Přichází čas pohřbít Kjótský protokol?

Na podzim 2007 zveřejnili britští vědci Rayner a Prins v prestižním vědeckém časopise Nature (449, s. 973–975) článek s provokativním názvem „Time to Ditch Kyoto“. Argumentovali v něm, že Kjótský protokol nemůže přinést (a také nepřináší) žádnou podstatnou redukci emisí skleníkových plynů, a není tedy efektivním prostředkem k odvrácení hrozby globální změny klimatu.

Důvodů je podle nich několik. Například ten, že autoři Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu – a z ní vycházejícího Kjótského protokolu – si za svůj „model“ vzali Montrealský protokol, jenž cílí na ochranu stratosférické ozonové vrstvy a je úspěšný proto, že freony vyrábí v relativně malých množstvích pouze několik kontrolovatelných výrobců. Navíc jsou tyto technické plyny, jež se jinak v přírodě nevyskytují, snadno nahraditelné méně škodlivými látkami. V případě oxidu uhličitého (hlavní „skleníkový plyn“) tomu tak není. Vzniká sice spalováním fosilních paliv nebo biomasy, jež pro lidstvo od nepaměti představují hlavní zdroje energie, jedná se ale také o látku přírodní; zelené rostliny ji v procesu fotosyntézy mění právě na biomasu. Oxid uhličitý se zpět do atmosféry uvolňuje v obrovských kvantech spolu s metanem jako výsledek mikrobiálního rozkladu odumřelé biomasy. Celý globální uhlíkový koloběh je složitý a informace o velikosti toků plynných sloučenin uhlíku mezi atmosférou, oceány, půdou a biotou jsou stále upřesňovány. Také vědecké modelování změn tepelné bilance Země s rostoucími koncentracemi skleníkových plynů v zemské atmosféře je zatíženo nemalou a inherentní (tedy neredukovatelnou) nejistotou. Další příčinou neúspěchu Kjótského protokolu je podle Raynera a Prinse již překonaný koncept antagonistického vztahu mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Hlavní odpovědnost za změnu globálního klimatu mají dle historického principu „sdílené, ale diferencované odpovědnosti“ země ekonomicky rozvinuté, které začaly fosilní paliva spalovat ve velkém měřítku o století dříve. Rozvojové země tuto historickou odpovědnost nemají a žádná omezení emisí se na ně vztahovat nemohou. Vzniká tak absurdní situace, kdy se na záchraně ohrožené lodi podílí jedna pětina cestujících, kteří na loď v dobré víře nastoupili o pár zastávek dříve, zatímco zbytek pasažérů je nečinně pozoruje. Společná akce je paralyzována nekonečnými a ideologicky pokroucenými diskusemi zejména na půdě OSN. Přitom je zřejmé, že snížení rizik nežádoucích změn nemůže nastat bez spoluúčasti Číny, Indie nebo Brazílie. Císařovy nové šaty Kjótský protokol je dítě zeleného nadšení 90. let. Evropští političtí představitelé tehdy (po pádu železné opony) vyhlašovali samé optimistické závazky, například stabilizaci emisí do roku 2005 a později jejich snížení. Ještě v průběhu třetí konference stran Úmluvy (v Kjótu v roce 1997) požadovali evropští politici po vyspělých zemích snížení emisí o 15 %. Protože Japonsko a zejména USA takový závazek odmítaly, bylo přijato kompromisních 8 %. Zdráhání USA poskytlo prostor evropským zeleným a celé levici k antiamerické hysterii. Zvlášť když několik měsíců před Kjótskou konferencí americký Kongres přijetím Byrd-Hagelova usnesení odmítl ratifikovat jakoukoliv dohodu, která nebude brát ohled na rostoucí emise rozvojových zemí. Po deset let byl Kjótský protokol nedotknutelnou ikonou ekologické politiky EU-15. Původně kritizovaná myšlenka obchodování s emisemi (koncept vzešel z USA) byla v Unii na přelomu dekády realizována jako schéma emisního obchodování (EU ETS). Po roce 2004 bylo EU ETS rozšířeno o nové členské země, avšak ve zkušebním období 2005–2007 nepřinesl tento systém kromě administrativní zátěže podniků nic. K žádnému hmatatelnému snížení emisí nedošlo. (Do EU ETS patří nejen tepelné elektrárny, cementárny, ocelárny, rafinerie, sklárny, ale i malé a střední podniky nebo výtopny dálkového topení, jejichž zatížení nákupem povolenek není neproblematické.) EU podporuje také dlouhodobé programy usilující o náhradu fosilních paliv obnovitelnými zdroji (biomasa, větrná, geotermální a solární energie, energie mořských vln apod.). Skrytým motivem je snaha vyhnout se užívání jaderné energie, která je pro zelené ideologicky nepřijatelná, i když neemituje skleníkové plyny a její výrobní náklady na kilowatthodinu jsou několikanásobně nižší než např. u fotovoltaiky nebo větrných elektráren. Programy rozvoje obnovitelných zdrojů byly v minulých letech pilířem klimatických politik mnoha členských zemí EU (Dánsko, Rakousko, Švédsko). V EU-15 jsou ale v současnosti pouze dva státy, které své emise (podle požadavků Kjótského protokolu) skutečně snížily. Tabulka: Emise za rok 2006 vzhledem ke Kjótskému závazku (%)

Poznámka: Kladné hodnoty označují emise nad cílem Kjótského protokolu. Snížení emisí tedy reprezentují hodnoty záporné. V případě Německa způsobilo snížení emisí úplné odstavení východoněmeckého průmyslu a energetiky. Hlavní pokles německých emisí nastal v období 1990–1995 (referenční emise jsou počítány za rok 1990), tedy ve stejném období, kdy se propadly ekonomiky i emise dalších postkomunistických zemí (nyní nových členských států EU). V 90. letech byly redukce emisí ve střední a východní Evropě posměšně označovány jako „horký vzduch“ (hot air), protože nastaly po rozpadu RVHP coby vedlejší efekt ekonomického útlumu. Bez „DDR hot air“ by na tom ovšem dnes Německo – a s ním země EU-15 (mají kolektivní závazek) – bylo podstatně hůře. Ve Velké Británii došlo za vlády Margaret Thatcherové k uzavření ztrátových uhelných dolů a k masivní plynofikaci. I zde bylo snížení emisí nezamýšlené. Zemní plyn totiž přináší o třetinu méně oxidu uhličitého ve srovnání se stejným množstvím energie získaným spálením uhlí. Poněkud komická je nejen situace Rakouska, které dováží většinu elektrické energie od svých „špinavých“ sousedů a prohlašuje se za nejekologičtější zemi světa, ale i Dánska, které instalovalo stovky velkých větrných elektráren a nyní se je snaží vyvážet do celého světa. Francie je díky jaderné energetice na fosilních palivech závislá méně a růst emisí tam působí zejména rostoucí doprava – stejně jako v ČR a většině zemí EU-27. Kjóto a Obama Volební kampaň demokratického kandidáta Baracka Obamy vzbudila naděje všech obhájců Kjótského protokolu. V její první polovině se Obama několikrát odvolal na Alberta Gorea a prohlásil, že nová americká vláda musí svůj postoj ke Kjótskému protokolu radikálně změnit. Nutno připomenout, že do poloviny 90. let byly USA hlavním motorem globální klimatické politiky, avšak radikalismus politických elit EU-15, podporovaný levicovými zelenými, je zahnal do pozice „klimatického zločince“. Ve druhém volebním období přišel prezident Bush s technologickou iniciativou, která měla primárně snížit spotřebu energie a rostoucí americkou závislost na arabské ropě. V této době se také začala v mnoha státech USA prosazovat opatření k redukci emisí; známá je např. klimatická politika republikánského guvernéra Kalifornie Arnolda Schwarzeneggera. V jiných státech začaly elektrárenské společnosti dobrovolně („zespoda“) organizovat trh s emisními povolenkami. Většina občanů USA chápe, že je nutno prosazovat úspory energie, snižovat nesmyslně vysokou spotřebu konstrukčně zastaralých automobilů a hledat nové, pokud možno obnovitelné zdroje energie. Zdá se, že jistou renesancí prochází i jaderná energetika, která byla po incidentu jaderné elektrárny Three Mile Island (1979) po desetiletí v útlumu. Mnoho analytiků bylo v závěru minulého roku přesvědčeno, že po Obamově nástupu do úřadu přijde změna: že USA okamžitě ratifikují Kjótský protokol a začnou podporovat i jeho pokračování (platnost Kjótského protokolu končí v roce 2012). EU však již od druhé poloviny 90. let začala ke konkrétním časovým termínům přijímat stále tvrdší redukční cíle a další (postkjótské) cíle vyhlásila poněkud předčasně – jako součást tzv. klimaticko-energetického balíčku v lednu 2008. (Jedná se o cíl 20-20-20, což znamená snížit emise skleníkových plynů k roku 2020 o 20 % a nahradit 20 % fosilních paliv obnovitelnými zdroji. Původně byly součástí klimatické politiky EU i kapalná biopaliva pro spalovací motory, avšak po růstu cen potravin, z nichž se biolíh a biodiesel vyrábějí, a prohlášení několika významných vědeckých institucí, že výroba těchto biopaliv ke snižování emisí stejně nepřispívá, byla biopaliva tzv. první generace stažena ze scény.) Z úst evropských politických elit při vyhlašování nového cíle opakovaně zaznívalo, že Evropa bude lídrem v boji proti globální změně klimatu. Co má v této situaci prezident Obama dělat, když musí USA vrátit reputaci globální velmoci poškozenou Bushovou vládou? Omluvit se světu za prezidenta Bushe a ratifikovat Kjótský protokol by v následujících letech znamenalo snižovat emise USA o nedosažitelných 3–5 % ročně. Nebo by měl přistoupit na nové, stejně ambiciózní, avšak nepříjemně časově blízké redukční cíle požadované EU? Napříč Demokratickou i Republikánskou stranou stále existuje shoda, že bez zapojení Číny a Indie, resp. spolupráce hlavních emitentů skleníkových plynů, není možno přijmout žádné realistické redukční závazky. To vše jsou pro Obamu pádné důvody, proč Kjóto neratifikovat a proč v plném rozsahu nepodporovat ani postkjótské iniciativy EU. Již koncem roku 2007 vznikla na konferenci stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu na Bali iniciativa USA, Japonska, Číny a Indie, která se soustředí na technologickou a rozvojovou spolupráci v oblastech energetiky, nikoliv na vyhlašování nových emisních redukcí. Zdá se, že těžiště globální klimatické politiky se geograficky přesouvá z EU do pacifické oblasti a zcela nový je i koncept: technologické inovace coby hnací síly boje se změnou klimatu. Nikoliv restriktivní politika Evropské komise, jež je ve znamení „stále těsnějších“ emisních limitů, rostoucích cen povolenek, zvyšování cen energie a ukládání nových povinností průmyslu bojujícímu s recesí, ale proaktivní technologická politika výrazně kofinancovaná z veřejných rozpočtů. Navštívíme-li webovou stránku Bílého domu „Energy and the Environment“, je zřejmé, že nová globální klimatická politika USA musí – zejména v době počínající ekonomické recese – plně vyhovovat jejich energetické politice. Obama chce nejen stabilizovat ceny energií a benzínu, ale také otevřít těžbu zemního plynu a pravděpodobně i ropy na Aljašce (jak jinak než „environmentálně odpovědně“). Dále chce investovat miliardy dolarů do zateplování domů, dopravní infrastruktury, výroby osobních automobilů se spotřebou méně než 2 l/100 km (sic!) či zavést (zatím bez časového určení) program obchodovatelných emisí a masivně podpořit „zelenou energetiku“. A hlavně vytvořit miliony „green jobs“ a učinit USA „globálním lídrem v boji se změnami klimatu“, což by k roku 2050 umožnilo snížit americké emise o celých 80 %. (Rok 2050 je daleko, Obamovu budoucnost tudíž nijak neohrožuje, a 80 % je číslo, které rozhodně trumfne 50 % dosud vyhlašovaných EU.) Co udělá Evropa? Je velmi pravděpodobné, že Obama Kjótský protokol rétoricky vyzdvihne, zároveň ale (ve společnosti Číny a Indie) přijde s novou, marketingově dokonale připravenou a současně mnohem realističtější globální klimatickou politikou. Na konferenci stran Úmluvy OSN o změně klimatu letos na podzim v Kodani tak mohou elity EU snadno stanout v Obamově mediálním stínu. V Americe se tomu říká „ukrást někomu show“. Pokud si chceme v EU dávat unilaterálně tvrdé redukční cíle, svět nám v tom jistě nebude bránit. Může se ale snadno stát, že Japonsko, Kanada nebo Austrálie, kterým jsou jejich nesplněné kjótské závazky stejně nepohodlné jako Američanům, se k EU nepřipojí. A jaký pak bude osud EU ETS s plně aukcionovanými povolenkami po roce 2012? Evropský emisní trh, přeregulovaný a ovládaný Komisí, možná bude zbytku světa sloužit jako ukázka, jak by takový systém neměl vypadat. Kromě zbytečné zátěže průmyslu a netransparentního přehazování ekonomických dopadů z jedněch na druhé (eufemisticky se tomu říká „sdílení břemene“) evropský systém emisního obchodování zatím nic převratného nepřinesl. Krom toho má emisní obchodování v USA řadu vlivných kritiků, kteří argumentují tím, že úspěšný systém obchodování s povolenkami na emise oxidu siřičitého (jenž tyto emise v USA 80. let při velmi nízkých nákladech snížil) je pro emise oxidu uhličitého zcela nevhodný. Úspěch snižování emisí oxidu siřičitého byl dán tím, že existovalo dostupné a levně přepravitelné nízkosirné uhlí. Navíc obchodování bylo omezeno na velké uhelné elektrárny, které mají srovnatelné technologie, víceméně přirozený monopol a žádnou zahraniční konkurenci. Obchodování s emisemi oxidu uhličitého oproti tomu zahrnuje nejen výrobu elektřiny, ale i výrobků, jako jsou ropné chemikálie a paliva, plasty, čpavek, hliník, cement, ocel, keramika, sklo nebo celulóza, které mohou být snadno dovezeny z rozvojových zemí (Čína, Indie, Mexiko apod.). Mnohé výroby zatížené nákupy povolenek se z EU přesunou do zahraničí – a globální emise se nesníží. Dalšími protiargumenty jsou kolísání cen povolenek, destabilizující podniky i trhy průmyslových komodit, složitý a byrokratický systém, velké transakční náklady na obchodování a možnost podvodů. Navíc Evropská komise EU ETS vyvíjela bez konzultací s možnými dalšími účastníky (Japonsko, Kanada, Norsko, Švýcarsko, o USA nemluvě), a není tedy jasné, zda tento systém bude zemím mimo EU vyhovovat. Jak začátkem března oznámila ČTK, čeští a švédští vyjednavači již kontaktují své americké partnery, aby připravili rozhovory mezi ministrem Bursíkem a Carolou Brownerovou, koordinátorkou energetické a klimatické politiky USA, Lisou Jacksonovou z US EPA a Toddem Sternem, jenž působí jako zvláštní americký „klimatický“ vyjednavač. Již dnes lze ale říci, že indikátorem výsledků budoucích jednání mezi USA a EU bude míra Obamovy ochoty jednat o společných krocích v boji s globální změnou klimatu. Pro Českou republiku se zde naskýtá jedinečná možnost participovat na amerických technologických inovacích v oblasti dopravy a energetiky. S brdským radarem mohou padnout i slibované offsety a česko-americký aplikovaný výzkum. Proč se tedy místo toho nepokusit vyjednat spolupráci v oblasti energetického výzkumu a inovací? Jediným problémem je, že zbytky energetického strojírenství, které kdysi bývalo naší chloubou, dnes údajně vlastní Rusové a že prostředky, které jdou ze státního rozpočtu na podporu technologického výzkumu, jsou více než ubohé.

Autor se zabývá politickými a ekonomickými aspekty změny klimatu od roku 1990.