zakázek na naváděcí systémy pro B-52. Posun k volnému trhu v osmdesátých letech následovaný koncem studené války tento „ekosystém" vzájemně propojených společností, univerzit, vládních institucí, bank a právníků rozrušil.

Co by se tedy mělo dělat? Prestowitz říká, že USA musí opustit politiku volného obchodu. Musí se zřeknout své bláznivé ambice zaplavit svět dolary a místo toho rozvíjet omezenější dolarovou sféru sestávající z oblasti NAFTA a obchodu s Japonskem. Pro Spojené státy je ideálem sloučit japonský obchodní přebytek s deficitem USA a vytvořit dolarovou zónu v obchodní rovnováze se zbytkem světa. To by posloužilo k tomu, aby se Japonsko udrželo ve sféře USA a nespadlo do vlivu Číny. Doma musí USA nastolit fiskální disciplínu krácením výdajů na obranu a zvýšením daní na spotřebu. Je nutno prosadit energetickou politiku, která povede k nezávislosti na naftě ze Středního východu. Je třeba zlepšit fyzickou infrastrukturu, zavádět výrobní „ekosystémy", jako je Silicon Valley, reformovat sociální pojištění, aby se povzbudila flexibilita pracovní síly, a rozvíjet výkonnost založenou na vzdělání. Zkrátka je zapotřebí aktivní „soutěživé" politiky odmítající globalizovaný model volného obchodu jako škodlivý pro zájmy USA. Obchodovat volně s přáteli a strategicky se všemi ostatními. S malými obměnami lze něco podobného říci i o Evropě.

Oživování protekcionismu ve jménu bezpečnosti však má svá úskalí. Tato strategie by nakonec vedla k odvetným opatřením a mohla by proti Americe postavit ještě nebezpečnější protivníky, než jsou islamisté se svými vražednými komandy. Navíc každý pokus posílit „vojensko-průmyslový komplex" by vyústil v nové kolo závodů ve zbrojení nejen s Čínou, ale pravděpodobně také s Ruskem. Takový scénář průběhu a vyvrcholení globalizace by jistě nebyl žádoucí.

Příští supervelmoc

Ted Fishman, novinář a dřívější obchodník s komoditami, se zabývá z velké části stejným tématem v knize Čína, Inc.: Jak růst příští supervelmoci vyzývá Ameriku a svět. Hlavní rozdíl je v tom, že Fishman zdůrazňuje domácí zdroje čínského růstu. Popisuje původ Tengova rozhodnutí z roku 1980 zavést tzv. systém domácí odpovědnosti, který revolucionarizoval zemědělskou produktivitu nahrazením kolektivních farem systémem rodinných polí; situaci, kdy v ideologicky šedé zóně mezi veřejným a soukromým podnikáním vyrůstají oblastní a vesničtí podnikatelé; obrovskou migraci z venkova do měst, kde se zrodila soukromá ekonomika „za přimhouření oka centrální vládou"; i zvláštní hospodářské zóny, rychle vyrůstající během dvaceti pěti let z rybářských vesnic do měst o deseti miliónech obyvatel. „Čína," píše Fishman, „je nekonečná směs hybridních obchodů, kde se neprůhledným způsobem slučují sektory do často téměř nemožného komplexu příležitostně sice psaných, ale nelegálních kontraktů."

Fishmanovo ústřední téma je však stejné jako u Prestowitze: bezpočet amerických podniků je brzděn nízkou „čínskou cenou", která využívá padělání a pirátství. Bude postupně mizet práce pro mnoho miliónů amerických pracovníků. Nic, domnívá se, nezastaví čínského molocha, protože Čína už vybudovala „kritickou masu společností, které katalyzují kreativní ferment, který vede k rychlým inovacím". Fishman předvídá růst soupeření mezi USA a Čínou - „je to pomalá mocenská hra, ale je v pohybu".

„Pozápadnění"

Jak Prestowitzova, tak Fishmanova kniha pojednávají o dopadu Číny na ekonomiku Západu. Ale co dopad Západu na Čínu? Do jaké míry se čínská společnost a politika změní integrací do globální ekonomiky a co nám to může říci o budoucnosti vztahů mezi Západem a Východem?

Tomuto tématu se částečně věnuje další kniha o čínských proměnách, Čínská urbanizace od Johna Friedmana. Současný proces započal, když Teng Siao-ping nahradil Maovy myšlenky doktrínou „postupných skoků". Země byla rozdělena na tři velké regiony, pobřežní, centrální a západní, a každému byl určen specifický úkol v celkovém rozvoji. Prioritu měl pobřežní region. Prosperita měla prosakovat nikoli dolů, ale na západ. Čtyři sta dvacet čtyři ústředních růstových bodů se nacházelo hlavně ve dvou deltách hlavních řek. Tento přístup měl za následek otevření měst vesnické pracovní síle a otevření investicím cizího kapitálu. Podnikatelé dostali od místních úřadů volnou půdu, volné továrny a volnou uzdu. Výsledný růst nerovnosti mezi městem a vesnicí posunul pozornost zpět k rozvoji centrální a západní Číny, nyní spojených s pobřežím mohutnou dopravou a komunikačními projekty.

Jedinečným rysem čínského rozvoje byla forma růstu nezávislá na zahraničním kapitálu. To vysvětluje, proč se výroba v dosud nerozvinutých oblastech, vytrvale a neúspěšně podněcovaná agenturami pomoci po celém rozvojovém světě, tak úspěšně rozvíjí v Číně. Friedman zde kombinuje několik odpovědí: velmi vysoká hustota vesnické populace (srovnatelná s metropolitními hustotami kdekoli jinde), velký počet nezaměstnaných dělníků, kteří se mohou přesunout ze zemědělského sektoru, aniž by to ovlivnilo produkci, historické precedenty průmyslové produkce v řemeslné tradici, vynalézavé místní vedení, podnikatelské talenty a vysoká úroveň domácích úspor.

Friedman se ptá, zda ekonomická svoboda nevyhnutelně vede k požadavku politické svobody, což nás opět přivádí k původní otázce. Bude se vstupem Číny do globální ekonomiky svět více čínský, nebo se Čína „pozápadní"? Pravděpodobnější se zdá druhá možnost, nikoli proto, že by Čína neměla hegemonické ambice, ale proto, že její příspěvek k mocenské rovnováze se nijak výrazně neodlišuje. Parafrázujeme-li rozlišení Thomase Manna mezi Německem a Francií, Čína není „civilizací", ale jen kulturou. Hodnoty a pravidla, jimiž se řídí svět, jsou z převážné většiny západní, ať už se do vedoucího postavení dostane jakákoli země. V Číně se sice uskutečnilo první fórum pro globalizaci tradiční čínské medicíny, ale na čínských univerzitách se vyučuje medicína západní, stejně jako matematika, ekonomie, právo a vůbec veškerá věda. Existuje-li konfuciánská ekonomie, lze pochybovat, že se bude v jednadvacátém století přednášet na katedrách ekonomie a na obchodních školách. Číňané jistě právem požadují svůj vlastní politický a ekonomický vývoj, protože kultura je pro život důležitější než civilizace. Nakonec však budou „čínské charakteristiky" tohoto vývoje stěží něčím více než podivnými a krásnými dekoracemi zdobícími stovky mrakodrapů vyrůstajících v čínských městech k poctě západní architektury.

Autor je překladatel a stálý spolupracovník CDK.