Pravičák Kott a wagnerizace české politiky

"My se tady měsíce snažíme argumentovat proti reformě veřejných financí a kdo se dnes o tom baví... Všechny lidi zajímá, že se jeden ódeesák opil. Takový je výsledek našeho snažení," postěžoval si hořce v Právu šéf poslaneckého klubu ODS Vlastimil Tlustý. Opravdu, po měsících hlasitého bubnování, silných slov a tajuplných náznaků trapné finále. Vláda zůstala v sedle, schvalování jednotlivých bodů vládní reformy šlo proti všem předpokladům jako po másle a ti, kdo si v Tipsportu vsadili na Špidlův pád, mohli po velkých nadějích jenom zlostně mačkat a trhat bezcenné tikety. ODS, hrdý leader letošních průzkumů veřejného mínění, nakonec pouze připsala další kapitolu do Haškových Dějin strany mírného pokroku v mezích zákona. Poslanec Kott je totiž figurkou, která jako by vypadla právě z uvedeného díla. Kdyby SMPvMZ dosud existovala, neměl by asi problém s přestupem, takto zůstane zařazen mezi nezařazené.

Čili - chudák Tlustý, zoufalý Topolánek? Smolaři sezóny, proti nimž se spiklo vše, co se spiknout mohlo? Krásná akce, kolmá přihrávka, rána jak z děla do odkryté brány... a zase jen tyčka? Obraz hry, který ODS po několik předchozích měsíců předváděla, však neposkytuje takovým úvahám příliš prostoru. Ba naopak. Za strategii, taktiku a herní projev si ODS svého Kotta spíše zasloužila. Strategie žádná, taktika krátkozraká, pouze zbrklost a zlostné nakopávání. Odborně se tomu říká "huráfotbal" a zatím není zaznamenán jediný případ, kdy by podobný recept vedl k úspěchu.

Konstruktivní poučení z Kalifornie

V některých zemích - například v Německu, Španělsku či Polsku - existuje ústavně zakotvený princip tzv. konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě. Vládu tam lze svrhnout pouze pozitivně, tak, že se zvolí nový premiér. Ani v Kalifornii nemohli voliči pouze odvolat stávajícího guvernéra. Společně s návrhem na odvolání hlasovali též o tom, kdo by měl, pokud by zamítnutí v bodě jedna získalo většinu, usednout na takto uprázdněný trůn. Vybrali si Arnolda. Třeba jim to přinese štěstí a pořádek do veřejných financí, a když ne, mohou i svého Terminátora zase zcela nenásilně a hlavně konstruktivně odvolat.

Ústavy některých států prostě zapovídají exekutivu pouze zbořit a pak čekat, co se vynoří z trosek či co se z nich podaří narychlo ztlouct nebo poslepovat. Patrně moudré a následováníhodné opatření. A určitě lze na politické elitě jakékoli země žádat, aby ho uplatňovala při praktickém jednání, ať už ústava říká cokoli. Tento požadavek měl být asi nastolen též v době tzv. sarajevského atentátu, ale rozhodně i letos, ve vztahu ke Špidlově vládě.

Na otázku, co má v plánu, pokud Špidla padne, však předseda ODS Topolánek chvíli mlžil, aby nakonec vypustil do médií svou představu o přechodném kabinetu v čele se Stanislavem Grossem, který dovede zemi k předčasným volbám. Ale těžko uvěřit tomu, že by Gross udělal něco, čemu se léta úspěšně vyhýbá, jen kvůli Topolánkovu přání. A stejně obtížně lze uvěřit i variantě, že by to udělal kdokoli jiný z ČSSD, neboť předčasné volby jsou tím posledním, co by si v Lidovém domě mohli přát. Ostatně dnes si je nepřeje nikdo nikde - upíná se k nim pouze ODS.

Pokud tedy současné složení sněmovny neposkytuje šanci na vstup ODS do nějaké rozumné vládní konstelace a pokud současně platí, že nikdo kromě ODS nemá zájem na vypsání předčasných voleb, což by se dalo dejme tomu vnímat jako jisté konstruktivní opatření, potom nelze snahu o svržení vlády kvalifikovat jinak než jako politicky nezodpovědné jednání, které se ODS nakonec po zásluze vymstilo. Podařilo se jí pouze stmelit řady protivníka a utržit si pořádnou ostudu s poslancem Kottem.

A mohlo být hůř. Neboť pád Špidlovy sestavy by s velkou pravděpodobností vedl ke zformování ještě levicovější menšinové vlády ČSSD s podporou (vydíráním) KSČM. Touto alternativou se sice nechá od Vladimíra Špidly ráda strašit skomírající Unie svobody, neboť jí poskytuje nezbytné ideové křoví pro držení vládních postů, nicméně současně představuje i reálnou hrozbu, kterou nelze brát na lehkou váhu.

Nečistí duchové a nová konfigurace

ODS jako by nechtěla vidět, že společně s KSČM sice tvoří opozici, avšak opozici bilaterální. ODS útočí na vládu zprava, KSČM zleva. Výsledkem společného úsilí těchto dvou sil tak může být pouze destrukce. A pokud - v konečném důsledku - přece jen konstrukce, pak levicová, bez ODS. To samé lze potom konstatovat o dalším "spojenci" občanských demokratů - o tzv. Zemanově křídle v ČSSD, jež je dnes navíc spíše mýtem či vzpomínkou než reálným a čitelným subjektem. V pozadí těchto ať už vědomých nebo jen podvědomých inklinací stojí dva ne zcela čistí duchové - čím dál tím vyvanutější duch opoziční smlouvy a celkem čerstvý duch zvolení otce zakladatele ODS Václava Klause prezidentem. Neboli jakési ohlasy někdejších konstrukcí. Avšak, s použitím Klausova výraziva, ohlasy to jsou vzhledem k vládě opravdu, ale opravdu falešné.

Opoziční smlouvu ODS jednoznačně prohrála, byť zpočátku nemuselo jít o beznadějný zápas. Tím spíše by se však měla podobných dobrodružství do budoucna vyvarovat, zvláště když se v ní po zakladatelské éře "kultu" Klausovy osobnosti - a po vzoru komunistů - logicky ujal vlády princip kolektivního vedení, jenž se navíc v praxi projevuje někdy až kolektivním chaosem. Lidovost Mirka Topolánka dokázala horko těžko utáhnout dvě Sedmičky na Nově, při té třetí (nebo druhé?) již novopečený předseda prokázal, že studium klíčových sociálních a ekonomických dat patrně považuje za levičáckou úchylku. V rádoby IQ testu národa na stejné stanici ho mezi "osobnostmi", nejméně z poloviny sestávajícími z estrádních hvězdiček, prokazatelně porazil rocker Ondřej Hejma; a po údajně pracovních dýcháncích ve Varech začal zmateně (navenek střídavě) troubit k útoku a ústupu ohledně sesazení Špidlovy vlády. Pokud tyto (a Hojdarovy) chaotické kreace vysvětluje skrytá partitura uhelné lobby, nelze v takové skutečnosti spatřovat polehčující okolnost. Ať tak či onak, Topolánek je poslední dobou předsedou spíše stínovým a asi - na rozdíl od Grosse - nakonec jen přechodným. Ale bez jednoznačného (voje)-vůdce, pro nějž má řečtina výraz strategos, si nemůže žádná politická strana dovolit nějaké složitější manévry. Což se zdaleka netýká pouze případného oživování opozičních smluv.

Mirek Topolánek na (chudé) konto svých aktiv rád připisuje úspěšně vyjednané zvolení Václava Klause prezidentem. Nicméně různé, patrně nejenom ty zlé jazyky tvrdí, že si Klaus stejně vyjednal všechno sám. Výsledkem však byl jediný triumf ODS za poslední dlouhé roky. Úspěch, který může podvědomě svádět k iluzi, že se od taktické spolupráce s levicí dají očekávat pozitivní plody. Ale podpora větší části KSČM a menší části ČSSD nebyla pouhým taktickým manévrem, nýbrž stála též na jistých programových obsazích. Tím lépe pro případné změny vládní sestavy, mohlo by se "optimisticky" namítnout. Ale ouha. Souznění se týkalo takových programových bodů, které v této zemi nyní stejně nedostačují ke zformování vlády - a část z nich (první tři z následujícího výčtu) dokonce Václava Klause po celá devadesátá léta výrazně odlišovala od členské základny, ba profilu a tradic ODS. Konkrétně šlo o historickou smířlivost ke komunistům, negativní postoj k mezinárodní politice USA, vlažný, ba přímo odmítavý vztah k restitucím, antiklerikalismus a zatvrzelou obhajobu odsunu (vyhnání) sudetských Němců.

Je-li prezident v českém ústavním systému činitelem reprezentativním, a to pro doma i navenek, jistě lze někoho do této funkce vybrat i na základě zmíněných programových bodů. Ono "lze" je zde míněno čistě technicky; otázku, zda je výše uvedený "program" pozitivní a prospěšný, ponechávám nyní stranou. Vláda České republiky však patří do jiné kategorie. Zcela jasně to v rozpravě při projednávání návrhu ODS na vyslovení nedůvěry Špidlovu kabinetu vyjádřil Miroslav Ransdorf. "Cožpak někdo mohl vážně předpokládat, že bychom ho [Jana Sokola] mohli volit, když jsme o něm věděli, jaké názory zastává?," obhajoval v úvodu své řeči postoj KSČM při prezidentské volbě. Záhy však ohledně výkonné moci pokračoval: "My máme vlastní politiku a svou vlastní představu nezávislou na ODS a nikdo nebude KSČM barvit na modro. Chceme říci, že my nechceme mimořádné volby. My chceme novou konfiguraci politických sil, která by odpovídala výsledkům voleb v roce 2002 - tak, aby se dělala důsledná levicová politika v zájmu lidí této země." Občanskými demokraty iniciované svržení Špidlovy vlády mohlo s největší pravděpodobností vést pouze k oné Ransdorfově "nové konfiguraci", k ničemu jinému. Vladimír Iljič Lenin takovým pomocníkům říkal "užiteční idioti". A hodlá-li ODS nadále působit coby pravicová strana, pak může jenom poděkovat Kottovi, že se nakonec opil. Jeho 57 údajně střízlivých kolegů se totiž chystalo napáchat daleko větší škodu. Takto lze Kotta dokonce vyhlásit za jediného autentického reprezentanta pravice v Poslanecké sněmovně, byť se k této poctě dopracoval kouzlem nechtěného.

Z celého příběhu plyne pro ODS jedno poučení: měla by být ráda, že se minimálně po další dva tři roky může v opozičních lavicích profilovat, zkvalitňovat, přemýšlet o programu, strategii a taktice. Výkony, jaké předvádí, na první ligu zatím objektivně nejsou. Výkony ČSSD a celé vládní koalice samozřejmě také ne, ale tato sestava v ní prostě na základě výsledku voleb je a buď přidá, anebo spadne. A kdo pak místo ní? Ransdorf, nějaký malý český Schwarzenegger nebo prostě jen výpary od Schnellů?

Wagnerizace české politiky

Celý skandál s poslancem Kottem však nutí k ještě obecnější úvaze, jež se v konečném důsledku týká volebního systému. Od roku 1996 v České republice vládnou menšinové nebo křehce většinové vlády. S výjimkou éry opoziční smlouvy, díky níž měla menšinová vláda ČSSD relativně pevnou pozici, tak výraznou, ba ústřední roli hrají jazýčky na váze. Prvním z nich byl odpadnuvší poslanec ČSSD Jozef Wagner, klíčová osoba při schvalování rozpočtů a důležité legislativy druhé Klausovy vlády. "Má pan poslanec Wagner ještě nějaké připomínky?", tázali se vždy před rozhodujícím hlasováním roztřeseným hlasem premiér Klaus a jeho tehdejší ministr financí, pozdější "sarajevský Jidáš" Ivan Pilip. A pan poslanec Wagner je zpravidla míval, byť po dvou třech kolech trucování se obvykle již umoudřil a zákony posléze prošly. ODS se sice snažila nabýt nadpoloviční převahy v parlamentu, ale přetažený poslanec ČSSD Teplík na Wagnerovo "vypárování" tehdy nestačil.

Po loňských volbách se "wagnerizace" opět rozbujela. Nejdříve se stala jazýčkem Hana Marvanová, po ní zase Josef Hojdar. Po porodu Marvanové a jejím odstoupení se chvíli spekulovalo, zda celou vládu nepoloží novic Vrbík. Nepoložil, Hojdara údajně "zmáčkla" BIS a z druhé strany ještě vše "pojistil" Kott, takže vládní trůn vydržel a reformní zákony prošly. Co je to však za zemi, kde vládnou příslovečné jazýčky na váze? Navíc často takové, o jejichž existenci do doby, než se svým pochybným jazýčkovstvím proslaví, nemusejí nic tušit ani šéfové jejich poslaneckých klubů? Jako Tlustý o Kottovi. "Kott byl opilý už na klubu?", optaly se Tlustého Lidové noviny. "Ne, ne, ne. Normálně tam seděl a dokonce mluvil!" opáčil Tlustý. "Dokonce mluvil!", s hraným údivem na to aférou viditelně potěšené LN. "Tak on poslanec Kott vystupoval spíš ojediněle," snažil se celou věc diplomaticky uzavřít Tlustý. Takový Kott tak mohl čtyři roky poslancovat, aniž by si toho - snad kromě hlasovacího zařízení - kdokoli všiml. Ale podobných Kottů je plno - ostatně, vždyť v našich poslaneckých klubech mají patrně většinu.

Tam, kde jsou ramena vah vyrovnána, může rozhodnout jedna moucha. Podstatu jevu sice tvoří "základna" vyrovnaných vah, ale opticky (a vlastně tak trochu i fakticky) představuje hrdinu dne "nadstavba" v podobě onoho - Kottové a spol. nechť laskavě prominou - bzučícího hmyzu. Poměr vlády a opozice 50,5:49,5 se ve dvousetčlenné sněmovně projeví rozdílem dvou poslanců. To se pak snadno rodí mediální hrdinové, ve skutečnosti spíše vyděrači. Ve čtyřsetčlenné sněmovně by takový rozdíl činil čtyři poslance, v osmisetčlenné již rovnou osm. Při takových číslech bychom měli nějakých sedmsetosmdesát Kottů, ale nevěděli bychom o nich. Naštěstí však existují i praktičtější způsoby, jak se vyhnout situacím, kdy váha jedince nepřiměřeně stoupá. Například změnit volební systém.

Případy Wagnera, Marvanové, Hojdara či Kotta, byť v řadě ohledů jiné, tvoří nicméně pádný argument pro změnu pravidel hry. Pro to, aby vítěz voleb obdržel jistý bonus - větší poměr křesel než má poměr hlasů - a mohl snáze vládnout. Tento požadavek byl dosud většinou komentátorů politické scény shledáván za vrchol nespravedlnosti. Ale něco za něco. Jak se ukazuje, spravedlivé promítnutí poměru odevzdaných hlasů do poměru parlamentních křesel snadno plodí nespravedlnosti jiného druhu. Mají-li parlamentní volby rozhodovat především o tom, kdo bude v České republice další čtyři roky vládnout, pak je též třeba připravit vhodné hřiště a zvolit odpovídající pravidla takové hry. Tím spíš, že jde o daleko důležitější věci než o nějaký ten fotbal.

Variant se nabízí celá řada. Upravit stávající poměrný systém, přejít na systém většinový či vybrat nějaký mix. Většinový systém by pak měl - kromě svých nevýhod - i jednu nezanedbatelnou přednost. Ubylo by poslanců, jichž by si šéfové klubů všímali až po roce a po různých extempore u Schnellů. V podmínkách většinového systému totiž nelze - slovy Tlustého o Kottovi - "vystupovat spíš ojediněle". Ani v kampani, ani před ní, ani v parlamentu.

Ale česká povaha je spíše moralizátorská a sportovně laděná pravidla hry předem podezírá z nemravnosti. Bude spíše volat po vnitřním zušlechtění jedince. I poté, co poslance Svatopluka Karáska nedávno přistihli za volantem s alkoholem v krvi. Ale každému, co mu patří. Opilcům plnou sklenku, politicky natvrdlým Čechům Kotty. Nejen ty z ODS.

Autor je doktorandem na Institutu politologických studií FSV UK Praha.