Přicházet před sebe, zůstávat po sobě

S Petrem Čermáčkem (vl. jm. Petr Čermák, 1972 Choceň) se poslední roky setkáváme v nově opravené funkcionalistické kavárně Era, nacházející se v Brně poblíž Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity, na které od absolvování doktorského studia (2000) pracuje. Čteme si navzájem texty, sdílíme vydávání nejrůznějších knížek, potkáváme se na autorských křtech či vernisážích… Když mi tedy počátkem prázdnin předával „ke kávě“ třetí číslo Kontextů se svými nejnovějšími básněmi, napadlo mě, zda na ně nenavázat rozhovorem. Překvapilo mě však, ba zaskočilo, že s autorem, který do svých padesátin vydal již deset básnických sbírek (tu desátou letos zjara pod názvem Fysiologus), který své dřevořezy, linoryty a kresby – jimiž doprovází nejen vlastní tvorbu, nýbrž i tu v literárních revuích a tiscích svých přátel – vystavuje od roku 1996, prostě že s někým, kdo zároveň redakčně působil v časopisech Psí víno a Weles (tam mezi lety 2011 až 2015 dokonce jako šéfredaktor) a v letech 2008 a 2012 obdržel nominaci na Drážďanskou cenu lyriky, doposud nikdo v žádném kulturním periodiku nehovořil. I pokusil jsem se s básníkem slova, vrypů, čar (podrobněji na cermacek.cz), výbojně ohledávajícímu jak krátkost haiku, tak možnosti prozaizace volného verše, jenž nadto v neposlední řadě již drahný čas věrohodně glosuje novinky naší i překladové poezie (protimluv.net), o „premiéru“. (…)