Podvod s programem Ropa za potraviny

Po léta byl program OSN Ropa za potraviny jen další součástí jejích mnohostranných aktivit: byl to program pomoci pro Irák, způsob, jak nakrmit hladové děti ve vzdálené zemi, dokud svět neurovná své rozepře se Saddámem Husajnem. Po pádu Saddáma v květnu minulého roku hlasovala Rada bezpečnosti OSN pro odvolání sankcí vůči Iráku, pro ukončení programu Ropa za potraviny koncem téhož roku a pro předání veškerých zbývajících aktivit do rukou úřadů pod americkým vedením v Bagdádu. Dne 20. listopadu generální tajemník OSN Kofi Annan slavnostně vychvaloval mnohé úspěchy programu a zejména oceňoval dlouholetého výkonného ředitele programu Benona Sevana. Následujícího dne byl program Ropa za potraviny ukončen.

Nezmizel ale docela. Najednou je zde znovu, tentokrát rozesetý po všech zprávách coby skandál v OSN: úplatky, provize, podvody, pašování, historky o korupci týkající se desítek miliard dolarů a nespočtu barelů ropy a postihující velké firmy a vysoké úředníky v tuctu zemí, obvinění, jimž byl vystaven i sám ředitel programu. V únoru, poté, co popřel jakékoliv pochybení, Sevan přestal poskytovat rozhovory a následně bylo oznámeno, že čerpá dovolenou před odchodem do důchodu. Do března Kongres Spojených států připravoval slyšení ohledně programu Ropa za potraviny. Kofi Annan nejdříve popřel, že by měl jakékoli informace o přečinech zaměstnanců OSN, ale nakonec akceptoval požadavky na nezávislé přezkoumání programu OSN a řekl: „Nemyslím, že potřebujeme, aby byla zpochybněna naše pověst."

Celý příběh byl velmi zajímavý a také velmi komplikovaný. U těch, kteří toužebně hledí na OSN a čekají od ní odpověď na světové problémy, možná podnítil jakousi introspekci týkající se omluvitelné korupce, která ohrožuje dokonce i ty nejméně sobecké projekty. Pro ty, kteří jsou přesvědčeni o tom, že OSN nemůže udělat nic dobře, je program Ropa za potraviny - ať už byla jeho povaha jakákoli - nádherným potvrzením toho, že všichni a všechno ve světové organizaci je nepoctivé, instituce sama je prohrou a politici, kteří tuto organizaci podporují, jsou při další volební příležitosti zralí na odvolání.

Rozruch může být oprávněný, ale uniklo nám ještě několik důležitých faktů a závěrů. Program Ropa za potraviny, uskutečňovaný OSN od roku 1996 do roku 2003, ve skutečnosti určitou omezenou pomoc Iráčanům přinesl. Také se vyvinul nejen v největší, ale také nejextravagantnější, nejpokrytečtější a nehorázně zvrácený program pomoci, který kdy OSN spravovala. Program Ropa za potraviny ale není jen pouhým příběhem o tom, jak se jeden z programů OSN pokazil. Jedná se rovněž o příběh systematického pochybení na straně toho, čemu se velkolepě říká mezinárodní společenství.

Program Ropa za potraviny poskvrnil téměř vše, čeho se dotkl. Byl takovým kaleidoskopem korupce, že se nedá v krátkosti popsat a už vůbec se v něm nelze soustředit na hlavní otázky. Ale zkusme to.

Počátky programu Ropa za potraviny spočívají v sankcích, jež OSN uvalila na Irák po Husajnově invazi do Kuvajtu v srpnu roku 1990. Tyto sankce zakázaly členským státům OSN obchodovat s Irákem do té doby, než dojde k uspokojivému odzbrojení režimu. Saddám se odmítl podrobit, a tak sankce jako nepříznivý důsledek první války v Zálivu zůstaly beze změn. (Dokonce i při existenci sankcí mohli Iráčané teoreticky dovážet základní potraviny a léčiva, ovšem Saddámův represivní systém jim bránil v získání potřebné zahraniční měny.) Zprávy dodávané Saddámovým režimem brzy začaly vyjevovat, že pro obyčejné Iráčany sankce znamenají velké utrpení. OSN, tehdy v čele s generálním tajemníkem Javierem Perezem de Cuellar, přišla s návrhem dovolit Iráku prodávat ropu v omezeném množství, a to pouze a jedině proto, aby mohl nakoupit zásoby pro materiální pomoc.

Nejdříve Saddám vzdoroval i tomuto řešení. V polovině 90. let se ale rozhodl konečně souhlasit - možná proto, že pociťoval tlak, či dost pravděpodobně proto, že v té době již viděl cesty a vytvořil si páky, jak tento program obrátit ve svůj prospěch. Dne 14. dubna 1995 OSN (tehdy pod vedením Butruse Butruse-Ghálího) vydala rezoluci 986, jež jakožto „dočasné opatření" schválila program, který se stal známý jako Ropa za potraviny, a následně strávila dlouhé měsíce debatami se Saddámem ohledně podrobností jeho realizace.

Program byl od počátku koncipován špatně. Saddám dával vinu za osud hladovějících iráckých dětí sankcím a zvláště Spojeným státům. Ve snaze postavit se těmto obviněním se administrativa prezidenta Clintona snažila o kompromis; Rada bezpečnosti díky iniciativě Sekretariátu souhlasila s podmínkami programu Ropa za potraviny, které byly přinejmenším náchylné k manipulaci. Saddám, původce utrpení Iráku, dostal právo sjednávat vlastní smlouvy o prodeji irácké ropy a vybírat si své zahraniční odběratele. Rovněž mu bylo dovoleno sestavit seznam potřebných humanitárních dodávek - „distribuční plány" - a uzavírat vlastní dohody ohledně tohoto zboží, a to včetně výběru zahraničních dodavatelů. Díky OSN měl Saddám slovo i při výběru banky, která z velké části nakládala s prostředky a vydávala akreditivy, jimiž se platilo těmto dodavatelům. Určenou institucí byla francouzská banka, která je nyní známa pod názvem BNP Paribas.¹

Je pravda, že OSN si vyhradila pravomoc odmítnout Saddámem navržené smlouvy a plány na distribuci zboží uvnitř Iráku, kontrolovat bankovní účty programu a zajistit, aby Saddámovy nákupy a prodeje byly v souladu s humanitárním plánem OSN. Jak bylo stanoveno v rezoluci 986, ropa se měla prodávat „za poctivou tržní cenu" a výnosy se měly použít pouze na zaplacení zboží a služeb, které budou použity „pro spravedlivé rozdělení humanitární pomoci všem částem irácké populace v celé zemi".

K tomu všemu přidala OSN ještě další trik. Na rozdíl od většiny svých programů pomoci, v nichž byly jak náklady pomoci samotné, tak režijní náklady OSN placeny z příspěvků členských států, byl program Ropa za potraviny v každém ohledu financován čistě ze Saddámových výnosů z ropy. Sekretariát OSN vybíral poplatek ve výši 2,2 % ceny za každý prodaný barel irácké ropy, plus 0,8 % na zaplacení zbrojních inspekcí OSN v Iráku.

Bylo-li cílem tohoto opatření, aby břemeno své vlastní neústupnosti nesl Saddám sám, účinkem bylo vytvoření situace, v níž byl Sekretariát OSN štědře placen poplatky od Saddáma - k tomu, aby mohl na Saddáma dozírat. A čím větší program Ropa za potraviny byl, tím větší byly poplatky vybírané Annanovým úřadem. Za sedm let trvání programu čítaly poplatky z prodeje ropy celkem nějakých 65 miliard dolarů. Na výdajové straně, jak tvrdí OSN, šlo 46 miliard dolarů na pomoc Iráku a 18,2 miliard dolarů bylo vyplaceno jako kompenzace obětem Saddámovy okupace Kuvajtu v letech 1990-1991. Co se týká poplatků Sekretariátu, ty se pohybovaly kolem 1,9 miliardy dolarů, z nichž 1,4 miliardy dolarů bylo vyčleněno jako administrativní režie na humanitární program (OSN tvrdí, že se do této pomoci investovalo 300 milionů dolarů, žádný veřejný účet ovšem nebyl předložen) a dalších zhruba 500 milionů dolarů na zbrojní inspekce v Iráku. Nesrovnalosti v těchto číslech mohou být připsány na vrub úroků vyplacených za některé z těchto prostředků, pohybům směnných kurzů či jednoduše temnotě, v níž většina transakcí souvisejících s programem Ropa za potraviny zůstala zahalena až do dnešního dne.

Nikdy se nezkoumalo, zda měl Saddám požívat práva disponovat s veškerou iráckou ropou. V Iráku ropa spadala do sféry státního monopolu, který Saddám v podstatě prohlásil za vlastní, a na tomto základě byla založena dohoda OSN. Dohoda ve skutečnosti pomohla posílit Saddámovu pozici doma. Se sankcemi účinně zakazujícími jakýkoliv jiný zahraniční obchod bylo jediným legitimním iráckým obchodem cokoliv, co prošlo Saddámovými ministerstvy pod dohledem programu OSN. OSN tak Saddámovi vlastně poskytla koncesi na veškerý dovoz a vývoz v Iráku a vzala tak na sebe odpovědnost za to, že Saddám tuto dohodu použije na pomoc 26 milionům Iráčanů. Úspěch programu cele závisel na integritě, pravomoci a ochotě OSN zabránit Saddámovi měnit toto uspořádání ve svůj vlastní prospěch.

Takový přehled byl možná až příliš stručný. Sekretariát ovšem dychtivě převzal toto břemeno a s ním i poplatky, které plynuly přímo z iráckých ropných kohoutů. Program Ropa za potraviny byl sice představen jako dohoda ad hoc, brzy ale získal znaky daleko trvalejšího uspořádání. Byl to projekt, na který měl Annan od začátku přímý vliv. Jako náměstek generálního tajemníka OSN vedl první tým Spojených národů při vyjednávání se Saddámem o podmínkách prodeje v rámci programu Ropa za potraviny. První lodní zásilka byla vypravena v prosinci roku 1996; následující měsíc Annan nahradil Butruse-Ghálího ve funkci generálního tajemníka OSN.

O devět měsíců později, v říjnu roku 1997, Annan jmenoval Benona Sevana, arménského Kypřana a dlouholetého úředníka OSN, aby zkonsolidoval a organizoval nejrůznější aspekty iráckého programu pomoci v nově zřízené agentuře nazvané Úřad pro irácký program (ovšem obvykle nazývané jednoduše jako Ropa za potraviny). Sevan sloužil jako výkonný ředitel po celou dobu trvání programu, přičemž odpovědný byl přímo Annanovi. Program byl rozdělen do zhruba šesti měsíčních fází; na začátku každé fáze podával Sevan zprávu a Annan doporučoval pokračování programu Radě bezpečnosti, odvolávaje se přímo na Saddámovy „distribuční plány".

Otázkou, která se později stala důležitou, bylo, jak přesně byla odpovědnost za realizaci programu rozdělena mezi Radu bezpečnosti - výbor patnácti členských států - a Sekretariát vedený Annanem. Veškeré Saddámem navržené smlouvy prošly Radou bezpečnosti, která navíc vykonávala funkci „sankčního výboru" Iráku. Ve skutečnosti ale patnáct členských vlád především dohlíželo na tzv. položky dvojího užití: zboží, které mohlo být použito pro výrobu zbraní.

Jak se ukázalo, pouze dva z pěti stálých, právem veta disponujících členů vykonávaly, zdá se, vůbec nějaký dohled. Těmito členy byly Velká Británie a Spojené státy, přičemž ani jeden z nich se Saddámovým Irákem přímo takřka neobchodoval. Zástupci dalších tří členů v OSN - Francie, Ruska a Číny - věnovali svoji energii převážně výzvám k rozšíření programu a k urychlení administrativy předkládané mnoha smluvními partnery v jednotlivých státech, které Saddám vybral jako své kupce a dodavatele. Co se týká deseti nestálých členů Rady bezpečnosti, někteří - jako Sýrie - byli mezi Saddámovými oblíbenými obchodními partnery, zatímco většina ostatních postrádala zdroje na to, aby pozorně sledovala ohromný rozsah obchodů, který z programu brzy vyplynul.

Pokud vůbec někdo měl konečnou odpovědnost, pak byl touto institucí Sekretariát. Byl to tento orgán, který byl v Iráku podstatně zastoupen (Spojené státy neměly kromě zbrojních inspektorů, kteří byli brzy nato vyhnáni, žádné zastoupení) - když byl program na vrcholu, zaměstnával zhruba 3 600 Iráčanů plus 893 mezinárodních zaměstnanců pracujících v Iráku pro 9 agentur OSN koordinovaných Úřadem Ropa za potraviny; dalších zhruba 100 bylo zaměstnáno v New Yorku. Sekretariát archivoval záznamy o smlouvách a účetnictví a kontroloval bankovní účty s výhradní pravomocí povolit uvolnění Saddámových výdělků na zaplacení dovozů do Iráku. Sekretariát zajišťoval audity programu, byl hlavním partnerem Saddáma, byl za svou námahu dobře placen a předkládal veřejnosti extrémně dlouhé zprávy, v nichž nebyla zahrnuta většina rozhodujících podrobností realizovaných transakcí.

Jednou z prvních změn, kterou Sevan zavedl, bylo větší utajení. Podle Johna Fawcetta, spoluautora 70-ti stránkové zprávy o Saddámových financích, uveřejněné v roce 2002 Koalicí pro mezinárodní spravedlnost založenou ve Washingtonu, byla OSN celkem otevřená ohledně specifik Saddámových smluv během prvního roku programu. Zhruba od roku 1998 ovšem zařadila nejpodstatnější podrobnosti do kategorie „chráněných" a pečlivě tak střežila Saddámovo soukromí v obchodních dohodách. Nemohlo tedy dojít k žádnému prozrazení takových základních informací, jako byla jména jednotlivých smluvních partnerů nebo ceny, kvalita či množství zboží zahrnutého v jakékoliv dané dohodě - což jsou všechno položky nezbytné pro posouzení poctivosti smluv.

Místo toho Úřad pro irácký program uveřejnil dlouhý seznam představující obchody za miliardy dolarů, ovšem uvádějící jen datum, zemi původu, zda byla smlouva schválena pro uvolnění financování či nikoliv a pouze druhové popisy zboží. Typické pro úroveň detailů byly poznámky jako „elektrický motor" z Francie, „mléko" ze Saudské Arábie, „detergent" z Ruska, „kabel" z Číny. Kdo konkrétně mohl vydělat či za jakou cenu, to se drželo v tajnosti. Stejně tak OSN neodtajnila úroky placené na účtech programu Ropa za potraviny v BNP Paribas či (možná) v jiných bankách, které na konci programu vykazovaly přebytek více než 12 miliard dolarů. OSN se rovněž s veřejností nepodělila o podrobnosti toho, jak byla Sekretariátem OSN utracena částka 1,9 miliardy dolarů z poplatků plynoucích od Saddáma na pomoc a zbrojní inspekce (které byly přerušeny od konce roku 1998 do konce roku 2002).

Rok 1998, první celý rok programu pod Sevanovým vedením, je v této souvislosti obzvláště zajímavý. Pro začátek lze říci, že - pokud se důkazy citované ve Wall Street Journal ukáží být pravdivé - to byl rok, v němž Saddámova vláda mohla začít tajně zasílat ropu jako dárek Sevanovi samotnému přes jistou Panamskou společnost. Byl to také rok, v němž OSN ukončila smlouvu s britskou společností Lloyd's Register, která vykonávala velice důležitou práci - dohlížela na veškeré dodávky v rámci programu Ropa za potraviny směřující do Iráku. Na její místo nastoupila švýcarská společnost Cotecna Inspections, která měla vazby na Kojo Annana, syna Kofi Annana. V té době ani Cotecna, ani OSN neprohlásily tyto vazby za možný konflikt zájmů, kterým byly.²

Rovněž v roce 1998 OSN na Sevanovo naléhání rozšířila program Ropa za potraviny, aby dovolila Saddámovy dovážet nejen jídlo a léky, ale i vybavení určené pro ropný průmysl, a z popudu Annana více než zdvojnásobila množství ropy, které bylo Iráku dovoleno prodat, čímž se „strop" zvedl ze zhruba 4 miliard dolarů na více než 10 miliard dolarů ročně. Ten samý rok, po mnoha zdržováních a smlouváních, Saddám vyhnal zbrojní inspektory OSN - a zakázal jejich návrat, dokud si tuto záležitost Spojené státy a Británie o čtyři roky později nevynutily.

To nás přivedlo do období 1999-2000, kdy se po Sevanových výzvách program ještě více rozšířil - do ropného sektoru plynulo ještě více prostředků, zbrojní inspektoři byli již odvoláni a OSN nyní navíc ještě odstranila omezení prodejů. Rok 2000 byl pro Saddáma rokem zázraků. Teď už nejen prodával nesrovnatelně více ropy, ale vytvořil systém, který mu umožnil odkládat peníze stranou.

Celá věc fungovala takto. Saddám prodával za nižší než tržní ceny svým pečlivě vybraným zákazníkům - Rusové a Francouzi byli zvláštními oblíbenci - kteří potom mohli prodávat ropu třetím stranám s tučným ziskem. Část tohoto zisku si ponechali, část přihráli zpět Saddámovi jako „doplatek" zaplacený na bankovní konta mimo program OSN, čímž porušili sankce OSN.

Díky tomuto podvodu si Saddámův režim konečně naskrblil miliardy dolarů pocházející z příjmů, které měly být určeny na pomoc iráckému lidu. Když se zprávy o tomto mechanismu objevily v mezinárodním tisku - například v listopadu roku 2000 agentura Reuters přinesla dlouhou zprávu o požadavcích Saddáma na prémii 50 centů za každý barel irácké ropy, vyplácenou mimo oficiální ceny OSN - OSN sice se Saddámem smlouvala, ale program nezastavila.

Mimo to Saddám také začal pašovat ropu přes Turecko, Jordánsko a Sýrii. To bylo flagrantní neuposlechnutí sankcí OSN, které z programu Ropa za potraviny učinilo naprostou frašku, jejímž jediným účelem bylo prorazit cestu obchodům Saddáma. Rovněž pašování bylo široce prezentováno v tisku - a OSN ho odbyla pokrčením ramen. V tutéž dobu Saddám uvalil své vlastní sankce na Spojené státy a požadoval, aby byly prostředky programu Ropa za potraviny místo v dolarech účtovány v eurech. OSN se přizpůsobila, čímž pozorovatelům ještě ztížila sledování svého vysoce tajnůstkářského a matoucího účetnictví.

Jak program Ropa za potraviny nabýval na velikosti a rozsahu, mise Spojených států v OSN začala blokovat značné množství smluv o pomoci, aby je bylo možné důkladněji přezkoumat. Jak Sevan, tak Annan si veřejně a často stěžovali na tato zdržení, o nichž tvrdili, že poškozují irácký lid, a naléhali na Radu bezpečnosti, aby tyto smlouvy uskutečňovala rychleji. Co Sevan neuvedl, bylo, že od roku 2000 začal dostávat stížnosti ohledně požadavků irácké vlády na provize od dodavatelů pomoci. Tyto stížnosti (podle nedávné zprávy ve Financial Times) Sevan jednoduše pohřbil a stěžovatelům sdělil, aby formální dokumenty předložili Radě bezpečnosti prostřednictvím svých misí v OSN (někdy k tomu chyběla pohnutka, neboť Saddám by nejpravděpodobněji odpověděl tak, že by se takových smluv zbavil).

Od roku 2002, šestého roku programu, již nemohl nikdo věřit, že by Sekretariát OSN o Saddámově systematickém porušování a zneužívání humanitárního účelu programu Ropa za potraviny neměl ani potuchy. Druhého května Wall Street Journal na první stránce uveřejnil zprávu Alix M. Freedmana a Stevea Stecklowa, kteří podrobně zdokumentovali Saddámovy nezákonné provize z podhodnocených smluv o ropě a uvedli, že „přinejmenším donedávna přiznávala OSN Iráku překvapující vliv na oficiální cenu jeho ropy". Ve skutečnosti se Spojené státy a Británie snažily navzdory odporu Ruska, Francie, Číny a Sekretariátu OSN zastavit provize, k čemuž chtěly využít podrobně zpracovaného mechanismu vynucení poctivějších cen - ovšem jen s velmi omezeným úspěchem. Sevan, který si byl jasně vědom, že dochází k podvodu, byl citován v uvedeném článku, kde uvedl, že nemá „žádný mandát" podvody zastavit.

Zjevně zde ovšem byl téměř neomezený mandát Sekretariátu rozšiřovat rozsah útrat. Pouze čtrnáct dní nato, 14. května 2002, vydala Rada bezpečnosti rezoluci, kterou se zcela zříkala jakéhokoli vlivu na veškeré smlouvy v programu Ropa za potraviny, které byly považovány za humanitární, a přímou pravomoc při schvalování svěřila generálnímu tajemníkovi. Napříště Rada bezpečnosti omezila svůj dohled na položky možného dvojího použití, jako je vybavení pro chemické postřiky, či na zakázané zboží jako vysoce obohacený uran, součásti nukleárního reaktoru a podobně. Celá odpovědnost za „humanitární" aspekt programu připadla Annanovi.

Příští měsíc se „humanitární" stalo vskutku širokou kategorií. Druhého června Annan schválil Saddámův nově rozšířený nákupní seznam, který Sekretariát nazval „Ropa za potraviny plus". Tento seznam přidával deset nových sektorů, které měly být financovány programem, včetně „pracovních a sociálních záležitostí", „informací", „spravedlnosti" a „sportu". Generální tajemník si buď nevšiml, že žádný z těchto sektorů nemá nic společného se spravedlivou distribucí pomoci, nebo mu to bylo jedno. Naopak tyto sektory měly úzkou spojitost s vedením Saddámova totalitního státu. „Práce", „informace" a „spravedlnost" byly doménou baasistické strany, její záštity, propagandy, cenzury, tajné policie, výslechových místností a masových hrobů. Co se týče sportu, ten byl oblíbenou oblastí Saddámova sadistického syna Udaje, již nechvalně známého mučením iráckých sportovců.

Potom přišel podzim roku 2002, kdy prezident Bush Saddáma varoval, aby se podvolil šestnácti předchozím rezolucím OSN o odzbrojení, a Spojené státy přesvědčily Radu bezpečnosti, aby vydala sedmnáctou. Ačkoliv teď už ve veřejné sféře nebyl nedostatek usvědčujících informací, program Ropa za potraviny běžel dál. Dne 18. září vydala Koalice pro mezinárodní spravedlnost svoji zprávu Zdroje příjmů pro firmu Saddám a synové, která byla podepřena důkladným výzkumem a dokumentovala přebujelou korupci a pašování, jež probíhaly pod pláštíkem sankcí OSN a programu Ropa za potraviny. Zároveň varovala před posunem Iráku od „neformálních, skrytých dohod" ke stále „drzejším a bezostyšnějším mezivládním dohodám" a tázala se, jak v Iráku „při ... nejrozsáhlejším světovém humanitárním programu v dějinách ještě může být nedostatek základních léků a potravin"? O čtyři měsíce později, když Saddám stále vzdoroval a chystal se na válku, Annan podepsal dopis Radě bezpečnosti, v němž mimo jiné schválil použití 20 milionů dolarů z prostředků programu Ropa za potraviny na zaplacení „Olympijského sportovního města" a 50 milionů dolarů na vybavení Saddámovy propagandistické zbraně - Ministerstva informací.³

Mezitím samozřejmě zuřila v Radě bezpečnosti debata o Iráku a Spojené státy a Británie byly v ostrém sporu s Francií a Ruskem. Annan se veřejně přiklonil na stranu posledně jmenovaných a žádal ještě více času a tolerance. Nezmínil svůj vlastní zájem coby šéfa masivního programu pomoci financovaného Saddámem. Nezmínil ani to, že Saddámovy obchodní dohody tvrdě upřednostňovaly francouzské a ruské společnosti, ačkoliv měl přístup k aktuálním údajům týkajícím se těchto dohod, který díky tajnůstkářství OSN veřejnost neměla.

Dne 17. března, kdy koalice vedená Spojenými státy již byla přichystána k invazi, Annan stáhl svůj mezinárodní personál z Iráku. O tři dny později, když koaliční síly vnikly do Iráku, vyjádřil politování nad tím, že válka přišla „navzdory nejlepšímu úsilí mezinárodního společenství a Spojených národů". Annan popisoval OSN jako garanta mezinárodní „legitimity" a ujistil irácký lid, že se OSN vrátí, jak jen to bude možné, aby učinila „cokoliv, co bude v jejích silách, aby mu přinesla pomoc a podporu".

Po pádu Saddámova režimu koalice vedená Spojenými státy rozhodla, že Irák již zažil dost „pomoci a podpory" ve stylu OSN, alespoň pokud jde o program Ropa za potraviny. Již včetně Ruska a Francie, jež byly náhle ochotny spolupracovat - možná proto, aby se vyhnuly přezkoumání vlastních programů Ropa pro Rusko a Ropa pro Francii - Rada bezpečnosti 22. května jednomyslně schválila ukončení programu. Již nebyly žádné příjmy z ropy, které by přitékaly, ovšem Sekretariát OSN ve správě zbývajících smluv pokračoval až do listopadu, kdy byly jakékoliv nedokončené obchody předány Koaliční prozatímní správě (CPA) v Bagdádu.

V tomto stádiu se objem prostředků programu Ropa za potraviny na iráckých účtech v BNP Paribas blížil částce 13 miliard dolarů, z níž většina byla vyhrazena pro úhradu již schválených smluv. Během léta a časného podzimu začal newyorský úřad zametat stopy, znovu jednat, „stanovovat priority" a v podstatě odstraňovat prvky úplatkářství ze zbývajících smluv před jejich předáním CPA. K tomuto úsilí OSN částečně ponoukla i Agentura ministerstva obrany pro správu smluv (DCMA), která prováděla audit nedávných aktivit firmy Halliburton v Iráku.

Z tisíců zbývajících smluv DCMA (spolu s Agenturou ministerstva obrany pro audit smluv) pečlivě vybrala skupinu 759 největších dohod, které měly společně hodnotu 6,9 miliardy dolarů. Kontroloři odhadovali, že mezi těmito smlouvami byla téměř polovina nadhodnocena zhruba o 21 procent, což v úhrnu činilo 656 milionů dolarů, které Saddámův režim přeplatil. Se vší pravděpodobností se jednalo o provizi, jejíž část měli s režimem nezákonně sdílet jeho dodavatelé. Zpráva DCMA nestranně dodala, že v průběhu kontrol „byly identifikovány některé položky s diskutabilní použitelností pro irácký lid (např. sportovní vozy Mercedes Benz)".

Než Úřad pro program Ropa za potraviny dokončil nové vyjednávání smluv, více než čtvrtinu z nich vyřadil. Některé z důvodů uvedených ve veřejných dokumentech OSN jsou překvapující. Například existoval syrský dodavatel „náhradních dílů pro rotační vybavení", jehož bylo „nemožné kontaktovat"; libanonský prodejce „svařovacích strojů", který nebyl „ochoten přijmout desetiprocentní srážku" - tj. cena mínus úplatek a provize; a jordánský prodejce školního nábytku, jehož smlouva musela být ukončena, protože „společnost neexistuje a odpovědná osoba se přestěhovala do Egypta".

Poté přišly formální procedury, na něž jsem již nepřímo poukázala. Dne 19. listopadu vydal Sevanův úřad tiskovou zprávu vychvalující program Ropa za potraviny jako „jeden z nejúčinnějších programů OSN". Dne 20. listopadu se Annan přidržel své vlastní chvály programu Ropa za potraviny, když vzdával hold zaměstnancům a „zvláště jeho výkonnému řediteli Benonu Sevanovi". Dne 21. listopadu, téměř sedm let poté, co byl tento podnik ustaven jako dočasné a omezené opatření k tomu, aby byly hladovému iráckému lidu dodány jídlo a léky, byl program uzavřen a CPA byl předán vskutku úžasný nepořádek.

Sevan ujistil Radu bezpečnosti, že společně s kontrolou více než 8 miliard dolarů uložených ve finančních prostředcích a smlouvách, které měly být ještě uskutečněny, CPA obdrží „kompletní databázi programu Ropa za potraviny". Ve skutečnosti nebylo toto předání úplné. Chybělo mnoho informací o smlouvách. Účty v BNP Paribas byly v tak úžasném nepořádku, že je CPA - než aby riskovala přerušení dodávek pomoci - raději ponechala pod správou pokladníka OSN, který se téměř rok po pádu Saddáma nedostal k tomu, aby zaslal jakýkoliv aktuální výpis z bankovního účtu, o dřívějších záznamech nemluvě.⁴

Zatím se ovšem Irácká vládní rada sama zabrala do záznamů Saddámova režimu z různých ministerstev a rovněž dřívější hodnostáři baasistické strany začali hovořit. Dne 5. prosince napsal britský poradce Rady, Claude Hankes-Drielsma, z Bagdádu Annanovi a naléhal na OSN, aby „zaujala vysoce morální stanovisko" a jmenovala nezávislou komisi k vyšetření nezákonného obohacování v rámci programu Ropa za potraviny.

Teprve nyní - a ani o chvíli dříve - se odhalení začala valit jedno za druhým. Dne 25. ledna tohoto roku irácké noviny Al-Mada otiskly seznam, údajně získaný z iráckého ministerstva pro ropu, zhruba 270 jednotlivců a společností v cca 50 zemích, kteří byli uváděni jako ti, kdo od Saddáma Husajna obdrželi poukaz na ropu. Seznam mnohým otevřel oči. Zahrnoval bývalého francouzského ministra vnitra Charlese Pasqua, britského poslance George Gallowaye, indonéskou prezidentku Megawati Sukarnoputriovou, ruského nacionalistu Vladimira Žirinovského, mnoho ruských ropných společností, ruský stát a ruskou pravoslavnou církev. Seznam rovněž obsahoval příjmení hlavy programu OSN Ropa za potraviny - Sevana.

Ti, kteří byli jmenováni v seznamu otištěném listem Al-Mada, tuto skutečnost ignorovali, popřeli či odmítli s tím, že ropu od Saddáma nakoupili legitimně. Pokud jde o Sevana, ten kategoricky odmítl teorii o tom, že by kdy obdržel ropu či peníze za ropu od iráckého režimu, zatímco Annan, v prohlášení sestaveném daleko obratněji, uvedl: „Pokud vím, nikdo v Sekretariátu nespáchal žádné provinění." Mluvčí Sekretariátu OSN opakoval dosud obvyklou tezi, že program Ropa za potraviny byl nejvíce auditovaným programem v OSN - „k smrti auditovaný" byla přesná fráze - a na konci února Úřad Ropa za potraviny zveřejnil sedmistránkové prohlášení jasně zaměřené na to, aby odvrátilo podezření z jakéhokoli úplatkářství souvisejícího s programem.

Podlé této zprávy Sekretariát nemá žádnou odpovědnost za potvrzení, že ceny smluv byly poctivé, či toho, že dodavatelé byli legitimní (to byla záležitost Saddáma a národních misí v OSN); žádnou odpovědnost za implementaci programu (ta byla rovněž v rukou Saddáma); žádnou odpovědnost za zjištění či zastavení korupce Saddáma, které se dopouštěl prostřednictvím smluv uzavíraných v rámci programu Ropa za potraviny (to bylo věcí Rady bezpečnosti); a žádnou povědomost o nepovolených vývozech ropy (ačkoliv úřad potvrdil znalost „mediálních zpráv o uváděných přestupcích"). Ve světle tohoto objasnění bylo vskutku těžké říci, za co vlastně program Ropa za potraviny odpovídal mimo kontroly neprůhledných bankovních účtů, dohledu nad řádným plněním smlouvy - ať už byly čestné či nikoliv, sledování toho, jak si Saddám dělá, co chce, a vybírání 2,2 procentního poplatku za jeho ropu.

A tak se dostáváme k rozuzlení - alespoň do jisté míry. Dne 29. února uveřejnily noviny New York Times dlouhý článek založený na „pokladnici vnitřních dokumentů irácké vlády a finančních záznamů", již odhalila Irácká vládní rada. Článek popisoval obchodníky s ropou táhnoucí kufry plné nezákonně získané hotovosti na ministerstva a uváděl stohy důkazů prokazujících, že Saddámův režim si prostřednictvím programu Ropa za potraviny nahromadil miliardy, zatímco obyčejným Iráčanům se dostalo pouze prošlých léků a přídělů pod míru.

OSN stále zůstávala neoblomná. Dne 3. března oznámil Hankes-Drielsma Annanovi, že irácké úřady požádaly auditorskou společnost KMPG International a právní firmu Fresh­fields Bruckhaus Deringer, aby připravily nezávislou zprávu. Ve svém dopise vysvětlil Hankes-Drielsma argumenty, které k tomuto kroku vedly:

„Podle faktů, které jsou mi v současné době známy, OSN pochybila ve své odpovědnosti vůči iráckému lidu a mezinárodnímu společenství jako celku. OSN by neměla být překvapena tím, že irácký lid v současné době zpochybňuje její důvěryhodnost a jakoukoliv její budoucí roli v Iráku. Nebude překvapením, pokud se program Ropa za potraviny ukáže být jedním z nejostudnějších podvodů na světě a příkladem nedostatečné kontroly, odpovědnosti a transparentnosti, jež poskytly Saddámu Husajnovi vhodnou příležitost, jak pod záštitou OSN pokračovat ve své vládě teroru a útlaku."

Dne 10. března přišlo potvrzení, že Annanův syn Kojo prováděl poradenství u Cotecny přímo v době, kdy společnost získala zakázku OSN na provádění inspekcí zboží přicházejícího do Iráku. Dne 11. března vyšel ve Wall Street Journal článek uvádějící další podrobnosti o spojení mezi Saddámovými štědrými ropnými dárečky a Sevanem. Následující týden se rozneslo, že Kongres bude provádět slyšení týkající se programu Ropa za potraviny. A 19. března Annan poté, co celou věc ignoroval, zdržoval a popíral, konečně připustil, že „je vysoce pravděpodobné, že existovalo poměrně mnoho provinění", a žádal nezávislé vyšetřování.

Vzhledem k tomu, jak různé audity, vyšetřování a slyšení zrychlily odkrývání angažovanosti OSN v Saddámově Iráku, můžeme se o jeho celosvětové korupční síti dozvědět ještě více. S jistou šikovností můžeme vypátrat některé z miliard, u nichž se má za to, že je Saddám „ulil stranou" pod dohledem OSN. Se štěstím se můžeme k těmto penězům dostat dříve než teroristé, se kterými se Saddám stýkal - pokud na ně již dávno nedosáhli. Již známá je například skutečnost, že dvě společnosti obchodující se Saddámem v rámci programu Ropa za potraviny byly napojeny na finančníka Ahmeda Idrise Nasreddina, který je nyní na seznamu OSN uvádějícím jednotlivce „spojené" s Al-Kajdou.

Ale držme se našeho předmětu. To, že Saddám Husajn byl monstrum a navíc monstrum zkorumpované, není novinkou. To, že pro obrovský osobní zisk zneužíval humanitární program určený k ulehčení utrpení jeho krajanů, je hrůzné, ovšem stěží překvapivé. Nicméně jakékoliv vyšetřování, které se omezuje pouze na uvádění podrobností nanejvýš zjevné korupce Saddáma Husajna, nepodchytí podstatu věci.

Tím, co tvoří samotné jádro celé této historie, je OSN a otázka, jak se stalo, že se instituce pověřená přinášením míru a poctivosti světu mohla sama nabídnout - ochotně, dokonce dychtivě - jako prostředek pro ohňostroj zneužívání a podvodů.

Program Ropa za potraviny byl především ohromným pokusem o centrální plánování, největším projektem svého druhu spuštěným za mnoho desetiletí a také podnikem, který zcela ignoroval poučení o takovýchto systémech, získané za bolestnou cenu v průběhu minulého století. Sekretariát OSN se při své dobře placené aroganci snažil spravovat prakticky celou ekonomiku Iráku. Pod jeho dohledem se staly veškeré legitimní obchodní výhody koncesovanou živností tyrana, který si činil nárok na každý barel ropy a na každý dolar (či euro) ze zisku. Je zjevné, že program Ropa za potraviny nemohl nepomoci upevnit Saddámovu moc. Nicméně OSN uzavřela svou humanitární dohodu právě s tímto velezlodějem z Bagdádu a pro Sekretariát si vyjednala tučný poplatek.

V celém OSN se nikdo ani nepodivil, a to ani poté, co začaly padat první dotazy. Minulý listopad generální tajemník OSN před Radou bezpečnosti prohlásil za nádherný úspěch, že OSN zlegitimizovala schéma, podle něhož bylo 60 procent irácké populace zcela závislých na potravinových lístcích totalitního státu. To byla událost, po které se měla chváleného mezinárodního společenství zmocnit hrůza. Místo toho vyšla z úst angolského velvyslance, který ten měsíc předsedal Radě bezpečnosti OSN, pouze falešná chvála za „výjimečně důležitou roli programu při poskytování humanitární pomoci iráckému lidu".

Ale toto všechno je pouze předehrou. Rozsah provinění OSN je daleko širší a zahrnuje institucionální, osobní a konečně politické faktory.

Je pravdou, že se programu Ropa za potraviny podařilo Iráčanům doručit určitou část toho, co sliboval. Z prodeje ve výši 65 miliard dolarů šlo 46 miliard dolarů na „humanitární" útraty (podle Annanových neověřitelných výpočtů). Z této oficiální částky bylo, než Saddám padl, dodáno jídlo a zdravotnické zásoby v hodnotě 15 miliard dolarů - to byl původní princip programu. Skutečné číslo bylo bezpochyby podstatně menší, započítáme-li provize a defektní zboží; ze zbytku pocházelo vybavení pro Saddámův ropný monopol, stavební materiál, TV studia, koberce a klimatizace pro ministerstva a všechno ostatní.

Ale za jakou cenu? Copak se od nás očekává, že dospějeme k závěru, že aby OSN mohla zajistit pomoc v této výši, musela schválit Saddámův z velké části podvodný obchod v ceně 100 miliard dolarů, musela se dívat jinam, zatímco Saddám shraboval peníze, kupoval si vliv, stavěl paláce a schovával stranou miliardy, z nichž alespoň některé mohou nyní financovat teror v Iráku či mimo něj?

Ne, fungovalo zde něco jiného než pasivní souhlas. V jakém okamžiku během let, kdy se program Ropa za potraviny realizoval, překročil Sekretariát OSN hranici od „dohlížení" na Saddáma ke spolupráci s ním? Jakým skutkem přesně došlo k tajné dohodě? I když necháme stranou tak zjevné otázky, jako zda jednotliví úředníci OSN brali úplatky, začala spoluvina v roce 1998, když si Saddám posílil svaly vykázáním zbrojních inspektorů a když program Ropa za potraviny místo toho, aby odešel s nimi, zvýšil výnosy ze Saddámových prodejů? Přišlo to v roce 1999, kdy OSN i přesto, že se krádeže Saddáma stávaly zjevnými, zrušila veškeré limity na prodej ropy? Nebo v letech 2000 a 2001, kdy Sevan odmítl stížnosti a zprávy týkající se do očí bijících provizí? Začalo to všechno v roce 2002, kdy Annan na základě programu Ropa za potraviny plus podepsal projekty na vybavení Saddáma luxusními vozy, stadiony a kancelářské vybavení pro jeho diktaturu? Anebo ten pravý moment přišel v roce 2003, kdy Annan společně se dvěma Saddámovými předními klienty, Ruskem a Francií, intervenoval pro zachování jeho režimu a ignoroval obrovský konflikt daný skutečností, že jeho vlastní instituce byla oficiálně na Saddámově výplatní listině? Je jisté, že když Annan a Sevan, po krk namočení v odhaleních tisku a rozhořčeně bránící vlastní tajné záznamy, stále nabízeli světu jen své výmluvy a popírání, rovnováha se definitivně vychýlila v jejich neprospěch.

Annanův záměrně vytvořený chaos je sám o sobě obžalobou nejen jeho osoby, ale i systému, v jehož čele stojí. Pokud někdo za skandál s programem Ropa za potraviny půjde ke dnu, je nejpravděpodobnějším kandidátem zřejmě Sevan. Ale byl to generální tajemník OSN, kdo ochotně promíjel Saddámovy stále větší plány a podmínky a kdo až do poslední chvíle intervenoval pro zachování Saddámova totalitního režimu, zatímco Sekretariát OSN se topil v jeho penězích.

Annan byl v OSN 32 let. Než se dostal do čela, prošel všemi jejími úrovněmi; zná ji dobře. Byl při tvorbě programu Ropa za potraviny, byl to on, kdo vybíral ředitele, podepisoval distribuční plány, navštěvoval Saddáma. Byl to on, kdo věděl o Iráku mnoho, a lze si dovodit, že četl noviny. Nezbývá nám, než považovat systém OSN, který zplodil takového generálního tajemníka, buď za tak nečestný, že by měl být zrušen, nebo za tak nekompetentní, že je skutečně nebezpečný - a měl by být zrušen.

Konečná zrada ovšem není osobní, ale politická. OSN ve jménu svých vlastních vznešených principů a v zájmu svých bohatých zisků aktivně pomáhala udržet a ochraňovat tyrana, jehož brutalita a represe byly hlavní příčinou iráckého strádání. Co to může znamenat? Odpověď je možná jednoduchá: že OSN kromě svého tajnůstkářství, početných kádrů byrokratů závislých na laskavosti muže na špici, téměř úplného nedostatku zodpovědnosti, vnějšího dohledu či nejelementárnějšího systému brzd a rovnováh trpí rovněž endemickou zálibou v protizápadních despotech a zamhouřila by oko i nad samotným ďáblem, aby je udržela u moci. V její historii a chování se jistě najde mnohé, co tento pohled podporuje.

Možná zde navíc existovala spoluvina již od začátku, zabudovaná přímo v samotném mechanismu, a pouze se posilovala rok po roce, jak OSN vybírala poplatky a spravovala prostředky, které program Ropa za potraviny přeměnily v nejodpornější program, který kdy probíhal pod vlajkou OSN, a v největší individuální položku všech rozpočtů všech devíti zaangažovaných agentur OSN a samotného Sekretariátu. Možná právě toto nechutné tajemství tvoří jádro skandálu s programem Ropa za potraviny.

A je to ta samá Společnost národů, kterou se nyní chystáme pověřit vnesením demokracie do Iráku?

1. V roce 2001 byl jeden z největších akcionářů BNP Nadhmi Auchi, původem Iráčan, mezi nejbohatšími britskými občany. V 80. letech 20. století Auchi vyjednával obchodní smlouvy pro Saddáma; minulý rok byl ve Francii odsouzen za nezákonnou lichvu, což byla část ohromného skandálu týkajícího se ropné společnosti Elf. OSN tvrdí, že smlouva o programu Ropa za potraviny byla přisouzena BNP výhradně na základě výběrového řízení.

2. Podle mluvčího kanceláře Generálního tajemníka OSN se Kojo Annan v Cotecně zaučoval od prosince 1995 do února 1998 a dva měsíce nato pracoval pro společnost znovu jako konzultant; jeho poradenství, které trvalo do prosince 1998, se tak shodovalo s dobou, během níž OSN dostávala a přezkoumávala nabídky na výkon inspekcí v programu Ropa za potraviny. Jak Kojo, tak Kofi Annan popřeli, že poradenství Koja bylo jakkoliv spojeno s OSN.

3. To je zvláště významné ve světle role, kterou hrála Saddámova propaganda přenášená televizí v průběhu války. Nakonec se Saddám možná musel spolehnout na vybavení dodané v rámci programu Ropa za potraviny již dříve z míst jako Francie a Jordánsko, neboť nemohl převzít zásilku obsahující vybavení pro TV studia, jež byla objednána z Ruska a 7. února 2003, pouhých 6 týdnů před válkou, schválena i financována Sekretariátem. Skutečnost, že k takové situaci došlo, ovšem nebyla zapříčiněna nesouhlasem Kofiho Annana.

4. Nejen okupační správě, ale i Iráčanům samotným se nepodařilo proniknout zdí přezíravosti OSN, ačkoliv to byly jejich peníze, o kterých si přáli vědět. Irácká centrální banka začala vyžadovat kopie příslušných výpisů z bankovních účtů BNP v červenci roku 2003. Teprve na konci března tohoto roku, kdy jsem zveřejnila tuto záležitost v článku v National Review Online, se v úřadu pokladníka OSN objevily některé neurčité známky pohybu. S podobnými obstrukcemi - žádné předložené účetnictví, žádný přístup k výpisům - se setkalo opakované úsilí Kurdů v severním Iráku o zjištění, co se stalo se zhruba 4 miliardami dolarů, které pro ně byly samostatně vyčleněny v rámci programu Ropa za potraviny.

Claudia Rosett přispívá do rubriky o zahraničních událostech v on-line vydání Wall Street Journal.