Poslední generalissimus

Na konci listopadu uplynulo třicet let od smrti španělského diktátora Francisca Franca. Den po jeho skonu dosedl na znovuobnovený trůn král Juan Carlos I., jedna z nejzajímavějších postav v moderních dějinách. Skončil poslední autoritativní režim v západní Evropě, v jehož čele stál poslední státník v evropských dějinách, který měl hodnost generalissima.

Když Franco spatřil světlo světa, Španělsko ještě bylo významnou velmocí, byť lehce na úpadku. Mohlo si například dovolit vést válku proti Spojeným státům. To Franciscovi bylo šest let. Válku Španělsko prohrálo a ztratilo svá zámořská území: Kubu, Portoriko a Filipíny. Pak nastal zánik říše a s ní i soumrak monarchie. Od té doby až do Francovy smrti byly dějiny Španělska dějinami zoufalého vzdoru tradicionalistických společenských vrstev proti demokratické modernizaci. Byl to povýtce tmářský svět: panovníci, feudální uspořádání na venkově, ortodoxní katolicismus, zákaz rozvodů a potratů, trestní stíhání za nemanželský styk a manželskou nevěru. Ve vztahu ke zbytku Evropy se razilo katolické mesiášství: Španělé zastavili vpád barbarů - Arabů ze Severní Afriky - a zahnali je na útěk. Druhou reconquistou měla být očista Evropy od protestantského moru.

Začátkem 20. století se Španělsko cítilo být poslední hrází pravé víry. Po desetiletí dokazovali stoupenci těchto hodnot, že hlavní hrozbou Španělsku je „pocizinštění" (estranjerizacion), proti němuž stojí koncept národního vědomí a svébytnosti - „španělskost" (hispanidad). Každý z ideologů španělskosti kladl důraz na jiné aspekty - historické, náboženské, etnické -, ale spojovalo je přesvědčení, že Španělsko bude buďto „španělské", nebo žádné. Taková „třetí cesta". Příběh generalissima Franca - toť příběh poznání, že „třetí cesta" nevede nikam.

Franco se dostal k moci v roce 1939 po vítězství v tříleté občanské válce. Romantické detaily této války jsou dodnes v povědomí: lodičky-„hišpanky" se střapečkem a zvednutá zaťatá pěst „No passaran!", interbrigády a lodě se španělskými dětmi, knížky Hemingwaye a Koestlera, pátá kolona a naši „Španěláci" vesměs později popravení za přílišnou horlivost. Vše, co víme, nebo si myslíme, že víme o této válce, o životě Franca a o tom, co bylo po něm, je ve skutečnosti bizarní směsicí pravdy a nepokrytých výmyslů. Mnohé z těch mýtů žijí dodnes.

Úvodem k mytologii je učebnicová bajka o tom, že signálem k zahájení vojenské vzpoury se stala věta vysílaná rozhlasem: „Nad celým Španělskem je bezoblačné nebe." Následují další mýty, jeden po druhém. Stoupenci republikánů vytvořili mýtus, že to byla válka proti fašistům. Tábor nacionalistů odpověděl mýtem, že to byla válka proti komunistům. Ve skutečnosti většinu mezi obránci republiky tvořili socialisté, anarchisté, trockisté a dokonce katalánští nacionalisté. V různorodé sebrance španělských konzervativně nacionalistických sil bylo fašistů poskrovnu. Je třeba říci, že falangisté vždy rozhodně odmítali ztotožnění s fašisty. Vylhaná je i představa o tom, že komunistická Internacionála pomáhala Španělsku nezištně. Pravdou je, že republikánská vláda platila jak za zbraně, tak za služby vojenských poradců. Dodnes jsou prakticky neznámé podrobnosti supertajné operace NKVD, která vyvezla do Moskvy zlatý poklad republiky - všichni účastníci operace byli okamžitě popraveni.

Míjí se s pravdou i představa, že Španělé dodnes ctí Franca jakožto moudrého záchrance před komunistickou nákazou. Podle všech průzkumů pokládá valná většina Španělů Franca za diktátora, při němž se popravy politických oponentů konaly i v posledním roce jeho vlády. Mýtem je rovněž názor, že generalissimus Franco prozíravě jmenoval svým nástupcem prince Juana Carlose de Bourbona z čistě zištných důvodů, aby dohlédl na nedotknutelnost jeho politického dědictví a na bezpečí rodiny Caudillo. Kdyby myslel jen na sebe, dosadil by na trůn jistě bratrance Juana Carlose, který měl za ženu Francovu dceru. Samostatným mýtem je rozšířená představa o celonárodním usmíření. Španělé skutečně neradi mluví o občanské válce, ale nezapomněli na ni. Pokud se v úzkém kruhu blízkých chtějí o někom vyjádřit pohrdavě, říkají, že tento člověk pochází z rodiny, která za občanské války stála na špatné straně. Navzdory vžitým představám nebyl slavný památník Santa Cruz u Madridu postaven Francem coby památka na všechny Španěle, kteří zahynuli v letech občanské války. Ve skutečnosti byl gigantický kříž, vysoký 150 metrů a čnící na útesu stejné výšky, vztyčen jen a jen na počest vítězů a stavěli ho poražení. Průvodci rádi vyprávějí, že ještě desetiletí po skončení války pracovaly na stavbě tisíce politických vězňů-republikánů. Kyklopská stavba nepokrytě teutonského slohu, připomínající německé monumenty z dob Hitlera, byla totiž dovršena teprve v roce 1958, tedy skoro dvacet let po válce. Mýtus o tom, že se s dědictvím frankismu Španělé dávno vypořádali, je hodně rozšířen, a přesto je pouze mýtem. Teprve před rokem schválil španělský parlament rezoluci o nutnosti odsoudit represe frankistické doby a rehabilitovat oběti. Poslední socha generalissima v Madridu byla demontována teprve letos na jaře.

Hlavní poučení španělských dějin leží jinde: bezbolestný a sametový přechod od diktatury k demokracii by nebyl možný, kdyby španělští státníci neodložili bourání mýtů, vyřizování starých účtů a hledání „historické pravdy" na později. Tři desetiletí po smrti Franca mnohé z těchto problémů vyhnily samy a již negenerují společenskou zášť.