Populismus kontra demokracie

Je Lepperova Sebeobrana (Samoobrona) populistickým hnutím a stranou? Nepochybně ano. Navíc je rovněž pravdou, že v budoucnu může znamenat ohrožení polské demokracie. Avšak její příznivci nejsou barbaři nebo zabedněnci, ale pouze lidé, kteří ztratili důvěru v autoregulační schopnost demokracie u nás. Existuje nějaká možnost, že by tuto víru opět získali?

Populismu, který má v současnosti význam jednoznačně pejorativní, se od těch, kdo populisty nebyli, v minulosti nedostávalo pouze negativního hodnocení. Nejčastěji se objevoval v méně rozvinutých zemích a představoval politickou formu boje o moc, o osvobození z područí oligarchických nebo despotických vlád. Tomuto smyslu odpovídal Ghándího populismus v Indii i zcela odlišný populismus Perónův v Argentině. Čili populismus může mít nenásilnou podobu, ale může se také prosazovat pomocí násilí, se kterým minimálně v počáteční fázi souhlasí i jeho stoupenci. Populismus často zažil porážku: tak tomu bylo v případě Peoples's Party v USA na konci 19. století, narodniků v Rusku nebo v několika případech v meziválečné Evropě.

V Evropě, nebo přesněji v rámci západní civilizace, je po druhé světové válce populismus nepřetržitě přítomen a nachází se na okraji hlavního proudu politického života, třebaže v posledních desetiletích jeho role nepochybně sílila. To dokazují nejen úspěchy stran Jörga Heidera a Jeana-Marie Le Pena, ale i několika jiných seskupení v Nizozemsku, Švédsku nebo Itálii. Poněvadž jejich (relativní) úspěchy jsou úzce spjaty s útoky na počet a výsady imigrantů, má se často za to, že populismus je druhem nacionalismu nebo že nacionalismus tvoří jeho nepominutelnou součást. Nicméně tak tomu není - známe populismy bez nacionalistických prvků nebo takové, v nichž se nacionalismus projevuje pouze jako následek jiných, pro dané hnutí důležitějších názorů a působí spíše jako mechanismus mobilizující společnost než jako ideologický prvek. Neboť populismus není z principu zaměřen proti „odlišným", a obzvlášť ne proti menšinám nebo jiným zemím. Ve všech svých různorodých variantách má populismus spíše izolacionistický než xenofobní charakter.

Jednoduché odpovědi

Různá populistická hnutí, jak je známe z 20. století, vykazují několik společných vlastností, které nám umožňují je identifikovat jako politický fenomén.

První z nich je charismatická osoba vůdce. Nemá cenu rozebírat, je-li skutečně mimořádným člověkem, nebo zda jej pouze za takového někteří lidé považují, poněvadž důležitý je sám fakt kladného přijetí početnou částí společnosti. Samozřejmě se vyskytly případy (v Polsku například Tymiński), kdy společenské vnímání připisovalo vůdci charismatické vlastnosti pouze krátkodobě a kdy po porážce jeho politické zázemí rychle vymizelo a samotný vůdce s ním. Z toho však pouze vyplývá, že zdaleka ne každý projev populismu musí být úspěšný. Naproti tomu aspirant na charismatického vůdce představuje nutnou definiční podmínku populismu.

Za druhé se populismus soustřeďuje spíše na chudší společenské vrstvy, ale vyhýbá se výslovnému spojení s jednou z nich. Na rozdíl od rolnických stran není populismus „třídním" hnutím: čím více se mu daří získávat podporu, tím snáze získává stoupence v různých společenských vrstvách. A tím více se také snaží získat na svou stranu inteligenci nebo podnikatele. Závisí na okolnostech, kdo je v dané zemi nebo v daných politických podmínkách vnitřním nepřítelem populismu. Proto také nemá valný smysl diskuse, zda je populismus levicový nebo pravicový jev, neboť, znovu v závislosti na okolnostech, může být prvním i druhým, nebo může být levicový i pravicový zároveň.

Třetí vlastností je jazyk populistické propagandy, který je co možná nejjednodušší, pracuje s hesly složenými pokud možno z jednoho slovního spojení, maximálně ze slepence tří. Nejde tu o to, že se populismus zaměřuje na méně inteligentní obyvatelstvo, to není pravda, ale vyjadřuje se tím skutečnost, že ideologie populismu spočívá pouze v těchto heslech. V nich se vyčerpává, protože vzhledem ke svým cílům žádný širší program nepotřebuje. „Válka nahoře" nebo „samí zloději", to jsou znamenitě úderné formulace: jsou jasné, mají programový charakter a, což je nejdůležitější, vysvětlují stoupencům, o co skutečně jde. My tu válku vyhrajeme, zloděje vyženeme a hned bude lépe. Nelze přehlédnout, že dokonce i v zemích s jistými demokratickými tradicemi, jakou byla například Argentina v prvním Perónově období, se na základě podobně prostých hesel dosáhlo skutečných změn k lepšímu, změn ve smyslu modernizace. K něčemu podobnému je ovšem nezbytný výjimečný souběh vnějších okolností s vnitřní konjunkturou.

Populismus, a to je čtvrtá vlastnost, je vždycky hnutím nespokojených, namířeným proti všem ostatním politickým stranám. Populistické strany nebo hnutí mohou po dosažení volebního úspěchu uzavírat v praxi koalice nebo volit cestu kompromisů, nicméně ideologická hesla vždy formulují jménem všech proti všem zbývajícím. To má nevyhnutelně za následek demagogický charakter populismu, čímž se však od jiných politických stran zase tolik neliší.

A konečně pátou vlastností populismu je antiintelektualismus. Tento postoj vyrůstá ze dvou různých zdrojů. Za prvé je dán samotnou povahou populismu, která spočívá v předkládání jednoduchých řešení a v přesvědčování občanů, že zlepšení situace vyžaduje pouze několik rázných kroků, jimž stojí v cestě zkorumpovaná politická vrstva. Podobné argumenty se samozřejmě nelíbí lidem přemýšlivým, kteří je kritizují, a z toho důvodu také populisté nemají přemýšlivé lidi příliš v lásce. Za druhé populismus bývá často formou reakce na různé subtilnosti a zdlouhavost rozhodovacích procesů v demokracii. Proto mívá antiintelektualismus své opodstatnění přinejmenším v očích jeho stoupenců, ale nejenom u nich. Stávalo se, že populismus jako souhrn prostých odpovědí na složité otázky podporovali samotní intelektuálové, kteří byli znechuceni neúčinností a bezmocností demokratické a liberální politiky.

Střetnutí ve sféře mínění

Vejde se populismus do demokratického systému? Ano i ne. Populistické strany se často účastní demokratických procesů v tom smyslu, že přistoupí na to, že jejich program musí „ocenit" voliči; úměrně získané podpoře pak hrají svou roli v parlamentu. Avšak volby tvoří pouze jednu ze složek demokracie; vůči těm zbývajícím zaujímají populisté různá, většinou záporná stanoviska. Z prohlášení populistických stran vůbec nevyplývá, hodlají-li po případném volebním vítězství zachovat demokratické zřízení. Samozřejmě v naší době a civilizaci je velice nepravděpodobné, že by dokonce i ti nejradikálnější populisté dosáhli zrušení demokratických institucí, avšak z jejich výroků a deklarací přímo či nepřímo vyplývají dvě základní skutečnosti: že jsou zastánci omezování klasického dělení moci a že větší prerogativa přiznávají moci výkonné. Dnes sice populisté nevystupují proti demokratickým dekoracím, avšak z logiky jejich postojů nevyhnutelně plyne, že jsou antidemokratičtí, neboť demokracie jejich hnutí nevyhovuje, že myšlenka parlamentní demokratické opozice jim je cizí a že když je z ideologického hlediska téměř všichni údajně nebo fakticky podporují, jsou jiná seskupení k ničemu a nemá smysl je tolerovat.

Jak mají na populismus reagovat zavedené i relativně nedávno vzniklé demokracie? Velmi tu záleží na okolnostech. Teoreticky, což je argument, který umíněně opakuje řada stoupenců demokracie, dokud populismus (nebo kterékoli jiné společenské hnutí) nešíří zjevně antidemokratická hesla, nemůže demokracie zasahovat. Jinými slovy řečeno všichni mají rovné šance: politické názory a s nimi i způsob jejich formulování patří do sféry svobody včetně svobody slova.

V praxi se však zpravidla objevuje řada otázek a obtíží, s nimiž se demokracie vyrovnávají různě. Populisté si s oblibou vytvářejí obraz nepřítele. Jde o takový způsob formulace obvinění, který vzhledem k příliš obecnému charakteru („všichni u moci kradou") nebo nedostatečnému upřesnění („v bankách jsou peníze z výprodeje naší země") nelze realizovat v oblasti platného práva. V jiných případech je zase adresát obvinění určen mnohem přesněji a celou záležitost lze předat orgánům činným v trestním řízení. Nicméně řada špatných příkladů, kdy se z drobných politických figurek stanou mučedníci, vleklost soudů a málo spektakulární, jakož i obtížné důkazní řízení u záležitostí tohoto druhu, to všechno má za následek, že se žaloby oddalují nebo stahují. Většinou je takový postup správný, ale stává se, že vnitřní nepřítel demokracie je rozeznán a pojmenován příliš pozdě. Zde se dají jen obtížně definovat nějaká přesná pravidla a pouze dobrý odhad situace nebo postoj mezinárodního společenství (jak tomu bylo v případě Jörga Haidera) umožňuje odpovídající rychlou reakci. Právní reakce je prakticky neúčinná, neboť i tehdy, podaří-li se proces proti populistům vyhrát, bývá trest většinou nízký a má ryze individuální povahu. Právní odezva je nicméně jediným nástrojem, jakým vedle politického boje a ovlivňování veřejného mínění demokracie disponuje.

Neexistují žádné radikální politické metody (jinými slovy formy násilí), jež by demokracie mohla použít v boji s těmi, kteří ji ohrožují, pokud tito lidé nešíří trestně stíhatelná hesla, tj. pokud nijak neporušují ústavou zaručená práva. Boj populismu s demokracií a demokracie proti populismu se tak odehrává ve sféře mínění a politiky, ale nikoli ve sféře práva.

Hříchy politické elity

Je Sebeobrana populistickým hnutím a populistickou stranou? Odpověď zní jednoznačně - ano, je. Co z toho vyplývá? Představuje ohrožení demokracie v Polsku, a pokud ano, jak podobnému nebezpečí čelit?

Než k tomu poznamenáme několik slov, je třeba si uvědomit, že za úspěchem populistů, v našem případě Sebeobrany, nestojí jejich údajně věrolomné metody, ale že zde selhává demokracie, a to na všech frontách.

Selhává, protože je nevýkonná a není schopná vytvořit dobré vlády; selhává, protože i ona se uchyluje k populistickým metodám (Lech Wałęsa, AWS, SLD) nebo se snaží si populisty koupit a získat je na svou stranu. Selhává ne proto, že občané jsou málo „osvícení", jak by si přáli teoretici demokracie, ale z toho důvodu, že občané už v žádné „osvícení" ani „osvícené" politické strany nevěří. Občané jsou moudří, ale nabídka je špatná. Koneckonců země se nachází v krizi - což je evidentní fakt - a žádný rozumně uvažující člověk nemůže předložit nějaký jednoduchý recept na její překonání. A o složitých receptech lidé nechtějí moc slyšet a ani jim nevěří.

Uznáme-li tedy, že Sebeobrana může do budoucna znamenat ohrožení demokracie v Polsku, potom je naší povinností chopit se demokratických metod boje, ale mít přitom na paměti, že stoupenci tohoto hnutí by byli našimi stoupenci, kdybychom jim měli co nabídnout. Jsou to lidé smýšlející podobně jako protivníci Sebeobrany, pouze před nějakým časem ztratili víru v autoregulační schopnost demokracie. I oni jsou přístupní argumentům, ale patrně nezmění určité názory, bude-li je někdo urážet, naopak každá forma urážky jen rozšiřuje jejich řady.

Pokusme se proto na základě zkušeností se silnými nebo dokonce vítěznými populistickými hnutími zamyslet nad tím, jak vypadá populismus po vítězství, jak se realizují ona výše zmíněná hesla. Protože je něco takového nemožné, populisté (Perón, Násir) se vždy uchylovali k vnitropolitickému násilí a nakonec své protivníky zavírali do vězení nebo je dokonce vraždili. Populismus je silný, dokud je v opozici, ale okamžitě ztrácí sílu, jakmile se dostane k moci, což ho činí ještě nebezpečnějším. To je třeba stále opakovat. Populisté mají pravdu - rovněž u nás v Polsku - když tvrdí, že „všichni kradou", protože téměř všichni kradou. Nebylo by proto namístě vyvodit z toho důsledky? Nebo snad nestojí za to, aby si veřejné mínění uvědomilo skutečné rozměry rozpadu státu a všech jeho orgánů? Nebylo by snad tváří v tvář něčemu takovému zapotřebí vyhlásit morální výjimečný stav, aby se uklidnila situace a populistům vzal vítr z plachet? Není nutné říci nahlas, že už to prostě takhle dál nejde, a přestat si jako děti hrát s parlamentní aritmetikou, pouze odejít ze současného Sejmu a počkat už mimo něj na nové volby? Nenastal už čas, aby se některým lidem, a je jich možná hodně, přestala v přeneseném i nepřeneseném smyslu podávat ruka?

Nejde o to odpovídat na populismus jiným populismem, ale viditelným, ne-li přímo spektakulárním způsobem voličům ukázat, kam až dospěla naše země, kam jsme ji přivedli. Vítr v plachtách lze oslabit pouze jiným větrem, jinými slovy a projekty, ale takovými, které jsou společensky závažné. To není konkurs na inteligenci, vybrané způsoby, jazykovou eleganci nebo zdravý rozum. Jde o politický konkurs. Jinými slovy řečeno musíme mít silnou vůli, přejeme-li si, aby demokracie zvítězila. Musíme si však jasně odpovědět na otázku, chceme-li a ctíme-li ony voliče, kteří postupně ztrácejí důvěru k dosavadním elitám. Zvítězí-li v Polsku populismus, bude to výlučně zásluhou politické třídy, elity, která nechce příliš chápat, o jakou hru se jedná a o co v ní jde, a že všichni Poláci jsou také subjektem, nikoliv objektem této hry. Sám osobně populismus nikdy nepodpořím, ale ani nebudu jeho stoupence považovat za hlupáky, pokud populismus na krátkou dobu zvítězí - na dlouho to určitě nebude. Ale musí naše nešťastná země opravdu projít i touto roklinou, a to jen proto, že na opačné straně stojí arogantní politici, znesváření a neschopní provést velkou mobilizaci celé společnosti? Je demokracie u nás skutečně tak slabá?

Marcin Król (nar. 1944) je polský politický publicista, filozof a historik idejí. Je rovněž profesorem Varšavské univerzity a členem redakce krakovského Tygodniku Powszechného. V roce 1978 založil a vedl časopis Res Publica, který v současnosti nese název Res Publica Nowa.

Text vyšel v příloze deníku Rzeczpospolita a v týdeníku Wprost v dubnu 2004. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek. Mírně kráceno.