Pár poznámek k sociálně demokratické éře

Na výsledky sjezdu sociální demokracie nemělo smysl čekat. Každý, kdo má uši a oči slyší a vidí, že politická éra spojená s vládní dominancí ČSSD je u konce. Podívejme se na tři politické momenty, které toto období určovaly.

První poznámka by mohla být odpovědí na otázku, kdo v sociální demokracii skutečně vládl. Když se řekne ČSSD, tak si každý především vybaví politickou stranu, jak se zformovala poté, co se na jaře 1993 stal jejím předsedou Miloš Zeman. Bývalý prognostik přišel na podzim 1992 do šestitisícového prostředí, kde vedle sebe existovaly rozdílné politické skupiny (exiloví socdem, osmašedesátníci, předlistopadoví komunisté), které se nebyly schopny dohodnout na společném programu, hodnocení historie, natož jednotné politické strategii.

V letech 1993-96 Zeman tuto protostranu sjednotil razantní opoziční rétorikou, ale programově a osobnostně tento prostor ještě více zahustil odlišnými typy, názory a vizemi. Jak se sám ve svých pamětech chválí, zlikvidoval v tomto období osm levicových stran a přetáhl jejich předáky a voliče do tábora ČSSD. Po senzačním volebním výsledku z roku 1996 (nárůst o osmnáct procent oproti minulým volbám) očekával, že to najde i adekvátní odraz ve vedení strany. Nečekaně tu ale narazil na veličinu jménem Stanislav Gross.

Zemanovou výhodou i slabinou zároveň bylo, že nikdy nebudoval pevný okruh svých příznivců, svou hlasovací většinu, která by ho v pravý čas na pravém místě podporovala. Namísto toho vždycky spoléhal na své charisma a snažil se získávat příznivce svou výmluvností.

Pravým opakem byl Gross. Už v pětadvaceti předseda poslaneckého klubu ČSSD, netknutý teorií a programovým vnímáním politiky, kolem sebe vytvořil skupinu oddaných stoupenců, rekrutujících se vesměs z Mladých sociálních demokratů. Systémem výměnných obchodů a slibů si pak dal dohromady železnou hlasovací většinu, která v ČSSD funguje dodnes.

Dvojvládí

Klíčový byl v tomto smyslu sjezd ČSSD na jaře 1997 v Bohumíně. Zeman byl přesvědčen, že delegáti budou honorovat jeho nepopiratelné opoziční úspěchy a do čela strany zvolí jeho stoupence (Havlíček, Volfová). Stanislav Gross ale poprvé spustil svou hlasovací mašinu a obklopil Zemana svými lidmi. Ještě rok před vstupem do vládní Strakovy akademie se tak v sociální demokracii etablovalo faktické dvojvládí. Popišme si ho.

Místopředseda Stanislav Gross ovládal užší vedení strany (grémium, předsednictvo), kde se vykonávají běžná operativní rozhodnutí. Zeman s ním musel řadu kroků konzultovat a přistupovat na velké kompromisy. Když chtěl něco prosadit přes hlavu Grosse, obracel se většinou na stoosmdesátičlenný ústřední výkonný výbor, který se ovšem scházel jen několikrát do roka.

Dvojvládí pokračovalo i poté, co se stal v létě 1998 Miloš Zeman premiérem České republiky. Způsob, jakým možná intelektuálně omezený, ale mocensky pronikavě jednající Gross začal vstupovat do významných vládních rozhodnutí, vedl k dalšímu napětí mezi oběma muži. Už na jaře 1999 Zeman tušil, že pokud nechce být Grossem v blízké budoucnosti potupně odvolán, musí udělat nečekaný tah. Na pražském sjezdu ČSSD v březnu 1999 prohlásil, že o dva roky později nebude kandidovat na předsedu sociální demokracie a po volbách 2002 z politiky odejde. Tímto způsobem rozehrál hru o nástupnictví a současně si uvolnil ruce pro vládnutí, protože se nemusel nikomu z ČSSD zpovídat. Byl to naopak Gross, kdo musel usilovat o jeho podporu. Když pak na podzim 2000 sociální demokracie drtivě prohrála v senátních a krajských volbách, nemohl nikdo Zemana hnát k odpovědnosti. Od roku 2001 pak přestal navštěvovat veškerá grémia sociální demokracie a začal si budovat svůj pomník výhradně na vládním dvorku.

Počátek sebelikvidace

Souhrou mnoha náhod se na jaře 2001 stal předsedou strany tehdejší ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla. Jeho zvolení je ukázkovým příkladem situace, která nastává, když se mocenská pole vzájemně si konkurujících osobností vyruší a nahoru se dostávají ti, co zbyli. Špidla byl zvláštním případem politického autisty s pověstí vzdělaného poctivce, který to myslí vážně. Jeho přesný portrét podal v roce 1998 v knize Za fasádou Lidového domu novinář Alexander Mitrofanov, kde popisuje špidlovskou směs zaťatosti a panovačnosti. "Vladimíra Špidlu nepovažuji za člověka, který by měl zastávat funkci, kde se rozhoduje o osudech lidí," napsal tehdy. A přestože později názor viditelně změnil, budoucí premiér Špidla se nezměnil ani v nejmenším.

Jednou ze Špidlových vlastností bylo, že když se nadchnul pro nějakou myšlenku nebo záměr, šel za ním "přes spáleniště, přes krvavé řeky". Když se v roce 2001 stal předsedou vládní strany, stanul v čele nesourodého, spíše federativně strukturovaného tělesa, jehož šéf má jedinou šanci - více či méně úspěšně vyrovnávat desítky různých zájmů. Namísto zemanovské strategie vyvažování se rozhodl pro diskontinuitu. Zahájil ji politickou likvidací lidí z okruhu bývalého předsedy. V tom našel společný zájem se Stanislavem Grossem, o jehož hlasovací většinu se podmínečně opíral. Způsob, jakým se zbavoval některých lidí, měl nejen blízko k účelové kriminalizaci a skandalizaci, ale především vyvolal obrovské pnutí v ČSSD, které trvá do dnešních dní.

Během několika měsíců působení na Úřadu vlády také vyšlo najevo, že jeho pověstná pracovitost je ve skutečnosti obyčejná chaotická činorodost a že rád a často vydává přání za skutečnost. Všechny tyto věci se projevily během prezidentské volby nebo ve způsobu, jakým obhajoval, odvolával a zase obhajoval reformu veřejných financí. Po katastrofální prohře ve volbách do Evropského parlamentu ho Grossova skupina odvolala a poslala reprezentovat Českou republiku do evropských institucí.

Konečný úder

Na obranu dosavadního premiéra Stanislava Grosse se sluší podotknout, že dlouho se Špidlovým odvoláním váhal. I v tandemu se Špidlou si totiž prosadil model dvojvládí. Selektivně dával expremiérovi k dispozici svou hlasovací mašinu, ale fakticky rozhodoval o všech důležitých privatizacích a výběrových řízeních, přičemž Špidla se zmohl jen na drobné korekce. Ve vztahu k veřejnosti byla Grossovou hlavní zbraní role sympatického hocha, který to myslí dobře. Po vstupu na Úřad vlády se ale splnila předpověď, kterou mu adresoval jeho předchůdce z Vysočiny: "Grosse to zasype."

Premiér dobře věděl, že na dnešní funkci nestačí, ale do "otcovraždy" byl tlačen jak šéfy regionů, kteří chtěli zvýšit své šance před krajskými volbami, tak vlivnými lobbisty, kterým Špidla zkomplikoval některé privatizace (Severočeské doly). To, že král je nahý a na svou funkci viditelně nestačí, by se dalo ještě měsíce skrývat. Jenže Gross si všechno svoje štěstí vybral v předchozích letech.

Německý spisovatel Helmuth Karasek kdysi napsal: "V rozpačitých dobách stačí maličkost. Malé příčiny, velké následky." Tou maličkostí byla Grossova odpověď na otázku novináře MF Dnes ohledně způsobu, jakým si pořídil svůj byt. Jeho prohlášení pak přivedla na politické výsluní osobnosti typu Vika, Roda, Simkaniče, Barkové a další.

Malé srovnání

Gross byl na sjezdu ČSSD zvolen předsedou strany. Dynamiku vývoje to ovšem nezastavilo a rozpad vládních a koaličních struktur naopak jen posílilo. Srovnejme si to se situací pádu druhé Klausovy vlády v roce 1997. Tehdejší menšinová vláda byla politicky nestabilní už od doby svého vzniku po volbách 1996. Nestabilitu prohlubovalo koaliční napětí, v němž se tehdy odrážela především snaha předsedy lidovců Josefa Luxe přemodelovat politickou situaci na pravici a udělat z KDU-ČSL hlavního nesocialistického hráče.

Hlavní úder ale vláda dostala poté, co došlo k transformačnímu propadu, kterým si sice prošly všechny okolní země, ale tehdejší vláda ho dlouho dokázala oddalovat. Rok 1997 byl také dobou globálních finančních krizí, které rozkolísaly bankovní sektor. Skandály okolo financování politických stran byly jen tou poslední kapkou, která rozhodně nebyla nejdůležitější.

Dnešní situace je v mnohém odlišná. Staré a především nové země Evropské unie se nacházejí ve fázi hospodářského růstu. Roste i česká ekonomika, přestože méně než okolní státy. Nestabilita vlády a nespokojenost s garniturou ČSSD vůbec má především své vnitřní vládní příčiny (viz "Příčiny jedné vládní krize", Revue Politika 2/2005). Současně kabinet zpětně rozkolísává dlouhotrvající napětí uvnitř sociální demokracie. Tou letošní poslední kapkou, která přispěla k tomu, že dnes můžeme mluvit o krizi, bylo odhalení majetkových poměrů rodiny premiéra Grosse. A opět: nebyl to sice ten nejdůležitější, ale rozhodně poslední podnět.

Samostatným příběhem je vystupování premiéra České republiky. Jestliže někteří zpočátku pociťovali při jeho angažmá v nejvlivnější ústavní funkci něco jako stud, nyní přešli jejich pocity do naprostého pohrdání. Tento moment ještě více přispívá k vytváření atmosféry cynismu vůči politických strukturám jako takovým. Grossův osud se tak stává osudem i dalších jeho kolegů napříč politickým spektrem.

Svalovat v této souvislosti vinu za vládní krizi na média je sice pohodlným vysvětlením, které ale vůbec nevystihuje podstatu situace. Na tolik vzývaném Západě by politik v podobné situaci buďto rezignoval, nebo by s týmem poradců ve stylu Tonyho Blaira celou aféru do týdne, čtrnácti dnů uzavřel. Grossovo tříměsíční rozmazávání celého případu je jen další ukázkou toho, že svou funkci a odpovědnost s ní spojenou naprosto nezvládá. Křivá hůl prostě vrhá křivý stín. A je omylem nadávat na stín.