Pocta Petru Oslzlému

Omlouvám se za banalitu titulku, ale nic výstižnějšího mne nenapadlo. Editorka Olga Jeřábková dala dohromady Vzpomínky Jeho Magnificence rektora Petra Oslzlého. V minulé dekádě vyšly dvě skvělé reminiscence druhé poloviny 20. století, a sice Moje šílené století (I. a II. díl) Ivana Klímy a Rozpomínky Milana Uhdeho. Oslzlý (o generaci mladší) naprosto jedinečným způsobem doplňuje kalendárium těchto let. V prvé řadě vás zarazí neuvěřitelná suma díla a aktivit tohoto jedinečného dramaturga, kterou odevzdal v ostrakizujících podmínkách našeho, nebetyčně blbého, socialismu. Vzápětí si nelze nevšimnout etických maxim jeho životního kréda i konkrétního každodenního rozhodování. Musím přiznat své osobní zaujetí, protože z celé pospolitosti studiových divadel jsem měl léta nejblíže (i stran důvěry) ke Karlu Steigerwaldovi a Petru Oslzlému. To neznamená, že bych si neskonale nevážil i přátelských vztahů třeba k Arnoštu Goldflamovi či Peteru Scherhauferovi a mnohým dalším. Nechce se mi v této reflexi opisovat deset kapitol, do nichž je tato knížka členěna podle životních i pracovních fází Oslzlého příběhu. Chci naopak svévolně tento „kalendář“ doplňovat, případně některá fakta či události reinterpretovat. Neodpustím si s nadšením ani minimalizovaný opravník omylů. Samotný obsah Vzpomínek pouze doporučuji k zaujatému čtení. (…)