Prodiho sladkohořká oslava

Prodiho sladkohořká oslava

Kateřina Hloušková

Prodiho vláda má za sebou celý rok vládnutí! Byla sice zvolena na pět let a v jiných západoevropských zemích by asi taková „dlouhověkost" nevzbudila emoce, ale v Itálii je to důvod k oslavě. Prodiho Unie totiž bez velkého přehánění sdružuje na první pohled neslučitelné: pod jednou střechou si zde hoví neotrockisté i kvazithatcheristé - a ještě působí poměrně spokojeně a stabilně. Podařilo se jim zažehnat možné vnitropolitické krize, které vycházely z velmi těsné většiny jediného senátorského hlasu, a na vzestupu je i ekonomika (předpověď ekonomického růstu na rok 2007 je 1,9 % a deficit státního rozpočtu se snížil na 2,1 % HDP). Prodi patrně ovládá nějaká kouzla, nebo dokáže výborně těžit z drobných výhod, které se mu nabízejí. Jednou z nich je složení Senátu. Ne všichni jeho členové jsou totiž voleni, působí zde i sedm doživotních senátorů, z nichž dva přijdou na hlasování jen když je opravdu pěkně a čtyři další ve většině případů hlasují s centristickou levicí. Skutečná převaha je tak o maličko větší než ona „papírová". Druhým důvodem je samotný Prodiho arcinepřítel - Silvio Berlusconi. Jeho skandály opředená vláda a hlavně jen velmi těsná porážka ve volbách italskou levici i střed poněkud traumatizují. Mnozí proto raději svoji náchylnost ke kverulanství drží na uzdě; Berlusconiho triumfální návrat by prostě neunesli. Třetím trumfem je docela obyčejné štěstí. Ekonomické oživení je sice z velké části dílem procesů mimo italské hranice a také logicky opožděným efektem fiskální politiky Berlusconiho vlády, krásně však koresponduje s deklarovanou a medializovanou reformou Tomasse Padoa Schioppiho, ministra financí Prodiho vlády, který oživení ekonomiky přisuzuje svým schopnostem šetřit. Tento „dárek" posílil Prodiho sebevědomí i na poli mezinárodní politiky. Bývalý předseda Evropské komise se nechal slyšet, že už je čas přestat poslouchat ty, co na EU pořád něco kritizují, a dát hlas konečně těm, kteří „ji mají rádi".

Zdálo by se tedy, že Prodimu doma nehrozí nic horšího, než že nebude vědět, jak utratit neočekávaný přísun peněz do státní kasy. Tuto radost mu však vytrvale kazí další houževnatý arcinepřítel - stále velmi silná katolická církev. Od nástupu kardinála Ratzingera na papežský post se množí snahy katolické církve aktivně zasahovat do italské politiky. Na druhou stranu je však potřeba říci, že někteří Prodiho sympatizanti i členové vlády tuto staletou instituci příliš nešetří. Livia Turco, senátorka a jednu dobu i horká kandidátka na post ministryně zdravotnictví, prohlásila, že bude prosazovat právo na potrat i formou tablet (doposud je v Itálii možný jen chirurgický zákrok), ministr sociálních věcí se na kanále TG24, jenž ho snímal se siluetou katedrály sv. Petra v pozadí, nechal slyšet, že nechápe, proč by neměly být legalizovány měkké drogy, a korunu všemu nasadila ministryně pro rodinu Rosy Bindi a její nový zákon prosazující registrované partnerství a adopce i pro homosexuální páry. To zvedlo ze židle a vytáhlo do ulic i na náměstí nejen katolický klérus. Podle průzkumů je totiž italská populace výrazně proti takové novelizaci: registrované partnerství homosexuálních párů odmítá 59,7 % Italů, 32,6 % s ním souhlasí a 7,7 % se nedokáže rozhodnout. Ještě jasnější výsledek je u možnosti adopce, kde s ní nesouhlasí 81,9 % proti 14,3 % zastánců. Situace se však podstatně mění, když se otázka stočí na právo dědit či dostávat informace o životním partnerovi i v případě, že nejde o manžela či manželku: 66,4 % Italů souhlasí s možností dědictví, a dokonce 68 % je pro, aby mohli být nesezdaní partneři (i stejného pohlaví) informováni o zdravotním stavu a měli možnost spolurozhodovat například ve věcech akutních léčebných zákroků.

Právě zde je patrně jádro celého sporu. Italové si totiž sice nepřejí, aby registrace homosexuálů byla dána na roveň manželství, ale stejně tak - zdá se - odmítají příliš konzervativní postoj reprezentovaný právě Vatikánem. Značné části i věřících lidí se například nelíbí, že italské zákony doposud operují s ponižujícím pojmem „nelegitimní dítě" a že například neumožňují, aby dítě mělo shodné příjmení s matkou (přestože žena po svatbě své příjmení změnit nemusí, dítě má vždy příjmení otce, i když s nimi nežije nebo se k dítěti nehlásí). Nový zákon chce tyto záležitosti vyřešit zavedením pojmu „dítě narozené v manželství" či „mimo manželství" a také navrhuje, aby se rodiče mohli na příjmení potomka domluvit (ve hře je i varianta obou příjmení psaných přes pomlčku; v případě, že dohoda nebude možná, rozhodoval by ten z rodičů, který dítě skutečně vychovává). To jsou jistě otázky, u nichž by se mohl najít vhodný kompromis, bohužel místo jednání zatím převažují jedovaté výkřiky a demagogie jedné i druhé strany.

A aby toho nebylo málo, do této již tak značně vyostřené situace přišel nový skandál: kontroverzní dokument britské BBC Sex Crimes and the Vatican odhalující údajné pozadí sexuálních deliktů některých katolických kněží a hlavně snahu církve vše udržet pod pokličkou. V samotné Británii dokument pochopitelně příliš kontroverze nevyvolal, vše se však změnilo ve chvíli, kdy jeho odvysílání anoncovala italská RAI. Proti dokumentu přinášejícímu výpovědi církevními představiteli zneužívaných dětí, zvláště malých chlapců, se rozhodně postavil předseda parlamentní komise pro dohled nad televizí Mario Landolfi. Jeho odvysílání nedoporučil a prohlásil, že „by se mělo zabránit tomu, aby se televize změnila v popravčí četu připravenou k palbě proti církvi a papeži". Dokument se totiž nebezpečně blízko točí kolem osoby současného papeže Benedikta XVI., který má být údajným autorem tajného nařízení z roku 1962 Crimen sollicitationis, jež dává instrukce, jak postupovat v případě, že je takový závažný sexuální delikt v řadách církve odhalen. Jako ještě výbušnější materiál pak dokumentaristům BBC slouží novelizace tohoto nařízení z roku 2001 z pera stejného autora, která reaguje na četné skandály, jež tehdy skutečně začaly vyplouvat na povrch. Tehdejší kardinál Ratzinger (coby předpokládaný duchovní otec tohoto nařízení) prý zareagoval ještě větším utužením řad církve a měl de facto umožnit zametení těchto deliktů „pod koberec". Ze závěrů dokumentu BBC vyplývá, že těm církevním představitelům, kteří by se hodlali nařízení nepodrobit, hrozila a hrozí exkomunikace.

RAI sice dokument odvysílat nemohla, ale ani parlamentní komise nemohla zabránit tomu, aby se nezačal šířit po internetu. Od chvíle, kdy se tam objevil, je nejnavštěvovanějším videem na Apeninském poloostrově. Skandálu už nešlo zabránit, katolická církev se k nařčení musela vyjádřit. Prohlásila, že v pořadu došlo k řadě překroucení zvláště v otázkách týkajících se dokumentu Crimen sollicitationis. Na to reagovali novináři, kteří žádali bližší vysvětlení. Výsledkem roztržky je povolení čtyřicetiminutový pořad redakce BBC odvysílat a zároveň umožnit církevním představitelům vyjádřit se k jednotlivým nařčením.

Co přinesou následující dny, zda uklidnění, či eskalaci konfliktu, který díky silnému vlivu vatikánské politiky na italskou společnost nemá daleko k boji vláda versus církev, uvidíme. Emoce snad ustoupí snaze najít kompromis a vzájemné handrkování extremistů nahradí dialog rozumných lidí. Jisté však je, že Prodi už ví, že jsou horší starosti než to, jak utratit příliš mnoho peněz.