Otto Dix: výstřelky vášně a německé neřesti
Otto Dix: výstřelky vášně a německé neřesti
Německý filosof Friedrich Nietzsche, jehož dílo pobláznilo na počátku dvacátého století uměleckou modernu, v jedné z pasáží své aforistické Radostné vědy z roku 1882 obratně vystihuje nejvnitřnější povahový rys Němců a jejich umění. „Pokud Němec jednou propadne vášni,“ píše se sarkasmem sobě vlastním, „pak se v ní chová, jak právě musí, a na své chování už nemyslí. Pravda je, že potom jedná velmi nešikovně a ošklivě a jakoby bez taktu a melodie.“ Přesto však, pokračuje filosof, je to právě skrytá touha po kráse, co žene německé umělce „do výšin až závratných a k výstřelkům vášně: tedy skutečná hluboká touha vymanit se z ošklivosti a nešikovnosti, či alespoň z ní vyhlédnout – směrem k nějakému lepšímu, lehčímu, jižnějšímu, slunnějšímu světu. A tak jsou jejich křeče často jen známkou toho, že chtěli by tancovat: tito ubozí medvědi.“ (…)