Pravdy, které se zbláznily

Rozmanitá náboženství jsou dnes znovu v centru pozornosti, především díky islámu. To ale neznamená, že jim vždycky dobře rozumíme. I dnes se můžeme setkat se dvěma radikálními přesvědčeními, které v sobě sice obsahují zrnka pravdy, celkově jsou však nepřijatelná. Dříve se takovým názorům říkalo bludy a známý spisovatel Gilbert K. Chesterton pro ně razil termín „pravdy, které se zbláznily“.

První takovou zblázněnou pravdu představuje názor, že islám není náboženství, ale pouze nebezpečná ideologie. Jejím nejznámějším šiřitelem je v českých zemích organizace Blok proti islámu, vedená M. Konvičkou, entomologem a politickým aktivistou. (Stranou nyní nechme úvahu, kdo se může dívat na muslimy jako na brouky.) Jakýmsi zrnkem pravdy v této tezi je skutečnost, že se opravdu velice těžko hledá nějaká obecně přijímaná definice náboženství, skutečnost, kořeněná navíc lidovou představou, že „náboženství je to, co máme doma“. Existují však kritéria, která nám umožňují islám k náboženství zařadit. Řečeno prostě a jednou větou: lidé se v něm vztahují k Bohu, tvůrci světa, a své jednání odvozují z tohoto vztahu. Dalo by se asi jednoduše říci, že islám je zkrátka poněkud jiné náboženství než kupříkladu křesťanství, židovství a hinduismus a to, že se v něm projevují nejrůznější akcenty, směry a hnutí, z něj automaticky jiný fenomén než náboženský neudělá. Uvedenou chybnou tezi neučiní pravdivou ani fakt, že – měřeno dnešníma očima a statistickými údaji – právě stoupenci islámu aktuálně prožívají období velkého neklidu a problémů a že některé z nich jsou takříkajíc zabudovány v jeho zakládajících textech. Islám má však plné právo být zařazen do velké rodiny světových náboženství (pokud o to stojí), což na druhé straně neznamená, že bychom museli přijímat všechna jeho tvrzení. Navíc představa, že islám není náboženství, nám příliš mnoho při vyjasňování světa nepomůže – i kdybychom přijali ideovou redukci, že islám je „pouze“ nebezpečná ideologie, nepřiblížili bychom se pravdě ani o píď. Museli bychom totiž vysvětlit stejně problematické slovo, jako je náboženství, totiž výraz ideologie, a museli bychom vyložit, proč musí být ideologie vždy pouze nenáboženská. Také se zdá velmi pravděpodobné, že ti, kteří se pokoušejí islám pochopit s použitím termínu „nebezpečná ideologie“, se výrazu náboženství chtějí vyhnout účelově, a to proto, že v podstatě neví, jak s náboženskými názory, projevy a pocity naložit.

Stejně, možná o něco více problematická je myšlenková pozice, podle níž jsou si všechna náboženství rovná v tom smyslu, že se sice liší v tisíci kulturních podobách, ale z hlediska pozorovatele mají naprosto stejný nárok na tutéž míru pochopení. To by se dalo akceptovat u religionistů. Zdálo by se na první pohled, že se navíc jedná o hlubokou toleranci, která nám konečně umožní objektivnější a „politicky korektní“ náhled na svět, v němž žijeme, ale chyba lávky. Náboženství jsou v tomto rovnostářském postoji také poněkud diskreditována, na rozdíl od prvního názoru ovšem všechna, nikoli pouze jedno vybrané. A nejen to – zdá se, že ještě mnohem více jsou v něm podceněny lidské rozumové schopnosti. Proč by člověk neměl mít možnost argumentovat například v neprospěch zvyku upalování vdov (starý zvyk v Indii) nebo proti představě, že každý žid nutně usiluje o světovládu? Stoupenci tohoto názoru, který podceňuje schopnosti lidského rozumu, netvoří kompaktní skupinu a jsou navíc vnitřně rozděleni. Domnívám se, že je spojuje odmítnutí představy, že jeden názor může být blíže pravdě než jiný, a nechuť ke srovnávání (což je zajímavé, protože skoro nic není na světě tak zajímavého jako srovnávat). Jádrem tohoto myšlenkového konstruktu je idea, že vlastně neexistuje škála, na níž se pohybujeme při poznávání pravdy – pokud bychom toto kritérium přijali, zapletli bychom se zřejmě se strukturami moci, které rozhodují, co je „vyšší“ a „nižší“. Tyto názory spojuje ovšem i jistý paradox, který jejich stoupencům umožňuje na jedné straně náboženství prohlásit za teo­reticky si rovné fenomény, na druhé straně v praxi kriticky odsuzovat vše, co údajně nevytváří princip tolerantnosti podle vlastního gusta. Skutečně zábavné je pozorovat stoupence takových teoretických konceptů v praxi: v soukromí i na veřejnosti velice jasně vyjadřují své ideové preference a jejich teoretické úvahy končí tam, kde se kritice podrobí jejich chápání tolerance: pak se většinou stávají těmi nejméně tolerantními a v jistém smyslu těmi nejnáboženštějšími lidmi. I politické korektnosti se dá věřit fanaticky.

Existuje nějaký umírněný, středový postoj? Ale jistě.

Islám je náboženství, není sebemenší důvod jej takto neoznačit. To ale neznamená, že by se nám muselo na něm všechno líbit. Právě specifické propojení „náboženského“ a „světského“ z něj dělá onu výbušnou směs, která spoluvytváří dnešní problémy. Je ale hloupé říkat o věřících, že věřící nejsou. Pro ty slušné je to urážka a ty neslušné bez toho nepochopíme.

Náboženství nejsou teoreticky ani ve své praxi stejná. Některá učí, že žebráckou kolonii stvořil Bůh, jiná tvrdí, že je to hloupost a že nás Bůh naopak vybízí ke snaze, aby bylo mezi námi žebráků co nejméně. Máme potenci i právo přemýšlet, co je správnější a podle čeho máme žít. Tolerance je pěkná věc, někdy se ale zvrhne ve svůj pravý opak, totiž hněvivou nesnášenlivost, v lepším případě ve lhostejnost. A viděno historicky: tolerance nemusí nutně znamenat souhlas!