Petr Fiala a parlamentní volby 2021

Asi každý čtenář Kontextů si přeje, aby se v naší zemi po říjnových volbách začala dělat normální a slušná politika. Aby nebyla úzce propojena s byznysem a její čelní představitelé nebyli zatíženi permanentními skandály. Aby se politická rozhodnutí dělala na základě idejí a programů, nikoli populisticky podle chvilkových výkyvů nálad voličů v průzkumech, či ještě hůře podle ekonomických zájmů těch, kdo jsou právě u moci. Aby naše země nezadlužovala svoji budoucnost, začala využívat svůj potenciál a nepropadala se stále více do víru neúprosné byrokratické mašinerie, státního dirigismu a permanentní úřední šikany. V tomto ohledu budou blížící se parlamentní volby skutečně především konkurzem o tom, kdo v naší zemi povede úklid po Babišově populistickém chaosu a bezprecedentním podmanění politiky soukromými ekonomickými zájmy.

Tento text nemůže být než osobní. S Petrem Fialou mě pojí dlouholeté přátelství a víc než tři desítky let úzké spolupráce, mimo jiné i na tomto časopise. Když se v lednu roku 2014 stal předsedou Občanské demokratické strany, napsal jsem do Kontextů editorial, v němž jsem se snažil vysvětlit, proč má pro politiku ty nejlepší předpoklady a může v ní uspět. Dnes, kdy se po sedmi letech uchází o premiérské křeslo, si mohu za každým slovem stát a jednoduše na něj navázat. Nebývá u nás zvykem politiky za něco chválit, právě naopak, opoziční nevyjímaje. Někdy je však třeba tento kritický stereotyp prolomit a podívat se na politiku jinýma očima, tedy hodně realisticky – jako na úmornou a všemožně okleštěnou arénu, kde nemůžete nikdy úplně zvítězit, pouze uhrát to, co je v dané chvíli možné. A ocenit vytrvalost těch, kdo se jí rozhodli poctivě věnovat a snaží se ji v očích veřejnosti rehabilitovat. Jako minule nabídnu pět důvodů, proč si myslím, že Petr Fiala nakonec uspěje.

Za prvé je to čitelnost. Pravidelní čtenáři Kontextů nejspíš vědí, jaké hodnoty a jaký styl politiky v CDK a v našem časopise prosazujeme – za tři desítky let jsme na těchto stranách publikovali stovky komentářů a odborných článků, vyslovili jsme se snad ke všem závažnějším otázkám. Mnohé z nich napsal Petr Fiala – sám nebo společně s někým z nás. Je autorem řady odborných politologických, ale i esejistických knih, v nichž formuloval svou politickou vizi: vrátit do české politiky slušnost a dát jí znovu smysl. V tomto směru je nesporně nejčitelnějším politikem na české politické scéně, každý dostatečně gramotný člověk se může seznámit s tím, jak uvažuje a co bude prosazovat. Nemusí své názory radikálně měnit nebo je před voliči mírnit jako předseda Pirátů Ivan Bartoš. Nemusel si ani svou politickou vizi nechat napsat najatými marketéry ve formě snu, jako to udělal Andrej Babiš. Jeho politický program je dlouhodobě a srozumitelně „na stole“. Prosazuje přesně to, co už hlásal jako politolog či autor a editor tohoto časopisu.

Za druhé: skvělá minulost a schopnost stát si za svým. Petr opakovaně v životě prokázal, že se nebojí vést těžké až zdánlivě beznadějné boje, převzít za věci odpovědnost a podstoupit pro ně i značnou míru osobního rizika a nepohodlí. Pro politického lídra je to nezbytná vlastnost. Politiku nelze dělat s tím, že neustále ohýbáte páteř, jak to předvádí Jan Hamáček. Nebo že neustále různě ohýbáte fakta, jak to dělá Andrej Babiš. Rovná páteř je něčím, co se u člověka formuje už během mladých let, později se to jen obtížně napravuje.

„Řekni mi, čím jsi byl a jak ses choval před listopadem 1989, a já ti řeknu, jaký jsi.“ Tento bonmot jistě nevysvětluje vše, ale máloco o člověku, jeho charakteru a motivacích napoví víc, než jak se choval ve složitých a nesvobodných časech. S komunistickým režimem na rozdíl od jiných nekolaboroval, neprofitoval z něho, dokonce s ním ani nepřistoupil na kompromis. I přes své mládí vůči němu kriticky vystupoval a snažil se rozšiřovat prostor okleštěné svobody tam, kde mu chyběl nejvíc, tedy v oblasti vzdělání a kultury. Už jsem to napsal minule, ale mělo by to zaznít znovu. Poprvé jsem ho potkal v roce 1988 na schůzce redakcí samizdatových časopisů. Byl na ní za neoficiální vysokoškolský časopis Revue 88, já za samizdatovou revue Střední Evropa – brněnská verse. Oba jsme tehdy byli zapojeni do „podzemních“ intelektuálních a vydavatelských aktivit, což obnášelo určité riziko, v krajním případě i nějaký ten rok vězení. Ovšem s tím rozdílem, že já byl topičem a údržbářem, zatímco on dokončoval vysokou školu a za jeho aktivity mu hrozilo vyloučení. A co víc: redaktoři Revue 88 na rozdíl od nás uváděli v časopise svá jména a veřejně ho předkládali znejistělých univerzitním profesorům k debatě a oficiální registraci. Již tehdy jsem věděl, že se účastní i neoficiálních křesťanských aktivit, především v okruhu tajně vysvěceného biskupa Stanislava Krátkého. Vzhledem k tomu, že měl před sebou celý rok komunistické vojny (zatímco já modrou knížku), jsem jeho odvahu obdivoval. Osobní riziko, které tehdy podstupoval, bylo vysoké, jednu chvíli mu tuším vyhrožovali i prokurátorem. A naděje na změnu, alespoň jak se nám tehdy zdálo, téměř žádná nebo mizivá.

Později jsme se vídali na setkáních brněnské podzemní univerzity, tajných bytových seminářích, na nichž pravidelně přednášeli profesoři převážně z Velké Británie především politickou filozofii. Unikátní projekt probíhal v Brně pod záštitou Rogera Scrutona a Vzdělávací nadace Jana Husa mezi lety 1984 a 1989 a Petr ho navštěvoval od samého počátku. Tato forma vzdělávání, jak sám říká, mu dala mnohem víc než studium na vysoké škole ovládané komunistickými kádry. Pravidelný kontakt s představiteli svobodného univerzitního světa mu otevíral nejen nové myšlenkové obzory, ale nejspíš ho utvrdil i v přesvědčení, že je třeba aktivně usilovat o změnu k lepšímu i tam, kde je to zdánlivě beznadějné. Konec konců, jak jinak než jako pošetilé donkichotství mohlo být tehdy vnímáno to, že se renomovaní profesoři ze západních univerzit trmáceli do komunistického Československa tajně přednášet v bytě pouhým dvěma desítkám studentů?

Po listopadu ’89 spoluzakládal Petr Fiala s Vladimírem Čermákem novou katedru politologie na brněnské Masarykově univerzitě. Její vedení převzal v roce 1993 a nebylo to pro něj vůbec jednoduché období. Byl relativně mladý, neměl ještě akademické tituly a nové katedře, jež nahradila zrušený Ústav marxismu-leninismu, na Filozofické fakultě mnozí nepřáli. Přestože se politické poměry v zemi změnily, univerzitní prostředí vykazovalo značnou personální kontinuitu a myšlenkovou setrvačnost. Přesto zvládl vybudovat respektovanou politologickou katedru, kterou vedl deset let. Jeho akademická kariéra pak strmě stoupala. V roce 2004 byl zvolen děkanem Fakulty sociálních studií a krátce nato, ve svých čtyřiceti, rektorem Masarykovy univerzity. Ve funkci působil dvě volební období, přičemž brněnská univerzita v té době zaznamenala výrazný vzestup. Stala se významnou středoevropskou vzdělávací a výzkumnou institucí a také nejžádanější českou vysokou školou, pokud jde o zájem uchazečů. 

Za třetí: zkušenosti a kompetence. Není pravda, jak tvrdí například Václav Klaus, že Petr Fiala je dobrý politolog, ale že politiku dělat neumí. Že do politiky spadl bez zkušeností odkudsi z výše politologické katedry a učeben. Jak sám říká, do politiky nevstoupil jako vysokoškolský profesor a politolog, ale především jako dlouhodobý manažer veřejných institucí. Již jako rektor se často pohyboval v reálné politice, vyjednával s ministry a poslanci, později jako předseda České konference rektorů zastupoval veřejné, státní a soukromé vysoké školy při jednáních s vládními i nevládními orgány. Byl respektovaným ministrem školství v Nečasově vládě a již čtvrtý rok působí ve funkci místopředsedy poslanecké sněmovny. Opravdu netuším, jaké další kompetence a zkušenosti by měl budoucí premiér prokázat, zvláště podívám-li se na jeho pirátského konkurenta.

Dnes se politici předhánějí v prohlášeních, kdo víc bojuje a bude bojovat s korupcí – a u řečí to většinou končí. Možná lepší než provádět tato verbální cvičení by bylo sám dávat dobrý příklad, že umím svěřený majetek spravovat odpovědně a jednat poctivě. V době Petrova působení ve funkci rektora Masarykova univerzita vybudovala nový rozsáhlý kampus pro biomedicínské obory, který je jednou z největších staveb a jednorázových investic v oblasti vysokého školství ve střední a východní Evropě, a koordinovala rovněž projekt Středoevropského technologického institutu (CEITEC) z prostředků evropských strukturálních fondů. Všimněme si, že se v souvislosti s těmito miliardovými projekty neobjevil žádný zásadní problém – korupční kauza či obvinění z neodpovědného zacházení se svěřenými prostředky. Stavby prošly přísnými audity, a kdyby zde byl jen stín nějakého pochybení, novináři a političtí oponenti by to dávno využili. Petr Fiala obstál ve všech vysokých funkcích, od univerzitních po ministerskou, aniž by na něj padl stín podezření, že někdy jednal nepoctivě. V dnešní době, kdy jsou finanční skandály politických představitelů na denním pořádku, to může být tím nejlepším doporučením.

Za čtvrté: vzdělanost a kultivovanost. Petrovi bývá vyčítáno, že důsledně odděluje veřejnou sféru svého působení od osobního života a že nikoho nepouští do svého soukromí – i když já bych v tom viděl spíš přednost. Nezásobuje novináře vděčnými historkami či kousavými bonmoty, neprojevuje silné emoce, vždy se snaží argumentovat věcně a uměřeně. Mohl tak vzniknout mylný dojem, že je suchý a nezábavný člověk, ale opak je pravdou, o čemž se přesvědčí každý, kdo se s ním setká při neformální příležitosti. Pouze odmítá z politiky dělat zábavní show, odvádět pozornost od skutečných problémů jinam. Jak ostatně sám napsal: politika není divadlo. Nebo jinak: politika by neměla být divadlo.

Patří k tomu nejpokleslejšímu tónu české žurnalistiky kritizovat někoho v politice za to, že je kultivovaný a vzdělaný profesor. To, že o premiérské křeslo usiluje intelektuál s velkým kulturním a filozofickým rozhledem, by nás mělo naopak uklidňovat. Člověk, který rozumí kultuře, celý život vášnivě čte a rozšiřuje si obzory – a ve svých textech přemýšlí o společnosti a světě. Spisovatel Pavel Švanda kdesi pěkně napsal, že politika je především pokračováním kultury jinými prostředky. A nejde pouze o způsob komunikace a projevu. Dobrý politik by měl být schopen podívat se na člověka a společnost i z jiné perspektivy než z té politické a ekonomické, měl by být schopen uvažovat v širších souvislostech. Chce to někdo zpochybňovat? Nebo se tomu dokonce vysmívat? Jaké máme vlastně představy o naší budoucnosti? Chceme být úspěšným a vzdělaným národem profesora Masaryka, jak se kdysi o Češích říkalo, nebo nám opravdu postačí jen kšiltovka, „motýle“ a pravidelná týdenní nadílka blábolů v on-line agitce Čau lidi? Intelektuální rozhled a pevná hodnotová východiska jsou pro politiku a vlastně pro každou veřejnou debatu klíčová, neboť důsledkem nevzdělanosti a špatné životní filozofie jsou často pomýlené postoje ve veřejném životě – a jejich důsledkem je pak špatná politika, často i společenská krize. Ale o tom jsme zde psali mnohokrát.

Uklidňovat by nás mělo i to, že Petr Fiala je politikem konzervativním, nepodléhajícím dobovým názorovým módám a ideologickým tlakům. K zásadnějším společenským změnám a politickým experimentům přistupuje s obezřetností, ať již jde o radikální zelenou politiku, hlubší evropskou unifikaci, migraci a integraci, gender a politickou korektnost či sílící snahu sešněrovat naše životy všeprostupující ideologií transparentnosti. Zatímco mnozí politici se za těmito ideologickými přeludy bezhlavě ženou jak závodní chrti za umělým zajícem, snaží se promýšlet důsledky těchto kroků, varovat před ukvapeností a nabízet opatrnější řešení. V dnešní době rychlých společenských změn, spojených zejména s rozmachem informačních technologií, je to mimořádně důležité. Ne vždy například musí stát shromažďovat data o všem, co nové technologie umožňují, spatřovat v neustálé kontrole a represi lidí klíč k řešení všech společenských problémů. Důraz bychom měli klást především na odpovědnost a svobodu člověka, na jeho právo na soukromí, na to, aby náš svět nebyl příliš zbyrokratizovaný a odcizený. Především zde se bude stále zřetelněji rozevírat štěpící linie mezi jím vedenou středopravou koalicí a levicově progresivistickou stranou Pirátů Ivana Bartoše, chrlící množství často bizarních nápadů. Právě proto je mimořádně důležité, kdo bude nové vládě udávat směr jako premiér.

Za páté: schopnost nalézat rozumné kompromisy. Petrova síla spočívá v umění racionální a klidné argumentace a umírňování zbytečných, nikam nevedoucích konfliktů. Přesvědčil jsem se o tom osobně v mnoha různých situacích, které jsme spolu řešili, a tuto vlastnost nepochybně potvrdí i jeho přátelé a spolupracovníci z univerzity i z politiky. Myslím, že přesně takový přístup dnes rozpolcená česká politika potřebuje – člověka schopného spojovat, najít přijatelný kompromis, dosáhnout toho, co je maximálně možné, nikoli se zbytečně vymezovat a zakopávat ve vlastních ideologických pozicích. Stavět na tom, co spojuje, nikoli rozděluje, rozlišovat vážné a aktuální problémy od méně vážných a naléhavých. A řešit je postupně, jeden za druhým, trpělivě argumentovat, vysvětlovat, přesvědčovat. Dobrým příkladem může být vybudování fungující volební trojkoalice Spolu, což je vzhledem k bývalým animozitám mezi jednotlivými stranami tak trochu zázrak. Po záchraně ODS před pravděpodobným pádem do bezvýznamnosti je to druhý důležitý krok v Petrově politické kariéře. Další těžké bitvy o lepší politiku ho teprve čekají. Je na každém z nás, abychom ho v jeho úsilí podle svých možností co nejvíce podpořili.