Pár poznámek k tragédii v Beslanu

Pár poznámek k tragédii v Beslanu

Tomáš Šmíd

Od obsazení školy v severoosetském městě Beslan uplynulo již několik měsíců a téma pomalu opustilo první stránky novin. Nicméně celá tragédie s sebou nese řadu dozvuků a v souvislosti s ní se opět objevuje řada mediálních klišé a stereotypů.

Stereotypy v náhledu na čečenský problém

Prvním a dnes již klasickým stereotypem je téměř naprosté přejímání ruské interpretace události. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že vlastně vůbec nedošlo k nějakému serióznímu vyšetření události, a drtivá většina zainteresovaných i nezainteresovaných automaticky považuje za viníky čečenské povstalce, a to navíc paušálně. Ruští politici obvinili bezprostředně po útoku čečenského prezidenta Aslana Maschadova, který není Moskvou uznáván, z odpovědnosti za útok. Ten ovšem přišel velmi brzy po útoku s prohlášením, v němž se od akce distancoval. Později se k útoku přihlásil polní velitel Šamil Basajev, který však již delší dobu představuje odlišný proud čečenského protiruského odboje než Maschadov. Oba dva jsou nicméně v souladu s ruskou propagandou stále spojováni.

Příznačné je, že mnohá média přijala ruské výrazové prostředky ohledně Maschadovova prezidentství. Slovní spojení jako "samozvaný prezident" se objevovala ve zpravodajství velmi často. Problém je v tom, že Maschadov není samozvaný prezident, nýbrž prezident řádně zvolený čečenským lidem v roce 1997 s požehnáním tehdy vojensky pokořené Moskvy. Že jej později Moskva přestala uznávat, je spíše její svévole; právě ona je v tomto postoji svým způsobem samozvaná.

Další stereotyp šířený ruskou propagandou se týká "čečenského terorismu". Veškeré kroky podnikané čečenskými povstalci jsou nálepkovány jako terorismus, přičemž v řadě případů se jedná o regulérní vojenský odboj. Kroky ruských ozbrojených sil obdobně komentovány samozřejmě nejsou. Přitom řada jejich zásahů snese směle obvinění z terorismu nejhrubšího zrna, válečných zločinů a podobně. Málokdo je ovšem ochoten ruský postup v Čečensku takto označovat veřejně.

Problém spočívá v politických preferencích. Ruská federace je stále vojensky nesmírně silný stát. Jaderná velmoc, stát s největší rozlohou na světě, obrovským nerostným bohatstvím a stopadesátimilionovou populací. V jejím čele stojí v mnoha ohledech velmi pragmaticky uvažující prezident Vladimir Putin, který našel společnou řeč s prezidentem USA Georgem W. Bushem. Putin velmi obratně využil událostí po 11. září 2001, kdy do amerického boje proti islamistickému terorismu vcelku umně zatáhl i čečenský protiruský odboj. Bush se tomu nijak nebránil, protože ruské spojenectví je pro něj v tomto ohledu velmi výhodné a jeho zájem na dodržování alespoň minimálních norem civilizovaného chování ruských sil v Čečensku je zanedbatelný. Zařazení Čečenska do skupiny islamistických teroristických "doupat" je navíc velmi nepřesné. V Čečensku totiž nikdy neměl silné pozice ani islám jakožto náboženství, natož jeho zradikalizovaná a zpolitizovaná forma nazývaná obecně islamismus. Do 18. století byli Čečenci formálně křesťané, což bylo důsledkem působení arménských a gruzínských misionářů, ale ve skutečnosti vyznávali spíše animistické kulty. Islám se v Čečensku postupně rozšířil až v době, kdy Kavkaz začali dobývat Rusové, kteří místním národům křesťanství svými praktikami pravděpodobně spíše znechucovali, než aby ho upevňovali. Čečenci se stali přívrženci súfistického řádu nakšbandíja, který je znám svou značnou decentralizací, což Čečenům vyhovovalo, poněvadž v průběhu svých tisíciletých dějin se jejich sociální organizovanost vyznačovala právě decentralizací, absencí ústředních autorit a silnou pozicí autonomních klanů. V Čečensku vždy platilo zvykové právo, které se nazývá adat. Jestliže bychom chtěli hledat mentální zdroje, z nichž vychází jednání čečenských povstalců, tak se musíme zaměřit na průzkum právě tohoto zvykového práva, na dějiny Kavkazu a velkoruského nacionalismu a mesianismu. Islám, islamismus, právo šaría jsou v čečenském prostředí poměrně novou a politicky účelově zveličovanou záležitostí.

Je pravda, že v Čečensku působí skupiny, které mají vazby na mezinárodní islamistický terorismus, nicméně jejich podíl na povstaleckých aktivitách nebude tak určující, jak tvrdí ruská propaganda. Vrátíme-li se o deset let zpět, na začátek další z etap staletých kavkazských válek, nezaznamenáme prakticky žádné islamistické bojůvky, které by v Čečensku působily. Během deseti let bojů, kdy zahynulo okolo 100 000 Čečenů, se však několik skupin objevilo. Sdružovaly se okolo dnes již zřejmě mrtvého islamisty pravděpodobně jordánského či saúdského původu Habíba Chattába. Postupem času se zradikalizovaly i postoje "mediální hvězdy" Šamila Basajeva a druhdy velmi vlivného Salmana Radujeva, který byl nakonec zatčen ruskými silami a zemřel ve vězení. Nicméně převážná většina Čečenů byla motivována bojem za nezávislost a s islamismem měla a má pramálo společného.

Čečenské tradice a zvyky jsou islámem a jeho kulturou ovlivněny mnohem méně, než bývá prezentováno. Čečenský islamismus či terorismus jsou mediální termíny utvářené soustavnou ruskou propagandou, kterou přebírá většina západních medií. Dlužno dodat, že do oblasti Čečenska nemá kromě ruských, Kremlu poplatných medií nikdo přístup.

Teroristické praktiky Čečenů, jako jsou třeba únosy, mají většinou apolitický charakter - jedná se prostě o kriminální akty, jejichž cílem je získat peníze z výkupného. Zde se dostáváme k dalšímu z Rusy šířených stereotypů, totiž že Čečenci jsou národ banditů a zločinců. Toto klišé, pravda, působí mnohem věrohodněji než klišé o terorismu. Tradice únosů a loupeživých nájezdů do úrodnější nížin je na Kavkaze prastará, ovšem netýká se jen etnických Čečenů, ale i jiných severokavkazských národů, které mají rozličný etnický původ či vyznávají jiná náboženství. Nicméně je pravda, že problémy spojené s organizovanou kriminalitou jsou, co se Čečenů týče, mnohem závažnější než pofidérní zapojení do islamistických aktivit. Řada skupin operujících v Čečensku či v další mediálně známé lokalitě - soutěsce Pankisi v Gruzii - nepatří mezi islamistické teroristy, nýbrž se jedná o pašeráky narkotik, kteří však mohou být z dlouhodobého hlediska mnohem větší hrozbou pro světovou stabilitu. Není samozřejmě vyloučeno, že kriminální skupiny a islamisté spolu kooperují a obchodují. Ovšem likvidovat systematicky genocidním způsobem národ proto, že jej onálepkujeme jako zločinný, to zavání minimálně šovinismem. Navíc přijmeme-li tento způsob uvažování, tak potom by zrovna ruský národ měl vážné potíže obhájit se proti nařčení ze zločinnosti. Ruští kriminální bossové znamenají pro světovou stabilitu mnohem větší hrozbu než bossové čečenští a míra organizované kriminality dosahuje v Ruské federaci hrozivých rozměrů.

Co vlastně představuje čečenský terorismus?

Slovní spojení "čečenský terorismus" je velmi zjednodušující a zavádějící pojem. V Čečensku podle dosavadních poznatků skutečně existují skupiny, které se hlásí k radikálnímu islamismu. Působí zde také určitý počet islámských interbrigadistů, ovšem otázkou je, zda se jedná o takové počty, které uvádí ruská propaganda. Jisté riziko pojící se s teroristickými aktivitami Čečenů existuje, nicméně zdaleka ne v takové míře, jak bývá prezentováno. Teroristické akty Čečenců se omezují pouze na území Ruska, tudíž na stát, který je Čečenci pojímán jako nepřítel. Řazení čečenských teroristických praktik do množiny globálního terorismu je proto nepřípadné. Navíc na mnohé akty, které jsou považovány za akce čečenského terorismu, je třeba nahlížet jinak. Starší akce, jakými bylo obsazení nemocnice v Buďonnovsku Basajevem v roce 1995 či "výlet" Radujeva a Chunkara "Paši" Israpilova do Dagestánu v lednu 1996, prostě nelze považovat v kontextu událostí za terorismus. Jednalo se o vojenské útoky naprosto analogické s ruským postupem. Navíc je třeba uvážit, že v Basajevově případě nedošlo k větším obětem na životech. Je důvodné se domnívat, že ruské síly by v podobném případě jednaly mnohem brutálněji než tehdy Basajev.

K jistému nárůstu problematičtějších postupů došlo v souvislosti s druhou čečenskou válkou zahájenou v roce 1999. Až tehdy se ve větší míře začínají objevovat tzv. černé vdovy, sebevražedné atentátnice, které vesměs přišly o své muže v bojích s Rusy. Již samotný počátek eskalace druhého konfliktu, kdy Basajev vpadl do Dagestánu, je velmi problematický. Otázkou je, co Basajeva motivovalo k tomuto - eufemicky řečeno - nerozumnému kroku. Názory, že Basajev ve skutečnosti pracuje pro ruské služby, zní sice poněkud konspirativně, ovšem ne nelogicky. Basajev na rozdíl od Maschadova o sobě dává vědět příliš často, nectí tolik bezpečnostní zásady a přesto ještě nebyl polapen či zlikvidován. Většina jeho spolubojovníků však ano. Aslanbek Ismajlov, Radujev i Israpilov, Aslanbek Abdulhadžijev a další jsou mrtví, přičemž Radujev zemřel v ruském vězení, kam byl odsouzen na několik desetiletí. Basajev ne. Pověsti, které se svého času objevily i v českých médiích, totiž že Basajevův ústup z Dagestánu kryly ruské helikoptéry, mohou být dezinformací, ale také nemusí.

Výbuchy obytných domů v Moskvě a Volgodonsku ze září 1999, které Putin promptně připsal čečenským povstalcům, nebyly nikdy spolehlivě vyšetřeny. Čečeni se k nim nikdy nepřihlásili, a přesto jim jsou obecně přisuzovány.

Útok na moskevské divadlo Dubrovka byl již krokem velmi spektakulárním, kde přítomnost čečenských teroristů není třeba zpochybňovat. Problém však spočívá také v reakci ruských sil, které svým "kovbojským" způsobem způsobily smrt více než stovky civilistů. Obdobně lze pak nahlížet i na samotnou beslanskou tragédii, která je navíc umocněna do značné míry tím, že cílem byly malé děti. Uvážíme-li ale postoj ruských představitelů v čele s Putinem a opět velmi avanturistický přístup ozbrojených složek, dostává se kauza do jiných rovin. Cynické zneužití tragédie Putinem k posílení vnitropolitických pozic, maskované bojem proti terorismu, absence transparentního vyšetřování a informování a dosti neprůhledné zapojení Čečenců do této akce (viz národnostní složení komanda a nejasnost jeho požadavků) opět ukazují na to, že problém je do velké míry na straně Moskvy. Pokud se jednalo skutečně o akci čečenských povstalců, tak ti by měli pravděpodobně zájem na jednání a naopak by neměli asi zájem zlikvidovat stovky nevinných dětí, byť samotný akt jejich zneužití je odsouzeníhodný. Mnoho indicií směřuje k tomu, že záměr udělat z této akce krvavou řež byl na straně Moskvy, respektive prezidenta Putina, který hodlal tragédie zneužít ve svůj politický prospěch. Ať již iniciativa vzešla z prostředí čečenských povstalců či spíše čečenských islamistů nebo i třeba z prostředí ruských tajných služeb, dlouhodobý profit ze situace bude mít Putin, byť krátkodobě mu zřejmě tato tragédie uškodila.

Závěr

V kontextu kavkazských dějin a současné geopolitiky i v kontextu řekněme geoekonomickém je třeba hlavní problém v oblasti spatřovat v ruském angažmá. Nejen ohledně čistě vojenského angažmá v Čečensku, kde vinu na rozpoutání krvavého konfliktu nese z větší části Moskva a kde jistý nárůst islámského radikalismu je v podstatě reakcí na její kroky, ale i ohledně geopolitických a ekonomických zájmů Moskvy souvisejících s kaspickým ropným bohatstvím, pro nějž Kavkaz představuje klíčovou transportní roli. Předpoklad, že se Moskva vzdá nároků na tento region, se jeví být mylný a je tedy důvodné se domnívat, že problémy související s čečenským konfliktem jen tak neustanou.

Ovšem hledat či vidět problém pouze v čečenském terorismu je velmi krátkozraké. Chceme-li nějak definovat bezpečnostní hrozbu pro Českou republiku související s tímto regionem a těmito událostmi, jsou imperiální ambice Moskvy takovou hrozbou mnohem více než částečně chimérický čečenský terorismus. Jedinou hrozbou, která se týká čečenského etnika, je organizovaný zločin. Čečenský organizovaný zločin a s ním úzce spojená migrace (která je ovšem opět důsledkem především bestiálních ruských válečných aktivit) představuje pro ČR a západní svět obecně opravdovou hrozbu. Čečenský terorismus je jen reakcí na ruské počínání, omezuje se na území Ruské federace a navíc řadu aktivit - např. útoky na promoskevské úřady, likvidaci Moskvou dosazeného prezidenta Achmada Kadyrova aj. - je přesnější považovat za vojenský odboj.

Zde nastává velice složitý problém. Očekávat absolutní spravedlnost v dnešním světě prostě nejde.

Autor je postgraduálním studentem politologie na FSS MU.