Proč nemají intelektuálové v oblibě liberalismus

Rozumová síla liberalismu, jeho politická důležitost, jeho hospodářská efektivnost i jeho historický význam jsou dostatečně známy. Z toho, že je mezi intelektuály tak málo oblíben, můžeme být proto poněkud rozladěni. Touto otázkou se zabývala řada autorů a přinesla také rozdílné odpovědi.

Některé jsou psychologické povahy. Americký liberální filozof Nozick například zastával názor, že nevraživý vztah intelektuálů k liberálnímu prostředí lze vysvětlit resentimentem: intelektuálové podle něho odmítají liberalismus proto, že zákony trhu jim nepřiznávají takové materiální a symbolické ocenění, které by podle jejich vlastního přesvědčení mohli plným právem očekávat. Toto tvrzení bylo v nedávné době podrobeno zkoušce pravdivosti, která ukázala, že na něm nepochybně část pravdy je.

Je možné, ne-li dokonce pravděpodobné, že podobné odpovědi vystihují reálné mechanismy. Nevěřím však, že samy stačí k vysvětlení malé oblíbenosti liberalismu mezi intelektuály. Je tomu tak především a zásadně proto, že nedokážou vzít v úvahu složitost a proměnlivost celého jevu. Všechny korporace, z nichž se skládá složitý svět intelektuálů, se nechovají k liberalismu stejně přezíravě. Právníci a ekonomové jsou přezíraví méně než sociologové, politologové nebo antropologové. Za určitých okolností bývá jejich agresivita výraznější a naopak. Adekvátní výklad se z toho důvodu nemůže obejít bez hledání a odhalování indicií, které by umožnily tuto proměnlivost lépe pochopit.

Navíc je velice obtížné připustit, že by se někdo identifikoval s nějakou myšlenkou, aniž by k tomu měl své dobré důvody. Budu se zde snažit klást důraz na skutečnost, že řadu intelektuálů vedou k odmítání liberalismu důvody, které mají svůj původ v sociální a kognitivní stránce věci. Jsem přesvědčen, že tzv. sociologie vědění, kterou by bylo vhodnější označovat jako sociologii idejí, tj. ona část sociologie, která se zaměřuje na výklad přesvědčení a myšlenkových postojů sociálních subjektů, připisuje přílišný význam sociálním determinismům a přikládá tak příliš malý význam poznávajícímu rozumovému subjektu, tj. oné formě racionality, jež nás přivádí k tomu, že tu či onu teorii považujeme za pravdivou nebo naopak za nepravdivou.

Kategorie poněkud mimo pravidla

Hned na počátku je třeba přiznat, že intelektuálové jsou heteroklitní, různoběžná kategorie, u které je těžké najít společného jmenovatele. Někteří z intelektuálů přinášejí ideje nebo teorie, které tematicky souvisejí především s člověkem a společností - jsou to tvůrci idejí. Jiní jsou spíše uživateli a spotřebiteli idejí; taková je například většina středoškolských učitelů. A jsou ještě jiní, například novináři, kteří jsou zprostředkovateli, prostředníky mezi tvůrci idejí a veřejností.

Ani slova „liberální" a „liberalismus" nejsou bezprostředně jasná. Podobně jako slovo „protestant" jsou odvozena od původně zesměšňující přezdívky, kterou je jejich odpůrci měli v úmyslu diskreditovat. Na počátku 19. století britští konzervativní toryové ironicky označovali whigy, zastánce pokroku, jako liberály. Toto slovo převzali ze španělského politického života - mělo tlumočit zlehčující nadhled anglických konzervativců jednak vůči Španělsku, jednak vůči idejím, které zastávali los liberales a které oni považovali za utopické. Tento původ slova také vysvětluje, proč v severoamerické angličtině má ještě dnes slovo „liberál" zhruba stejný význam jako naše „pokrokový člověk". A pokud jde o ideje, které dnes v Evropě hodnotíme jako „liberální", jsou v současné době v Evropě i v Americe vnímány jako pravicové, zatímco v 19. století byly vesměs chápány jako levicové.

Vše navíc komplikuje skutečnost, že za společným jmenovatelem označovaným pojmem liberalismus můžeme odlišit hned několik druhů liberalismu. Existuje liberalismus ekonomický, který chce ponechat co možná největší prostor trhu a který přijímá státní regulaci pouze s podmínkou, že tato regulace přinese nezpochybnitelné výhody. Máme tu také liberalismus politický, který trvá na rovnosti práv, na co možná nejširším pojetí svobod a rovněž na požadavku omezit zasahování státu na minimum. Oba dva liberalismy jsou aplikací liberalismu filozofického pro ekonomickou, resp. politickou oblast. Filozofický liberalismus říká, že jednotlivec jedná rozumně, stará-li se o to, aby disponoval co možná nejširší autonomií a aby byla respektována jeho důstojnost, jakmile přiznává týž respekt druhému člověku.

Pojmu liberalismus zde chci používat především v jeho filozofickém smyslu, neboť tvoří základ obou zbývajících významů. Výhoda toho, že se budeme pohybovat ve filozofické rovině, spočívá ve skutečnosti, že položená otázka se stává ještě zajímavější. A opravdu, je snadné vysvětlit úmyslné mlčení intelektuálů k oblasti ekonomického liberalismu. Není třeba vynakládat velké úsilí, abychom například pochopili, že někteří důvěřují více státu než trhu (tím nemá být řečeno, že mají pravdu). Jak naznačil Hayek, je snadnější pochopit pořádek „organizovaný" než pořádek „spontánní". Spencer zformuloval podobnou myšlenku pouze jinými slovy: řád chápeme lépe za pomoci modelu povahy spíše „militární" než „industriální". V praxi je kromě toho ekonomický liberalismus předmětem všech možných nesprávných výkladů či překroucení ze strany státu a zemí považovaných za liberální, jak to dosvědčují přímo keynesiánské rozměry zvyšování veřejných výdajů nebo protekcionistická opatření současné americké vlády týkající se zemědělství nebo výroby oceli. Naproti tomu se jeví jako paradoxní, že intelektuály kupodivu vůbec nepřitahuje vize světa, který důstojnost a autonomii jednotlivců považuje za ústřední hodnoty.

Avšak ani tato rozlišení nevyčerpávají složitý pohyb idejí, které zahrnujeme pod etiketu liberalismu. Tento pohyb zahrnuje bezpočet variant. Adam Smith, Alexis de Tocqueville, Frédéric Bastiat, John Stuart Mill, nebo současnější Karl Popper či Friedrich von Hayek, to je několik velkých jmen, která se nám automaticky vybavují spolu se slovem liberalismus. Avšak sociologové Max Weber nebo Emile Durkheim jsou nepochybně rovněž liberály.

V liberalismu lze rovněž rozlišit různé stupně. Robert Nozick nám předkládá nepochybně zúženější verzi než John Rawls. Antiliberálové mají pochopitelně tendenci spojovat liberalismus s jeho extrémními podobami. Po těchto upřesňujících poznámkách a připomenutích musíme konstatovat, že i dnes se většina intelektuálů o liberalismus příliš nezajímá. Kde hledat příčiny tohoto jevu?

Představa společnosti

Začal bych úplnou banalitou, tj. tím, že liberalismus je produktem filozofie osvícenství. Abychom se o tom přesvědčili, stačí připomenout jméno Adama Smithe. Liberalismus jako dílo osmnáctého století používá pojmů a představ o společnosti, o státu a o lidském individuu, které se u jednotlivých liberálních autorů různí, ale obsahují společné prvky.

Liberalismus si při svém zkoumání představuje společnost jako celek skládající se z jednotlivců usilujících o pokud možno maximální uspokojení svých potřeb. Liberálové si přejí a žádají, aby pravidla sociální hry byla v nejvyšší možné míře spravedlivá. Připouštějí však, že vybavenost jedněch nebo druhých, pokud jde o společenské postavení, příjmy, prestiž nebo vliv, je rozdílná, že jedni uspějí na trhu kompetencí a způsobilostí lépe než druzí. Za ideálního stavu přistupují na nerovnosti, ale ti nejmírnější z nich si přejí, aby tyto nerovnosti byly funkční, alespoň v míře, v jaké to půjde. Jinými slovy aby byly ospravedlnitelné, odůvodněné. Takový je i postoj amerického liberálního filozofa Johna Rawlse v jeho slavné Teorii spravedlnosti.

Výzkumy sociologů potvrzují správnost těchto myšlenek. Z řady ověřených zjištění skutečně vyplývá, že veřejnost přijímá velice dobře existenci nerovností, že nerovnosti chápe jako funkční a oprávněné (například nerovnost v odměňování úměrná odpovědnosti v rámci podniku), že bez komplikací přijímá i nerovnosti, u kterých nelze určit, dají-li se funkčně zdůvodnit (například nepoměr mezi průměrnými mzdami u povolání, u nichž je velice obtížné porovnávání) - a také, že veřejnost s nerovnostmi bez jejich funkčního opodstatnění a zdůvodnění nesouhlasí.

Liberální představa o společnostech obnáší ještě jiný zásadní pojem, a tím je „statut". Zavedený chod společnosti zahrnuje vznik celé spleti „statutů", jak říká Max Weber: máme tu různé hvězdy, hrdiny, vědce, umělce, vysoké úředníky, odborářské funkcionáře, šéfy podniků, politiky, a řadu dalších kategorií zahrnujících vlivné osoby, osoby těšící se vážnosti nebo disponující mocí. Liberální sociolog Pareto dokonce trval na tom, že je třeba uvádět slovo „elity" v plurále, neboť statuty jsou v širším smyslu neporovnatelné. Existují velcí sportovci, velcí umělci a velcí vědci, a my nedokážeme tyto kategorie vzájemně mezi sebou hierarchizovat.

Marxistický proti-model

Tuto představu o společnosti v 19. století tvrdě napadal ve svých nespočetných variantách především marxismus. Podle marxistů nebyl základní kategorií statut, ale třída. Teorii státu marxisté obviňovali z toho, že zavádí a šíří nekonfliktní, irénické pojetí společnosti, v němž má každý hrát svůj part v symfonii dělby práce.

Často se vytváří dojem, že marxismus je dnes mrtvá záležitost. Je pravda, že marxismus je mrtev ve svých politických „inkarnacích", není však mrtev, a to ani zdaleka ne, ve svých intelektuálních představitelích. A odmítají-li dnes dokonce marxistickou doktrínu téměř všichni intelektuálové, marxistická „vulgáta" vytvořila různá výkladová schémata, která se i nadále těší hojnému používání, a to i těmi, kdo nechtějí být označováni za marxisty.

Tato výkladová schémata jsou stále v oběhu i dnes, na počátku 21. století. Základní kategorie marxistické doktríny, a obzvlášť pojmy třída a třídní boj, neustále fungují. V simplifikované podobě se nadále objevuje marxistická teorie tříd. Od šedesátých do devadesátých let zastávala jedna sociologická literatura názor, že za celou složitostí společenských zařazení, statutů a vrstev, všech kategorií zválcovaných na úroveň vnějších příznaků, v pozadí společenského dění existují dvě neviditelné třídy, třída vládnoucí a třída ovládaných, a jejich nesmiřitelný boj. Ve Francii pouze představitelé toho, co zbylo z francouzské komunistické strany, hovoří i nadále o „velkém kapitálu". Jen několik intelektuálů ještě hovoří o „třídním boji". Odhlédneme-li však od modernizovaného slovníku, většina komentářů nadále operuje s představou, podle které je společnost rozdělena na dvě antagonistické třídy.

V průběhu sociálních pohybů, které se uvolnily v souvislosti s reformou důchodového systému ve Francii na jaře roku 2003, jsme mohli v protestních průvodech od různých aktivistů nebo dokonce z úst odborových představitelů běžně slyšet komentáře tohoto typu: „Je třeba, aby se na financování podíleli nejen zaměstnanci, ale také podniky." - „Zaměstnavatelé jsou zticha, protože vláda provádí takovou politiku, kterou si přejí oni." Na mítinku, který ve dnech 8.-10. srpna 2003 zorganizoval populistický leader José Bové, byla Světová obchodní organizace (WTO) soustavně napadána, jako kdyby sloužila výhradně nadnárodním společnostem. Její kritikové přehlíželi, že jsou v ní zastoupeny země Jihu, že WTO jedná v souladu se Všeobecnou dohodou o clech a obchodu (GATT) z roku 1947, že se GATT snažil působit tak, aby se ve prospěch Jihu snížily celní bariéry. Můžeme se právem obávat, že Světová obchodní organizace nedospěje v dohledné době k dostatečné korektuře politiky subvencí, kterou praktikují s vlastním zemědělstvím bohaté země, ale která je velice nepříznivá v případě zemí chudých. Avšak netajit se svým rozčarováním je jedna věc, jinou věcí ale je tvrdit, že Světová obchodní organizace má za úkol skrytě podporovat zájmy bohatých zemí. Skrytou funkcí geneticky upravovaných organismů by podle věrných Josého Bové potom bylo pěstování sterilních obilnin za jediným cílem - přinutit zemědělce, aby si zajišťovali své obilí u mezinárodních společností. Skutečnost, že se vytvářejí rostliny odolnější, má být jen fasáda, která má za cíl lépe zakrýt onu nepřiznanou funkci. To, že hybridní kukuřice, která je sterilní, se používá už dlouhou dobu a že toto použití umožnilo produkovat kukuřici přizpůsobenou široké škále povětrnostních podmínek - toto vše se přechází mlčením.

Pojem třídního boje je tak stále usazen v mnohých hlavách a neztrácí svou přitažlivost. Přetrvává rovněž ještě jiná marxistická idea, podle níž je mírná vláda samotnou svou povahou ve službě vládnoucí třídy, nebo že dokonce liberalismus prostřednictvím globalizace rozšířil třídní boj na planetární úroveň, neboť slouží zájmům Severu, které se naplňují na úkor zájmů Jihu.

Proč se stále udržují myšlenkové stereotypy, podle nichž by měl být národní a mezinárodní život vysvětlován nepřetržitým konfliktem mezi vládnoucími a ovládanými? Protože se tím vytváří dojem, že poskytují klíč k objasnění existence nerovností a především jejich rozličných forem, které vznikají v liberálních společnostech. Podobné klíče jsou přijímány jako validní ne proto, že by byly evidentní, ale proto, že se opírají o přetrvávající vliv marxismu. A pokud jde o vliv marxismu, ten přetrvává z toho důvodu, že poskytuje zdání učenosti a tedy i legitimitu jednomu věčnému výkladovému schématu: teorii spiknutí (conspiracy theory). Podle této teorie veškerá zla, která zjišťujeme ve společnosti, jsou údajně dílem spiknutí mocných, kteří své sobecké choutky zakrývají pláštíkem ušlechtilých záměrů.

Nerovnosti ve školství a opačný model

Jedno téma ilustruje tyto postupy přímo exemplárním způsobem. Ve všech západních společnostech se na konci šedesátých let stala obzvlášť nepřehlédnutelnou nerovnost šancí ve vztahu ke vzdělání.

Pro tato léta je příznačná exploze požadavků na výchovu. Jedna ze zásad liberálních společností spočívá v tom, že považují za svou povinnost vyvíjet úsilí zajišťující všem rovné šance. Nezbývá než konstatovat, že sociální původ ovlivňuje dění ve školství přímo osudově. V dnešní Francii má dítě pocházející z dělnické rodiny zhruba čtyřicetkrát menší šanci navštěvovat univerzitu než dítě z vyšších vrstev. Toto číslo je pociťováno jako něco neúměrného a jako výraz stavu věcí, který je v rozporu s hodnotami zastávanými liberalismem. Údaje týkající se liberálních společností jinde ve světě vykazují týž křiklavý nepoměr. Mají stejný charakter ve Spojeném království nebo v Německu, ale rovněž ve skandinávských zemích, kde byla tak dlouho u moci sociální demokracie, která se nepřetržitě chlubila svými rovnostářskými projekty.

Všechno jako by nasvědčovalo tomu, že společenské síly jednají tak, aby zajistily protiklad mezi vládnoucí třídou a třídou ovládanou: vše probíhá způsobem, jako kdyby bylo v moci těchto sil likvidovat dobré záměry politiků. Proto jsme občas svědky rozprav typu: „Komu prospívá zločin? Vládnoucí třídě!" Intelektuálové jdou ještě dále a dokazují, že mechanismy, jejichž prostřednictvím je zajišťována reprodukce vládnoucí třídy, jsou ilegální, nelegitimní. Škola valorizuje buržoazní kulturu a v konečném účtování soudí jedince podle jejich spřízněnosti s kulturou vládnoucí třídy, aniž si toho byl kdokoli z jednotlivých aktérů vědom. Tyto myšlenky rozvíjelo nesčetné množství autorů v sedmdesátých letech a letech následujících. Ve Francii to byl filozof Althusser, člen Komunistické strany Francie, a některé osobnosti silně tíhnoucí k levici, jako například Bourdieu. Za svůj úspěch vděčili tomu, že ukázali na zlo prstem a přinášeli vysvětlení, která mnozí vnímali jako „jasnou věc". Tento postup si podmanil značnou část veřejnosti a měl ohlas nejen mezi těmi, které nerovnosti ve školství šokovaly a kteří s důvěrou od sociálních „věd" očekávali, že je seznámí s příčinami daného stavu, ale nepochybně rovněž mezi žáky, kteří zažili neúspěch, a také v jejich rodinách. S tímto vysvětlením také v hojné míře přicházela média. Všeobecně rozšířeným přesvědčením se stala myšlenka, že kultura je nástrojem třídní reprodukce. V každém případě se velmi silně zahnízdila ve školském prostředí a v oblasti kultury. Myšlenky Althussera a jemu podobných jsou ještě dnes šířeny se zbožnou úctou.

Uvedený příklad jen ilustruje obecný proces: aktuální téma nerovnosti šancí ve školství vyvolalo vytváření teorií, které se inspirovaly a nechaly vést kategoriemi a vysvětlujícími schématy, s nimiž se setkáváme v marxistické tradici. Chápeme, že se tyto teorie dostaly do oběhu a že snadno nacházely ve veřejnosti ohlas. K tomu lze snad dodat jen to, že chápat vůbec neznamená totéž co odůvodnit. Jak řekl Pareto, teorie může být užitečná, aniž by byla pravdivá: můžeme chápat důvody, proč je ta či ona teorie přijímána, ale to vůbec neznamená, že by zmíněné důvody byly opodstatněné. Odůvodnění něčeho ještě neznamená ověření, certifikaci.

Rozporná představa státu

Pokud jde o teorii státu, hájí liberalismus jeho smluvní povahu. Liberální stát je státem právním. Všichni liberální autoři zdůrazňují význam práva na něco, význam svobod: svobody názoru, svobody pohybu atd. Zárukou práv jsou podle liberálů podmínky, za kterých budou smlouvy, jež stát občanu předkládá, pro občana přijatelné. Je také třeba, aby přiznaná práva byla zaručena pro všechny: aby existovala rovnost všech před svobodami. Právní stát je především takový stát, který zaručuje tuto formu rovnosti.

Víme, co v 19. století dále následovalo. Stát se nespokojil se svými velkými regálními (královskými) funkcemi, jimiž jej chtěla načas vybavit liberální tradice, ale přebíral funkce další a stále početnější. Stal se ekonomem, inženýrem, podnikatelem, ochranitelem.

Liberálové projevují vážné znepokojení, jsou-li svědky toho, že si stát přivlastňuje funkce, které by raději viděli jako dílo soukromých iniciativ. Můžeme si připomenout Tocquevillovy obavy z „bezměrného poručnického despotismu".

Krátce řečeno, vývoj liberálního státu v 19. století a téměř v celém století dvacátém jako by hovořil proti liberální teorii státu.

Je jisté, že apogeum prozřetelnostního státu patří minulosti a že vývoj se podle všeho začíná obracet. Avšak myšlenka centralistického státu, jehož funkce by zacházely daleko za rámec toho, co mu přiznává liberální tradice, zůstává nadále uhnízděna v myšlení lidí zejména ve Francii. Tak jsme mohli v roce 2003 zaznamenat silný odpor ze strany školských odborů k vládnímu projektu převést pod správu regionů neučitelský personál lyceí a středních škol. Hovořilo se tehdy o „demontáži veřejné služby", neustále se strašilo s narůstajícími rozdíly mezi jednotlivými regiony, pokud jde o kvalitu veřejných služeb i o životní podmínky personálu. Žádnému z protestujících zjevně nepřišlo na mysl, že mnoho zemí má již zažité decentralizované uspořádání školství a že toto uspořádání má patrně za následek - na globální úrovni - větší vyrovnanost mezi vzděláním a povoláním. Zkrátka i přes ústup prozřetelnostního státu představa o fungování ideálního státu centralistického v myšlení mnoha lidí stále převažuje nad funkcemi, které státu svěřuje liberální tradice.

Je jasné, že právní stát je uskutečněn nedokonale, neboť zásada rovnosti všech před zákonem není vždycky naplněna beze zbytku.

Představa o člověku a nové psychologie

V 19. a 20. století se objevily nové představy o společnosti a o státu, které jsou na jedné straně málo kompatibilní se zásadami liberalismu, na druhé straně se setkávají, a to ještě v dnešní době, se situacemi, které vytvářejí příznivé podmínky pro jejich využití a zmobilizování. Ale také pokud jde o představu o lidské bytosti, rozvíjejí se a stále přetrvávají silné koncepce, které se stavějí proti liberální tradici a které se mohou vykázat hrozivou účinností.

Liberalismus pojímá člověka jako rozumnou bytost. Vidí v něm bytost podřízenou zájmům, která používá k jejich dosažení prostředků, jež považuje za nejlepší, obecněji řečeno jako bytost, která má dobré důvody dělat to, co dělá, a věřit tomu, čemu věří. Nahlíží člověka jako bytost, jíž spíše hýbou zájmy a srozumitelné důvody než příčiny, které by jí zmítaly bez jejího vědomí. Psychologie, která vstupuje do hry v liberálních teoriích, má jedním slovem velice blízko k běžné psychologii: k psychologii Aristotelově a psychologii moralistů 17. století, k psychologii, které se odedávna běžně používá. Z nedostatku lepšího výrazu se tato psychologie označuje jako „racionální". Řídili se jí všichni liberální autoři: Adam Smith, Alexis de Tocqueville, Max Weber.

Proti tomuto obrazu člověka zavedlo 19. století konkurenční schémata, která byla nazývána podle toho či onoho vlivu, což vyústilo nastolením výkladových schémat užívaných dnes často zcela automaticky, neboť je všichni chápou tak, jako by se rozuměla sama sebou.

S Freudem došlo k diskreditaci běžné psychologie ve prospěch hlubinné psychologie. Zakladatel psychoanalýzy popsal psychiku jako mechanismus tvořený třemi vrstvami, mezi nimiž cirkulují určité síly. Předpokládá, že věření a činy lidí jsou výrony chodu podvědomí a že podvědomí, aby posílilo svou účinnost, své lsti před očima subjektu skrývá, maskuje. Psychoanalýza jinými slovy nastolila jednu podstatnou myšlenku: chování a názory lidí mají své příčiny v silách vymykajících se kontrole subjektu, a zdůvodnění, kterými si lidé vysvětlují své názory, postoje a skutky, se týkají pouze povrchu.

Tento zásadní zvrat ještě posílila řada jiných myšlenkových hnutí. Ve druhé polovině 20. století strukturalisté chápali názory a věření lidí jako dílo tajemných struktur. Marxistická vulgáta chápe člověka jako čirý produkt jeho prostředí. Navíc je člověk běžně otrokem iluze, falešného vědomí. Tato myšlenka byla v nesčetných reprízách vyložena tisíci různými způsoby. Byla po desetiletí chápána jako svědek výrazného vědeckého pokroku. Podle Nietzscheho je člověk ovládán resentimentem a případně vůlí k moci, ale nevidí je. Věří, že jeho představy odrážejí skutečnost. Jde však o obrazy skutečnosti deformované neviditelnými silami. Řada současných antropologů, a zdaleka ne bezvýznamných, se k tomuto koncertu připojuje: jsou, jak se říká, kulturalisty, jinými slovy řečeno vidí člověka jako čirý produkt kultury, která ho obklopuje. Podle nich lidský subjekt věří tomu, čemu věří, jednoduše proto, že tak kolem něho věří i ostatní lidé, neboť se tomu naučili stejným způsobem. Ale také zde je člověk otrokem iluze: věří - mylně, jak praví kulturalisté - že to, čemu věří, má objektivní základ. Tato iluze je stejně jako všechny jeho názory a věření produktem kultury.

Tyto konvergence způsobily, že učitelé, mistři podezírání, v první řadě Marx, Freud a Nietzsche, ovládli počínaje šedesátými lety v širokém měřítku intelektuální život a především široké segmenty věd o člověku takřka všude v západním světě. Intelektuály blízké liberální tradici všude zcela vytlačili nebo alespoň zatlačili do pozadí.

Dnes už nikdo tyto ideje nehájí se stejným zápalem jako dříve, nicméně jsou neustále přítomné v jakémsi barevném polotónu. Nadále se chápe jako samozřejmost, že chování a názory lidí jsou více méně mechanickými následky prostředí, jež je obklopuje, a že člověk musí být analyzován jako bytost, která je podřízena kulturním, sociálním silám, které se vymykají její kontrole. Běžná, „racionální psychologie" je tak zcela mimo hru, mimo hru je i autonomní subjekt a dokonce i celá podstata liberální tradice.

Řečeno jedním slovem, z nejasných zásad těchto různorodých myšlenkových hnutí vyplývá, že by se vědy o člověku měly zbavit pojmu autonomie, který byl tak drahý všem liberálním směrům od Kanta, Adama Smithe nebo Tocquevilla.

Nenahlédneme-li vliv těchto výkladových schémat, potom například nepochopíme, proč takové množství sociologů, antropologů atd., a po nich i řada politiků, politických aktivistů a celkově vzato i široká veřejnost, vnímají ekonomii jako falešnou vědu, bez níž je možné se obejít, a považují ji jednoduše za ideologii. Je tomu tak proto, že ekonomie přináší podle nich zjednodušené vidění člověka, které hlavní mistři podezírání, Marx, Nietzsche, Freud a jiní, definitivně diskvalifikovali, vyřadili ze hry.

Tyto názory nezůstaly bez praktického vlivu. Jestliže bychom ztratili ze zřetele diskreditaci, kterou učení mistrů podezírání vrhlo na „racionální psychologii", potom nepochopíme, proč se politikové pravidelně pouštějí do zavilého omezování vlastnických práv - toto je samozřejmě základní téma liberalismu - prostřednictvím kontraproduktivních restrikcí. Ekonomická teorie například už dávno na základě zásad racionální psychologie prokázala, že zmrazení nájmů a jiná ustanovení, velkoryse vymýšlená vládami liberálních společností za účelem „protekce" nájemníků, se musí nakonec obrátit proti těm, jimž údajně měla pomoci. Zde fakta v hojné míře potvrzují teorii: tak se ukázalo, že v dnešním Německu opatření tohoto druhu způsobila zvýšení nezaměstnanosti ve stavebnictví, neboť měla za následek, že soukromníci odmítají stavět domy za účelem pronájmu. Zdá se však, že řada politiků nechce věřit ani teorii, ani faktům. Z části se tak děje z demagogie, ale je tomu tak i proto, že pravdy ekonomie prosáklé „racionální psychologií" jim připadají příliš prosté, než aby mohly být přesvědčivé a být tedy i takové povahy, která by si vynutila veřejné konání.

Dvě vzorové míry: liberální a neliberální

Trvalý vliv myšlenkových hnutí inspirujících neliberální vysvětlující schémata je způsoben příčinami dvojího druhu.

Především je třeba uznat, že tato hnutí otevřela nové cesty v porozumění světu i člověku. Nemusíme přijímat psychoanalytická dogmata, ale můžeme připustit, že jisté zkušenosti z dětství ovlivňují osobnost. Marxismus zaměřil pozornost na důležitost ekonomických jevů v dějinném utváření.

Avšak zavedení těchto myšlenkových hnutí obracejících se zády k liberální tradici vyplývá nepochybně z podstatné části z toho, že přinášejí odpověď na otázky a požadavky. Psycho­analýza slibuje odpovědět na rozličné formy existence zla, což klasická psychologie nedokáže. Je příslibem léčby a vyléčení duše. Gellner ukázal, že tento příslib přispívá k jejímu úspěchu více než to, čím přispěla k poznání lidské psychiky. Pokud jde o marxismus, ten pochopitelně představuje příslib pro ty, kdo „zůstali na ocet".

A konečně výsledkem procesů, které jsem právě shrnujícím způsobem připomenul, byla krystalizace dvou základních vzorových měr, matricí, v nichž mohou být analyzovány a hodnoceny politické, sociální a ekonomické jevy v jejich úhrnu, jako celek: vzorová míra liberální a vzorová míra neliberální. Zavedení té druhé v průběhu 19. století a její oživení ve druhé polovině století 20. vlivem faktorů, které jsem uvedl, a rovněž tak z velké části následky obrovského otřesu, jakým byla druhá světová válka - to vše způsobilo, že liberální tradice měla tendenci se zužovat pouze na ekonomii, zatímco vzorová míra neliberální zcela ovládla většinu ostatních „věd" o člověku.

Abychom celou věc shrnuli, základní postup, který umožňuje vysvětlit odmítání liberalismu řadou intelektuálů, se mi jeví následovně: na počátku tohoto procesu shoda okolností a sociohistorický kontext umožnily, aby se objevila fakta, která kolektivní senzibilita považovala za vybočující. Tyto okolnosti vedly ke vzniku požadavku, aby se intelektuálové řídili etikou přesvědčení, a obzvlášť intelektuálové organičtí - podle Gramsciho - se chopili jejího naplňování. Jakmile tato vybočující fakta vytvářela dojem, že odhalují určité nezdary a selhání liberálních společností, byla pro tytéž intelektuály výzvou, aby při stanovení diagnózy používali vysvětlující schémata uvedená na trh tradicemi myšlení, které se stavěly proti liberalismu. Jakmile odhalování zmíněných nezdarů svědčilo o „správných citech" a předkládaná vysvětlení se zdála být „jednoduchá", měla šanci dosáhnout medializace a nenarážela přitom na žádnou kritiku.

Jako příklad onoho procesu jsem už výše připomenul nerovnost šancí na vzdělání. Dvěma dalšími příklady z jiných oblastí lze potvrdit jeho obecnost.

Otázka menšin

Nejdříve připomenu příklad menšin ve Spojených státech. Je obzvlášť zajímavý z toho důvodu, že otázka menšin byla na počátku podle mého názoru bezprecedentní roztržky se zásadami liberalismu v americkém univerzitním prostředí. Od konce šedesátých let američtí intelektuálové s nadšením objevovali evropské žáky mistrů podezírání: největší univerzity USA nabízely přednáškové kurzy o Althusserovi nebo Foucaultovi. Otázka menšin nabírá podobu palčivého problému v politickém životě Ameriky počínaje událostmi v Little Rocku.

Ve Spojených státech byla v poválečných letech marxistická tradice zcela nevýrazná, marxismus tehdy neměl na univerzitách žádné zastoupení, myšlenka třídního boje se zde téměř nevyskytovala. Později se však imigrací cizinců hispanofonního původu a rozvojem zaměstnanosti žen vytvořila příznivá půda pro to, aby se objevila hnutí zaměřená na obranu jiných „menšin", což je slovo, které lze evidentně stěží aplikovat na ženy a které od sedmdesátých let postupně směřuje k označování všech kategorií, s nimiž se zachází způsobem vnímaným jako diskriminace. Mezitím se marxistickým kategoriím dařilo pronikat do univerzitního prostředí také pod pláštíkem free speech movement (hnutí za svobodu projevu). Marxisticky orientovaným učitelům, z nichž někteří pocházeli z Evropy, se dařilo získávat katedry v USA. Marxismus se v často obecné a zjednodušené podobě postupně instaloval v určitých oborech. Otázka menšin velmi vyhovovala dualistickému pojetí společnosti, neboť stavěla utiskovanou menšinu do protikladu s většinou nebo přinejmenším s utiskující vládnoucí třídou. Řada intelektuálů se tehdy pouštěla do vytváření často prostoduchých teorií, které se nicméně dokázaly bez velkých obtíží zviditelnit na trhu idejí. Dějiny byly v této perspektivě psány muži, a byly tedy překrouceny v neprospěch žen. Nebo byly psány bílými, a byly tak zkresleny na úkor černých. Napsali je Evropané, a proto byly pokřiveny v neprospěch jiných civilizací. Tento rozkvět teorií probíhal v rámci (vše)vysvětlujícího vzorce - „Komu slouží zločin? Vládnoucí třídě!" Aby byla zajištěna převaha mužů nad ženami, bělochů nad černochy, Evropanů nad ne-Evropany, byly dějiny psány mystifikujícím, zavádějícím způsobem. Tyto sumární verze teorie spiknutí se velice snadno ujímají zejména proto, že se nenápadně podobají kategoriím a vysvětlujícím schématům, které učinil důvěrně známými právě marxismus. Společnost tvoří dvě antagonistické kategorie: vládnoucí třída všem - aniž si toho byli vědomi - vnucuje ideje, které jí nejlépe vyhovují.

Do tohoto víru jsou vtaženy i samotné dějiny vědy: podle některých jsou i ony v podezření, že příspěvky utiskovaných „menšin" minimalizují. Na základě stejných schémat jsou přehodnoceny i dějiny literatury. Historička výchovy a vzdělání Deane Rawitchová popisuje akty cenzury a autocenzury, kterým byly vystaveny textové příručky a čítanky pro americké žáky. Protože se učební texty nesmějí dotýkat citů žádné z „menšin", musí z nich být odstraněna zmínka o sekvojích, v Severní Americe velice známých a rozšířených jehličnanech, které však příliš připomínají vánoční stromky křesťanské tradice. Je zařazeno velmi málo ukázek z děl klasiků dětské literatury, neboť každý text z období před rokem 1970 je nutně zatížen „sexismem" a „rasismem". Jistá komise pověřená vymycováním všech úchylek z čítanek a příruček doporučila odstranit část o dějinách pěstování burských oříšků pod záminkou, že tato polní plodina byla vyvážena z Brazílie po vítězství Portugalců nad tamními domorodými kmeny.

Podobné barvité příběhy nejsou typické pouze pro americkou společnost. Analogické jevy můžeme pozorovat rovněž na univerzitách v Německu a ve skandinávských zemích, i když se tak děje v méně nápadných formách.

Skupina quebeckých feministek vystoupila na stránkách montrealského deníku Le Devoir z 27. března 2003 s požadavkem, aby se na doktorandky vztahovaly méně přísné požadavky než na jejich mužské kolegy, aby tak byl co nejrychleji uspokojen požadavek a zásada rovnosti „rodů". Na vysvětlenou dodaly, že myšlenka objektivního vědění je zavádějící, protože ji rozvíjejí muži vedeni svým zájmem na potlačování žen.

Ve Francii byl hudební skladatel Hector Berlioz kdysi podezírán, že se chtěl podílet na spiknutí proti Jihu - ve prospěch Západu. Když v roce 2000 navrhl francouzský ministr kultury přenesení Berliozových ostatků do Pantheonu, byl jeho záměr na vyšší státní úrovni zablokován na základě polemiky, v níž byl Berlioz označen za politicky nekorektního. V důsledku toho byla jeho opera Trójané, inspirovaná Vergiliovou Aeneidou, prezentována jako nenáležitý hymnus západní civilizaci, která - jak známo - ostatní civilizace utiskovala. Polemika byla natolik prudká, že ředitel francouzsko-německého televizního kanálu Arte považoval za svou povinnost se omluvit za přímý přenos Trójanů z hudebního festivalu v Salcburku.

Tyto historky jsou poučné: nepochybně nám umožňují lépe pochopit kampaně, které čínská kulturní revoluce organizovala proti Beethovenovi a Konfuciovi.

Nerovnosti Sever-Jih

Podobně jako rozvoj masového vyučování způsobil, že se pozornost zaměřila na nerovnost šancí na vzdělání a na rozpor mezi přetrváváním této nerovnosti a liberálními hodnotami, dekolonizace soustředila pozornost na setrvávající nerovnost mezi společnostmi. V té době se také objevují teorie, že nerovnost Sever-Jih způsobilo vykořisťování Jihu Severem. Opakují jen to, k čemu dali podnět Hobson a Lenin. Jiné, méně radikální teorie chtějí, aby Jih byl svými sociálními strukturami předem odsouzen k zaostalosti, které se může zbavit prostřednictvím vnější pomoci, a tu by mohl zajistit jedině Sever.

Krátce řečeno kontext dekolonizace přinesl počínaje šedesátými lety vznik literatury často označované jako strukturalistická, která - ano, také ona - vděčila za svůj úspěch tomu, že znamenala odpověď na určitý požadavek.

Teorie tzv. začarovaného kruhu chudoby je totiž teorií, kterou mohou všichni pochopit. Je prostá a zároveň zjevně neověřitelná: chudé země podle ní nemají příslušné kapacity na potřebné investice, a proto nemůže růst ani jejich produktivita, ani životní úroveň. V důsledku toho v nich může dojít k nějakému vývoji pouze na základě vnější pomoci.

Tato teorie přehlíží, že růst produktivity nemusí být nutně drahý, že v chudé zemi nemohou být nutně chudí úplně všichni a že díky směně může mít jedna země prospěch z výsledků produktivity, kterých bylo dosaženo v zahraničí. K vyvrácení těchto fatalistických strukturalistických teorií nestačil ani bouřlivý rozvoj asijských draků nebo Číny, ani evidentní skutečnosti hospodářských dějin: z Německa, Švýcarska, Francie, Švédska nebo Norska se zcela jasně nestaly bohaté země na základě vnější pomoci. A po dlouhou dobu také nikdo nechtěl nic vědět o tom, že vnější pomoc plodí korupci a bere odvahu k místním iniciativám.

Proč se potom tyto teorie vnucovaly a prosazovaly? Setkávaly se s úspěchem zejména proto, že byly užitečné v tom smyslu, že odpovídaly na řadu požadavků: zbavovaly vlády Jihu jakékoli zodpovědnosti. Vycházely vstříc přáním politických elit Jihu, ale také cítění všech těch, kdo na Severu považovali za nepřijatelné, že se Sever o Jih nestará nebo že ho dokonce vykořisťuje.

Odhlédneme-li od toho, že tyto teorie byly nepravdivé, Jihu spíše uškodily než pomohly. Přispěly k legitimizaci vzniku despotických režimů inspirovaných marxismem, jak tomu bylo v Násirově Egyptě nebo v Alžírsku v letech, které následovaly po získání nezávislosti, popřípadě nacionalismem, který se málo staral o veřejný prospěch.

Dnes je tu jiný výrazný faktor, který reaktivuje analýzy inspirované strukturalismem. Je označován pojmem globalizace. Globalizace omezuje vliv národních států na ekonomické procesy. Doprovázely ji těžko zpochybnitelné jevy jako narůstající nerovnosti mezi Severem a Jihem, aniž bychom mohli mezi oběma jevy potvrdit existenci vztahu příčiny a následku. Tato nepřehlédnutelná fakta oživila vysvětlující schémata, s nimiž jsme se setkali u předešlých příkladů. Nositel Nobelovy ceny Stieglitz například prohlásil, že liberální politika - obzvlášť to platí v mezinárodních institucích - některým velmi prospěla, zatímco ty druhé ochudila; mohla tedy působit vědomě ve prospěch bohatých národů. Nenápadně se tak zde objevuje téma třídního boje, tentokrát na planetární úrovni. Je možné, že mezinárodní instituce právě zde prováděly politiku, která si zaslouží být kritizována. Tvrdit však, že tyto instituce slouží bohatým a jejich zájmům, a to na základě pouhé skutečnosti, že jsou svázány s liberalismem, to je neudržitelný krok, který by se neměl dít. Stieglitz konstatuje, že Čína zažívá silný růst, ale zároveň si přeje, aby byl tento růst chápán jako výsledek její rezistence vůči liberalismu. Čína sice není zrovna modelový příklad politického liberalismu, ale je pravda, že nepřehlédnutelné úspěchy, jichž dosáhla a nadále dosahuje v hospodářské sféře, plynou z toho, že zavádí zásady liberalismu ekonomického.

Role institucí a sítí

Abychom pochopili pronikání a šíření teorií ospravedlňujících nepřátelství vůči liberalismu, je třeba rovněž vzít v úvahu a připomenout roli, jakou hrají instituce a sítě. V tomto bodě bych se spokojil s několika lapidárními poznámkami, neboť oba tyto prvky byly již v hojné míře zkoumány historiky idejí a vyžadovaly by obsáhlý výklad. Vzhledem k tomu, že francouzští socialisté dosud neprošli svým Bad Godesbergem, představují si i nadále sociální procesy jako nepřetržitý boj mezi vládnoucí třídou a třídou ovládaných, nebo pokračují v užívání myšlenkových asociací a schémat, která tvoří základ jakobinismu. Úměrně tomu, že nedokážou uskutečnit své vlastní aggiornamento, je málo šancí na to, že si osvojí liberální pojetí společnosti, státu nebo člověka. Na pravici pokračuje zdůrazňování a utvrzování obrazu světa tvořeného ze zvěcnělých národních kultur, který by měl být ohrožen šířením liberalismu. Rovněž zde se pokračuje v jakobínském pojetí státu. Pokud jde o církve, drží v koncertu nepřátelství k liberalismu svůj part - coby strážkyně duchovních hodnot mají silný sklon zdůrazňovat zvrácené následky, které zavinily liberální společnosti. Nesmiřují se snadno s tím, že liberalismus postavil člověka do středu vesmíru, i když v případě katolicismu encyklika Quanta cura a Syllabus z roku 1864, v nichž byl liberalismus výslovně odsouzen, patří zcela jasně minulosti.

Vedle institucí, jako jsou politické strany a církve, je třeba připomenout různá přecitlivělá uskupení, která přispívají k úspěšnosti myšlenkových konglomerátů nepřátelských liberalismu. Zde mám na mysli konzervativce, kteří považují za dobrou takovou společnost, kterou poznali ve svém dětství, nebo společnost, kterou si zidealizovali při četbě různých historických děl. Můžeme zde rovněž připomenout všechny možné nacionalisty, kteří usilují o to, aby se jednotlivec v první řadě, ne-li výlučně, vymezoval svou zakotveností v národě, zatímco média přivádějí každého z nás do kontaktu s celým světem, rozvíjí se cestování a instituce se internacionalizují. Můžeme také myslet na všechny ty, kteří prakticky přijímají úhrn liberálních myšlenek, avšak liberalismu vyčítají, že nezná vanutí ducha. S tímto typem postojů se setkáváme především u intelektuálů, které události jejich osobního života vzdálily tradičnímu nebo sekularizovanému náboženství. Můžeme zde také vzít v úvahu komunitaristy, podle kterých je společnost (Gesellschaft) perverzí společenství (Gemeinschaft) a kteří za dobrou společnost považují společnost přetavenou ve společenství.

Bylo by třeba také připomenout degradaci vyučovacích systémů téměř ve všech liberálních společnostech, která měla za následek zvýšený počet Pascalovi tolik drahých nedouků. Tato degradace zejména postihla ty nejzranitelnější obory: spíše humanitní vědy než vědy přírodní, a mezi vědami humanitními ty nejméně strukturované - sociologii, politologii nebo antropologii ve větší míře než ekonomii. To se neobešlo bez následků: studenti, kteří se v těchto oborech vzdělávali v sedmdesátých a osmdesátých letech, dnes zastávají zodpovědná a vlivná místa v intelektuálních profesích, a to jak v tisku, rozhlase a televizi, tak ve středním a vysokém školství. Tento mechanismus také vysvětluje, že celá řada zjednodušujících výkladů sociálních, politických nebo ekonomických jevů, které přicházejí na trh idejí, je se zbožnou vážností a úctou šířena prostřednictvím médií.

Tato situace není liberální tradici evidentně příznivá: analýzy, které v souvislosti s uvedenými jevy nabízí, předpokládají často nevděčné trpělivé osvojování si určitých intelektuálních nástrojů. Mám zde na mysli například teorii her.

Last but not least - v rovině filozofické představuje liberalismus myšlenkovou tradici, která určitě přináší pojetí společnosti pokud možno co nejméně eschatologické. Liberalismus je přesvědčen, že pojem pokroku má podstatný význam. Avšak liberalismus odmítá přistoupit na to, že by pojem „konec dějin" mohl mít jakýkoli smysl. Také zde působí zklamání.

Co bude zítra?

Můžeme předpokládat, že nepřátelství k liberalismu u nezanedbatelné části intelektuálů potrvá i v budoucnu. V prvé řadě proto, že liberalismus nepřináší hotový výklad světa. Za druhé z toho důvodu, že konkuruje výkladům světa, které přinášejí klasická i sekularizovaná náboženství. A na třetím místě proto, že liberalismus nemůže uskutečnit záměry, jimiž je veden, okamžitě a najednou: respektování důstojnosti všech, poskytování rovných šancí, zajištění rovných práv pro všechny, účinný boj proti zvráceným efektům, které způsobuje vytlačování korupce, důraz na průhlednost rozhodování ve prospěch těch, na něž dopadají následky tohoto rozhodování, nebo brát vážně cítění občanů, pokud jde o spravedlnost.

Tyto záměry byly už explicitně formulovány v „cestovním příkazu", ve kterém Adam Smith uložil veřejné moci tři povinnosti: zajistit bezpečnost občanů, zavést efektivní spravedlnost a vzít na svůj účet požadavky, které nemůže řešit soukromá iniciativa. Ne pokaždé jsou splněny: vždy se očekává, že bude nastolen „exaktní výkon spravedlnosti" nebo že korupce bude co nejúčinněji potlačena.

Mnozí intelektuálové z toho vyvozují myšlenku, že liberalismus je opovrženíhodný systém. Máme-li však usuzovat z nepřítomnosti pozitivních návrhů z jejich strany nebo z toho, že se jejich návrhy omezují na pouhá zbožná přání, což jinými slovy znamená, že jejich přínos je v zásadě negativní a kritický, potom implicitně uznávají, že liberalismus je, abychom parafrázovali slavnou formulaci, nejhorším ze všech systémů, s výjimkou všech ostatních.

Činí-li právě a pouze toto, přispívají tím ne k opravě, ale k posílení chyb a negativních účinků liberalismu, ať už skutečných nebo domnělých. Tímto způsobem ony všechny „krásné duše", které odhalovaly a tepaly nerovnost šancí na vzdělání, přispívaly jenom k degradaci systému vyučování. „Jediná škola", prodlužování „společného základu", rozvíjení teorie školy jako „místa života", kult „pedagogismu" v ničem ke zmírnění nerovných šancí na vzdělání nepřispěly - tyto inovace naopak vedly k rozvoji nevzdělanosti a výskytu násilí na školách. Teorie, které se snažily ukončit nerovnosti mezi Severem a Jihem na účet Severu, povzbudily nezodpovědné formy vládnutí charakteristické pro četné země Jihu, a tím jen přispěly k dalšímu posílení nerovnosti mezi Severem a Jihem na úkor Jihu.

Přes toto vše můžeme snít a doufat, že se zlepší systémy výchovy a vzdělání, že se znovu objeví kritický duch a že stále větší počet intelektuálů pochopí, že nejsou pouze interpretace, ale také fakta.

Bez ohledu na to, co produkují vědy o člověku, se objevují povzbudivá znamení. Vzorová míra neliberálního myšlení se postupně vrací na své místo. Vysvětlující schémata převzatá od marxismu, strukturalismu a kulturalismu se i nadále běžně používají. Avšak myšlenková hnutí, která je podporují a legitimizují, se stávají předmětem narůstajících pochybností. Už nyní patří spíše do dějin idejí než do dějin poznání. „Velká jména", s nimiž byla ve druhé polovině 20. století tato hnutí spojována, postrádají nástupce. Možná jde o znamení, že poznání - podložený výklad politických, ekonomických a sociálních jevů - je znovu vnímáno jako prvořadý úkol humanitních věd.

Francouzský sociolog Raymond Boudon (1934) je v současnosti profesorem na pařížské Sorbonně.

Commentaire, č. 104, zima 2003-2004, s. 773-783. Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek. Redakčně kráceno.