Pátek třináctého

Pátek 13. června může vskutku být nazýván dnem D. První den českého referenda o přistoupení k EU byl zároveň dnem uzávěrky, kdy měl Konvent o budoucnosti Evropy předložit závěrečnou verzi projektu evropské Ústavy. I přesto, že návrh zkompilovaný v hodině dvanácté skoro nikoho stoprocentně neuspokojil, jeho autor, Valéry Giscard d'Estaing, se může cítit vcelku komfortně. Federalisté a eurogaullisté, euroskeptici, liberálové a socialisté, jakož i zástupci malých států nemají návrh rádi z důvodů velmi odlišných a nezřídka přímo protichůdných. Jejich námitky se tudíž, jak už to bývá, navzájem ruší. Francouzský prezident a německý kancléř vyjádřili nedávno Giscardovu počínání bezvýhradnou podporu, a tak lze předpokládat, že ve svých základních rysech tento návrh Ústavy větších změn nedozná, ať už se jedná o zřízení úřadu evropského prezidenta nebo ministra zahraničí.

Deník Wall Street Journal ve svém úvodníčku z 11. června tvrdí, že již nyní Evropská unie určuje více než polovinu všech platných zákonů členských států: „Navrhované rozšíření moci orgánů EU představuje hrozbu demokracii a svobodě. Odebráním práva veta národním státům v řadě oblastí - počínaje imigrací a konče daněmi - bruselští ústavodárci ještě více odcizují a vzdalují rozhodovací proces evropským voličům."

Tvoje starost, moje radost - zpívalo se v cimrmanovském popěvku. Bývalý český prezident Václav Havel vidí problém transferu suverenity poněkud jinak: „Když o suvere­nitu přijdou šejdíři, dobře jim tak," prohlásil v předvečer referenda, „poctiví lidé o žádnou suverenitu nepřijdou." Tento prostinký výrok je ve skutečnosti jinotajný, je v něm ukryt dávný spor. Místní šejdíři totiž nepřijdou o suverenitu jakožto šejdíři, ale právě jako Češi, Poláci nebo, dejme tomu, Estonci. Klíčová a netriviální otázka je, jak, pomocí jakých mechanismů se budou utvářet orgány superstátní správy, které převezmou onu nadpoloviční suverenitu členských států v tak důležitých oblastech jako ekonomika, obrana, zahraničí politika atd.

Na národní úrovni bývá tato otázka zodpovězena v tradicích zastupitelské demokracie: u moci se zpravidla střídají vlády sestavené koalicí světonázorově blízkých politických subjektů. „Ideologie" předurčují jejich postoje ke známým a zcela neznámým civilizačním problémům, světonázor je činí rozlišitelnými v očích veřejnosti, která jim svěřuje mocenský mandát do odvolání. Říká se tomu politika. Je to systém možná staromódní, ale přes veškerá zpochybnění jediný funkční. Ani návrh Ústavy, ani stávající tradice nic takového při formování orgánů Unie nepředpokládají. A i kdyby předpokládaly, nebylo by to proveditelné, neboť celoevropský systém politických stran neexistuje a hned tak existovat nebude. Něco málo volných socialistických a jiných „internacionál" takový systém nenahradí. Stranické struktury jednotlivých zemí jsou zcela zakotveny v místní politické a kulturní historii, která je možná sdělitelná, ale nepřenosná. Právě proto v sousedním Německu vedle sebe existují dvě sesterské křesťansko-demokratické strany a nesloučily se v jednu. Právě proto nemají ve staré Evropě protějšky politické subjekty těžící převážně z lokálních témat a zdůrazňující tuto skutečnost ve vlastním názvu: Liga polských rodin, Lotyšská cesta, Hnutí za demokratické Slovensko, Česká pravice. A právě z tohoto důvodu není Evropský parlament, volený na úrovni národních stranických struktur, skutečnou protiváhou k bruselské exekutivě. Skutečnou protiváhou byla pouze Rada ministrů, avšak i ta, složená ze zástupců všech možných politických směrů dle toho, jak kde zrovna padla karta, nemohla mít koncisní názor na žádný problém tohoto světa. Navíc se zřízením nových vrcholných unijních orgánů a s poten­ciálním zavedením většinového rozhodování i tato protiváha mizí.

O jiných, nepolitických modelech utváření mocensko-správních orgánů byly ztraceny oceány slov, leč společenská praxe daleko široko neexistuje. Dá se proto důvodně předpokládat, že nové orgány superstátní správy budou utvářeny nominováním z národní úrovně a schvalovány většinově. Takovéto orgány budou z definice technokratické, odbornické, orientované na zprůměrovanou představivost a vůli svých nominátorů. Nebudou mít vizionářský „přesah" politických vlád daný mandátem voličů a bezpodmínečně nutný k přijetí nepopulárních reforem. Mohou být pouze udržovací, něco na způsob úřednické vlády Josefa Tošovského. Tvrzení, že tímto „uchem jehly" neprojde žádný šejdíř, nýbrž jedině ten, kdo se celý život řídí heslem „S poctivostí nejdál dojdeš", je vánoční pohádkou pro chudé. Václav Havel sice prohrál svůj spor o podstatu politiky na národní úrovni, ale má dobrou šanci vyhrát ho na úrovni celoevropské. Bude-li návrh Ústavy Evropské unie přijat v nepříliš změněné podobě, bude rozhodovací proces v každé prkotině kopírovat způsob, jakým se k této Ústavě dospělo.