Petrkov – zastávka na znamení

Během necelého měsíce zemřeli v září a říjnu minulého roku bratři Daniel a Jiří Reynkové, Daniel koncem září, Jiří v půli října. Při jejich dlouholeté sourozenecké symbióze to snad ani nemohlo dopadnout jinak. Poprvé jsme se setkali už v květnu 1967, ale sblížili jsme se až o něco později. Daník a Jirka byli jen o dva, respektive o tři roky mladší než moji rodiče, přesto se z nich i pro mne, stejně jako pro řadu našich společných přátel, záhy stali „kluci Reynkovi“. Jejich blízkost a povzbuzení pro mne byly velkou oporou obzvlášť v období normalizace. Jim také vděčím za to, že jsem se s životem a dílem jejich rodičů, Suzanne Renaudové a Bohuslava Reynka, mohl seznámit cestou nepoměrně důvěrnější, než je běžné akademické bádání. Bratři se od sebe lišili, každý přijal od rodičů do své genové výbavy něco jiného, ale oba se po celý život spíš komplementárně doplňovali. Jirka zvládal nesnadné umění být ve světě a nebýt z tohoto světa. Pro Daníka bylo typické být více při zemi, aniž se kdy stal přízemním. Oběma byl společný vytříbený humor a jemně sarkastický smysl i pro méně humorné polohy našeho světa. Spojovala je hudba. Oba byli hluboce vzděláni klasickou i moderní vážnou hudbou – bez nadsázky mohu říci, že se v ní přímo ukotvili. I zde mohu jen děkovat. Za společné poslechy i za jejich výstižné komentování. Odešla s nimi část mého života. (…)