Pohled z piedestalu na lidské mraveniště

Pokud by monarchové chodili do důchodu, bylo by možno brát projev Václava Havla při převzetí Národní ceny 2003 v Berlíně (LN 20. 6. 2003) jako skuhrání nad bídnou penzí, nevydařenými, nezdárnými dětmi, které nezúročily tatíčkův vklad a odkaz a za jeho nepřítomnosti tiše a spokojeně vlčí, oddavše se bezostyšně bezduchému konzumerismu.

Bylo by to také možno brát jako vršení prázdných, nabubřelých frází, katedrových pouček, zapšklého karatelství, zdvihání přísného prstíku, pokládání floskulí vedle sebe, přičemž ta následující popírá předchozí, vágních tezí v zásadě nenapadnutelných, protože jejich autor se při jejich případné obhajobě skryje za další a další vágní banalitu...

Bylo by to také možno brát jako projev těch, které Šalda označoval jako ctnostníky a dokonalostníky, samosoudné a samospravedlivé, kteří jsou sice plni proklamované pokory a úcty, ale při tom pohrdlivě shlížejí ze svého piedestalu na lidské, nenapravitelné mraveniště a sami sebe zařadí vedle Komenského a Masaryka.

Bylo by také možno si pomyslet, že pro samé tunelování a mafiánské bruslení mezi zákony nejsem patrně dostatečně metafyzicky zakotven, a proto kupříkladu nechápu, co to jsou obhlédnutelná společenství, ani si nemyslím, ono to totiž ani není možné, že nejvyšším zájmem každého národa by měl být dobrý život člověka na této planetě.

Nezbývá než dokouřit poslední doutníky, prošoupat cylindry, donosit norkové kožichy, ojet luxusní limuzíny, na které jsme si poctivě nahrabali, vybydlet ty vzdušné zámky, které nám Václav Havel postavil, utratit těch posledních pár miliard z konta a tiše se vytratit na smetiště dějin. Nějak se do tohoto světa obhlédnutelných společenství a přirozené struktury lidského osídlení nebudeme hodit...