Proč socialisté nenávidí kapitalismus?

Místopředseda vlády Jiří Havel ve svém vystoupení před chvílí předvedl, že je opravdovým znalcem marxismu a že je mu blízká i jeho metoda zkoumání. V dnešní době je skutečně cenné oplývat těmito schopnostmi. Onen televizní pořad, kde pan Havel označil kapitalismus za neslušné slovo, jsem také viděl. A pana místopředsedu vlády už nějaký pátek znám, myslím osmnáct let, takže mě jeho výroky ani agresivita, s jakou je prezentoval a obhajoval, nepřekvapila. Nebyl to blesk z čistého nebe, přeřeknutí se, nýbrž láhev čistého vína, kterou nám nalil, výraz zpět nabytého sebevědomí starého socialisty, kterému se opět zdá, že "svět patří nám, socialistům", a to nadobro. Jeho momentální euforie je naprosto nesmyslná, a kdyby byl pan Havel opravdu ekonom, tak by to dobře věděl.

V úvodu musím zmínit naše první setkání, neboť má pro dnešní debatu svůj význam. Skoro přesně na den před osmnácti lety, v únoru 1988, jsme nastoupili do letadla směr Moskva a byli jsme na celý týden hosty sovětské akademie věd. Já a Jiří Jonáš z Ekonomického ústavu ČSAV, Pavel Mertlík a právě Jiří Havel z Vysoké školy ekonomické a možná ještě někdo další. Nebylo nám z počátku vůbec jasné, proč právě nás, tehdy mladé ekonomy, pozvali na seminář, nicméně brzy jsme to pochopili. Střídaly se na nás po celé dny jednotlivé kapacity tamější akademie, všichni ti Abalkinové a další, kteří měli celá předchozí desetiletí absolutně jasno a rozvíjeli takzvanou politickou ekonomii socialismu, což bylo zpravidla obhajování, fantaskní přemílání, vzájemné opisování a reformulování starých marxleninských pouček. Tito lidé, věčně citované ikony a mistři žvástu a prázdných slov, cítili pod tlakem zuřící perestrojky potřebu něco nového vyprodukovat. Chtělo se to po nich a oni nevěděli jak. Takže opatrně, skoro tři roky po nástupu Gorbačova, začali experimentovat a někteří z nich se dokonce chtěli stát "rynočnikami" a usilovně hledali "gdě zaryta sabaka socialističeskovo chazjajstva". A protože si nebyli jistí (a na druhé straně si chtěli leccos ověřit a něco se i dozvědět), nepozvali staré české normalizační pardály, ale právě nás. Po každé prezentaci byla diskuse, kdy opravdu usilovně pátrali, co si o tom myslíme a jestli by to tak mohlo fungovat. Opatrně se ptali, jak se to u nás řešilo v roce 1968 a kdo se tím či oním problémem u nás zabýval. Nemluvili o liberalizaci cen, deregulaci, privatizaci a budování tržních institucí, mluvili jako Ota Šik. Tedy v rovině pojmů socialistický trh, samosprávné podniky, strategické plánování a tak podobně. S Jiřím Jonášem nás už tehdy překvapilo, že vedle vcelku odborně věcného Mertlíka Jiří Havel sovětské soudruhy celý týden důsledně poučoval, aby se nedali na revizionistické scestí, aby neustupovali a důsledně se drželi tradičního marxleninského instrumentária a institucí státem řízené ekonomiky coby jedné továrny a jedné kanceláře. To nás s Jiřím Jonášem opravdu pobavilo a zároveň vyděsilo, takže jsme mu v legraci řekli, že je poslední žijící marxista. No a on se na nás tehdy obořil se slovy: "A co vy, vy liberálové...". Řekl to s takovou mírou znechucení a odporu, že si to pamatujeme dodnes.

Po návratu do Prahy se mi po nějakém čase dostala do rukou skripta dějin ekonomických teorií, zpracovaná na Vysoké škole ekonomické v roce 1988, a musím říct, že na tehdejší dobu byla velice dobře udělána, do značné míry neideologická, z 97 % probírala vývoj standardní ekonomické teorie a studenti se z této učebnice mohli opravdu hodně dozvědět. Mimo jiné třeba také o Lafferově křivce, takže kdyby si alespoň tato skripta před nástupem do funkce přečetl ministr financí Sobotka, nemusel by se před novináři nedávno tolik blamovat a možná, že by i snížil daně.

Ona skripta psali i někteří dnes známí a uznávaní ekonomové jako například Jiří Schwarz, Miroslav Ševčík, Milan Sojka anebo Robert Holman a - světe div se - také Jiří Havel. Zajímalo mě, co dělá, co píše a čím studenty na pražské VŠE kazí. Psal - jak jinak - o "tvůrčím rozvoji marxisticko-leninské politické ekonomie", tedy marxistické kecičky (a napsal to tak příšerně, že jsem tehdy málem spadl ze židle). Neodolám a kousek ocituji - ať víme, pro koho a proč je kapitalismus "sprosté" slovo. Jiří Havel 1988: " Při hodnocení J. V. Stalina je nutno mít i v dějinách politické ekonomie na paměti, že šlo o osobnost značně rozpornou. Vedle negativních jevů, spojených s kultem jeho osobnosti, uznávají sovětští komunisté dodnes některé jeho pozitivní rysy. Obdobně je tomu i s hodnocením Stalinova teoretického odkazu v dějinách ekonomických teorií," píše Havel a pokračuje: "Rozhodně nelze souhlasit s někdejšími pochlebnými oslavami J. V. Stalina jako skutečného tvůrce politické ekonomie socialismu. Na druhé straně je však třeba přiznat, že například většina dodnes frekventovaných verzí základního ekonomického zákona socialismu nejsou nic než dílčí zpřesnění Stalinova výkladu. Historicky musíme ocenit," říká Havel, "i jeho řešení otázky příčin zbožních vztahů, ačkoliv je dnes již zřejmě překonané." A pokračuje: "Přehlédnout nelze ani reálné ekonomické úspěchy, které nesou Stalinovu pečeť." Zbývá připomenout, že místopředseda vlády Jiří Havel tyto věty plné pochopení pro jednoho z největších zločinců lidské historie napsal, když byl už třicátník, že se tak stalo v době vrcholné perestrojky a že ani nikdy předtím nebylo povinné psát do skript lži, nota bene takového formátu. K tomu bylo potřeba buď mimořádné hlouposti, ideologické zaslepenosti, anebo nevzdělanosti. A nejspíš všeho dohromady. Vyberte si.

Definice kapitalismu

Vraťme se ovšem ke "sprostému" slovu kapitalismus. Zmiňovaný televizní výrok není odborně uchopitelný. Nelze jej zpracovat standardním ekonomickým instrumentáriem, nějak ho analyzovat anebo zařadit. Je to pouze prázdná politická deklarace, odrážející hodnotový žebříček a politický vkus autora. Co o pojmu kapitalismus píše odborná literatura? Prošel jsem několik standardních učebnic a ekonomických encyklopedií. Jde o frekventovaný termín, ale nic špatného jsem se tam o kapitalismu nedozvěděl. Například Macmillanův slovník moderní ekonomie říká, že "kapitalismus je politický, sociální a ekonomický systém, v němž je vlastnictví, včetně kapitálových aktiv, a jeho výkon z větší části v rukou soukromých osob. Kapitalismus se liší od předchozího ekonomického systému (feudalismu) zejména v tom, že práce je najímána za peněžní mzdu a nikoli, tak jako za feudalismu, vynucována zvyklostmi, povinnostmi vůči vrchnosti a příkazy. S ohledem na dominantní roli soukromého vlastnictví se též zásadně liší od socialismu, který se vyznačuje společenským vlastnictvím prvků výroby. Za kapitalismu je cenový mechanismus používán jako signální systém, který alokuje zdroje mezi různá užití. Podle rozsahu působnosti tržního cenového mechanismu, stupně konkurence na dílčích trzích a úrovně vládního zasahování je možné rozlišovat jemnější formy kapitalismu."

Důležitá a světově rozšířená vysokoškolská učebnice ekonomie - Samuelsonova Economics - hojně používá termínu kapitalismus, nijak se za něj nestydí a naprosto věcně a racionálně vysvětluje fungování tržní ekonomiky. Přitom samotný autor, Paul Samuelson, nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1970, rozhodně nepatří k politické pravici a býval poradcem demokratických amerických prezidentů.

Zkrátka není mi známa standardní učebnice, pro kterou by byl kapitalismus sprostým slovem, anebo alespoň termínem "non grata". Také žádný z nositelů Nobelovy ceny za ekonomii, a připravoval jsem kdysi spolu s Jiřím Jonášem vydání čtyřdílného sborníku o všech těchto laureátech, se vůči kapitalismu nijak nevymezoval. Je to pro ně jednoduše neutrální termín, který je shrnujícím pojmem pro předmět ekonomického zkoumání.

Definice socialistické vlády

Konání současné socialistické vlády, jíž je pan Havel ekonomickým místopředsedou, je velmi často v přímém rozporu s tím, co je v Samuelsonově učebnici prezentováno jako základní učební látka, prokázaný fakt, o kterém hlavní proud ekonomů vůbec nepochybuje. Jde zejména o problematiku nezaměstnanosti, státních zásahů do ekonomiky, dotací, výjimek, míry zdanění nebo deficitu veřejných financí. Jinými slovy, stávající socialistická vláda systematicky ignoruje historií nabyté poznatky, ignoruje učebnice, ignoruje doporučení ekonomů a jedná intuitivně i proti zdravému rozumu, pokud takové jednání ospravedlňují průzkumy veřejného mínění. To, čeho jsme v posledních letech svědky, vesměs nejsou racionální ekonomická rozhodnutí, nýbrž lidová tvořivost, ignorující byť i jen elementární ekonomická doporučení.

Mohli bychom říci, že pouze zvlášť nedůvtipného amatéra by mohlo napadnout postavit hráz přehrady naopak, tedy vypouklou stranou ven. Něco podobného ovšem dennodenně provozuje naše socialistická vláda, například když tvrdí, že chce snížit nezaměstnanost. Přitom opakovaně zvyšuje minimální mzdu, dále udržuje mimořádně vysoké sociální pojištění placené zaměstnavatelem (dokonce nejvyšší v Evropě), a to ještě bez zastropování (takže znevýhodňuje zaměstnávání dobře placených lidí ve špičkových oborech, zejména ve službách, a koncentruje zájem kapitálu o Českou republiku na místa u montážních linek). Vláda rovněž komplikuje zákoník práce tím, že posiluje postavení zaměstnaných a odrazuje podnikatele od pružného najímání nových pracovních sil, komplikuje právní řád (zdaleka ne pouze obchodní zákoník) a daňový systém a také dosud odmítá uvolnit trh s byty (tedy zjednodušit stěhování za prací) a výstavbu nových nájemních bytů - jak to bylo běžné třeba už před sto dvaceti lety. Vláda také zbytečně stupňuje obchodní nařízení a podzákonné normy, čímž zhoršuje podmínky pro drobné podnikatele (a zároveň snižuje poptávku po pracovních silách). A tak by se dalo pokračovat.

Morální obhajoba kapitalismu

Mohlo by se zdát, že kapitalistický systém, po čtyřiceti letech hospodářského úpadku a politického útlaku, organizovaného u nás komunistickou vládou, nebude potřebovat v České republice morální obhajobu. Ale jak vidíme, není nám to přáno. Ani u nás, ani jinde ve světě. Důvodem je možná také to, že ekonomie se poměrně obtížně vysvětluje jak veřejnosti, tak i některým ministrům. Jiný nositel Nobelovy ceny za ekonomii (z roku 1987), Robert Solow, kdysi poznamenal, že "rozsah pozornosti lidí, pro něž píšete, je kratší než délka jedné pravdivé věty".

Dějiny jsou plné talentovaných moralistů, kteří pohrdali spontánním řádem a pravidly, jež jej vymezují. Jejich utopie vedly v lepším případě k ožebračení a rozkladu dříve civilizovaných států, v horším případě ke genocidě zasahující hladomorem a terorem miliony nebo dokonce desítky milionů lidí. Každý takový věrozvěst dláždí cestu do pekel svými dobrými úmysly, svou umanutostí a zejména skutečnou nevzdělaností. Vždy mě fascinovalo, jak jsou komunistické a socialistické recepty - hlásané formálně vzdělanými lidmi - primitivní a evidentně v rozporu se zdravým rozumem a elementární lidskou zkušeností. Stejně tak mě fascinuje, jak dokonale dokážou ignorovat realitu. Všichni vidí, že padá sníh, a marxleninista, případně socialista, řekne, že to není sníh, nýbrž fata morgána, že je to peří, anebo kusy vápna, že on sníh viděl vždy pouze padat nahoru a že také potoky a řeky tečou do kopce. A lidé chodí pozpátku. A "vědecky" vám to bravurně zdůvodní. A pak vás nechá zavřít.

Kapitalismus je systém, který v minulosti, vedle řady jiných myslitelů, bravurním způsobem popsali a vysvětlili zejména Adam Smith a Friedrich August von Hayek. Popsali ho jako systém, který nepotřebuje člověka předělávat a vylepšovat, dokonce ho výslovně předělávat nechce a považuje to za nemožné. Naopak dokázali, že tím, že je takový, jaký je, tedy homo economicus, který má zájem na zlepšení svého postavení (a minimalizuje náklady a maximalizuje výnosy), umožňuje vznik předvídatelného ekonomického chování a vytváří jakýsi společný ekonomický vesmír, kde nerozhodují přání, nýbrž racionální jednání, které při splnění určitých podmínek vede k optimálnímu využití zdrojů ve společnosti a k ekonomickému růstu. Adam Smith varoval vlády, aby nebyly natolik pošetilé a nepokoušely se řídit hospodářství, mluvit podnikatelům do investování a ovlivňovat ceny. Důsledky takových opatření jsou vždy škodlivé. Role vlád je ve stanovování pravidel, která hájí soukromé vlastnictví, nebrání volnému obchodu, chrání konkurenční prostředí a podněcují podnikavost. Role vlády je také ve vybudování institucí, které se zabývají vynucováním těchto pravidel, tedy represí a obranou tržního řádu. Adam Smith na stovkách stran působivě a přesvědčivě vysvětlil, že za takových okolností člověk, který sleduje své vlastní zájmy na trhu a využívá vlastní informace pro dosažení svých vlastních cílů, zároveň nejlépe uspokojuje potřeby druhých. Pekař nepeče housky, protože nás miluje, nýbrž proto, že si chce co nejlépe vydělat na živobytí. A dělá to úsporně, racionálně, kvalitně a s grácií, protože to je jediná cesta, jak se svým produktem uspět na konkurenčním trhu. To je Smithova neviditelná ruka, která účastníky trhu vede k tomu, aby dělali právě to (a právě tak), jak spotřebitelé hlasují svými penězi. Ve zdánlivém chaosu trhu našel Adam Smith spontánní řád, jenž vzniká činností samotných účastníků, kteří sami neustále vyhodnocují miliony cenových a jiných informací pro své zájmy a pro své účely, ne-ustále opravují sami sebe i sebe navzájem, přičemž čím většího zisku dosahují, tím lépe svou práci dělají a tím prospěšnější jsou také všem ostatním. Protože jejich zisk znamená, že lépe než ostatní využili omezených vzácných zdrojů, použili je úsporně na výrobu právě toho zboží, po kterém je největší poptávka a uspokojili ji nejlépe - jak co do kvality, tak ceny a času. Takoví spoluobčané jsou hodni úcty a nejvyššího respektu, neboť svým ziskem, aniž při tom sledují společenské zájmy, přispěli k ekonomickému růstu a ke zvýšení bohatství všech ostatních více než kdokoli jiný. Protože zisk je důkazem správné alokace zdrojů, je důkazem dobrého produktu, který se uplatnil na trhu. Zisk je z velké části reinvestován a je také zdrojem daní, které umožňují vládě chránit pravidla hry stejně jako umožňují chránit před velkou nouzí ty spoluobčany, kteří nejsou s to se sami se svými schopnostmi na trhu uplatnit a uživit. A právě výše zmíněný systém a ctnosti z něj vyplývající tvoří naši obchodní civilizaci, tedy kapitalismus, což je slovo tak morálně čisté, průzračné a pozitivní, že už ani pozitivnější být nemůže.

Nebýt kapitalismu a jeho tržního řádu, byla by planeta dodnes zmítána základními problémy lidské existence (jako po tisíce let předtím) a uživila by pouhý zlomek lidí ve srovnání s dnešní skutečností. A ještě jedna důležitá věc: hospodářský růst, který kapitalismus vytváří, vede k obrovskému rozmachu majetné střední třídy, což je nutná podmínka pro to, aby v zemi vzniklo, rozšířilo se a udrželo demokratické zřízení, v němž existuje dělba moci a jsou respektována práva jednotlivce - tedy občanská práva.

Kritika socialismu

Socialisté existují právě jenom proto, že kapitalismus vytváří bohatství, silnou střední třídu a demokratický systém. To je dobrá líheň pro marxisty a jiné šarlatány, kteří (nejen) v minulosti buď šířili šílené myšlenky a uchylovali se přitom paradoxně (ovšem zcela logicky) pod demokratickou i ekonomickou ochranu kapitalismu(jako třeba Karel Marx), nebo tyto myšlenky rovnou v praxi prosadili (jako Lenin, Pol Pot a jiní zločinci, za kterými jsou dobré školy a miliony mrtvých - hladem, nemocemi a terorem).

Co socialisté kdy dali světu? Prázdná množina. Všimněme si, že po celém světě platí přímá úměra: čím více socialismu, tím méně demokracie, čím více socialismu, tím větší chudoba. Ta strašlivá úměra platí vždy, všude a bez výjimky. Tam, kde vlády nerespektují historické zkušenosti a tržní řád, narušují fungování institucí a principů a zasahují do trhu, jsou těžké problémy. Socialismus jako takový vymysleli lidé, kteří z nějakého důvodu nenávidí obchodní civilizaci a tržní systém. Nevymysleli ovšem nic nového, pouze se vrátili k předkapitalistickému ekonomickému zřízení, oblečenému do moderních šatů. Co je socialismus jiného než středověké cechovní zřízení? Co je socialismus jiného než příkaz, útlak a věčné ingerence do tržního sektoru a podnikání? Co je jiného než pýcha rozumu, pošetilost a zároveň odborný primitivismus, nereflektující základní empirická fakta a logiku?

Někdo by snad mohl říci, že socialisté přišli ještě s něčím víc, s něčím pozitivním, s pojmy sociální spravedlnost a takzvaný boj za sociálně spravedlivou společnost. Jenže to je právě omyl. Vláda ve svobodné společnosti, tedy kapitalistická vláda, by pochopitelně měla všem zajišťovat ochranu před velkou nouzí a nedostatkem ve formě nějakého zaručeného příjmového minima. Je to dokonce v zájmu všech ostatních, aby pomáhala všem, kteří si dočasně nebo dlouhodobě nemohou pomoci sami. Ale k čemu potřebujeme socialisty a jejich nesmyslné recepty? Kořeny socialismu jsou v utopii úplné hmotné rovnosti. Touto ideou se socialisté ospravedlňují a udržují. Jenže při konkrétní politice taková idea nutně vede k programovému potlačování hlavních zdrojů nerovnosti, kterými jsou soukromé vlastnictví, tržní systém a zisk. Uskutečnění ideje tedy předpokládá zničení nebo alespoň ochromení řádu a institucí, které jsou zdrojem růstu. Tento začarovaný kruh vede ke spirále chudoby a k rovnosti v bídě. Každý nakonec na socialismus doplatí, i těžce pracující horník, jen ne stejně co do rozsahu a načasování. Projeví se to ve mzdě, v cenách, v nabídce zboží a služeb, v životním prostředí, v délce pracovní doby, v ochraně při práci, v kvalitě fungování služeb a institucí, v možnostech cestování a využití volného času a pochopitelně i v míře občanských svobod.

Jak píše F. A. Hayek ve své základní práci Právo, zákonodárství a svoboda (Law, Legislation and Liberty), často proti něčemu protestujeme a nelíbí se nám to. Protestujeme proti rozdílům v lidských osudech, proti nespravedlnosti, když jednu rodinu stíhá pohroma za pohromou a jiná si klidně prosperuje. Protestujeme proti tomu, že něčí záslužné úsilí překazí nepředvídatelná změna nebo dokonce nehoda. "Ale komu bychom to mohli vytknout," ptá se Hayek, "když neznáme nikoho, kdo za to může? Neexistuje žádný subjekt, který by se takzvané sociální nespravedlnosti mohl dopustit. A tak je to i s neosobním tržním řádem, který funguje nezávisle na našem jednotlivém vědomí, a funguje dokonale." Oceňuje to, čeho si cení většina, ale co se zrovna nám nemusí líbit, a oceňuje lidi, které nemusíme mít rádi a nemusíme si jich vážit. Ale měl by proto trh fungovat jinak? Měl by více oceňovat zrovna nás, protože s vysokou školou trávíme třeba tisíce hodin sběrem brouků a motýlů, a nikoli pekaře, který peče housky a kupují si je denně tisíce lidí? Je užitečnější ten, kdo vyrábí a prodá miliony zápalek, anebo ten, kdo vymyslí, ale neprodá počítačový program? Jaká má vláda kritéria pro posouzení spravedlnosti? A co to vlastně vůbec je sociální spravedlnost? Britský myslitel Roger Scruton ve svém The Meaning of Conservatism věnoval tomuto pojmu čtyřicet stran, aby zjistil, že je to chiméra, prázdné slovo, nic, které nelze definovat, popsat, uchopit, ani logicky vysvětlit. Totéž učinil Hayek a se stejným výsledkem. Sociální spravedlnost je stejně prázdný pojem jako výraz sociální beton, sociální autoklub, nebo sociální Jupiter. Čím jej lze měřit a co objektivního má vláda k dispozici, aby do tržního mechanismu zasahovala právě pomocí tohoto prázdného pojmu? Pojištění, solidarita, důchod, minimální příjem - ale co to má společného se socialistickým vynálezem slova sociální spravedlnost?

Dovolávat se jakési chiméry sociální spravedlnosti se nicméně nyní stalo v celém světě nejrozšířenějším a nejúčinnějším argumentem politické diskuse. Lidé dávají do rukou vlády pravomoci, které - když už jsou jednou zavedeny - může vláda jen velmi obtížně odmítnout používat. Vláda přerozděluje a z našich daní platí: vinaře, pivovarníky a desítky jiných nejpitoresknějších zájmových sdružení, protože má ambici takzvaně něco napravovat. Ve skutečnosti svou činností účinně podkopává řád, který bohatství produkuje, a dělá všeobecnou pojišťovnu proti neúspěchu tam, kde je to naprosto protisystémové a nežádoucí.

Epilog

Socialisté se ani po svém obrovském bankrotu z konce minulého století nijak nezměnili. Nic nepochopili, nic nového se nenaučili, ale také nic nezapomněli. Jestli tedy existuje nějaké opravdu neslušné slovo, tak je to socialismus. Jeho ideje šíří socialisté, tedy lidé, kteří jsou-li náhodou opravdu vzdělaní - anebo jsou-li politiky -, hlásají myšlenky, jimž sami nevěří, a to lidem, o kterých si myslí, že jsou hloupí. Možná je šíření socialistických chimér snadný způsob života, ale mě to vede k jednoznačnému závěru - být socialistou sice není trestné, ale je to ostuda.

Text je upravenou verzí příspěvku, jenž byl přednesen na semináři Centra pro ekonomiku a politiku na téma "Kapitalismus - ošklivé slovo, nebo ideál?".