„Proč se nezeptáš na směr, ani když už ses ztratil?“

Löw‑Beerové vždy chodí pozdě. Od doby, kdy roku 1938 opustili Československo, je přítomnost vždy o krok před nimi. Máte se s nimi setkat v hospodě, a oni dorazí o deset, dvacet nebo i třicet minut později. A tak zatímco stojíte osaměle u baru, jen ve společnosti půllitru piva a barových hodin, začne vám pomalu docházet, že tak jako existuje greenwichský čas, existuje také čas löw‑beerovský. Členové Löw­Beerovy rodiny už nějakou dobu nejsou příliš v souladu s časem, který ukazují jejich hodinky, a s historií, která se kolem nich odvíjí. 
Je rok 1998, šedesát let poté. Gerry Low‑Beer, můj strýc, odchází z domu (pozdě) a přijíždí na letiště v Heathrow (také pozdě). Gerry přitahuje pozornost nejen svou povahou, ale i vzezřením, zábleskem svých očí, obočím, pohyby rukou připomínajícími uspěchané hodinové ručičky, což dohromady leckdy kompenzuje jeho nedochvilnost. Odbavením a pasovou kontrolou probíhá s přívalem východoevropského šarmu a neústupnosti, a úředníky míjí jednoho za druhým. Rentgen zkoumá jeho boty, peněženku, ba i opasek, a hledí do jeho nitra i skrze něj. (…)