Proč mít děti?

V průběhu několika posledních let se v centru pozornosti ocitla nová demografická krize: nejbohatší, nejvyspělejší a nejsvobodnější společnosti na světě nemají dost dětí na to, aby zachovaly samy sebe. Mnoho nedávno vydaných knih - mezi nimi například The Empty Cradle od Philips Longmana (2004) nebo Fewer od B. J. Wattenberga (2004) - popisuje potenciálně tragické důsledky poklesu porodnosti. V rámci nářků nad pádem míry porodnosti jsme se ocitli v situaci, kdy tak rozdílné přední světové osobnosti jako Vladimír Putin nebo papež Benedikt XVI. obhajují státní politiku na podporu porodnosti. Časopisy a noviny, které byly kdysi plné obav z hrůz "populační exploze" - masového hladovění v rozvojových zemích, ekologických katastrof, porobení žen drcených nadměrným břemenem neustálých porodů a mateřství - se dnes ptají, zda mají vůbec svobodné společnosti v úmyslu zachovat samy sebe.

V současnosti je, až na několik výjimek, odpověď záporná. Data, která prezentují Longman a Wattenberg, mluví sama za sebe. Od 50. let poklesla celková úroveň porodnosti v Evropě z hodnoty 2,7 na 1,38 - což je úroveň, která je o ohromujících 34 % pod úrovní 2,1, což je zase průměrný počet dětí na jeden pár potřebný k tomu, aby se společnost alespoň reprodukovala. Míra porodnosti v Japonsku dosahuje hodnoty 1,32 a průměrný věk Japonců dosáhl již 42 let a stále roste. (Pro srovnání, světový průměr se pohybuje kolem 25 let.) V mnoha státech, mezi než patří například Rusko, Španělsko, Itálie, Jižní Korea nebo Česká republika, se pohybuje průměrná míra porodnosti mezi hodnotami 1,0 a 1,3. Některé z těchto států již zažívají rychlý úbytek populace - zejména Rusko. Generace dětí vyrůstají jako jedináčci a v nejvyspělejších státech je značné procento mužů a žen, kteří nemají a nebudou mít děti.

Ve srovnání se stejně vyspělými zeměmi jsou Spojené státy pořád ještě v dobré demografické kondici a míra porodnosti se zde pohybuje okolo míry nutné pro reprodukci společnosti, byť existují značné rozdíly mezi jednotlivými regiony, jakož i mezi přistěhovalci a starousedlíky. Nicméně i Spojené státy, podobně jako ostatní vyspělé společnosti, jsou na cestě k masové společnosti starých lidí, s více starými lidmi odkázanými na pomoc druhých a menším počtem jejich dětí, které by se o ně staraly, a vnoučat, která by je nahradila.

Důsledky nízké porodnosti

Důsledky nízké porodnosti dnes začínají zneklidňovat zástupce všech možných politických, náboženských a ideologických směrů. Jedna z hlavních obav se týká ekonomiky. Ve studii z roku 2004, vypracované na podnět Evropské komise, varuje Rand Corporation, že pokles lidského kapitálu je pravidelně doprovázen poklesem produktivity, z toho plynoucím zatížením systémů sociálního a penzijního zabezpečení a vzhledem k menším domácnostem také snižující se schopností starat se o rostoucí populaci starých lidí. Jinými slovy, méně pracujících, více důchodců a rozpočtová krize evropského sociálního státu.

Tím ale ekonomické problémy nekončí. Starší populace bude pravděpodobně méně inovativní a podnikavá a také stěží vytvoří onu spotřebitelskou poptávku, která je nezbytným motorem jednotlivých ekonomik. Státy, které zvýší daňové zatížení mladých, aby mohly financovat programy pro starší populaci, tím pouze mladým lidem ztíží situaci, když ti už i tak zvažují, zda si mohou děti dovolit. Výsledkem je začarovaný kruh ekonomické stagnace a stárnutí populace směrem k jejímu úpadku nebo i vymření.

Ještě závažnější jsou kulturně-demografické obavy. Pro Longmana je hlavním budoucím problémem to, co nazývá - ve shodě s názvem svého nedávného článku ve Foreign Policy "The Return of Patriarchy" - návratem patriarchátu. Protože na rozdíl od sekulárních liberálů náboženští fundamentalisté děti stále mají, obává se Longman nového "období temna", demografického zvratu osvícenství, v němž horliví křesťané doma a radikální muslimové v zahraničí nakonec ovládnou (přesněji řečeno zdědí) zemi. Naléhá proto, aby se z liberálů stali zastánci politiky na podporu porodnosti a vyzývá demokratické společnosti, aby zavedly sociální a ekonomické programy na podporu mladých párů s dětmi. Domnívá se, že pokud si budou moci lidé děti dovolit, pak jich budou mít štěstí hledající dospělí s omezenými zdroji více.

George Weigel, který se z velké míry opírá o data shromážděná Longmanem, staví svůj argument přesně opačně. Ve své knize The Cube and the Cathedral (2005) tvrdí, že příčinou populačního úpadku je zrušení křesťanské Evropy, kolébky lidských práv a lidského pokroku. Křesťanská obroda naopak podle Weigela nabízí tu největší naději na záchranu západu před dvojím nebezpečím liberálního sekularismu a zhoubné plodnosti radikálně islámských států. Podobný argument vznesl v New Criterion i fejetonista Mark Steyn, který přičítá nízkou porodnost západu na vrub jeho "nedostatku civilizační sebedůvěry". Podle Steyna je hlavní chybou modelu sekulárního sociálnědemokratického státu to, že ke svému zachování potřebuje míru porodnosti na úrovni nábožensky založených společností.

Objevují se nicméně i další kulturní nebezpečí. Jakmile zestárnou dnešní bezdětné generace, budou čelit svému vlastnímu umírání bez dětí, které by se o ně staraly, utěšovaly je a oplakávaly. Osobní svoboda mládí tak končí izolovaností stáří a může nastat situace, kdy za nejracionálnější nebo i jediné možné řešení slabosti stáří bude považována eutanazie. Staří lidé budou umírat jen s malou jistotou, že víra jejich otců bude žít i po jejich smrti, v dalších generacích.

Tři unikátní aspekty

Je samozřejmé, že při uvažování o volbách svobodných lidí ve svobodných společnostech se musí postupovat obezřetně. Ostatně mezi odborníky ani neexistuje jednomyslnost ohledně toho, jak jsme se do stávající složité situace dostali a co to může přinést. Nezdá se, že by jedno vysvětlení mohlo uspokojivě objasnit rozdíly v míře porodnosti v různých částech světa, a neexistuje ani nějaká přímá a zřejmá korelace mezi ekonomickými podmínkami na straně jedné a porodností na straně druhé nebo, chcete-li, mezi náboženským založením příslušné společnosti a plodností.

Určité subkultury v nejbohatších státech - jako například haredim Židé v New Yorku nebo mormoni v Utahu - mají jedny z nejvyšších úrovní porodnosti na světě, ačkoliv jejich sousedé jsou na tom přesně naopak. Také mezi současnými demokratickými státy i mezi těmi nejbohatšími státy, např. ve Spojených státech nebo ve Francii, lze nalézt vyšší míru porodnosti než u států méně bohatších jako např. v Polsku nebo Maďarsku. Pokud jde o notoricky známé islámské státy s vysokou mírou porodnosti, řadí se Saúdská Arábie nebo Afghánistán k zemím s nejvyšší mírou porodnosti na světě, ale např. Írán se řadí ke státům s nejnižší mírou porodnosti. (V 80. letech volal íránský režim po více "vojácích islámu", zatímco dnes trestá ty, kteří mají tři a více dětí.)

Skutečností také je, že naše doba a civilizace není rozhodně první, která zažívá demografickou krizi. "Za našich časů," psal Polybios kolem roku 150 př. n. l., "prožívá celé Řecko období nízké porodnosti a všeobecný pokles populace, díky čemuž pustnou města a země přestala být obdělávána." Podle něj byla příčinou tohoto úpadku dekadence. "Protože muži propadli takému snobství, lakotě a lenosti, že se nechtějí ženit, a pokud se už ožení, nechtějí se starat o své děti nebo maximálně o jedno až dvě z nich - a toto zlo se rychle šíří."

Z historického hlediska se ale v současnosti zdají být v nejrozvinutějších částech světa tři aspekty unikátní a zásadní. Za prvé, nemít děti s sebou nenese žádné stigma. Pokud se žena rozhodne nemít děti, není její hodnota posuzována nijak negativně. Za druhé, děti již nejsou ekonomickým statkem, jak tomu bylo v agrárních a raně průmyslových společnostech. Jsou spíše ekonomickou zátěží, nenasytnými konzumenty, kteří v podstatě až do období kolem svých dvaceti let nic neprodukují. Za třetí, kontrola porodnosti je nyní nenahodilá a v podstatě absolutní. Ti, kteří děti mít nechtějí, toho mohou snadno dosáhnout, aniž by museli omezit svůj přirozený sexuální pud, ohrožovat své fyzické zdraví nebo byli nuceni uchylovat se k zabíjení novorozeňat nebo potratům.

Z kulturního hlediska jsou děti dobrovolné, z ekonomického tíživé a z technologického hlediska se lze vyhnout tomu je zplodit. Nicméně mít možnost nemít děti stále není tím důvodem, proč je nemít, a pro mnohé je, zdá se, ono ekonomické zatížení docela snesitelné. Otázkou tedy stále zůstává: proč dnes tolik mužů a žen v nejbohatších společnostech v dějinách chce mít tak málo dětí?

K tomuto problému dnes již existuje malá knihovna. Ve své studii "What Do Women Really Want?" (Public Interest, Winter 2005) navrhl Neil Gibert poněkud subjektivní typologii sahající na jedné straně od tzv. "tradicionalistů" - tzn. žen se třemi a více dětmi, které odvozují většinu smyslu své osobní identity a úspěchů z tradiční odpovědnosti za výchovu a plození dětí a z výkonu domácích prací, k tzv. "postmoderním" ženám na straně druhé, které jsou na "základě své volby" bezdětné a soustředí se na sebe a své kariéry. Uprostřed se nacházejí "moderní" ženy s jedním dítětem a "neotradiční" ženy se dvěma dětmi, jejichž způsoby života se do určité míry liší, ale ne tolik jako v případě velké rodiny u tradicionalistů a žádné rodiny u postmodernistů.

Gilbert podotýká, že v průběhu několika posledních desetiletí je znatelný trend směrem k "modernímu" a "postmodernímu" konci spektra, což má předvídatelné demografické důsledky. Ve Spojených státech se počet bezdětných žen téměř zdvojnásobil na 18 % a počet žen s jedním dítětem (nyní 17 %) roste rychleji než počet žen se dvěma dětmi (nyní 35 %). V roce 1976 mělo 59 % žen starších 40 let tři nebo více dětí, dnes je to 29 %. V Evropě a Japonsku jsou data vychýlena ještě více ve prospěch bezdětných rodin nebo rodin s jedním dítětem.

Jistě, pro některé muže a ženy je fakt, že nemají děti nedobrovolným trápením. Jak ale ukazují Gilbertovy kategorie, jde u většiny případů bezdětných lidí o zcela záměrný stav - výsledek sledování jiných sociálních a morálních cílů, než jsou děti. Při definování a ospravedlňování tohoto velkého kulturního trendu hrály rozhodující úlohu spojené síly moderního feminismu a individualismu.

Kořeny dnešního "bezdětného hnutí" lze podle Elaine Tyler Mayové (Barren in the Promised Land, 1997) vysledovat již v době, kdy se ve Spojených státech chýlil ke konci poválečný baby boom. Cituje ironický článek z roku 1958 nesoucí titulek "Pity the Childless Couple":

Není nic smutnějšího než bezdětný pár. Vyvede vás až z míry, když je vidíte natažené a odpočívající u bazénu, celé opálené a nešťastné nebo jedoucí do Evropy jako osamocení blázni. Je to prázdný život. Není v něm nic než peníze na utrácení, více času, kterého si lze užívat, a o hodně míň věcí, o které si musíte dělat starosti.

Koncem 60. a počátkem 70. let se "přemítání o dobrých matkách majících špatný den" stalo celoživotní filosofií. Její součástí byl radikální obrat proti mateřství. "Narození dítěte," psala Ellen Pecková v The Baby Trap (1971), "znamená konec dobrodružství, růstu, sexuality a života samého." Toto redefinování smyslu života má nyní za sebou již tři desetiletí, ve kterých byl i sám feminismus stále znovu definován. Dnes se například má za to, že feminismus volby - idea, že každá žena by si sama pro sebe měla určit správný poměr mateřství a kariéry - selhal a ženy si stěžují, že byly svedeny iluzí, že mohou "mít obojí". V nedávno publikované eseji v American Prospect tvrdí feministka Linda Hirshmanová, že ženy, které se pokusily vyvážit práci a rodinu, skončily tím, že obětovaly první druhému a jejich život začal být tyranizován plenkami a závislostí na mužích kvůli prostředkům na životní potřeby. Proto místo této falešné "volby" obhajuje návrat k radikálním kořenům feminismu - ženě nemilosrdně ambiciózní, zaměřené na sebe a peníze a s nezájmem o děti. Pokud žena musí mít dítě, pak by se měla podle Hirshmanové zastavit u jednoho. (Poněkud uštěpačně uznává, že "pokud se budete tímto pravidlem řídit, nebude se vaše společnost schopna reprodukovat".)

Feministky tohoto ražení nalézají ve své argumentaci proti dětem nadšeného spojence v ekologickém hnutí. Podobně jako feminismus má i enviromentalismus mnoho podob, ale většina jeho přívrženců se shodne na hlavní zásadě, že čím méně lidí, tím méně znečištění. Z tohoto hlediska není člověk mírou všech věcí a sebekontrola, včetně odřeknutí si sebereprodukce, je v zásadě povinná pro dobro planety. Klasickým vyjádřením tohoto postoje je pojednání Paula Ehrlicha z roku 1968 The Population Bomb, kde se píše: "Musíme zavést kontrolu populace, nejlépe prostřednictvím systému podnětů a pokut, ale pokud systém založený na dobrovolnosti selže, pak i na základě nátlaku." V knize Maybe One: A Personal and Environmental Argument for Single-Child Families (1998) vyjádřil Bill McKibben stejný jemnocit mnohem umírněnějším způsobem, když tvrdí, že rodiny s jedním dítětem nejsou pouze ctností z hlediska ekologického, ale jsou také často tím nejlepším pro dítě.

Jak je patrné z McKibbenovy formulace, je ekologický zápal sám o sobě jen zřídka tím, kvůli čemu se lidé rozhodnou nemít děti nebo omezit své potomky na jedno dítě. Je to spíše jakási patina sebeobětování aplikovaná na rozhodnutí, která jsou učiněna na základě zcela jiných důvodů - většinou s ohledem na sebe sama nebo rodinu.

Tyto důvody nejsou samy o sobě nutně triviální a nedůstojné. Výchova dětí je náročná, vyžaduje neustále množství času a energie, nese s sebou břemeno nových a rostoucích výdajů a omezuje osobní svobodu jedince na dvě desetiletí nebo i více. Mnoha lidem se mohou zdát tyto ekonomické anebo psychické náklady příliš vysoké a existuje bezpočet expertů, kteří tento dojem lidem potvrzují. Podle autora jednoho článku v New Yorkeru mají "manželské páry s dětmi dvakrát větší pravděpodobnost zbankrotování než páry bezdětné. A je u nich také mnohem vyšší pravděpodobnost, že jim bude zabaven dům pro neplacení hypotéky". Podle jiné nedávné studie je rodičovství často spojeno s vyšší mírou deprese.

Není potom divu, že mnoho lidí se rozhodne mít pouze jedno dítě nebo možná dvě. Pro mnoho lidí - kteří ani nejsou sami o sobě nějak přehnaně sobečtí, ideologicky přesvědčení o nutnosti bezdětnosti nebo ovládaní pouze ambicemi - je nejpádnějším důvodem k tomu, aby měli pouze jedno dítě, to, že se chtějí maximálně věnovat dítěti, které již mají - zajistit mu nejlepší školy, nejlepší zdravotní péči a nejlepší lokalitu pro bydlení. V tomto postoji se skutečnost, že lidé mají jedno, maximálně dvě děti, transformuje do úsilí rodičů o odpovědné jednání ve světě vysokých ekonomických očekávání a emocionálního tlaku. Ačkoliv jsou ve výsledku jejich postoje "proti dětem", jsou jejich záměry přesně opačné.

Jedno dítě a dost?

Zde také nacházíme největší dilema, přinejmenším na straně společnosti. Rodina s jedním dítětem může ekonomicky vzkvétat, nicméně jak jsme viděli, může vést společnost rodin s jedním dítětem k "selhání trhu" s nedozírnými následky, zejména když je systém nastaven jako ten náš, kdy se od mladých čeká, že budou platit na staré. Soukromé bohatství tak může vést k veřejnému ochuzení.

Je ovšem nesporné, že vztah mezi demografickými poměry a ekonomickou prosperitou je velmi komplikovanou záležitostí. V nefunkčních státech bez tržního hospodářství může být udržování nízké porodnosti z krátkodobého hlediska humanitárním opatřením, které omezuje rozsah všeobecné bídy. Je také docela možné, že dramatické snížení porodnosti v zemích jako Indie nebo Čína mělo pozitivní ekonomické dopady tím, že omezilo počet závislých dětí, umožnilo ženám zapojit se do výrobního sektoru a dočasně zvýšit podíl pracujících v populaci. I v takových společnostech ale bude muset být tato "demografická dividenda" splacena, jakmile se podíl věkových skupin v populaci, resp. poměr mladých pracujících a starých lidí závislých na pomoci obrátí.

V Americe, Evropě a dalších vyspělých demokratických částech světa k tomuto demografickému posunu již došlo a situace se stále zhoršuje. Dnešní nápravná opatření - zvýšení příspěvků na péči o děti ve Švédsku, daňové úlevy pro páry s dětmi ve Francii, nové příspěvky na předepisování léků v Americe - jsou přespříliš skromná. Jsou příliš malá na to, aby přesvědčila potenciální rodiče k tomu, aby měli dítě (nebo děti), a pravděpodobně pouze zvýší náklady na již tak bobtnající sociální systém. A to jsou přitom dnešní starosti jen slabým odvarem toho, co téměř jistě nastane, až do důchodu odejdou lidé z baby boom generace.

Je pravdou, že ti, kteří mají jen jedno nebo žádné dítě, jsou obvykle po celý život bohatší než ti, kteří po celý svůj život nesou ekonomické náklady spojené s výchovou dětí a mají tak dostatečnou schopnost naspořit si na svůj vlastní důchod. Pravdou je ale také to, že bezdětné společnosti, kde lidé v průběhu svého mládí nahromadí majetek, který utratí, když jsou staří, a nic po sobě nezanechají, mohou zřejmě hladce provést přechod ke svému konci. Lze si také představit obrodu prostřednictvím imigrace, kdy by se mladí pracující narození v období vrcholu africké nebo jihoamerické porodnosti vydali do Severní Ameriky a Evropy, aby si pro sebe zajistili živobytí a při tom pomáhali stárnoucím domorodcům.

Pouhé předložení tohoto "řešení" znamená odhalit, že je to řešení pouze částečné - v nejlepším případě. Neschopnost a neochota nahlížet na sebe sama jako na staré a pomoc potřebující jedince nebo představit si svět, který bude žít dál i poté, co zemřeme, může spíše zabránit než zvýšit akumulaci náležitých zdrojů potřebných pro stáří, a to stejným způsobem, jakým tento nedostatek představivosti potlačuje vytváření lidského kapitálu ve formě dětí. Zatímco některé páry ze střední vrstvy disponující dvěma příjmy a mající pouze jedno nebo žádné dítě budou schopny platit za svoji zdravotní péči až do smrti, přičemž použijí peníze, které jejich sousedé utratili za to, že svým třem dětem zaplatili studia, mnozí nebudou o svých potřebách ve stáří přemýšlet, dokud tato situace nenastane. A je téměř jisté, že pak uplatní svoji nadměrnou politickou moc, aby dosáhli zachování svých osobních nároků na státní dávky, když přijde čas na jejich výplatu. Pokud jde o imigraci, pak i přes americké úspěchy v integraci nově příchozích vzniká již dnes kolem této otázky velké napětí, jak ostatně ukazují nedávné debaty. Vyspělé evropské státy, s malou úspěšností v integraci přistěhovalců a rostoucí a radikalizující se muslimskou populací, začínají pociťovat potřebu zavřít novým imigrantům dveře přesně v okamžiku, kdy jejich ekonomické přežití závisí na tom, aby je naopak nechaly otevřené.

Je ironií osudu, že dokonce i náhlý vzestup evropské a americké míry porodnosti by neposkytl okamžitý nástroj na řešení stávající demografické krize. Děti přicházejí na tento svět jako bezbranná nemluvňata, nikoliv jako high-tech podnikatelé nebo pečovatelky. (Pokud jde o oblast činnosti posledně jmenované profese, pak je paradoxem, že bezdětní dospělí mají více času na to, aby se starali o svoje stárnoucí rodiče, i když neexistuje nikdo, kdo by se na oplátku staral o ně.) Státní programy mající za cíl zvýšení porodnosti nebo snížení ekonomické zátěže výchovy dětí jsou velmi nákladné a pouze zhoršují rozpočtovou situaci - přinejmenším dočasně. Ať již tedy podnikneme cokoliv, jsou určité krátkodobé bolestivé ekonomické náklady prakticky nevyhnutelné.

Pohled nazpět

Daleko větší význam má ale dlouhodobá perspektiva a tím, co z dlouhodobého hlediska předurčí osud současných demokratických států, není ekonomika, ale kultura. Nikdo se nerozhodne mít děti jen proto, aby vylepšil rozpočtovou bilanci národního penzijního systému. Pouze odlišný přístup k plození a výchově dětí mezi mladou generací může zaručit, že západní civilizace v té podobě, v jaké ji dnes známe, bude mít vůbec nějakou budoucnost.

Zde nám může být nápomocna historická zkušenost, abychom viděli, co je na naší situaci unikátní a co je naopak podobné minulosti. Ani drastické snižování míry porodnosti, ani regulace porodnosti nejsou v dějinách lidstva ničím novým. Pro nás jsou obzvláště zajímavé hlavně důvody a příčiny obou jevů, jak je uváděli antičtí autoři, a také jimi zmiňované důvody, proč mít děti.

Jak v antickém Řecku, tak v Římě se na regulaci porodnosti pohlíželo jako na prozíravou praxi, které by se měly rodiny v dobrém postavení držet. Šlo především o to, aby nebylo bohatství při přechodu z generace na generaci rozmělněno mezi mnoho dědiců, ale současně bylo nutné zajistit zachování jisté nesmrtelnosti jednotlivce prostřednictvím zachování rodinného jména. Jak napsal Hesiodos, člověk "doufá v jednoho syna, který bude pečovat o otcovský dům, protože tak bude přibývat rodinného bohatství". Aristoteles navrhoval, že "tou správnou věcí, kterou je třeba udělat, je omezit velikost každé rodiny, a pokud je počato dítě, které je nad stanovený limit, je třeba vyvolat potrat, a to dříve, než se v zárodku zrodí smysl a život".

Celkově vzato, nebylo na děti ve starém Řecku a Římě pohlíženo jako na požehnaný dar, ale jako na výtvor přírody - někdy chtěný, jindy ne; někdy s potenciálem vzkvétajícího člověka, jindy polozvířete; někdy jako na něco užitečného pro své předky a jindy jako na jejich přítěž. "Zrůdné potomky zabíjíme," napsal Seneca, "a topíme nemluvňata, která jsou slabá nebo nějak nenormální." Přirozená láska matek a otců k jejich dětem jistě nechyběla, ale řídila se (přinejmenším mezi elitou) patrilineárním ideálem nebo hledáním požitků - ať už sexuálních nebo jiných. Jak vysvětluje Argus McLaren ve své vynikající studii A History of Contraception (1991), "římskou elitu nijak netěšila představa toho, že by jejich městský civilizovaný styl života měl být ohrožován tlupou dětí". Ale i v oněch dobách nesloužilo vždy dobro rodiny a štěstí jednotlivce obecnému prospěchu. V určitém okamžiku se římská kombinace dědického systému a požitků zhroutila a podnítila strach z úbytku obyvatelstva, což dalo vzniknout zákonům, které trestaly svobodné a bezdětné, a naopak veřejně byli odměňováni ti, kdo měli tři a více dětí. Na podporu těchto "manželských zákonů" prý císař Augustus citoval ze slavné řeči, kterou přednesl cenzor Quintus Caecilius Metellus Macedonicus v roce 131 př. n. l.:

"Občané Říma, kdybychom mohli přežít bez žen, každý z nás by se bez této mrzutosti obešel, ale jelikož příroda rozhodla tak, že bez nich nemůžeme jakýmkoliv způsobem přetrvat, musíme mít na mysli naše zachování a nikoliv jen naše dočasné potěšení."

Přeneseme-li se z Atén a Říma do světa Bible, setkáme se s dosti odlišným pohledem na rození dětí. Stručně je tento postoj vyjádřen ve slavné pasáži v Genesis: "Buďte plodní a množte se." Když Bůh hovoří po potopě k Noemu, jeho řeč začíná a končí právě těmito slovy - nejprve jako božské požehnání a poté jako boží přikázání.

Bůh usiloval o to, aby se znovu naplnil svět zničený povodní a nastal nový věk práva a spravedlnosti spravovaný člověkem, který sám je řízen bohem. Nicméně narozdíl od jiných zvířat, musí být člověku nařízeno, aby měl děti. Člověk sám je sváděn iluzí soběstačnosti nebo je náchylný k tomu, aby momentální blaho nebo bída potlačily jeho touhu k výchově nové generace. Lze skoro říct, že Bible zde předjímá kritiku sociobiologie - tedy teze, že předávání genů je nejdůležitějším pudem pohánějícím lidskou existenci - a to dávno předtím, než se tato nová věda stala módou (a také předtím, než se ukázalo, že sociobiologie není schopna vysvětlit stávající úpadek porodnosti).

Pokud jde o problém bezdětnosti, je užitečné srovnat dva zdánlivě analogické starověké citáty. "Nezplodím žádné syny, kteří by přispěli ke slávě Říma; žádný historik nebude moci psát o mých synech," psal jeden římský básník své milence. "Nechť jsem tvojí jedinou radostí; když jsi po mém boku, nepotřebuji žádné syny, kteří by byli zdrojem mé hrdosti." V knize Samuelově nalézáme jiný proslov muže věnovaný bezdětnosti. Elkanah promlouvá k Hannah, své milované, avšak neplodné ženě: "Hannah, proč pláčeš a proč nejíš? Proč jsi tak smutná? Copak ti nejsem oddanější než deset synů?"

Jistě, víme, že Elkanah už má vlastní syny a dcery s jinou ženou, což může vysvětlovat jeho utěšující postoj. Jeho neschopnost pochopit utrpení, které prožívá Hannah, bohem zapomenutá a krutě zesměšňovaná svojí plodnou rivalkou, možná odráží mužskou slepotu k její ženské touze po dítěti. Ať již je to ale jakkoliv, nemohla Hannah, narozdíl od onoho římského básníka, nikdy prohlásit: "Necítím žádnou potřebu mít syny!" A základní důvod její touhy po dítěti je v naprostém protikladu ke " zvyšování vlastní hrdosti a pýchy". Ve skutečnosti vidí dítě, které tolik chce, jako dítě, které chce pro Boha. Spoléhá na to, že Bůh otevře její dělohu. Bůh sám závisí na plodu její dělohy, aby si uchoval svoji božskou přítomnost ve světě proti "hříšníkům, kteří zmizí v temnotách".

Starověké civilizace nám ve vztahu k plození dětí zanechaly tři odlišné ideje. První je patrilineární pýcha - touha učinit vlastní jméno nesmrtelným prostřednictvím vlastních dětí, ale při omezení jejich počtu kvůli ekonomickým výhodám rodičů i jich samotných. Druhou myšlenkou, která přesahuje koncepci omezení počtu dětí, je svoboda od dětí, včetně svobody sexuální, kterou na naši pomoc odkázaná nemluvňata narušují. Tou třetí je pak pokračování rodu jako akt oddanosti - ať již městu, bohu nebo mladým samotným, do kterých je vložena naděje do budoucna.

Tyto tři touhy - po zajištění dědictví, po požitcích a po záchraně lidského rodu - se spolu neustále potýkají v často tragických rozporech a soupeří o naši oddanost. Mohou nám dnes sdělit něco poučného o našem budoucím směřování v rámci sekulární a vysoce individualistické civilizace? Možná, že jednou ze skutečností, kterou mohou naznačovat svým vyzvedáváním kultury nad ekonomiku, je to, že i daňový systém zaměřený na podporu porodnosti, jak si jej představuje Phillip Longman, pravděpodobně nepřiměje ty, co záměrně nemají děti, aby změnili své plány. Stejně tak ale asi není pravděpodobné, že bychom prodělali masovou náboženskou obrodu a stali se tak zbožnými, jak si to možná přejí George Weigel a další. Jakkoliv potřebujeme generace hnané mateřskými touhami Hannah, nemůžeme se spoléhat na její neotřesitelnou víru jako na podnět pro takový posun. Pokud má mít dnešní Západ nějakou naději, potřebujeme přesvědčivou, humanistickou odpověď na otázku, proč mít děti - děti, nikoliv dítě. Odpověď bude muset souznít s těmi, kteří jsou otevřeni náboženské víře, ale nejsou si jisti, zda Bůh chce, aby měli děti. Musí také apelovat na ty, kteří si váží materiálních výhod dnešního života, ale nejsou ještě uchváceni současným přesvědčením, že mít více dětí než jedno nebo dvě znamená obrat toto dítě (nebo tyto dvě děti) o příležitosti, jež by jinak mělo. Tedy na ty, kteří jsou ochotni pochopit, že svým úsilím o perfektní nebo naprosto šťastné dítě možná svému potomkovi upírají ten největší užitek: bratry a sestry, se kterými může vyrůstat.

Filosof Gabriel Marcel hovořil v sérii přednášek z počátku 40. let o "nerozdělitelném propojení věcí minulých a budoucích", které charakterizuje "tajemství rodiny". "Tajemství, jehož jsem součástí na základě prostého faktu, že existuji." Stejně jako jsme ztělesněním minulých generací, spočívá na našich ramenou budoucnost našeho rodu. I jedinec nejvíce oddaný současným idejím může zjistit, že sám o sobě není obdařen absolutní existencí a že jeho osobní štěstí je spojeno se schopností dalších generací hledat své štěstí poté, co on sám odejde z tohoto světa. Prostřednictvím našich dětí je potenciálně zachována nebo zachráněna minulost, kterou ztělesňujeme, sladká hojnost současnosti je opětovně zhodnocena a budoucnosti - našich rodin, lidí, hodnot - je přinejmenším dána šance.

Podle nedávného průzkumu Gallupova ústavu plných 70 % bezdětných žen starších čtyřiceti let lituje toho, že nemají žádné děti. Takové statistické údaje jsou sice důvodem pro velký smutek, ale také možná skromnou nadějí.

Autor je šéfredaktorem čtvrtletníku New Atlantis a ředitelem programu Bioethics and American Democracy působícím v rámci Ethics and Public Policy Center ve Washingtonu D.C.

Z časopisu Commentary, červen 2006, přeložil Petr Tomáš.