Prezident versus (euro)ústava?

Zástupci strany Evropští demokraté podali k Ústavnímu soudu podnět k přezkoumání, zda je prezidentova kritika euroústavy v souladu s pravomocí zastupovat navenek český stát, kterou mu dává Ústava ČR.

Ústava ČR, v našem legislativním prostředí stále ještě dokument nejvyšší právní síly, však v článku 59 hovoří o slibu prezidenta zachovávat věrnost České republice, její Ústavě a zákonům a vykonávat úřad v zájmu všeho lidu. Není zde zmínka o tom, že by hlava českého státu měla povinnost zastupovat jej v souladu s prohlubováním evropské integrace a s jejími cíli, v souladu s vůlí tzv. evropských občanů či v zájmu těch, kdo považují pokračování integrace podle euroústavy za jedinou žádoucí budoucnost pro ČR. Teprve až by Smlouvu zakládající ústavu pro Evropu ratifikovaly všechny členské státy a dokument by vstoupil v platnost, měly by jednotlivé země (a také jejich vrcholní představitelé) povinnost napomáhat cílům, jež definuje tento text (společná zahraniční politika, směřování ke společné obraně, další harmonizace hospodářských politik, povinnost přijmout euro jako společnou měnu, uznávat svrchovanost EU v oblasti tzv. výlučných pravomocí, respektovat samostatnou právní subjektivitu EU, podřizovat se pravomoci Evropského soudního dvora vykládat případné spory dle textu evropské ústavy, včetně nové Charty základních práv apod.) a zdržet se opaku.

Do té doby je český prezident vázán jen omezeními, které mu ukládá Ústava ČR, a má zastávat úřad v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím. Václavu Klausovi bývá vytýkáno, že v postoji k euroústavě prezentuje ryze osobní stanovisko bez ohledu na limity svého úřadu, což bývalo v jiných souvislostech vyčítáno i jeho předchůdci. Klausovým ideovým východiskem je liberální přesvědčení, že evropská integrace dospěla do stádia plíživého ukrajování suverenity státu a svobody skrze efektivnější bruselskou regulaci v nových oblastech. Je v souladu s pocitem, že o vedlejších projevech integrace jsou občané záměrně málo informováni, že proces probíhá takřka bez povšimnutí a jeho důsledky jsou bagatelizovány. V zemi, která má nepříjemnou historickou zkušenost se ztrátou svobody, zdánlivě náhlou, ve skutečnosti pečlivě připravovanou, k níž nota bene nepřispěla cizí okupace, ale výsledek hlasování občanů ve volbách, je obtížné prosazovat podobný názor. Minulá traumata vyvolávají určitou nedůvěru k vlastní demokracii. Společnost přijme spíše tezi, že je nutno podlehnout „osvícenému" tlaku zvenčí a pomoci svým souhlasem na svět modelu politické integrace dle euroústavy, jinak nám hrozí vyřazení a izolace opět kdesi na Východě. Je obtížné přiznat si, že ani Brusel nemusí být „mekkou" demokracie a úcty k právu.

Iniciativa Evropských demokratů přesouvá na národní úroveň nebezpečný trend, který je již patrný ve vývoji evropské legislativy: ústava začíná žít vlastním životem, aniž vstoupila v platnost. Komise prezentuje pětiletý plán pro novou oblast občanství, svobody a spravedlnosti, který už počítá se společnou imigrační politikou, s prohlubováním činnosti Europolu a s další harmonizací některých oblastí trestního i občanského práva. Vznikla nová agentura, k níž mohou nevládní organizace podávat stížnosti na členské státy pro porušování evropských hodnot a cílů. Jako by ústava již byla přijata, bez ohledu na výsledek ratifikačního procesu. Také Evropští demokraté žádají po Ústavním soudu, aby se již de facto řídil zásadami ne české, ale evropské ústavy.

Postoj prezidenta k euroústavě není ve společnosti, kde stále ještě lze projevit vlastní názor, nikdo povinen bez výhrad přijímat. Rozhodnutí ústavního soudu v této věci by však mělo především reflektovat literu platného práva.