Patnáct let od podepsání Maastrichtské smlouvy

Centrum pro studium demokracie a kultury uspořádalo v únoru ve spolupráci s Centrem pro ekonomiku a politiku seminář Patnáct let od podepsání Maastrichtské smlouvy. Na semináři, který moderoval Václav Klaus, vystoupil poslanec Evropského parlamentu Hynek Fajmon, rektor Masarykovy univerzity Petr Fiala, Ivo Šlosarčík z Institutu pro evropskou politiku Europeum a Petr Mach z Centra pro ekonomiku a politiku. Na následujících stranách přinášíme ve zkrácené podobě to nejzajímavější, co na semináři zaznělo. Plné texty příspěvků budou vydány v jednom z chystaných sborníků Centra pro ekonomiku a politiku.

Václav Klaus

prezident České republiky

Podpisem tzv. Maastrichtské smlouvy se Evropské společenství přeměnilo v Evropskou unii. Zdánlivě se nestalo nic jiného než výměna jednoho písmenka, změnilo se ES na EU. Maastricht ovšem znamenal kvalitativní přechod od společenství suverénních evropských států k unii, která je státům nadřazena a která se proto snaží získávat svůj mandát a svoji autoritu od regionů či přímo od jednotlivých obyvatel Evropy.

Hynek Fajmon

poslanec Evropského parlamentu

Obě mezivládní konference byly zahájeny v Římě 15. prosince 1990. Jedna se věnovala otázkám společné měny a druhá politické unii. Obě konference probíhaly paralelně. Cílem bylo dosáhnout dohody do konce roku 1992. Předsedajícím bylo nejprve Lucembursko a potom Nizozemsko. Oficiální podepsání tzv. Maastrichtské smlouvy se uskutečnilo 7. února 1992. 7. dubna 1992 smlouvu podpořil Evropský parlament. Poté následoval velmi složitý ratifikační proces.

Pro uzavření Maastrichtské smlouvy vidím tři důvody. Na jejím pozadí lze identifikovat snahu o uchování státu blahobytu západoevropského typu na další období, snahu o spoutání sjednoceného Německa a snahu Jacquesa Delorse a eurofederalistů vybudovat evropský superstát.

Západoevropské státy zjistily již během 60.-80. let minulého století, že společný postup v rámci Evropských společenství vytváří v mezinárodní politice i v obchodu významné zisky spočívající v možnosti dojednat výhodnější podmínky pro své subjekty, než by tomu bylo v případě postupu individuálního. Tento fenomén začal postupně fungovat jako známý efekt sněhové koule a pro evropské státy začalo být stále obtížnější zůstávat mimo ES, protože přístup na tento trh byl omezený. Silně to pociťovaly zvláště státy EFTA, které v důsledku tohoto tlaku nakonec z nutnosti téměř všechny přešly do ES. Podstatné bylo to, že vytváření jednotného trhu umožňovalo udržovat poměrně vysokou životní úroveň v rámci tzv. států blahobytu. Na tento model si během 60.-80. let západoevropští občané zvykli a začali jej považovat za ideál, který je nutné udržet co nejdéle.

Zároveň se v něm ale začaly objevovat vážné trhliny způsobené rostoucí globální konkurencí především z Asie. Řešení tohoto problému bylo pro evropské elity jednoduché: využít institucionální strukturu ES, bránit svůj trh a vymáhat v rámci GATT pro své subjekty výhodnější podmínky. V této situaci došlo k pádu komunismu. Nové demokracie a neutrální státy se staly vítanými odbytišti pro západoevropské firmy. Životnost státu blahobytu se tak podařilo prodloužit.

Hlavním prostředkem bylo vytvoření velkého společného trhu. Klíčové pro západoevropské politiky bylo to, že na tomto trhu se hrálo podle pravidel a regulací, které určovali oni v zájmu svých voličů. Výnosy z této transakce byly výrazně pozitivní zvláště pro Francii a Německo. Francii toto aranžmá umožnilo oddálit zemědělskou reformu a udržet tak svůj venkov na velmi vysoké životní úrovni. Německu toto uspořádání naopak otevřelo rozsáhlé prostory pro hospodářskou expanzi v asociovaných státech včetně České republiky a také sanaci prostoru bývalé NDR.

Úplně prvním rozšířením ES po roce 1989 byl vstup NDR do ES prostřednictvím sjednoceného Německa. Sjednocení Německa nebylo v západní Evropě přijato s velkým nadšením. Ani Francie, ani Británie z tohoto kroku žádnou radost neměly. Sjednocení ale mělo podporu USA a Sovětský svaz tomu již nebránil. Sami Němci to také chtěli, a tak se sjednocení stalo realitou. V evropské politice se však vytvořila nová rovnováha sil. Jako klíčový problém se v západní Evropě jevila otázka měnová. Západoevropská marka byla velmi silnou měnou a od poloviny 80. let fungovala ve světovém měřítku jako druhá rezervní měna po dolaru.

V rámci západní Evropy bylo její postavení neotřesitelné a měnovou politiku německé ústřední banky tzv. stínovaly všechny ostatní západoevropské centrální banky. O úrokových mírách v západní Evropě (a tedy i o podstatné části hospodářské politiky) rozhodovala německá centrální banka. Tato situace byla trnem v oku především Francii a Británii a sjednocení Německa dávalo předpoklad, že se tato nerovnováha ve prospěch Německa ještě více prohloubí. Francie na to proto reagovala prosazováním politiky společné evropské měny.

Podstatou francouzské strategie bylo přesvědčení, že než mít dominantní marku, kterou nemůžou francouzští politici nijak ovlivnit, je lepší mít společnou měnu s Německem a dalšími státy, kde budou mít Francouzi nejméně jedno místo v bankovní radě nebo třeba i guvernéra. To se ostatně nakonec v osobě Jeana Clauda Tricheta podařilo. Naopak Británie přijala jinou strategii. Rozhodla se čelit měnové převaze marky a posléze eura tím, že se více integrovala do světového finančního a měnového systému, začala se specializovat na roli evropského finančního centra a zachovala svou vlastní měnu.

V rámci Maastrichtu se prosadilo řešení francouzsko-německé. Britové si vymohli výjimku a do eura nemusí. Nakonec je následovali také Dánové a Švédové. Noví členové, již přišli po Maastrichtu, již museli euro akceptovat jako politický cíl. Prvotním motivem nicméně bylo zapojit Německo do integrační hry ve snaze předejít jeho potenciálním snahám postupovat samostatně proti ostatním.

Nelze přitom zapomínat na osobu Jacquese Delorse. Předseda Komise měl v úmyslu prosadit prohloubení integrace téměř za každou cenu. Využil historické příležitosti, kdy se zhroutil komunismus a odešla jeho hlavní oponentka Margaret Thatcherová, a ve dvouletém období relativního chaosu (1990-1992) prosadil model, který v hrubých rysech funguje dodnes. Prosadil koncepci tzv. maastrichtského chrámu se třemi pilíři. Toto uspořádání, doplněné o koncept asociačních smluv s uchazeči o členství, vytvořilo rámec pro Evropu až do roku 2004.

Maastrichtská smlouva přinesla úplně novou kvalitu integračního procesu, což bylo demonstrováno již v tom, že změnila dosavadní Evropská společenství v Evropskou unii. To samo o sobě signalizovalo změnu, protože "společenství" označuje celek tvořený samostatnými součástmi, zatímco "unie" evokuje, že jednotlivé součásti již nejsou podstatné. V "unii" je podstatná její "jednota". O to koneckonců autorům Maastrichtské smlouvy šlo.

Novinkou byla hospodářská a měnová unie, která měla jednoznačně směřovat k poměrně rychlému dosažení jednotné měny. ES se pokoušela integrovat měnové režimy členských států již před Maastrichtem, ale národní měny byly stále zachovávány. Dnes ovšem euro funguje již ve třinácti státech EU a pro Českou republiku je podstatné, že v přístupové smlouvě podepsané před vstupem do EU přijala závazek společnou měnu akceptovat. Tím, že v ní není specifikováno datum, kdy se tak má stát, jsou pro nás maastrichtské události ještě dnes aktuální.

Jsem toho názoru, že o konkrétním aranžmá přijetí eura v České republice by mělo rozhodnout závazné referendum. A pokud se bude konat, já budu hlasovat proti. Jsem přesvědčen o tom, že evropská měnová integrace je příliš rychlá a evropské ekonomice jako celku neprospívá. Jsem rovněž přesvědčen o tom, že přijetí eura je pro samotnou Českou republiku velmi nevýhodné. Příklad Británie, Švédska a Dánska ukazuje, že tyto státy mají vyšší růst HDP, nižší inflaci i nižší míru nezaměstnanosti než eurozóna.

Myslím si, že to bude i případ České republiky, když v referendu přijetí eura odmítne. Navíc z vlastní zkušenosti vím, že čeští občané euro jako svou měnu nechtějí a není důvod jim ji vnucovat. Já to rozhodně činit nebudu. Koneckonců jde o peníze. Je mnoho důvodů podržet si korunu. Držme se jí.

Václav Klaus

prezident České republiky

Myslím, že bychom v souvislosti s Maastrichtem měli připomenout, že primárně představoval nejen institucionální zvrat, ale také pokus o uchování evropského státu blahobytu. Zdůraznit bychom měli především začlenění tzv. Sociální charty.

Ivo Šlosarčík

Institut pro evropskou politiku Europeum

O Maastrichtské smlouvě se většinou mluví jako o předělu a zvratu evropské integrace, o okamžiku, po kterém evropská integrace už není taková, jaká byla předtím. Myslím si, že tomu tak být nemusí, že je možné chápat Maastrichtskou smlouvu jako v podstatě konzervativní projekt, který dál rozvíjí motivy a myšlenky evropské integrace, které jsou naprosto zřetelné v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Maastrichtská smlouva je konzervativní z institucionálního hlediska, jelikož neposouvá instituce EU nějak zásadně jiným způsobem, než byly před ní. V roce 1990, předtím než začala mezivládní konference, která rozběhla Maastrichtskou smlouvu, byl "na stole" holandský projekt, který byl daleko radikálnější a federálnější a jenž byl nakonec členskými státy odmítnut.

Maastricht byl okamžikem, kdy se evropská veřejnost začíná k evropskému projektu vyjadřovat, a byl okamžikem, kdy se politici museli začít učit přesvědčovat a komunikovat s běžným voličem. Jako právník považuji za nejvýznamnější prvek veřejné debaty o evropském maastrichtském projektu rozhodnutí německého federálního Ústavního soudu. Námitky vznesené k Ústavnímu soudu se příliš nelišily od námitek k Maastrichtské smlouvě, které dodnes můžeme slyšet. Ozývalo se, že EU nebude demokratickou entitou, že Maastrichtská smlouva přetíná vztah demokratické odpovědnosti mezi demokratickými orgány a německými občany, kteří jsou v Německu nositeli suverenity podle německého Základního zákona. Námitkou také bylo to, že se tím rozpadá německý systém a vzniká způsob, jak bude moci centrální vláda obcházet pravomoci spolkových zemí. Zaznívalo i to, že Německá spolková republika přestává být suverénním státem a že se stává pouhou provincií evropského superstátu. Ústavní soud SRN nemůže být považován za eurofilní, eurofederalistickou instituci. Již v sedmdesátých a osmdesátých letech rozpoutal několik velmi zajímavých konfliktů s evropskými institucemi, kdy např. nařídil německým orgánům nerespektovat některé části evropského práva. Avšak tentokrát německý Ústavní soud po dlouhém řízení a rozsudku vznesené námitky odmítl. Konstatoval, že se EU po přijetí Maastrichtské smlouvy nestane nějakým superstátem, ale že členské státy zůstávají tzv. "pány smluv", že mají konečné slovo, jak bude evropský integrační projekt vypadat. Maastrichtská smlouva se často interpretuje jako bod, po kterém byla integrace akcelerována, avšak nalezneme v ní i momenty, které mohou naopak posloužit jako ochrana členských států. Byla to totiž až Maastrichtská smlouva, která do evropského práva začlenila princip subsidiarity. V prvním pilíři tak může EU i v těch oblastech, ve kterých na ni byly členskými státy přeneseny pravomoci, konat jen do té míry, kdy je to na komunitární úrovni výhodnější. Tradiční námitka vůči principu subsidiarity je, že se dá těžko definovat a kvantifikovat, avšak tento princip funguje jako korigující mechanismus, který nutí znovu promýšlet a přehodnocovat některé regulační aktivity ES/EU. Druhou věcí, která je spojena s Maastrichtskou smlouvou, je to, že jedním z hlavních hybatelů evropské integrace je a byl ESD, který mnoha rozsudky interpretoval evropské právo. Nicméně hlavní vlna rozhodování ESD s přijetím Maastrichtské smlouvy klesá; je umírněnější a konzervativnější.

Maastrichtská smlouva byla důležitým bodem evropské integrace, ale nebylo to nic tak radikálního - ani zlom, ani zvrat. Bylo to spíše opakování scénáře prohlubování integrace. Význam Maastrichtské smlouvy je primárně založen na změně vnímání EU samotnými občany.

Václav Klaus

prezident České republiky

Byl Maastricht přelom a zvrat? Již dva, tři roky se přeme o evropské ústavě a eurofilové a eurofederalisté nám říkají: "To jste se měli přít u Maastrichtu. Teď už je vše jen maličkost, protože se vše stalo v Maastrichtu." Toto je standardní věta každého evropského diskutéra a teď tu slyším, že ani Maastricht nebyl přelomem. Delors byl Maastrichtem zklamán, jelikož chtěl jít dál, ale my někteří jsme byli zklamaní daleko víc než Delors.

Co se týká německého Ústavního soudu, politolog musí říci, že v Kohlově éře byl pod neuvěřitelným politickým a mediálním tlakem. Byla to odvaha, aby udělal to málo, co udělal. Dnes ovšem vidíme nové váhání německého Ústavního soudu, což je také třeba říci, a i vystoupení exprezidenta Herzoga, tehdejšího člena Ústavního soudu, leccos naznačuje.

Nesouhlasím s tvrzením pana docenta (Ivo Šlosarčík - pozn. red.), že princip subsidiarity je mechanismus. Trvám na tom, že princip subsidiarity, ať je cokoliv, není mechanismus, tj. něco, co by bylo aplikovatelné, uplatnitelné a realizovatelné.

Petr Fiala

rektor Masarykovy univerzity

Všechny zřizovací a navazující smlouvy, k nimž patří i Maastrichtská smlouva a které tvoří primární právo Společenství, plní - podle převládajícího právního i politologického výkladu - v mnoha směrech funkce ústavy, což mj. znamená, že mají ve vztahu k politické realitě konstitutivní charakter. Změny, které úpravy těchto základních smluv přinášejí, nejsou proto obyčejnými úpravami mezinárodních dohod, jak se někdy veřejnost mylně domnívá, ale mají přímý vliv na podobu politického řádu, který je v Evropě tímto způsobem definován.

Pokud jde o tuto konstitutivní funkci, pak Maastrichtská smlouva působila ve dvojím směru - jednak významně redefinovala podobu Evropských společenství a jednak vytvořila konstrukci Evropské unie, což obojí mělo zlomový význam pro další vývoj integrace i pro její současný stav.

Nelze nepřipomenout, že výsledná podoba smlouvy nebyla produktem dlouho připravovaného kalkulu, ale do určité míry náhodným výsledkem vývoje mezivládní konference (resp. dvou konferencí) probíhající od prosince 1990 do prosince 1991. Snaha oslabit odpor Velké Británie k vytvoření politické unie a sladit rozdílné představy různých zemí o hloubce integrace vedla nakonec Lucembursko jako předsedající zemi k předložení modelu, který dnes známe pod názvem Maastrichtský chrám (tedy systému založeného na třech pilířích). Existovala ovšem i alternativní koncepce tzv. stromu, kterou předložilo Nizozemsko a jež předpokládala rovnoměrnější rozložení aktivit Společenství do jednotlivých "divizí"; její přijetí však nebylo v důsledku rozdílů v cílové představě o smlouvě možné.

Když však pozorujeme Maastrichtskou smlouvu a následný vývoj s určitým odstupem, překvapivě se ukazuje, že kompromis byl spíše jen zdánlivý. Z hlediska rozdělení nadnárodních a mezivládních sfér je smlouva nevyvážená a vykazuje zřetelnou tendenci k nadnárodní metodě integrace. Smlouva už obsahuje předpoklad dalšího oslabování mezivládních prvků směrem ke komunitarizaci celého systému a vytváří pro to podmínky.

Jednou z podstatných charakteristik celého systému je skutečnost, že Evropská unie nikdy nenahradila Evropské společenství, a dokonce (přísně vzato) se nedá říci, že by byla nad ním. Evropská unie v sobě dosud na jedné straně zahrnuje Evropské společenství, ale na straně druhé s ním současně existuje paralelně, přičemž obě struktury mají stejnou členskou základnu a trochu jiné oblasti působení a rozhodovací procesy. Dodnes není rozdíl mezi Evropským společenstvím a Evropskou unií dobře zřejmý, což se projevuje mimo jiné i v nedořešené otázce právní subjektivity Evropské unie, v nejednotnosti v pojetí evropského práva, ale i v řadě dalších věcí. Dokonce ani evropské instituce nedodržují důsledně rozdíly mezi ES a EU a tyto pojmy v různých dokumentech zaměňují.

Maastrichtský systém vzniklý na základě smlouvy je konstrukt, který nemá v moderních politických systémech obdoby. Jedná se o systém, jenž je nejen neprůhledný v důsledku svých existujících reálných struktur a postupů, ale který je nesrozumitelný už v rovině definice systému. Máme zde vytvořen politický systém, který je definován tak, že jako celek i v každé své části potřebuje odborný výklad, jenž ale nemůže být jednotný, protože ani specialisté na evropskou integraci se nedokáží na interpretaci tohoto systému shodnout. To má závažné politické důsledky.

Jednání uvnitř tohoto systému brání politickým aktérům v prosazování jejich zájmů, protože jejich politické cíle se při prosazování rozmělňují ve složité síti struktur a procesů. To mj. vysvětluje, proč politické reprezentace jednotlivých zemí jednají při rozhodování o evropských otázkách občas jakoby proti svým zájmům. Je ale potřeba rozumět tomu, že v mnohaúrovňové spleti struktur a procesů se není snadné orientovat a je velmi obtížné zvolit správnou strategii vedoucí k očekávanému výsledku. Celý systém je tak převážně závislý na administrativně-právním řízení a expertním výkladu a nakonec je to právě administrativa, která rozhoduje o agendě nebo tu část agendy, která je nastolena politicky, byrokraticky přetváří "v zájmu systému".

Podíváme-li se na politický význam Maastrichtské smlouvy, pak kromě vytvoření určitých podmínek pro hospodářskou a měnovou unii můžeme pozorovat dva významné prvky s dlouhodobým působením, u nichž není podstatné, zda vznikly záměrně nebo mimoděk.

Prvním z nich je fakt, že Maastrichtskou smlouvou byl vytvořen komplikovaný systém smluv a z nich vyplývajících struktur a postupů, jenž umožňuje provádět integraci v jednotlivých sektorech méně transparentně a který dokonce poskytuje argument pro další integraci. Důvodem pro ni přitom často není objektivní realita nebo synergie zájmů členských států, ale sám předcházející stupeň integrace. Je tedy nutno provádět další revize smluv kvůli stavu, který vznikl předcházející revizí. A na počátku tohoto sama sebe zdůvodňujícího systému revizí a redefinicí stojí Maastrichtská smlouva.

Druhým podstatným produktem Maastrichtské smlouvy je politická unie. Pojem Evropské unie - objevující se nezávazně v dokumentech už od roku 1983 - byl Maastrichtskou smlouvou kodifikován a uveden v život. Ač jeho reálný obsah zůstával do značné míry nejasný, byla zde vytvořena neurčitá definice nového politického řádu. Vznikl prostor, který se - jak už to často v politice bývá - začal zaplňovat s tím, že už sama smluvní definice tohoto pojmu poskytuje zdánlivou legitimitu pro jeho realizaci. Proto dnes také - bez ohledu na právní stav - vytlačuje pojem EU zcela ES.

Symbolický význam Unie je zde klíčový, protože prosazovatelům integrace poskytuje legitimační bázi, kterou jinak vzhledem k nedostatku demokratických mechanismů v procesech evropské integrace obtížně nacházejí. Koncept Evropské unie vytvořený Maastrichtskou smlouvou tedy vytvořil prostor pro politickou unii nad členskými státy, jejíž symbolická funkce dotváří prointegrační atmosféru, která začala ovlivňovat politickou kulturu jednotlivých národních států.

Spojíme-li oba tyto prvky založené Maastrichtskou smlouvou, můžeme lépe porozumět prointegrační politické kultuře s některými ideologickými prvky, která zde trvala až do odmítnutí ústavní smlouvy a pro niž bylo charakteristické to, že integrace byla chápana jako dobrá sama o sobě a jakoby nepotřebovala další zdůvodnění. Ve faktické rovině bylo potřeba revizí smluv odstraňovat problémy, které ale byly do značné míry vytvořeny předcházející revizí, a v symbolické rovině, jež se stávala politickou realitou, se naplňoval nově vytvořený prostor politické unie, která mohla na sebe díky velmi neurčité definici postupně strhávat stále více politické moci. Pro pomaastrichtskou Evropu je tedy charakteristické, že se integrace do značné míry stala zdůvodněním sama sebe, že se integrace stala důvodem integrace.

Václav Klaus

prezident České republiky

Vznikl nový politický řád - to je jedna výrazná teze. Druhá je pak otázka skutečných zájmů versus samovývoj a samopohyb evropského integračního procesu.

Petr Mach

výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku

"Návratem do Evropy" jsme mínili zapojení se do existujících struktur (EHS či EFTA). Vznik EU proběhl před patnácti lety v Československu téměř bez povšimnutí. Zajímala nás kupónová privatizace, dělení kompetencí mezi republiky a federaci, začínající válka v Jugoslávii.

Zapátral jsem v učebnici občanské nauky, ze které jsem se učil v roce 1987: "Každý ze západních států zapojených do EHS je vystaven konkurenci ostatních členských zemí, což vede k vážným hospodářským a politickým problémům." (Občanská nauka pro 7. ročník základní školy, SPN, Praha 1982, s. 81)

Komunisté celkem správně pochopili základní rozdíl mezi EHS a RVHP: jednotlivé modely hospodářské politiky si konkurovaly. Komunisté se však zjevně mýlili v tom, že tato konkurence vede k hospodářským a politickým potížím. K hospodářským a politickým potížím vedl naopak socialistický centralismus.

Názor, že konkurence mezi státy - daňová, měnová, legislativní - je škodlivá, ovšem zřejmě s komunistickými ideology sdíleli tvůrci Maastrichtské smlouvy. Je ironií osudu, že v den, kdy prezidenti sovětských republik dojednali rozpuštění Sovětského svazu (8. prosince 1991), dohodli evropští lídři vznik Evropské unie.

Co nového Maastrichtská smlouva přinesla? Nové přerozdělování (Fond soudržnosti), právo Evropského soudního dvora vybírat pokuty od členských států za neplnění legislativy, nové instituce (Výbor regionů), většinové hlasování např. v oblasti ochrany spotřebitele, energetiky či telekomunikací a především měnu euro. Žádným z těchto "výdobytků" RVHP nedisponovala.

Pokud jde o euro, tehdejších dvanáct signatářů Maastrichtské smlouvy se zavázalo zřídit Evropskou centrální banku (ECB) a poskytnout ji základní kapitál. Deset z dvanácti signatářů se současně zavázalo zrušit národní měny, zavést euro, vzdát se pravomocí utvářet vlastní měnovou politiku a respektovat měnově-hospodářská rozhodnutí EU. Zavázali se převést na ECB své devizové rezervy a v rámci Evropského systému centrálních bank (ESCB) sdílet veškerý úrokový výnos z obligací, které mají centrální banky ve svých aktivech.

Zrušení národních měn a zavedení eura patřilo mezi nejkontroverznější otázky v procesu schvalování Maastrichtské smlouvy. Velká Británie podepsala Maastrichtskou smlouvu jen proto, že byl do smlouvy přidán protokol, který říká, že Británie na rozdíl od ostatních nebude muset euro zavést, pokud nebude chtít. Proto Dánové Maastrichtskou smlouvu v referendu 2. června 1992 odmítli a v dalším referendu 18. května 1993 ji schválili jen po doplnění protokolu, který i jim dává výjimku ze zavedení eura.

Euro má nepochybně přínosy a náklady. Pro Němce je např. přínosem, že když jedou na dovolenou do Řecka či Španělska, nemusí nakupovat drachmy a escuda. Existují ale nemalé náklady. Euro je docela drahá měna.

Během patnácti let, které od Maastrichtu uplynuly, spolykala ECB deset miliard euro. Kromě splátek základního jmění posílají národní centrální banky do ECB veškeré úrokové výnosy z aktiv, zatímco z ECB zpět se jim vrací jen zhruba polovina. Např. v roce 2005 inkasovala z aktiv národních centrálních bank 1757 milionů eur a vrátila jim jen 710 milionů.

Institucionální (konstituční) ekonomie nám říká, že pro dlouhodobý ekonomický růst jsou klíčové instituce a pravidla rozhodování. Evropa představuje z tohoto hlediska skvělou laboratoř.

Máme na jedné straně skupinu zemí, jejichž konstitučním rámcem je Maastricht, a na straně druhé země, jejichž konstitučním rámcem je Maastricht s výjimkou eura. Do zavedení eura rostly obě skupiny zemí podobným tempem. Od zavedení eura rostou země, které zrušily své národní měny, zřetelně pomaleji. Patnáct let po podpisu Maastrichtské smlouvy mohou být Britové a Dánové rádi, že si uhájili možnost ponechat si vlastní měny, protože se jim to vyplatilo. Zatímco HDP eurozóny vzrostl od roku 1993 o 32 %, HDP Velké Británie a Švédska o 46 % a Dánska o 38 %. U Dánska přitom stojí za pozornost, že sice nezavedlo euro, ale kurz své měny s ním pevně svázalo.

Ze srovnání výkonnosti zemí pod konstitučním rámcem Maastrichtské smlouvy vyplývá, že měnová unie nepodporuje hospodářský růst. Naopak. Zavedení eura znamenalo, že se hospodářský růst ve srovnání se zeměmi, které euro nezavedly, zpomalil.