Postkomunismus v Polsku aneb život po životě

Mezi několik málo politických událostí, které by mohly Poláky naladit optimisticky, patří skutečnost, že Leszek Miller se nakonec rozhodl podat demisi. Premiér ztratil „politickou podporu", což je ta nejhorší věc, která může příslušníka vládnoucí elity v Polsku potkat, protože hrozí mnohem vážnějšími důsledky než případné rozloučení se s vládním postem, byť třeba jen krátkodobé.

K tomuto jistě nepříjemnému - z jeho hlediska - rozhodnutí přiměl Millera především rozpad Svazu demokratické levice (SLD). Když byl ohlášen vznik nové sociálně demokratické strany, která si do názvu dala „národní" přívlastek (Sociální demokracie Polska, SdPl), na chvíli zazněly radostné fanfáry publicistů.

Dvě transformace

Někteří se nechali slyšet, že konečně - patnáct let po pádu komunismu - nastal konec postkomunismu, a komentátor Gazety Wyborczej dokonce vyslovil domněnku, že se objeví nová forma historického kompromisu.

Obě dvě diagnózy jsou chybné. Vždyť historické rozdíly byly překonány už dávno, o čemž výmluvně vypovídá nejenom Rywinova aféra. Celý proces se nezavršil pouze na běžné společenské úrovni: někdejší řadoví aktivisté Solidarity si nepadli kolem krku se svými estébáky a bývalí soudruzi si stále řeší své záležitosti raději jen mezi sebou. A zcela se nezavršil ani v paměti společnosti, neboť i nadále nejsou zdaleka všichni ochotni uznat ryzost vlastenectví generála Jaruzelského a morálně politickou autoritu Jerzyho Urbana. Dokonale se naplnil pouze v reálné politické a mocenské struktuře třetí republiky.

Stále ovšem trvá dělení na strany postkomunistické a strany někdejšího solidaritního tábora, ale vzhledem ke konsensuálně vybudovanému způsobu a organizaci vládnutí není příliš zřetelné. Možná je nejpřesnější označit nynější stav jako postkomunistický, protože to nebyla demokracie, která převychovala komunisty v občansko-demokratickém duchu, ale právě naopak, postkomunisté transformovali a zadaptovali nové ekonomické a politické instituce pro své potřeby a zájmy a přizpůsobili je svým představám a mentalitě - využili přitom demoralizaci a dezorientaci polské společnosti a úspěšně asimilovali značnou část elit hnutí vyrostlých ze Solidarity či inspirovaných Solidaritou.

V průběhu posledních patnácti let jsme tak měli co do činění se dvěma transformacemi. S první, viditelnou, která spočívala v přeměně struktur komunistického státu a ekonomiky na formální instituce parlamentní demokracie a tržního hospodářství, a s druhou, skrytou, jež spočívala v lokální modifikaci a interpretaci nových institucí takovým způsobem, aby co nejlépe sloužily transformovaným komunistickým elitám a kooptovaným segmentům bývalé elity opoziční.

Postkomunismus ve třetí polské republice nepředstavují pouze nominální postkomunisté, ale znamená i určitou formu společenského chování a jednání, politickou kulturu, soubor neformálních pravidel, která doplňují formální pravidla a instituce převzaté z obecného modelu parlamentní demokracie. Postkomunismus, to jsou také struktury ekonomické, politické i kulturní moci, jež vyrostly z tohoto chování a dispozic, které se díky nim fixují a reprodukují. Jde o systém rivalizace, ale i vzájemně výhodných zisků, společných zájmů, ale i vzájemného vydírání. Tento systém je jedním z nejdůležitějších mechanismů, které stabilizují celek.

Kolegiální úroveň

Nejnápadnější je postkomunismus coby zvláštní forma kon­taktů a dorozumívání se. Ti, kdo ještě nezapomněli, že sociologie je také něco jiného než dotazníkový fast food, vědí, že nejde pouze o styl konverzace nebo běžné mravy - v průběhu kontaktů a interakcí se vytváří, konstruuje a reprodukuje společenská realita. Jarosław Kaczyński, jehož kniha Čas pro změny vydaná v polovině devadesátých let ukazuje, co všechno se dalo vypozorovat a předvídat, charakterizuje tuto formu komunikace následovně: „Existuje určitý společný rys chování zaměstnanců ruské ambasády, obzvlášť u těch, o nichž se dá usuzovat, že měli ‚dvě služební místa', a chování aparátčíků PZPR, ZSL a SD. Jedni i druzí mají nacvičenou stejnou taktiku vedení rozhovorů. Především je pro ně charakteristická silná tendence okamžitě zkrátit odstup mezi nimi a tím, s kým hovoří. Co nejrychlejší přechod na ‚kolegiální úroveň'." Sociologické a etnografické materiály, které shromáždila komise vyšetřující Rywinovu aféru a kterými nás téměř každodenně zásobuje tisk, prozrazují, jaký zásadní význam měla pro fungování státu a ekonomiky třetí republiky ona „kolegiální úroveň", nutná podmínka vysoké životní úrovně, která z elit třetí republiky vytvořila skvěle si rozumějící bratrstvo.

Není nám známo, co říkal pan Kulczyk panu Modrzejewskému, když ho přemlouval, aby odstoupil. Nevíme také, o čem spolu rozmlouvali premiér, prezident a jistý známý ředitel, když sestavovali seznam členů dozorčí rady Orlenu. Nevíme, jestli si Wiesław Kaczmarek vzal s sebou magnetofon, v každém případě nás zatím neseznámil s tím, co nahrál. Ale i tak jsme se dozvěděli o způsobech komunikace polských elit moci a velkého byznysu. A pokud by někdo toužil po názorném příkladu rozdílnosti autentické a fungující demokracie a demokracie postkomunistické a transformované, nechť si porovná chování členů americké komise vyšetřující okolnosti atentátu z 11. září s chováním - a to především - osob, které před ní vystupovaly, se sejmovou komisí vyšetřující Rywinovu aféru. Skutečnost, že ve Washingtonu nikdo neházel propisovačkou, nedovoloval si oplzlé žertíky, narážky a výmysly, není jen nepodstatným rozdílem v obecných mravech.

Deklarace na dlouhé lokte

Postkomunismus je také určitá antropologie, světový názor, nová varianta historického materialismu. Je naroubován na suverenitu nedouků, na schopnosti v lidech objevovat a probouzet nízké motivy - v krajních polohách přijímá podobu urbanovského pan-prasáctví. Ideologie funguje na principu prognózy, která se naplňuje sama od sebe. Postkomunistický pořádek coby její institucionalizovaný výraz vytváří způsoby chování, jaké potřebuje, a vybírá si takové lidi, kteří mohou mít úspěch.

Postkomunistický historický materialismus se sice dosud nedočkal svého teoretika, zato se mu dostalo širokého praktického využití. Nebere v úvahu, že touha po životě v pravdě a poctivosti dřímá i ve zkorumpovaných duších. Když se sociologové dotazují polských politiků, jak se má správně jednat a jací mají politici být, dostává se jim odpovědí, které snoubí kompetentnost se smyslem pro povinnost: „Výlučný svými morálními ctnostmi, kompetentní a komunikativní - především taková je fiktivní podoba profesionálního politika vytvořená těmi, kdo zasedají v parlamentu třetí polské republiky."

Polští postkomunističtí politici dokáží odlišit dobro od zla - verbálně odsuzují korupci, využívání všelijakých služeb, zneužívání postavení pro soukromé účely atd. Apely politických stran jsou plné vzletných slov o dobru země, blahu vlasti a skvělých reformátorských záměrech. Není důvodu nevěřit, že by si polští politici, dokonce i ti postkomunističtí, přáli dělat něco jiného. Přesto tyto deklarace - kolektivní i individuální - mají málo společného s tvrdou skutečností nového uspořádání a s dosavadními praktikami. Z tohoto pravidla se vymykají jen nemnozí.

Povadlé naděje

Žádná nová strana tento stav samozřejmě nezmění. Její případný vznik bude spíše vyjádřením snahy o kontinuitu, ne o její přerušení. Zakladatelé nové strany SdPl nám nejsou neznámí. Jejich dlouholeté působení v politice neposkytuje žádný důvod k optimismu. Vždyť nejen Leszek Miller a SLD jsou odpovědni za stav státu.

Vytvoření Sociální demokracie Polska (SdPl) potvrzuje nové pravidlo polského politického a stranického života. Když Unie svobody opouštěla koalici s AWS (Volební akce Solidarita), Aleksander Smolar v rozhovoru pro deník Gazeta Wyborcza prohlásil: „Při hodnocení rozpadu koalice a utváření politické kultury je zásadně důležitá jedna věc. Toto je strana, která ve jménu jisté integrity postojů a shody mezi slovy a činy dokáže téměř ze dne na den rezignovat na vládnutí. A činí to s vědomím ztráty osobních šancí svých členů, ale nejen osobních šancí."

Ale věci se spíše mají tak, že to byl počátek zcela jiného, úplně zbabělého politického zvyku dezerce z vládnoucího tábora ve chvíli, kdy citelně ztrácí podporu. V této nové strategii přežití jde o to zůstat při následujících volbách ve hře a vysmát se tak politické zodpovědnosti. U nás se strany nezbavují neúspěšných politiků, jak se to děje v klasických parlamentních demokraciích, ale politikové - ti méně zkompromitovaní, nebo zkompromitovaní už před nějakým časem - se zbavují neúspěšných a nepohodlných stran, které se zkompromitovaly vládnutím. Po vytunelovaných firmách se objevily „vytunelované" strany, z nichž se jejich zakladatelé odporoučejí ve chvíli, kdy se vyčerpá kapitál důvěry, který do nich vložili voliči. Vytvářejí se strany nové, aby se pod novým vývěsním štítem nejprve shromáždily hlasy a poté i zformovaly nové vládní koalice. Dá se předpokládat, že se celý proces bude opakovat stále rychlejším tempem. Dostane-li se k moci Sebeobrana, bude „vytunelována" ještě rychleji než SLD Leszka Millera. Nic koneckonců nenasvědčuje tomu, že by se měl podobný osud vyhnout Občanské platformě (PO).

I když pohyb na povrchu je stále rychlejší, změny se často omezují na personální rotace, podle z Mickiewicze vypůjčené formulky „z ministra je, hleďme, maršálek". Patnáct let vidíme stále tytéž známé tváře, mění se pouze funkce. Zvláště rezervoár levicových politiků je mimořádně omezený. Pokud jde o nezastupitelnost, kráčí Józef Oleksy ve stopách Józefa Cyrankiewicze, a to i přes velký lustrační otazník a různé podezřelé známosti z minulosti, které by v každém slušnějším státě znamenaly neodvolatelný konec politické kariéry.

Křivoústí *

Ještě závažnější než osobní zneužívání moci je skutečnost, že politický systém není schopen vytvářet svůj základní produkt - náležitě učiněná, přesvědčivá a účinná politická rozhodnutí. V očích občanů se hlavním „outputem" systému staly aféry. Osudy Volební akce Solidarita a Strany demokratické levice ukazují, že vládnutí v Polsku je stále obtížnější. Nejen z toho důvodu, že jsme vstoupili do éry globalizace a europeizace, ale také proto, že se proces transformace uzavřel. Všechny prosté impulsy změny a jednoduché recepty se vyčerpaly. Začíná běžná každodenní práce vydobývání politicky, hospodářsky a vojensky slabé země ze zaostalosti. K tomu jsou nezbytné kompetence, které polská politická třída nejspíš postrádá, a to ve stále větší míře. K tomu jsou nezbytné nástroje, jimiž Polsko coby periferní země disponuje ve stále omezenějším rozsahu. A když je „output" mizerný, stává se problémem „input" - podpora vyjádřená hlasy odevzdanými ve volbách. Z toho vyplývá posedlost výzkumy veřejného mínění. Z toho plyne panika, která vedla ke zhroucení svornosti postkomunistických a solidaritních elit.

To všechno má za následek, že se vládní tábor v širokém smyslu začal hroutit už před dvěma roky. Jeho ekonomické zájmy byly ve stále větším stupni ohrožovány „hráči", kteří vstupují do hry ze zahraničí. Rywinova aféra byla ostrým konfliktem mezi někdejšími spojenci u kulatého stolu. Nyní vedou mezi sebou boj fragmenty rozpadající se Strany demokratické levice. Strukturální podobnost těchto sporů je zarážející. Opět někdo, kdo byl doposud bezpečně usazen v mocenské struktuře, prožívá z ne příliš jasných motivů opožděný záchvat slušnosti a odhaluje tisku podrobnosti spletitých rozhodovacích procesů třetí republiky. Znovu se ukazuje, jak důležité jsou neformální svazky soukromých podnikatelů s vládnoucími politiky. Určujícími podmínkami těchto svazků jsou reálné nebo potenciální vlivy zahraničních investorů, nejasná kapitálová propojení nebo vliv zpravodajských služeb. Objevují se různé zvěsti o výši provizí; nicméně je jasné, že nejde jenom o triviální „keš", ale o dělení moci, dělení polského patrimonia.

Narůstající konflikt v postkomunistické elitě třetí republiky, která je naším moderním kolektivním Boleslavem Křivoústým, prohlubuje krizi legitimity i legitimizace. Odhaluje občanům příliš mnoho ze skrytých mechanismů moci, odhaluje, co se skrývá pod povrchem „otevřené společnosti". Definitivně rozvrací ideologii „polského liberalismu", která do těchto chvil stabilizovala třetí republiku.

Lepper novým Balcerowiczem?

Naštěstí tu máme Andrzeje Leppera. Kdyby nebyl, bylo by třeba si ho vymyslet. Kritika populismu se stává základním zdrojem legitimizace třetí republiky, posledním ideovým záchranným kruhem. Strach před Lepperem - v případě postkomunistů předstíraný - stmeluje systém, umožňuje přinutit elektorát k disciplíně, mírní kriticismus. Snadno se zapomíná, že popularita Sebeobrany je pouze symptom, nikoli však příčina. Dá-li se věřit výzkumům, voliči mají o Lepperovi dost realistický obraz. Proč tedy pro něj chce hlasovat takové množství lidí? Možná že většina z nich má ještě realističtější představu o těch, kdo do této chvíle vládli. Možná věří v pozitivní dezintegraci a šokovou terapii, v to, že se Lepper stane politickým Balcerowiczem.

Ve skutečnosti není namístě živit příliš velké obavy, ale také ani chovat velké naděje. Zformovaná struktura třetí republiky prokázala velké schopnosti absorpce a asimilace. Spolkla Lecha Wałęsu a značnou část někdejší „demokratické opozice", pohltila komunistický aparát a různé soudruhy Šmatláky, své odpůrce, zatlačila na okraj; poradí si určitě i s Lepperem a Sebeobranou. Lepper by nebyl o nic horším premiérem než většina dosavadních, snad jen o něco směšnějším. Brzy by jeho současní stoupenci začali křičet, že Lepper musí odejít.

Samozřejmě, že by šlo o zbytečný, promarněný čas. Ale přežili jsme už horší věci. Možná, že má stále menší význam, kdo nám vládne. V současnosti je v módě diagnóza o globálním nepořádku. Jenže polský nepořádek je specifický. Polsko zůstavené v nepořádku, to je Polsko, které si vládne bez vlády. Je to naše velká národní dovednost, Němci a Francouzi něco takového nedokáží. Nicméně dějiny polského státu ukazují, že v delší perspektivě se dají očekávat nepříjemné následky.

* Narážka na polského panovníka Boleslava Křivoústého (1102-1138), jenž v závěti rozdělil zemi mezi své syny. Tím začala éra feudálního rozdrobení, která trvala přes 150 let a během níž význam Polska dosti upadl.

Zdzisław Krasnodębski (1953) je filozof a sociolog, profesor sociologie a historie kultury východní Evropy na univerzitě v Brémách. Je autorem monografie o Maxi Weberovi (1999). Stálý spolupracovník měsíčníku Znak a deníku Rzeczpospolita.

Z přílohy polského deníku Rzeczpospolita ze dne 8. 5. 2004 přeložil Josef Mlejnek. Redakčně kráceno.