Politický islám

Zdá se, že události posledních měsíců a let zajistily trvalé místo na prvních stránkách novin těm státům a lidem, kteří bývají souhrnně označováni jako „muslimský svět". Více či méně vzdálené země jako Afghánistán, Irák, Palestina či Malajsie se zabydlely nejen v novinách, ale prostřednictvím televizních obrazovek i ve většině českých domácností, a to nejčastěji v podobě obrazů nesrozumitelného násilí vyvolávajících u nezasvěceného pozorovatele jen hrůzu a děs. Občas také čteme či slyšíme hlubší úvahy a komentáře politologizujícího nebo sociologizujícího charakteru, v nichž před námi vyvstává obraz společnosti, kde proti sobě stojí na jedné straně moderně uvažující elity, jež usilují o ekonomický a sociální rozvoj v rámci mantinelů demokracie „západního typu", a na druhé straně temné síly, jejichž kořeny tkvějí kdesi ve středověku. Sympatie vystrašeného posluchače kloní se bez zaváhání na stranu pokroku a modernity; vyděšený volič pak očekává stejný druh sympatií i u svých politických vůdců a za určitých okolností je ochoten z výnosů vlastních daní podpořit „pokrok a modernizaci" ve vzdálených zemích.

Může se přemýšlivý čtenář a samostatně uvažující posluchač spokojit s takovým výkladem? Do jaké míry má smysl používat antagonistické kategorie v oblasti praktické politiky? Co když strach není nejlepší rádce?

Kdo by snad hledal jiné vysvětlení konfliktů odehrávajících se v muslimském světě, než jakým je prvoplánová představa o boji modernity a středověku, může začít u knihy Grahama E. Fullera Budoucnost politického islámu. Její autor strávil řadu let v zemích od Maroka po Filipíny, studoval literaturu, hovořil s mnoha lidmi a vyrovnával se s jejich názory. Málo obvyklá konstelace, kdy se „západní" politické myšlení setkává s úvahami motivovanými živým islámským náboženstvím, aniž tyto dva elementy stojí v nesmiřitelném protikladu, dala vzniknout knize podnětné a pro mnohé jistě i přelomové. Bez nároku na „vědeckou objektivitu" hledá autor svoji vlastní odpověď na otázku, co to je politický islám, z jakých kořenů vychází, jak může vypadat jeho další vývoj a jakým způsobem na tento fenomén mají reagovat „západní" státy v rámci svých diplomatických, ale i kulturních a ekonomických aktivit.

Za prvé je třeba si uvědomit, že na rozdíl od křesťanství, jež se postupně vyvinulo do souboru mravních postulátů, myšlenkových východisek a reziduálních tradic víceméně privátního rázu, je charakteristickým rysem současného islámu snaha ovlivňovat nejen soukromý, ale i rodinný a veřejný život. Tento apel byl islámu vlastní od samých počátků tohoto náboženství; volání po islamizaci společnosti, jež zaznívá z úst řady politických vůdců, není tedy vynálezem posledních let, ale opírá se o principy, jež tradičně nacházejí podporu u občanů a případně i u voličů muslimského vyznání. Ačkoli „západně" uvažujícímu čtenáři či politikovi může taková představa znít cize a nepřijatelně, je třeba - říká Fuller - přijmout ji přinejmenším jako konstatování výchozího stavu a výraz autentické politické vůle.

Za druhé ve většině států muslimského světa neexistuje volná soutěž politických stran v takovém rozsahu, jaký známe například v Evropě. Ať už se jedná o monarchie, nebo o vojenské režimy, všichni jejich vládcové se brání předávat politickou moc prostřednictvím skutečně svobodných voleb. Jako jeden z argumentů pro omezení politického života se uvádí údajné nebezpečí hrozící ze strany politického islámu, jehož představitelé jsou paušálně podezříváni, že po převzetí moci nastolí vládu teroru a znemožní jakékoli příští volby. Vůči vlastnímu obyvatelstvu i vůči Západu je udržení statu quo prosazováno jako nejvýhodnější a především nejbezpečnější strategická varianta. Ať už je konkrétní politická situace jakákoli, uplatňuje se obvyklý princip, že veškeré problémy nahrávají opozici; autentickou opozici pak v těchto zemích představují především islamisté, jejichž význam a vážnost logicky rostou tím víc, čím déle je udržován status quo charakterizovaný omezením politické soutěže.

Za třetí by bylo chybou ztotožnit volání po islamizaci společnosti s excesy, jichž se dopouštěl Taliban v posledním období své vlády v Afghánistánu nebo radikální režim v Súdánu. Islám je v politickém smyslu třeba chápat jako rámec pro hledání konkrétních řešení. Jinými slovy místo apriorního odmítání politických aspirací islamistů je třeba se ptát po obsahu jejich programu. Je třeba zdůraznit, že jen málo lidí na Západě ví, že součástí programu mnohých islamistických politických uskupení je podpora vzdělání, veřejných zdravotnických a sociálních služeb, ženských práv a uplatnění žen ve společnosti vůbec, využívání moderních technologií (počítače, internet) a zákonné garance pro menšiny. Například hnutí Hamas a Hizballáh, která český čtenář zná jen jako strůjce atentátů, podporují budování nemocnic, ženské hnutí a aktivity pro mládež na palestinských územích, resp. v Libanonu za doby občanské války.

Fuller tedy navrhuje, aby byl politický islám akceptován jako reálná alternativa demokratického vývoje v tom smyslu, že mnohá z těchto uskupení mají podporu domácích voličů a přinášejí taková řešení, která nejsou nutně v rozporu s tím, co známe z politického a společenského života na Západě. Jinými slovy představitelé politického islámu řeší podle Fullera podobné problémy jako politikové v demokraciích západního typu a smysluplná diskuse s nimi je možná a nutná, i když obě strany vycházejí z odlišných východisek a pohybují se v jiném ideovém rámci. Tomuto přístupu pravděpodobně odpovídá aktuální prohlášení americké administrativy, že USA jsou připraveny respektovat výsledek voleb v Iráku i tehdy, budou-li jejich vítězem teokratické (rozuměj islamistické) síly.

Akceptujeme-li předpoklad, že politický islám představuje demokratickou alternativu, je třeba se ptát po jeho dalším vývoji. Fuller v této souvislosti naznačuje, že nemají-li islamisté zůstat kritiky současného stavu a hlasateli nejrůznějších zákazů a chtějí-li se stát skutečnými nositeli pozitivního politického programu, musejí usilovat o spojenectví s těmi politickými silami, které v konkrétních podmínkách podporují změny směřující k větší otevřenosti systému, byť by tyto síly nesdílely nábožensky motivovaná východiska. Jinak řečeno jde tu o syntézu některých aspektů západního politického myšlení s autenticky islámskými principy uspořádání společenského života. V této souvislosti uvádí Fuller jako příklad Turecko, kde v současné době nejsilnější politickou sílu představují umírnění islamisté usilující o zpětnou integraci nábožensky motivovaných složek veřejného života, jež byly eliminovány v rámci Atatürkova projektu násilného přiblížení Západu. A český čtenář se svým pověstným smyslem pro ironii jistě ocení, že to možná bude právě turecká islamistická vláda, která zahájí vstupní rozhovory se zástupci Evropské unie.

Vedle optimistického vývoje směrem ke hledání spojenců v politickém boji a přinášení pozitivních hodnot existuje podle Fullera i pesimistický scénář. Neuspokojivé výsledky americké války proti terorismu, tj. především fakt, že terorismus neskončí, povedou k prohloubení propasti mezi USA a muslimským světem a dalšímu růstu násilí zaměřeného specificky proti Spojeným státům. Současně poroste napětí mezi muslimskou menšinou a většinovým obyvatelstvem v „západních" zemích, charakterizované omezováním občanských svobod a zneužíváním moci, což vyprovokuje další konflikty. Místo aby usilovala o rozvoj muslimské společnosti ve všech potřebných aspektech, soustředí se islamistická hnutí na obranu svých principů, případně na pomstu, což vyloučí jejich spolupráci s liberálně uvažujícími subjekty v rámci širšího politického spektra.

Kniha G. E. Fullera není a ani nechce být učebnicí blízkovýchodní politologie. Autor předem rezignuje na požadavek ryzí akademičnosti, když záměrně vynechává bibliografii („mé myšlení je za ta léta ovlivněno tolika knihami, že ani nevím, kde bych měl jejich soupis začít a jak by měl být dlouhý"). Jednotlivé kapitoly jsou psány svěže a čtivě a představují v podstatě samostatné eseje na daná témata; nevýhodou tohoto přístupu však je, že celek působí nesystematicky. Spíše než objektivní pojednání máme tedy před sebou jakýsi intelektuální cestopis, v němž místo popisu vzdálených krajů nalézáme interpretace a reflexe vzdálených myšlenek. Čtenář bez základních znalostí v oblasti teologie a politologie si nejspíš bude občas připadat zmaten a ztracen v labyrintu narážek a souvislostí, jež se mu budou zdát nečekané a nepochopitelné. Kdo však je zvyklý orientovat se v politické teorii i praxi nebo kdo měl možnost hlouběji poznat svět islámu, najde u Fullera mnohé podněty pro vlastní přemýšlení. A zasednou-li zástupci politického islámu v některém z evropských parlamentů nebo přinesou-li irácké volby reprezentaci aspirující na budování teokracie, bude nejvyšší čas zařadit Fullerovu knihu na seznam povinné četby i pro všechny ostatní, kdo chtějí nebo musejí uvažovat nad současnou politickou situací.

Michal Uhde (1972), v letech 1991-1996 studoval na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, od r. 2001 studuje strategický management na Brno International Business School. Od r. 1998 cestuje do arabských zemí (Egypt, Maroko, Omán, Sýrie, Tunisko).