Parlamentní režim v ČR po třiceti letech

Petr Dvořák  v Kontextech 4/2019 publikoval zajímavý článek Přímá volba prezidenta, přímá cesta k chaosu, jímž by rád otevřel „širší diskusi o postavení českého prezidenta, kterou jsme před lety zanedbali, a teď sklízíme, co jsme zaseli“. Jelikož jsem se této diskuse před rokem 2012, kdy byla přímá volba prezidenta schválena, aktivně účastnil, a to na straně odpůrců této změny, a tedy souzním s autorovým odmítáním přímých a všeobecných prezidentských voleb u nás, nechci a vlastně ani nemohu na jeho článek kriticky reagovat. Jen bych se opakoval a doplňoval autorovy postřehy. Myslím ale, že není na místě dané téma zavrhnout, jen bych považoval za užitečné tematické zaměření Dvořákova článku rozšířit. Otázka způsobu volby prezidenta totiž není izolovaným či samostatným problémem, nýbrž je součástí celku, kterým je problematika stavu a fungování celého parlamentního režimu v České republice. Nabízí se tedy jakási reflexe vývoje českého parlamentarismu, navíc krátce po třicátém výročí sametové revoluce, včetně zhodnocení současného stavu v duchu otázky „kam jsme to došli“. Jedná se o souhrn mých dosavadních zkušeností s tím, jak (nejen) český parlamentarismus zkoumat, jak k němu přistupovat, jaký je a jaký by měl být, a to formou několika stručných tezí. (…)