OSN ležící, spící

Hodit nějaký nástroj do starého železa můžete jen tehdy, máte-li za něho náhradu - prokazatelně účinnější. Řeči o selhání politiky unilateralismu, kterou provádí Spojené státy, sladké sny o návratu multilateralismu, jehož pomocí mezinárodní společenství rukou společnou a nerozdílnou bude řešit přetěžké problémy naší doby, jsou obzvlášť záludné a zároveň žalostné na pozadí sílící bezmocnosti Organizace spojených národů, tohoto ztělesnění veškerého multilateralismu. Mezinárodní orgán s ambicemi ředitele zeměkoule prožívá závěrečnou fázi progresivní paralýzy a každý další výprask, který mu uštědří hned ten, hned onen druhořadý diktátorský režim, ubírá na jeho zbytkové autoritě. Zaťatost, se kterou OSN občas vymáhá po Izraeli plnění čtyřicet let staré rezoluce č. 242 žádající návrat k hranicím z roku 1967, už není schopna ani pobavit pozorovatele, který zároveň sleduje, jak se generální tajemník Kofi Annan potácí v arabských hlavních městech od jedné facky ke druhé. Nedávno se vrátil z Teheránu, kde se pokoušel přesvědčit běsného vůdce Peršanů Ahmadínežáda o nutnosti zastavit jaderný program. Po facce, kterou utržil, se tvářil nenuceně. Byly časy, kdy generální tajemník OSN platil za postavu ve světě váženou, někdy i obávanou. Ty časy dávno pominuly. Kofi Annan je v řadě svých předchůdců figurkou obzvláště trapnou, ať už proto, že nedokázal vymýtit korupci v řadách vlastních úředníků, nebo proto, že neuměl prosadit smysluplnou reformu, po které se tolik volalo. Z reformy vposledku sešlo, ale zdá se, že to žádnému nevadí. Neřád není v obalu, nýbrž v obsahu. OSN se stává drahou, leč irelevantní věcičkou, stále méně způsobilou k plnění nejen ředitelských, ale také četnických povinností ve světě.

V zásadě je slovo „rozhodnutí" téhož kmene co „rozhodnost". Je to tedy usnesení, které je přijato v přesvědčení, že bude rozhodně, stůj co stůj, prosazeno. OSN nadále produkuje stohy papírových rozhodnutí, která nemají sebemenší vztažnost k realitě. Stává se jakousi zbojnickou ctí pohrdat rozhodnutími OSN - a dovolit si to mohou stále méně významné útvary. Nedávno se Rada bezpečnosti usnesla na tom, že utvoří další mírový kontingent o síle 20 tisíc šavlí, jenž bude dohlížet na poměry ve strastiplné provincii Darfúr. K dnešnímu dni tam totiž zemřelo již na jeden milion nešťastníků z afrických kmenů soustavně vymycovaných arabskou většinou Súdánu. Tragédie má tudíž veškeré parametry genocidy a vyžaduje zásah mezinárodního společenství, aby si později nedělalo stejně nesnesitelné výčitky jako v případě genocidy ve Rwandě. Chartúm však označil rezoluci za imperialistické vměšování do svých vnitřních věcí a vykázal ze země dokonce i vojska Organizace africké jednoty, která tam trávila dny. Kofi Annan nasadil výraz ještě ustaranější než obvykle a genocida běží vesele dál.

Stejně beznadějné jsou úkroky OSN ve věci Libanonu. Modré přilby tam byly dle rezoluce č. 425 rozmístěny již v březnu roku 1978, a za uplynulých skoro třicet let ničeho nedosáhly a ničemu nezabránily. Bylo to hodně drahé lautr nic. Nyní se tam znovu rozmisťují mírotvorné jednotky OSN se zadáním, které se po mnoha siláckých řečech prakticky neliší od úkolů stanovených rezolucí č. 425. Jediný, zato podstatný pokrok je zaznamenán v pořadovém čísle rezoluce - nyní je to 1701. A pak že stroj nejede na plné obrátky!

V Iránu je však v sázce mnohem víc, a proto je nemohoucnost OSN nebezpečnější než kdykoli předtím. Staré technické termíny jazyka mezinárodní diplomacie ztrácejí původní smysl. Stanovení krajní lhůty pro splnění nějakých podmínek bylo dříve označováno za ultimátum, po němž následují kárná opatření. Dnes OSN dává Íránu mezní lhůtu pro zastavení jaderného programu, a když ji Teherán nesplní, ani se nenamáhá, ba dokonce ujišťuje, že ji bude ignorovat kdykoli v budoucnu, ustaraný generální tajemník radostně oznámí světu, že nesplnění ultimáta vůbec neznamená konec, ale dobrý předpoklad k dalším plodným jednáním. Sankce prý nikam nevedou, navíc je Rusko a Čína v Radě bezpečnosti stejně nepřipustí. Je to taková hravá a neškodná konverzace, jako když eunuch z dlouhé chvíle vyhrožuje odalisce znásilněním. Dlouhá chvíle je sice krácená, leč svět je stále blíže hrozivé perspektivě, že fanatický režim uprostřed neklidného regionu dosáhne nakonec na jaderné zbraně. Jeden musí trpět syndromem déj. Byla to právě neschopnost OSN dobrat se k jakémukoli nátlakovému jednání vůči Saddámu Husajnovi, která nakonec vyprovokovala americký vojenský vpád do Iráku. Nikdo nemůže být tak bláhový, aby si na jedinou vteřinu pomyslel, že se Spojené státy nakonec přece jen smíří s perspektivou zařazení Íránu mezi jaderné mocnosti. Takový svět by se stal džunglí, v níž by OSN byla stejně aktuální a funkční jako egyptské pyramidy. Když nic jiného, tak aspoň prosté vědomí této skutečnosti by mělo přimět OSN k rozhodnějším činům proti íránskému prezidentovi, jehož vzpoura znehodnocuje myšlenku multilateralismu mnohem více než Bushova domýšlivost.