Otázka člověka

Co si dnes skutečně představujeme pod slovem člověk, které tak často používáme? O kom to mluvíme, když hájíme lidská práva nebo když pěstujeme humanitní vědy? Na tuto otázku nejenže nemáme žádnou jednoznačnou odpověď, ale nevíme ani, jakým směrem bychom se měli vydat a jakými postupy ji hledat. Jistěže se člověkem ústně i písemně ustavičně zabýváme a popravdě řečeno dnešní lidstvo snad nic ne­zmiňuje tak často a s takovým vědomím důležitosti jako jméno „člověk“. Jen jestli se při snaze, aby se na něj ani na okamžik nezapomnělo, ještě vůbec zamýšlíme nad jeho obsahem? Nezamýšlíme. Určitě se najdou takoví, kdo se v tom bezesmyslném opakování stokrát slyšeného snaží najít jeho pravý význam, ale kde po něm pátrat? Už nám nejsou nic platné orientační body vytyčené někdejšími autoritami. Pocho­pitelně máme radost, že v demokratickém zřízení si člověk může o sobě svobodně myslet, co chce, a jistě není nikomu příliš líto dřívější moci náboženství nad lidským osudem, která v našich končinách dá se říci zašla na úbytě. Ale jsme svědky toho, že i sama filozofie, moudrá a vlivná, se té otázce víceméně vyhýbá. Slovo člověk vlád­ne současnému lidstvu nemilosrdně autoritativně a všudypřítomně, ale snad již od Homéra se nikdo pořádně nezabýval tím, co znamená. (…)

Ukázka z knihy Lidská obec.