Pravidla se mění, pružní komunisté zatím zůstávají

Polsko před referendem (a předčasnými volbami?)

Ve dnech 7. a 8. června Poláci v referendu rozhodnou, zda se jejich země, jež sebe samu dlouho považovala za nejvýchodnější výspu západní civilizace, plně integruje do západních politických i hospodářských struktur. Polští vyjednavači sice dosáhli příznivých podmínek pro domácí zemědělce, které byly i agrární Polskou lidovou stranou (PSL) považovány za úspěch, nicméně zdar referenda může vážně ohrozit především nízká volební účast, u našich severních sousedů v podstatě již zdomácnělá. Pro platnost lidového hlasování zákon o referendu vyžaduje účast alespoň padesátiprocentní, avšak při posledních parlamentních volbách v září 2001 se k urnám dostavilo pouze něco málo přes 46 % voličů. Referendum navíc nezastihuje Polsko zrovna v příhodném čase. Ekonomická situace je již po několik let nepříznivá, nezaměstnanost láme rekordy a mizivý hospodářský růst nedává naději na rázné a rychlé zlepšení. Vládní koalice se odchodem PSL rozpadla a celou zemí pak doslova otřásá Rywinova aféra.

Leží tam v Agoře, nožky má nahoře...

Loni v létě "oslovil" vedení společnosti Agora, vydavatele deníku Gazeta Wyborcza, filmový producent Lew Rywin (do jehož výkladní skříně patří Spielbergův Schindlerův seznam či Polanského Pianista) s následující nabídkou: za 17,5 milionů dolarů (pro vládní postkomunistický Svaz demokratické levice, SLD) zařídí změnu připravovaného mediálního zákona tak, aby Agora mohla zprivatizovat celoplošný televizní kanál Polsat. Původní návrh totiž zakazoval vydavateli celostátních novin vlastnit též televizní stanici. Kromě uvedené částky měla být součástí celé transakce příznivá mediální prezentace SLD v Gazecie Wyborzcej a křeslo ředitele Polsatu pro samotného Rywina. Do celého případu však výrazně vstoupil šéfredaktor Gazety a živá legenda polské protikomunistické opozice Adam Michnik. Pozval si Rywina k jednání do své kanceláře, kterou předtím vybavil raději hned dvěma skrytými magnetofony, a nechal ho nabídku zopakovat. Pásek poté v Rywinově přítomnosti přehrál premiéru Leszku Millerovi a loni v prosinci pak celý záznam zveřejnil.

Tím rozpoutal dosud největší aféru, která se v Polsku po roce 1989 objevila. Došlo i ke zřízení zvláštní parlamentní vyšetřovací komise, jež vyslýchá svědky v přímém přenosu za značné pozornosti šokované polské veřejnosti. A byť je vyšetřování stále v plném proudu, v podstatě se potvrdilo to, o čem si již léta cvrlikali vrabci nejenom na střeše polského Sejmu: není zas tak velkým problémem "koupit" si zákon.

Proto také nepřekvapí, že se Polsko zmítá i v politické krizi. Odchodem Polské lidové strany (PSL - za komunismu povolená satelitní strana) z vládní koalice na přelomu února a března, bezprostředně kvůli zákonu o silniční dani, ztratila vládní sestava většinu v parlamentu. Vládní koalici dnes tvoří dominantní postkomunistický Svaz demokratické levice a jeho přívěšek, solidaritní levice Unie práce (UP). Vzhledem k ústavně zakotvenému principu konstruktivního vyslovení nedůvěry nehrozí bezprostřední nebezpečí pádu Millerova kabinetu, nicméně vláda menšinová může být nadále pouze jen jakýmsi udržovacím kabinetem, nikoliv prosazovatelkou zásadních změn.

A nelze se rovněž divit, že se proti Millerovi a jeho sestavě spikly průzkumy veřejného mínění. V dubnu hodnotilo práci vlády jako špatnou 71 % respondentů šetření CBOS. Je tedy sporné, lze-li nadále sázet i na přežití onoho udržovacího kabinetu. Dosud ho paradoxně držela v sedle ani ne tak absence alternativní většinové kombinace v parlamentu jako právě evropské referendum. V Polsku totiž zatím vítězí názor, že, jak praví lidová moudrost, nelze přepřahat koně uprostřed brodu. Ale až bude spřežení za ním, pak se uvidí, zda premiérem Millerem a prezidentem Kwaśniewskim navržený termín předčasných voleb, jež jsou nyní plánovány na červen 2004 společně s volbami do Evropského parlamentu, nebude vystřídán datem včasnějším. Anebo zda se přece jen pouze nepromění vládní koaliční sestava včetně osoby premiéra.

Podle aktuálních průzkumů by dnes parlamentní volby skončily nejspíše patem. Svazu demokratické levice padají preference, postsolidaritní formace Právo a spravedlnost (PiS) a Občanská platforma (PO) by vládu dohromady nesestavily, a to ani s někdejší satelitní čili "národněfrontovní" PSL. Liga polských rodin (LPR) je v podstatě katolickým Talibanem, který odmítá vstup do EU, a ani radikální rolnickou Sebeobranu Andrzeje Leppera nelze počítat mezi vhodné koaliční partnery.

Pravidla se mění, pružní komunisté zůstávají

Polsko je zemí, kde téměř každé volby po roce 1989 proběhly podle odlišného volebního zákona. A rovněž zemí, kde jedinou stabilní politickou sílu představuje Svaz demokratické levice, strana vzniklá transformací někdejší vládnoucí komunistické strany. Pravidla se mění, pružní komunisté zůstávají - tak nějak by se daly ve zkratce opsat polské politické dějiny poslední dekády. Britský historik Norman Davies nazval své dvousvazkové velké dějiny Polska Boží hřiště. Pro pochopení současnosti je proto užitečná, ne-li přímo nezbytná, alespoň krátká rekapitulace některých situací, které se na tomto "hřišti" odehrály po roce 1989.

V červnu 1989 se konaly volby na základě dvoukolového většinového systému. Avšak šlo o volby polosvobodné, neboť volná soutěž byla pouze o 35 % mandátů v dolní komoře - zbylých 65 % si předem vyhradila koalice komunistické strany a jejích satelitů. Tak zněl výsledek jednání režimu s opozicí u kulatého stolu. Ani samotní komunisté však nehodlali tímto způsobem zachraňovat komunismus. Šlo jim pouze o čas, o čas pro to, aby se mohli lépe adaptovat na nové demokratické a tržní poměry. "Změna systému na tržní a volební nám však nesplývala s odstraněním lidí předchozího režimu od moci. A tento předpoklad se ukázal být správným," napsal v roce 1997 s cynickým zadostiučiněním Jerzy Urban, v osmdesátých letech tiskový mluvčí vlády, od let devadesátých dodnes pak vydavatel bulvárního týdeníku Nie. A měl skutečně pravdu. Ostatně svobodné podnikání v Polsku neodstartoval Balcerowiczův šok, ale Rakowského zákon z roku 1988, ještě z doby komunistické vlády.

Ekonomicky tedy lidé starého režimu v Polsku netratili nikdy, politicky však po dlouhé tři roky zažívali krizi. V létě 1989 sice matematicky prohrát nemohli, neboť poměr sil byl sjednán předem, nicméně způsob, jakým volby proběhly, když drtivá většina kandidátů Solidarity získala mandáty již v prvním kole, zatímco režimní kandidáty lidé bez milosti přeškrtávali, připravil komunisty o poslední zbytky legitimity samostatně vládnout. Parlament sice za přispění konsensuálně orientované Solidarity zvolil prezidentem generála Jaruzelského, ale premiérem se stal Tadeusz Mazowiecki ze Solidarity. V roce 1990 zvítězil v přímých prezidentských volbách Lech Wałęsa a do roku 1993 disponovaly v parlamentu většinou strany vzešlé ze solidaritního tábora. Jenže jich bylo jaksi moc a konkurenční boj pohltil takřka veškerou jejich energii. Voliči znechucení takzvanou "válkou nahoře" pak přecházeli k postkomunistům, kteří politiku jako povolání (řemeslo) ovládají někdy až mistrovsky. V roce 1993 se ujala vlády koalice postkomunistických subjektů SLD a PSL a v roce 1995, kdy Lecha Wałęsu v prezidentském klání porazil Aleksander Kwaśniewski, došlo cestou svobodných voleb k situaci, kterou si chtěli komunisté u kulatého stolu - nakonec neúspěšně - pojistit předem dohodnutým poměrem sil: vládu i prezidentský úřad obsadili lidé starého režimu.

Ale postkomunistům pomohlo v roce 1993 k jejich prvnímu triumfu právě volební inženýrství, i když, paradoxně, ne jejich. První zcela svobodné parlamentní volby se totiž v Polsku konaly v říjnu 1991 na základě čistě poměrného systému beze všech klauzulí. Výsledkem byl fragmentarizovaný Sejm, kdy vítěz voleb Demokratická unie získala 12,3 % hlasů, druhý Svaz demokratické levice 12 %, načež následovala celá plejáda méně než desetiprocentních. Včetně Polské strany přátel piva s 3,27 %, jež se záhy po vstupu do parlamentu rozdělila na strany dvě, přezdívané pak Velké a Malé pivo. Řada subjektů získala po jednom dvou mandátech, jako například Liga žen proti těžkostem života. Polsko se stalo rájem stran, pro něž se i v odborné politologické literatuře někdy užívají výrazy taxíková či gaučová strana. Termín je jednoduše odvozen od sedacího nebo dopravního prostředku, kam se celkem pohodlně vměstná členská základna. Menšinové poslepované solidaritní vlády se pak stýkaly a potýkaly s marnými ambicemi prezidenta Wałęsy být polským de Gaullem až k předčasným volbám z roku 1993.

Pro ně byl přijat nový volební zákon, který pracoval s podobnými opatřeními jako ten, který prosadila ODS a ČSSD a posléze zrušil Ústavní soud. Tedy s velkým počtem spíše malých (tedy málomandátových) volebních obvodů, s d'Hondtovou metodou přepočtu hlasů na mandáty a s pětiprocentní klauzulí pro strany a osmiprocentní pro koalice. Zatímco postkomunisté se na nová pravidla dobře připravili, solidaritní tábor utrpěl historický debakl. Do nového parlamentu se nedostala takřka žádná z plejády solidaritních stran a straniček, 35 % hlasů polských voličů propadlo. Před branami dolní parlamentní komory zůstal například i samotný odborový svaz Solidarita, který postavil samostatnou kandidátku, neboť s výsledkem 4,9 % těsně shodil pětiprocentní laťku. Svazu demokratické levice tak jeho 20 % hlasů stačilo na 37 % mandátů, Polské lidové straně 15 % hlasů na 29 % mandátů. Sečteno a podrženo, zrodila se utěšená většina, takřka ústavní (66 % mandátů), jíž v období 1993-1997 disponovaly postkomunistické vlády. A když pak v roce 1995 porazil v prezidentském klání prototyp úspěšného svazáka Aleksander Kwaśniewski Lecha Wałęsu, zdálo se, že postkomunisté povládnou už opravdu na věčné časy.

Avšak solidaritní tábor se poučil a pro volby 1997 poslepoval Volební akci Solidarita (AWS), která v nich zvítězila a ustavila koalici s jinou stranou solidaritního původu, Unií svobody (UW). Mimochodem volby 1997 byly jediné, které proběhly na základě stejného volebního zákona jako ty předchozí. Solidaritní vláda Jerzyho Buzka prosadila ještě před rozpadem jak vládní koalice, tak samotné AWS některé zásadní reformy, mimo jiné a především reformu územněsprávního uspořádání. Devětačtyřicet malých vojvodství nahradilo šestnáct velkých. Reforma však učinila problematickým dosavadní volební zákon, neboť ten považoval vojvodství za volební obvod. Z politických bojů o nová volební pravidla vzešel jako vítěz poměrný systém, avšak o něco poměrnější než verze z let 1993 a 1997. Klauzule sice zůstaly, ale volebních obvodů je 41 - jsou tedy větší, vícemandátové, a nepřidávají proto velkým stranám tolik jako předchozí úprava. Pro velké strany je rovněž méně výhodná nově přijatá metoda přepočtu hlasů na mandáty.

Volby z podzimu 2001 navrátily moc postkomunistickému SLD v koalici s UP a s PSL. Ale původní sestava se po roce a půl - odchodem PSL - rozpadla. Volební a posléze i vládní koalice SLD s UP přitom znamenala jistý historický průlom. Unie práce je totiž stranou solidaritní levice a spolupráci s bývalými komunisty v devadesátých letech odmítala. Ale jen do doby, než se v roce 1997 nedostala do parlamentu. Pak již zvítězil pud sebezáchovy a programová blízkost, jež překonala dosud převládající štěpení polské politické scény na solidaritní (a rozdrobený) tábor a na tábor postkomunistický (a sjednocený). Mimochodem žádná z tzv. solidaritních stran se nemůže vykázat permanentní parlamentní přítomností, zatímco SLD a PSL ano. Postkomunisté jsou tak vlastně oporou polské demokracie, neboť jejich formace dosud představovaly jedny z mála opravdu fungujících politických struktur v zemi. Hlavním problémem polské demokracie je tedy neschopnost pravicové části spektra vybudovat sjednocenou, ucelenou a životaschopnou politickou stranu se stabilní podporou okolo 30-40 %, takovou, která by byla rovnocenným soupeřem postkomunistického SLD.

Polští postkomunisté jsou pragmatičtí, schopní a pružní. Nic asi nedokládá jejich pružnost lépe než skutečnost, že tito - ještě vlastně donedávna - užiteční služebníci Varšavské smlouvy jsou dnes snad nejvěrnějším evropským spojencem USA, jenž neváhá vyslat do války v Iráku bojovou jednotku. Českým papírovým bojovníkům za demokratická práva iráckého lidu je zde proto třeba připomenout, že za "příkladným" polským postojem vězí především obyčejná kalkulace recyklovaných komunistů.

Intelektuálové za většinový systém aneb JOWovka spasitelkou

Vzhledem k neradostné politické situaci - a zejména s přihlédnutím k Rywinově aféře - v Polsku až eruptivně vzrůstá nedůvěra k politickým stranám jako takovým, což kvůli nevyzrálosti tamního stranického spektra nevěstí nic dobrého. Podle dubnového průzkumu deníku Rzeczpospolita chce 62 % Poláků ve volbách vybírat nikoliv politické strany, ale konkrétní osoby. "Potvrzuje to tezi o krizi demokracie, neboť ve světě představují politické strany nezbytnou součást fungování demokratického systému," vyjádřil se v uvedeném deníku sociolog Piotr Gliński.

V těchto souvislostech je pak také nutno vnímat nedávnou petici polských intelektuálů za zavedení většinového systému. Petice, zveřejněná 15. 3. 2003 v Rzceczpospolitej, se obrací na prezidenta Kwaśniewského, aby využil svého práva zákonodárné iniciativy a předložil příslušný návrh nového volebního zákona. Mezi jejími signatáři nalezneme skutečnou intelektuální elitu současného Polska, například historika a bývalého ministra zahraničí Władysława Bartoszewského, historiky Bohdana Cywińského a Jerzyho Holzera, spisovatele Ryszarda Kapuścińského a Hannu Krallovou, sociologa Edmunda Wnuka-Lipińského či režiséry Andrzeje Wajdu a Krzysztofa Zanussiho.

Leč text petice má minimálně jednu vážnou chybu. Považuje totiž většinový volební systém za prostředek, který omezí vliv politických stran na polský veřejný život. "Polský politický systém se ocitl v hluboké krizi," uvádějí signatáři na počátku a pokračují: "Politické strany připomínají spíše odborové organizace politiků než organizace, kterým záleží na osudu celé společnosti. Politika není pojímána jako péče o společné dobro, nýbrž je nástrojem sledování vlastních - skupinových nebo individuálních - zájmů. Stát je paralyzován sítí korupčních vazeb mezi světem politiky a byznysu."

Petice dále uvádí, že v zájmu zachování samotných základů polské demokracie je třeba tento proces zastavit. Neexistuje sice žádný zázračný všelék, nicméně existují kroky, které je třeba podniknout okamžitě. A jedním z nich je změna způsobu, jakým občané vybírají své představitele: "Současné volební právo dává tento výběr do rukou stranických funkcionářů. To oni rozhodují, kdo se dostane na kandidátky a jaké bude složení parlamentu. Toto rozhodování je jim třeba odebrat a poskytnout občanům. K vytčenému cíli vede cesta, prověřená v těch nejlépe fungujících demokraciích, a sice volební zákon postavený na jednomandátových volebních obvodech a většinovém hlasování, podle zásady jeden volební obvod - jeden poslanec. Lidé tak spolu s pocitem odpovědnosti získají vliv na osud státu a politici se mohou stát skutečnými reprezentanty společnosti."

Co k této snůšce naivit a nepřesností dodat? Samozřejmě především to, že snad neexistuje žádná fungující demokracie, kde by politika, včetně navrhování kandidátů, nebyla doménou politických stran. Většinový systém sice posiluje jistou autonomii poslance na stranickém vedení, ale jen výjimečně porazí vzpurný a stranou odvržený kandidát toho, kdo místo něj startuje ve stranickém dresu. Navíc v Polsku mají personalizovaný způsob hlasování, kdy voliči sami určují pořadí kandidátů na stranických listinách. Hlasují totiž tak, že na vybrané kandidátce zaškrtnou jméno jednoho z kandidujících. Udělují tedy hlas nejen straně, ale i vybranému člověku z kandidátky, přičemž o pořadí kandidátů pro přidělování mandátů rozhoduje počet individuálních hlasů udělených takto voliči.

Celá petice je motivována snahou - tváří v tvář politické krizi umocněné velkou korupční aférou - o nápravu dlouhodobě nepříliš radostných poměrů nadstranickou či rovnou nepolitickou politikou. Ta má být vpuštěna do arény skrze většinový volební systém, což je paradoxně snad ten nejméně vhodný prostředek k dosažení podobných cílů. Svědčí též o síle otřesu, jaký vyvolala Rywinova aféra, o šoku, který takřka zákonitě přešel místy až k hysterii. Ostatně ve volbách 2001 kandidující Občanská platforma (PO) tehdy vystoupila s podobnými hesly, s obdobnou kritikou stranictví. Získala 12,68 % hlasů a od té chvíle spíše zklamává přehnané naděje, které do ní vložila část polského elektorátu.

Nic nového pod sluncem, známe to i od nás. V Čechách však namísto JOWovek (od jednomandatowe okręgi wyborcze, v Polsku běžně užívaná zkratka JOW) hrají roli spasitele vždy nové a nové iniciativy - Děkujeme, odejděte; boj za svobodu slova pro Jolanu Voldánovou na Kavčích horách; všemožné nkoalice, kde n nakonec s výrazným přispěním partajníků duší i tělem z KDU-ČSL konverguje alespoň k 15ti procentům; či kandidatura loutkové ikony sametové revoluce v jednomandátovém senátním obvodu Praha 1.

V Polsku tedy producenti korumpují, zatímco znechucení režiséři se pak spolu s ostatními uchylují k utopickým obrázkům. Zdánlivě malebným, v praxi však potenciálně i velmi nebezpečným. Ale jádro věci spočívá jinde - dnes především ve slabé sociálně-ekonomické účinnosti polské demokracie. Odvážnější ekonomické reformy představují v tuto chvíli patrně lepší lék než neznalé a naivní volební inženýrství. I na korupci.

Autor je doktorandem na Institutu politologických studií FSV UK Praha.