Příběh Margaret Thatcherové

Muž na vrcholu moci je poměrně rozšířený fenomén, který nikoho příliš nepřekvapí. Mužů, kteří se dostali do čela států, vlád nebo armád, zná historie tisíce. U žen je to ale jinak. Do čela států, vlád nebo dokonce armád se dostalo v historii jen velmi málo žen. Příběhy takových žen nepřestávají vzrušovat nejen jejich životopisce, ale také širokou veřejnost. Jednou z těchto mimořádných žen byla britská premiérka Margaret Thatcherová.

V roce 1974 se v Británii konaly dvoje parlamentní volby. Výsledek prvních voleb byl velmi těsný, a tak se hlasování muselo po osmi měsících opakovat. V říjnu voliči definitivně vrátili do vlády labouristy a do té doby vládnoucí konzervativce poslali do opozičních lavic. Ztráta ministerské funkce se tehdy dotkla i Margaret Thatcherové, která byla od roku 1970 ministryní školství.

Británie je zemí zvyklostí a uctívání a dodržování často staletých tradic. Jednou takovou tradicí je také to, že vůdce strany, která prohraje parlamentní volby, dává svou funkci dobrovolně k dispozici a umožňuje tak volnou soutěž mezi novými uchazeči. A tento zvyk byl v roce 1974 konzervativci dodržen. Poražený premiér Edward Heath se sice s porážkou dlouho nechtěl smířit, ale nakonec musel ustoupit tlaku soupeřů zaštítěných tradicí. To otevřelo prostor pro vstup Margaret Thatcherové do hry o nejvyšší stranickou funkci. Neměla to rozhodně jednoduché, ale nakonec jí přálo štěstí, když nejvážnější uchazeč ztratil tvář svými neuváženými výroky s rasistickým podtextem.

Margaret Thatcherová byla zvolena vůdkyní Konzervativní strany počátkem roku 1975. Byla to mimořádná událost, neboť poprvé stanula žena nejen v čele Konzervativní strany, ale vlastně jakékoli strany v Británii. Obdobné to bylo v celém západním světě; Margaret Thatcherová byla první v západní demokracii.

Jak vypadal svět v roce 1975? Od tohoto roku nás dělí necelých třicet let, ale rozdíly mezi tehdejším a dnešním světem jsou obrovské. Amerika v té době těžce prožívala aféru Watergate, trauma vietnamské války a důsledky ropné krize. Nálada v Americe byla velmi pochmurná a defétistická.

Británie a další státy západní Evropy prožívaly také silnou hospodářskou kocovinu. Ropná krize na ně dopadla ještě tíživěji než na USA. Do každodenního života začal hrozivě promlouvat terorismus. V Severním Irsku se naplno rozhořel konflikt mezi protestanty a katolíky, ve Španělsku se aktivizovala teroristická organizace ETA, v Itálii řádily Brigate Rosse, které dokonce připravily o život italského premiéra. V Německu obdobně řádila teroristická organizace Frakce Rudé Armády a ve Francii probíhaly statisícové demonstrace komunistických a socialistických odborářů. Nálada byla mizerná. Lidé přestávali věřit v budoucnost a ve schopnost demokracie poskytovat řešení aktuálních problémů.

Na druhé straně tehdy velmi pevné železné opony se rozprostírala obrovská komunistická říše. V jejím čele stál Leonid Brežněv a jeho polozávislé provincie vedli lokální satrapové. V komunistické Číně končil režim Mao Ce-tunga a nastávalo období politické nestability a hledání cesty kupředu. V tzv. třetím světě probíhala a postupně doznívala vlna tzv. národně osvobozovacích revolucí, která vynesla k moci místní vládce. Drtivá většina z nich vytvořila ze svých zemí korupční despocie, které měly k ideálům svobody a demokracie nekonečně daleko.

V Československu prožívala společnost v roce 1975 těžkou kocovinu z důsledků nepodařeného roku 1968. Do čela země se dostal Gustáv Husák a již počátkem 70. let zahájil politiku tzv. normalizace. Ta spočívala v tvrdém potlačení všech osob, které kladly jakýkoliv odpor. Desítky tisíc lidí odešly raději do zahraničí, než aby se podřídily tlaku režimu, a ti, kteří zůstali doma, se snažili přežít útěkem do svého soukromí na chaty a chalupy. Nad tím vším bděla všemocná Státní bezpečnost.

Vyhlídky ideálů svobody a demokracie byly tehdy zkrátka velmi smutné. Během pouhých patnácti let se ale vše změnilo k nepoznání. A na této změně měla obrovskou zásluhu právě Margaret Thatcherová. Po dlouhých patnáct let stála v čele Konzervativní strany a celkem jedenáct a půl roku také v čele britské vlády. Co se jí za tu dobu podařilo? A proč tak rozdělila Británii na své tvrdé stoupence a zuřivé odpůrce? Nebylo toho málo. Podívejme se krátce na její kroky v čele opozice a poté v čele britské vlády.

Období 1975-1979 strávila Margaret Thatcherová v pozici vůdkyně opozice. Jejím nejdůležitějším úkolem bylo přesvědčit veřejnost, že žena je schopna stát v čele britské vlády a že ona je tou první ženou, která se dokáže tohoto údělu ujmout. Samotný tento úkol byl nesmírně obtížný. Dobře si to dodnes uvědomují například Američané, kteří za více než dvě století své nezávislosti neměli dosud ani jednu prezidentku. Ale nemusíme chodit za oceán: ani my Češi si dodnes dost dobře nedovedeme představit ženu v roli prezidenta nebo premiéra.

Margaret Thatcherová zvládla tento úkol velmi dobře. Poradila si se všemi konkurenty ve vlastní straně a v roce 1979 v parlamentních volbách porazila dosud vládní labouristy. Ne vždy byl její úspěch založen výhradně na jejích schopnostech. Velmi často měla obrovské štěstí, a to hrálo v její prospěch. Na počátku roku 1979 se labouristé rozhádali se svými tradičními spojenci - odboráři - a důsledkem byla obrovská stávková vlna v celé zemi. Toho Thatcherová obratně využila a získala tak první volební období v čele britské vlády. Tím se jí podařilo získat další z řady prvenství. K prvnímu vůdcovství politické strany přidala v roce 1979 první ženské premiérství v Británii a dokonce i mezi velkými, průmyslově vyspělými zeměmi demokratického Západu.

Své nové role se ujala s velkou vervou. Británii převzala v hospodářsky velmi zuboženém stavu. Jejím prvním úkolem bylo snížení obrovského veřejného dluhu, stabilizace hospodářství, snižování daní a boj s inflací. Na všech těchto frontách začala používat dosud nevyzkoušené metody. Doposud vládnoucí keynesiánskou hospodářskou politiku neváhala zcela opustit a nahradit ji novou politikou založenou na teorii monetarismu.

Sama Thatcherová ale teoriím nepřikládala tak velkou důležitost. Své přesvědčení odvozovala od středostavovských ctností svého otce - drobného obchodníka z malého anglického města Granthamu. Stejně jako on měla smysl pro povinnost, spořivost, individuální odpovědnost, podnikavost a rodinu. Tyto ctnosti a hodnoty měla dle jejího soudu podporovat každá rozumná vláda. Tvrdila, že Británie prožívá úpadek právě proto, že se od těchto ctností její vlády odklonily. Ona se proto snažila dát věci do pořádku a učinit tak, jak s oblibou říkala, "Británii opět Velkou Británií".

Za více než jedenáct let v čele britské vlády se Margaret Thatcherová potýkala s mnoha problémy a většinou se jí podařilo dosáhnout výsledku, který považovala za správný. Z dnešního pohledu se jeví jako klíčové následující události, ve kterých hrála mimořádnou roli. Jako první bych zmínil válku s Argentinou o Falklandské ostrovy v roce 1982. Druhou důležitou událostí byla hornická stávka v letech 1984-1985 a s ní související program privatizace. Na třetím místě je třeba uvést její dialog s Michailem Gorbačovem v letech 1985-1990, a konečně čtvrtou důležitou částí její aktivity byla její politika v Evropských společenstvích.

Válka o Falklandské ostrovy byla mimořádnou událostí ze dvou hledisek. Z pohledu mezinárodního byla důležitá proto, že se Británie dokázala vojensky postavit na obranu svého zámořského teritoria proti argentinské vojenské diktatuře. V této válce Thatcherová prokázala, že i žena dokáže účinně řídit válečné operace, a to ještě na bojišti vzdáleném více než 10 000 mil od Británie. Z vnitropolitického hlediska byla válka rovněž mimořádně důležitá. Dosud nepříliš populární premiérka si vítězstvím na Falklandech připravila ideální půdu pro své druhé volební vítězství v roce 1983.

Hornická stávka v letech 1984-1985 byla potom obrovským sociálním konfliktem v samotné Británii. Hornické odbory vedené komunistou Arthurem Scargillem se pokusily dlouhotrvající stávkou nejen zabránit uzavírání některých dolů, ale odstranit Thatcherovou z čela britské vlády. Přes více než rok trvající stávku vláda tomuto tlaku neustoupila a své plány v oblasti hornictví prosadila. Výsadní moc odborů, která britské hospodářství po druhé světové válce připravila o prosperitu, byla krachem této stávky definitivně zlomena.

Thatcherová z tohoto konfliktu vyšla neobyčejně posílena. Po tomto vítězství naplno rozjela program privatizace dosud státních podniků a novými zákony omezila do té doby obrovská privilegia odborů. Vítězství v hornické stávce znamenalo také velký triumf v konfliktu mezi kapitalismem a socialismem. Thatcherová totiž tvrdila, že pokud je důl prodělečný, musí se prostě zavřít, aby nedělal další dluhy. Scargill ale naopak tvrdil, že i prodělečný důl musí vláda dotacemi udržet v činnosti, protože lidé jsou na tuto práci prostě zvyklí. Vítězství Thatcherové znamenalo, že vláda již v budoucnosti nebude podporovat jakékoliv prodělečné hospodářské aktivity.

Dialog s Michailem Gorbačovem zahájila Margaret Thatcherová již na sklonku roku 1984 při jeho návštěvě v Londýně. Gorbačov tehdy ještě nebyl generálním tajemníkem, ale již v té době se s ním počítalo jako s perspektivním politikem. Thatcherová si jej brzy oblíbila a říkala o něm, že to je člověk, se kterým je možné "udělat byznys". Pravda je, že ten byznys, který měla na mysli, dělal s Gorbačovem spíše její přítel Ronald Reagan, ale i ona v této hře měla velmi důležitou roli. Thatcherová vždy důsledně bojovala proti komunismu a proti SSSR. I přes problémy s britským veřejným míněním stála vždy pevně po boku USA a podporovala tvrdý Reaganův kurs. Stejně jako on věřila, že Sovětský svaz je "říše zla", kterou je třeba rozdrtit. A to se jim nakonec společným úsilím také podařilo.

V této obrovské bitvě, která přinesla svobodu nám, Polákům, Maďarům, Litevcům, Lotyšům, Estoncům a mnoha dalším, komunismem porobeným národům včetně Rusů, nakonec nepadl ani jeden výstřel. Reagan s Thatcherovou komunisty zničili především morálně. Stáli na straně svobody a demokracie a trpělivě dokazovali, že komunismus nevede k prosperitě. Tvrdili stále dokola, že řešením problémů moderní společnosti je demokracie, svoboda, trh a vláda práva a lidé tomu uvěřili. Komunisté velmi rychle ztratili jakoukoli věrohodnost a i ti, kteří nakonec zůstali u moci, jako například komunisté v Číně, začali dělat politiku založenou na těchto základech.

Konečně posledním důležitým vkladem Margaret Thatcherové byl její postoj k evropské integraci. Britská premiérka věřila, že základem Evropy jsou a i v budoucnosti zůstanou svobodné národní státy. Věřila také ve smysluplnost jejich dobrovolné kooperace a ve volný obchod mezi evropskými státy. Na druhé straně ale velmi tvrdě vystupovala proti snahám byrokraticky řídit osudy evropských států z Bruselu. Její zápas s předsedou Evropské komise Jacquesem Delorsem byl z tohoto hlediska příznačný. Na této frontě se jí ale nakonec dařilo nejméně. Přes její varování Evropská společenství směřovala k hlubší integraci. Margaret Thatcherová však tento směr neúnavně kritizovala a kritizuje jej dodnes. Její důraz na obhajobu suverenity národních států a na dobrovolnou spolupráci svobodných národů nepřestává inspirovat mnoho občanů a politiků po celé Evropě.

Margaret Thatcherová byla velmi silnou osobností s pevnými názory. Jakmile se rozhodla pro nějaké řešení, šla důsledně a nekompromisně za svým cílem. To se jí také v mnoha případech vyplácelo. Díky její neústupnosti dosáhla Británie mimořádných slev v platbách do pokladny Evropské unie. Tato její rozhodnost je dle soudu mnoha pozorovatelů také hlavním důvodem toho, proč mnohem více než jakýkoliv jiný politik rozdělovala veřejnost na dva nesmiřitelné tábory - na ty, kteří ji milovali, a na ty, kteří ji nenáviděli. Po celou dobu její vlády bylo více těch prvních.

Moc ztratila nikoliv proto, že by přišla o podporu svých voličů. Z funkce premiérky odešla poté, co ji na konci roku 1990 zradila část ministrů a poslanců vlastní strany. Ani poté ale na politiku nezanevřela. Vydala obsáhlé dvoudílné paměti a nedávno rovněž knihu Umění vládnout, ve které popsala zásady dobrého vládnutí pro dnešní svět. O tom, že její názory lidé stále berou vážně, svědčí stovky tisíc kusů prodaných výtisků.

Hynek Fajmon (1967) je poslancem Evropského parlamentu a autorem obsáhlé monografie o Margaret Thatcherové.