Před prezidentskými volbami

Letošní volby prezidenta republiky budou mít jedno unikum: poprvé od roku 1918 nejde radikální (KSČM) ani reformní levice (ČSSD) do voleb se svým kandidátem.

V jistém smyslu se zopakuje rok 2003, kdy ve třetí volbě přistoupila sociální demokracie na nabídku dvou menších stran tehdejší vládní koalice a postavila se za jejich kandidáta Jana Sokola. Přistoupit po šesti neúspěšných hlasováních na člověka nominovaného vládními partnery tehdy mělo svou logiku. Hlavně proto, že v první i druhé volbě vždy jedno křídlo ČSSD zlikvidovalo kandidáta druhého křídla a východiskem se zdálo jméno člověka mimo aktivní politiku. Nesměl to však být bývalý disident a katolický intelektuál Jan Sokol, který svým dosavadním životem a myšlením stál úplně mimo vnímání běžného volitele ČSSD. Vladimír Špidla sice tehdy shromáždil téměř všechny podpisy svých volitelů, část z nich se však vzbouřila a přispěla ke zvolení Václava Klause, s jehož postoji měla v letech 1998-2002 řada z nich bezprostřední zkušenost.

„Jiný Klaus"

Tentokrát opoziční sociální demokracie na svého kandidáta rezignovala dávno před první volbou a přistoupila na nominaci Jana Švejnara, jehož navrhli vládní zelení. Jiří Paroubek má pravdu, že v americkém spektru má Švejnar postavení klasického univerzitního levicového liberála. Problém je, že politická scéna v České republice je natolik hodnotově posunutá doleva, že v očích hlavního proudu levicových voličů ČSSD nemá Švejnar mnoho politických odlišností od Václava Klause. Volit touto optikou Švejnara, a ne Klause je u lidí na české levici víceméně věcí osobního vkusu a taktiky.

To je také základní charakteristika první prezidentské volby: nejde o spor autentické pravice a levice, což tomuto střetnutí bere osudový ráz „třídního" konfliktu a dává mnoho možností dalšího vývoje. Pro volitele z řad ČSSD existují dva vedlejší motivy, proč volit Jana Švejnara. Předně je to snaha dostat Václava Klause z Pražského hradu - a prostředkem by se mohlo stát hlasování právě pro Švejnara. Vedlejším efektem takového postupu je eventualita navázání strategického spojenectví s „pravdoláskovým" táborem, rozrušení vazeb v současné vládní koalici a překonání relativní politické izolace, do níž se Paroubkovo vedení po volbách 2006 dostalo.

Otázkou je, zda tyto taktické motivy hlasování budou v režimu tajné volby natolik silné, aby přiměly dostatečný počet volitelů zaškrtnout „jiného Klause." Co se týče taktického hlasování, má ten skutečný Klaus jednu nepopiratelnou přednost: za pět let mu definitivně končí mandát a levice může znovu zamíchat karty ve svůj prospěch. Volba „jiného Klause" představuje pro levici odložení možnosti vstupu na Hrad pravděpodobně na dalších deset let.

Vyvažování nebude

Ještě nepřehlednější situace je na komunistické levici. Když srovnáme všechny prezidentské volby v demokratické éře, vidíme, že hlavním zájmem komunistické strany bylo vytvořit jednotný levicový blok, nad nímž by postupně získala dominanci. Po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002 se zdálo, že je tento cíl blízko. Obě levicové strany tehdy získaly stojedenáct mandátů ve dvousetčlenné dolní komoře parlamentu, což znamenalo největší vítězství levice od května 1946.

Z pohledu tehdejšího komunistického vedení v čele s Miroslavem Grebeníčkem byl tento úspěch záhy znehodnocen. Designovaný premiér Vladimír Špidla tehdy ani nepožádal KSČM o toleranci menšinové vlády, a dokonce s komunisty ani nejednal. Ti proto tehdy přistoupili na strategii „čím hůře pro Špidlu, tím lépe pro nás". Následně vyhlásili program nulové tolerance jeho koaličního kabinetu, což se projevilo i během následující prezidentské volby v lednu 2003.

Strategii jednotné levice nicméně komunisté nepouštěli ze zřetele ani v této situaci a deklarovali, že budou volit sociálně demokratického kandidáta Miloše Zemana, který z taktických důvodů šel až do druhé volby. V prvním kole první volby část z nich dala své hlasy Václavu Klausovi, aby dali najevo svou sílu a odblokovali oficiálního kandidáta ČSSD (Jaroslav Bureš) i dvou menších stran (Petr Pithart). Ve druhém a třetím kole pak vyškrtali všechny kandidátky a čekali na příchod Miloše Zemana.

V prvním kole druhé volby se sice postavili za Zemana, ale vzhledem k tomu, že více než třetina klubu ČSSD nejenže pro něj nehlasovala, ale navíc podpořila jeho rivala Václava Klause, vypadl Zeman o několik hlasů už po prvním hlasování.

Před třetí volbou navrhovali komunisté levicové kandidáty typu Pavla Rychetského nebo Valtra Komárka, ale premiér Špidla to opět odmítl a přistoupil na variantu už zmíněného Jan Sokola. Komunisty to definitivně přimělo k taktické volbě Václava Klause.

Následující vývoj uvnitř sociální demokracie i české vlády dal jejich postupu za snem o jednotné levice za pravdu. Během roku a tří měsíců nejdříve vypadl z vysoké politiky Vladimír Špidla a za dalších devět měsíců se do vládní Strakovy akademie dostal Jiří Paroubek, který zahájil éru otevřené parlamentní spolupráce s KSČM. Podle jeho slov měla vyvrcholit po volbách v podobě tolerance menšinového kabinetu ČSSD. Nakonec chyběl jeden mandát a sen celé jedné polistopadové generace české levice by dnes byl skutečností. Jakou zvolí komunisté strategii ve změněných podmínkách?

Bez vůdce

Začátkem třetí lednové dekády to vypadá, že budeme svědky spíše nesourodého vystupování KSČM. Komunisté nemají silného vůdce, jsou mocensky roztříštěni a za této situace se na sebe snaží stahovat rozhodovací pravomoci jednotlivé kraje. Prezidentská volba navíc proběhne před daleko důležitějším květnovým sjezdem KSČM, kde bude svou funkci obhajovat Vojtěch Filip, na jehož křeslo se zprava tlačí Jiří Dolejš a zleva Stanislav Grospič. Ať už bude zvolen Klaus, nebo Švejnar, vždycky se to stane důvodem pro Filipovu kritiku. Současný předseda ČSSD Jiří Paroubek také není schopen zformulovat novou strategii poté, co nevyšlo povolební aranžmá, které připravoval.

Předběžně se zdá, že budeme svědky tří hlasovacích menšin. Jedna hlásá, že Klaus musí z Hradu za každou cenu, protože jeho chování po volbách 2006 mělo vůči KSČM ostrakizující ráz. Bývalý místopředseda KSČM a současný senátor Vlastimil Balín v Haló novinách napsal: „sděluji, že nebudu volit Klause, ani Antiklause, ale pokud to jen trochu půjde, prezidenta ČR. Člověka s vizí, koncepcí změny politické kultury, které se nám v potřebné kvalitě dostává v ČR stále méně a méně. Člověka vnímajícího ekologické problémy, prezidenta nadstranického, prezidenta všech občanů, nejen těch v modrém tričku. Proto vše, nikoli pro aroganci a tlak, který je pro zvolení Václava Klause vyvíjen, má Jan Švejnar můj hlas." Podle analýz komunistických tiskovin je tento hlasovací proud v KSČM mezi jejich voliteli nejsilnější.

Další proud vidí věci spíše perspektivně v duchu hesla o vrabci v hrsti a holubovi na střeše. Jinak řečeno, k čemu nám bude Švejnar v hrsti, když si z něj vyrobíme potenciálního mluvčího „pravdoláskového" tábora, který s námi do vlády stejně nepočítá. Pokud zelení díky Švejnarovu angažmá na Hradě posílí a v budoucí koalici jen prohodí (spolu s lidovci) ČSSD za ODS, zůstaneme tam, kde jsme. Naším záměrem je jednotný postup levice, a od tohoto záměru nás podpora Švejnara oddaluje.

Třetí a nejmenší proud nevolil nikoho v roce 2003 a nebude ani tentokrát. V pogrebeníčkovské KSČM není vyloučeno, že vším nakonec ještě nějak zamíchají politické obchody, o jejichž podobě zatím nemáme žádnou představu.

Veřejná volba!

Každého moralistu při takové větě instinktivně napadne požadavek na zavedení veřejné volby. Problém je v tom, že tajná volba v personálních věcech je podstatou demokracie, stejně jako princip tří druhů moci a jejich vyvažování. Nepřímá tajná volba má mnoho nedostatků, ale její jedinou legitimní alternativou je přímá tajná volba, která má zase jiné mínusy.

Když vyjdeme ze srovnání zemí Evropské unie, tak v republikách převažuje přímá volba nad nepřímou zhruba v poměru 3:2. Pokud nemá být přechod od nepřímé k přímé tajné volbě jen populismus („lidé to chtějí"), musí být kritériem, zda náklady na přímou (nepřímou) volbu nejsou pro politický systém země větší než její potenciální přínosy.

Přímá volba má například velké riziko v tom, že takto zvolený prezident získává velkou legitimitu, která je v nepoměru s jeho pravomocemi. Postava prezidenta se v demokraciích bez ústavních tradic může stát generátorem politického napětí. Kladem přímé volby je naopak větší ztotožnění lidí s hlavou státu.

Výhodou nepřímé volby v nových demokraciích je, že prezident se nemůže mocensky utrhnout od zbytku politického světa a musí více kooperovat. Mezi náklady patří právě ony politické dohody, které mohou nepříjemně zatížit budoucí vládnutí. Příkladem může být volba v roce 1935, která se konala půl roku po parlamentních volbách, v nichž došlo k oslabení československé levice. Edvard Beneš však dokázal během tří týdnů zcela obrátit poměry sil jenom na základě velkorysých slibů. Henleinovi přislíbil, že nebude usilovat o zákaz jeho strany, maďarským a slovenským nacionalistům autonomii, komunistům amnestii atd. Vzhledem k neformálně silnému postavení prezidenta za první republiky šlo o výrazná rozhodnutí o budoucnosti země, které šla mimo vládu a parlament.

Letošní prezidentské volby a okolnosti, které je budou provázet, odpoví na otázku, jestli náklady této volby nakonec nebudou větší než potenciální přínosy.