Posuny v politicko-bezpečnostní a strategické situaci ČR

V posledních třech letech došlo v politicko-bezpečnostní a strategické situaci České republiky k celé řadě posunů, které budeme muset brát v úvahu při definování i provádění naší zahraničně-bezpečnostní politiky. Pokusme se některé z nich popsat a analyzovat.

Česká republika čelí novým výzvám a novým rizikům. Zásadou obranné politiky musí být princip přiměřenosti, věrohodného odstrašení a akceptace přijatelných rizik. Žádná země, a tedy ani Česká republika, nemá dost obranných zdrojů, aby dokázala eliminovat všechny potenciální hrozby. Ty jsou charakterizovány jejich pravděpodobností, předpokládaným časem výstrahy a závažností dopadů na životní zájmy České republiky.

Hrozby navíc musí být pečlivě analyzovány a klasifikovány. Část z nich může být za použití dostupných zdrojů eliminována, ale vždy budou existovat hrozby, na jejichž eliminaci nebude, při dodržení zásady přiměřenosti, dostatek zdrojů. Pak je třeba zodpovědně a vědomě přijmout odpovědnost za přijatelné riziko. Část těchto hrozeb bude eliminována i za pomoci spojeneckých závazků.

Současné strategické prostředí je charakterizováno velmi nízkou pravděpodobností vzniku globálního konfliktu. Nízká je i pravděpodobnost rozsáhlého regionálního konfliktu či menšího regionálního konfliktu na teritoriu NATO, který by vyžadoval operaci českých ozbrojených sil v souladu s článkem 5 Washingtonské smlouvy. Pravděpodobnost regionálního či lokálního konfliktu v okolí Aliance či v její zájmové sféře je střední. Mezi vojenské hrozby je třeba zařadit i proliferaci (rozšiřování) zbraní hromadného ničení a raketových technologií. Mezi nevojenské hrozby pro bezpečnost státu patří například nekontrolovaná migrace, mezinárodní organizovaný zločin, terorismus, náboženský, etnický či politický extremismus. Patří sem i přírodní a ekologické katastrofy.

Září 2001, hrozba mezinárodního terorismu a proliferace zbraní hromadného ničení (ZHN)

Již před několika lety byla označena proliferace zbraní hromadného ničení a raketových technologií za největší bezpečnostní riziko vojenského charakteru. Současně však situace po 11. září 2001 změnila hrozbu mezinárodního terorismu v některých případech z nevojenské (kdy armáda měla být používána pouze v asistenční roli) v klasickou hrozbu vojenského charakteru, která se eliminuje i vojenskými prostředky.

"Nový terorismus", spojený i s hrozbou použití zbraní hromadného ničení v kombinaci s "megaterorismem" zaměřeným na atraktivní cíle s velkým počtem obětí, se stal bezpečnostním fenoménem od 90. let 20. století. Došlo k zásadnímu posunu od předchozí situace, kterou nejlépe charakterizoval analytik RAND Corporation Brian Jenkins již v polovině 70. let minulého století výrokem, že "teroristé chtějí mnoho přihlížejících, ale ne mnoho mrtvých". Dnešní megateror chce obojí. Masovou sledovanost i masové oběti. Zatímco počet teroristických útoků klesal z více než 600 ročně v polovině 80. let přes 450 na počátku 90. let až na méně než 400 na konci 90. let, počet obětí včetně mrtvých, tedy míra násilí, významně rostl. A to statistika nezahrnuje data z útoků, kterým se podařilo preventivně zabránit a které mohly být velmi krvavé (letiště v Los Angeles, Eiffelova věž, synagoga ve Štrasburku). Významně narostl také počet útoků motivovaných náboženským terorismem. V roce 1968 nebyla známa žádná teroristická skupina s náboženskými cíli, v roce 1980 tvořily tyto organizace 3% známých teroristických skupin, v roce 1992 čtvrtinu a v roce 2000 více než 40 %.

Megaterorismus také přinesl novou doktrínu spojenou s Al-Kajdou a její asymetrickou strategií: Najít v nepřátelském systému nejslabší bod a zaútočit na něj všemi dostupnými prostředky. Je zjevné, že těmito nejslabšími body jsou především civilní cíle. Zabít co největší počet lidí, vyvolat hysterii a poškodit ekonomiku, zničit symboly země každému známé a drahé, to jsou v očích této asymetrické strategie nejúčinnější operace. Vše je navíc komplikováno relativně volnou síťovou a globální strukturou organizací, jako je Al-Kajda.

Tento nový typ mezinárodního terorismu nachází útočiště, toleranci či přímou podporu u některých režimů a států. To opravňuje použití vojenských prostředků jak preventivně, tak responzivně proti teroristickým organizacím a jejich infrastruktuře i zemím, které je tolerují či přímo a nepřímo podporují. Samozřejmě je zjevné, že primárně je nutné proti terorismu používat zpravodajské a policejní metody, prostředky a struktury.

Vážným rizikem je proliferace zbraní hromadného ničení a raketových technologií, k níž dochází již od počátku 90. let minulého století. Primární použití diplomatických a zpravodajských prostředků může být legitimně doplněno i použitím vojenských prostředků, pokud diplomatická a zpravodajská aktivita nedostačuje či selže. Z vojenského hlediska se tato problematika promítá i do struktury, vybavení a doktríny ozbrojených sil. Klade velký důraz na projekci sil, kdekoliv to situace vyžaduje, tedy schopnost vojensky cíleně udeřit v boji proti mezinárodnímu terorismu a proliferaci zbraní hromadného ničení na kterémkoliv místě planety. To vyžaduje schopnost dopravy (letecké a námořní), schopnost selektivních úderů sofistikovanými zbraněmi (ze vzdušných i námořních nosičů) a schopnost přepravitelnosti, udržitelnosti a akceschopnosti ve vzdálených místech pro vybrané jednotky především pozemních sil.

U pozemních sil je kladen důraz na jejich strategickou, operační i taktickou mobilitu, vysoké bojové schopnosti, bojovou připravenost, technologickou vyspělost. Z těchto hledisek jsou preferovány spíše lehčí síly, často speciálního charakteru. Technologická vyspělost zahrnuje především prostředky průzkumu, velení, řízení, spojení, informačních systémů, ochrany osob a jednotek a prostředky umožňující vést operace ve ztížených podmínkách (noc, špatné počasí, urbanizovaný či horský terén, podzemní komplexy apod.).

Vedle bojových jednotek střet s novým megaterorismem a proliferací vyžaduje od ozbrojených sil i schopnost ochrany a odstraňování následků teroristických útoků a použití zbraní hromadného ničení. Z tohoto pohledu nabývají na významu jednotky pro ochranu proti zbraním hromadného ničení, pro záchranné operace a pro odstraňování následků použití zbraní hromadného ničení včetně specializovaných zdravotnických jednotek.

Irák - druhá válka v Perském zálivu

Válečný konflikt v Iráku byl v mnoha ohledech přelomovou událostí v dějinách vojenství, neboť především definitivně narušil základní strategickou poučku o nutnosti výrazné kvantitativní převahy útočníka nad obráncem. Tento základní axiom válečné teorie byl nahrazen požadavkem jednoznačné technologické převahy. Lépe vybavené, lépe vycvičené a lépe bojeschopné vojsko je schopno vést i ofenzivní operace proti významně početnějšímu nepříteli. Síla ve vojenství definitivně přestala být úměrná počtu. Technologická dominance se definitivně stala rozhodujícím faktorem ovlivňujícím výsledek boje dvou formací rozdílné technologické generace, a to bez ohledu na počty.

Operace "Enduring Freedom" v Afghánistánu a "Iraqi Freedom" v Iráku byly také testem pro nejnovější válečnou doktrínu, tzv. EBO (effect-based operations). Ta znamená definitivní konec klasického válčení s frontovými liniemi, snahou zničit nepřátelské jednotky, utahat je ve válce zdrojů. Je to definitivní přechod k nelineárnímu válčišti bez frontových linií, bez jasného rozhraní mezi protivníky a bez odlišení mezi válečnou zónou a týlem. Operace jsou vedeny v pohybu, střediska odporu nepřítele nejsou dobývána, ale "obtékána". Vše je prováděno ve vysokém operačním tempu, s vysokou mobilitou jednotek v třírozměrném prostoru, s důrazem na informační superioritu a flexibilní logistiku. Cílem není za obrovských nasazení vlastních zdrojů nepřátelské jednotky zničit, ale postačí jejich neutralizace provedená s podstatně menším použitím vlastních prostředků.

Operace v Iráku také prokázala, že ani zdaleka neskončila doba obrněných jednotek v klasickém intenzivním válečném střetu a že tank má stále své místo na bojišti. Jeho velkou hodnotou se stala i odolnost a schopnost vysoké ochrany živé síly včetně (a to překvapivě) bojů ve městech. Vyžaduje to však obrněnou techniku na velmi vysoké technologické úrovni od elektroniky, informačních systémů a počítačového řízení palby přes vysoce účinnou munici až po použití špičkových materiálů a pohonu. Tato technika se pak stává velmi finančně náročnou.

Vysoce účinná kombinace manévru, vysoké mobility, informační převahy, přesné a sofistikované palby a ochrany živé síly vytváří spolu s celkovou technologickou dominancí vojenské uskupení s velkými bojovými schopnostmi, současně však klade velké požadavky na technologický rozvoj a finanční zdroje. Klasické obrněné a mechanizované jednotky nejvyšší kvality se tak stávají dostupné jen omezenému okruhu armád. Stejně tak použití taktického letectva v intenzivním válečném konfliktu vyžaduje jednoznačnou technologickou převahu opřenou o avioniku, prostředky elektronického boje a přesnou munici. Jedná se opět o finančně vysoce náročné, a tudíž nikoliv každému dostupné vojenské prostředky.

Budoucí jednotky divizního typu, označované v nové terminologii jako tzv. units of employment, se budou skládat z pěti až šesti jednotek brigádního typu označovaných jako tzv. units of action. Jednotky brigádního typu budou schopny nezávislých operací v oblasti přibližně 75km x 75km a každá z nich bude řídit čtyři až šest praporů. Znamená to tedy cestu k menšímu počtu silnějších brigád.

Pražský summit NATO

Jeho základním cílem bylo na nové strategické prostředí a hrozby reagovat vytvořením nových vojenských schopností aliance. Úsilí se soustředí na čtyři klíčové iniciativy navržené USA: ochrana a obrana proti zbraním hromadného ničení, PCC (Prague Capabilities Commitment), vytvoření sil okamžité odezvy (NATO Response Forces - NRF) a restrukturalizace aliančních velitelství.

V rámci tzv. Pražských závazků PCC byly definovány čtyři priority:

1) obrana proti ZHN;

2) převaha nad nepřítelem ve velících, komunikačních a informačních systémech;

3) interoperabilita a součinnost mnohonárodních jednotek, zlepšení jejich bojových schopností včetně zavedení inteligentních zbraní;

4) rychlá rozmístitelnost a udržitelnost jednotek v akci.

Závazek České republiky v rámci PCC je rozdělen do 14 úkolů a týká se oblasti ZHN, zpravodajských, sledovacích a průzkumných prostředků, zdravotnictví a strategické dopravy.

Rozhodujícím výsledkem pražského summitu je ambiciózní plán na vybudování sil okamžité odezvy NRF. Do roku 2006 mají být vytvořeny NRF sestávající z technologicky pokročilých, flexibilních, rozmístitelných, interoperabilních a udržitelných sil připravených přesunout se rychle a kamkoliv to bude potřeba. Tyto síly mají mít 21 tisíc vojáků. Cílem NRF je umožnit Alianci čelit novým hrozbám a reagovat rychle na situace podobné těm po 11. září, a to uvnitř i vně teritoria členských zemí NATO. NRF bude mít vysoký stupeň připravenosti a bude dosahovat tzv. stupňů HRL (high readiness levels), musí mít svou vlastní logistiku a být udržitelné v operaci nejméně 30 dní bez příjezdu zásob.

NRF mají mít schopnost působit v širokém spektru operací včetně těch intenzivně bojových, a to i v podmínkách použití ZHN. Schopnost nasazení kdekoliv na světě by měla být v rozmezí 7 až 30 dnů od aktivace. Jednotky musí mít špičkový výcvik a vybavení včetně komunikačních a informačních systémů. Řada prostředků má být ve společném vlastnictví.

NRF budou nástrojem tzv. revoluce ve vojenských záležitostech uvnitř NATO. Budou zřejmě jedinými jednotkami schopnými operovat kdekoliv na světě společně s americkými jednotkami. NRF budou rozděleny na dvě kategorie: pohotovostní NRF jednotky schopné rozmístit se v krátkém čase a předurčené jednotky procházející výcvikem a přípravou a připravené pro rozmístění ve středním nebo delším termínu. V rámci PCC a NRF bude kladen vysoký důraz na specializaci jednotlivých států, ale také na společné nákupy, financování i vlastnictví klíčových vojenských kapacit a prostředků.

Vstup České republiky do EU, Evropská bezpečnostní a obranná politika

Právní základnou pro Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku (EBOP) je článek 17 Smlouvy o Evropské unii (SEU). Tento článek mluví nejen o možnosti společné obranné politiky, ale potenciálně i o možnosti dosažení společné obrany. Definuje také tzv. Petersbergské úkoly, které má být EU v rámci EBOP schopna realizovat. Jedná se o humanitární a záchranné operace, mírové operace a použití bojových sil při krizovém managementu včetně operací vynucujících mír.

V červnu 1999 se EU dohodla na cílech vedoucích k posílení EBOP, které by jí umožnily provádět autonomní operace s kredibilními ozbrojenými silami a bez účasti USA. V Helsinkách v prosinci 1999 byl tento cíl potvrzen a byly přijaty konkrétní úkoly pro vytvoření evropských sil (tzv. Helsinki headline goal). Podle nich by členské země EU měly být schopny do roku 2003 rozmístit do 60 dní a na místě nasazení udržet až rok vojenské síly o velikosti až 15 brigád či 60 tisíc osob, které by byly schopny plnit celý rozsah Petersbergských úkolů. Pro řadu operací jsou pro EU naprosto nezbytné kapacity a zdroje NATO, jak s tím počítá již deklarace Washingtonského summitu NATO z roku 1999. EU totiž chybí plánovací kapacity, průzkumné a zpravodajské prostředky, systémy velení, řízení a spojení a také námořní a letecké transportní kapacity. Pro rozhodovací procesy v oblasti EBOP vytvořila EU i vlastní struktury: politický a bezpečnostní výbor, vojenský výbor a vojenský štáb.

Jedním z problémů EBOP je prohlubující se zaostávání za USA. Již první válka v Perském zálivu v roce 1991 demonstrovala obrovskou vojensko-technologickou převahu Spojených států nad zbytkem světa včetně ekonomicky vyspělých zemí západní Evropy. V průběhu devadesátých let se tato technologická mezera nejen nezmenšila, ale naopak dramaticky prohloubila. Uveďme si jen několik čísel:

1) Pouze pět z patnácti zemí Evropské unie dává na obranu více než 2% jejich hrubého domácího produktu.

2) Výdaje na obranný výzkum činí v celé Evropské unii dohromady 10 miliard euro, v samotných Spojených státech 53 miliardy euro.

3) Všechny členské země Unie vydávají na obranu dohromady 170 miliard amerických dolarů, samotné Spojené státy pak 370 miliard amerických dolarů.

4) Na jednoho vojáka dávají Spojené státy šestkrát vyšší částku než Evropská unie.

5) Spojené státy vlastní prakticky 100% všech leteckých prostředků NATO pro radioelektronický boj, 80% leteckých tankerů NATO a drtivou většinu tzv. inteligentní munice.

6) Spojené státy používají 250 velkokapacitních transportních letadel dalekého doletu, státy Evropské unie 11.

Podobných čísel by se dala uvést ještě celá řada. Efektivitou armády, měřenou bojovými schopnostmi, dosahuje Evropská unie jedné desetiny úrovně Spojených států.

Vzhledem k omezenosti zdrojů je zjevné, že Česká republika se může zavázat plnit cíle v rámci EBOP pouze tam, kde se shodují s cíli výstavby sil v rámci NATO. Česká republika musí také odmítnout jakékoliv úvahy plynoucí z návrhu evropské ústavy o budování evropské náhražky NATO či možnosti vytvoření systému kolektivní obrany uvnitř EU.

Tento článek je upravenou částí koncepčního materiálu stínového ministra obrany k problematice armády.