Oligarchický socialismus

Jednou z nejrozšířenějších pověr politologie pro začátečníky je představa o tom, že oligarchický kapitalismus a socialismus v sociálnědemokratickém provedení jsou z definice neslučitelné. Ve své veřejné rétorice, a nejen předvolební, socialisté obvykle uvádí země Latinské Ameriky nebo Jelcinovo Rusko jako příklad divokých, sociálně-darwinistických nebo také oligarchických forem kapitalismu, zatímco vzorem druhého modelu je zpravidla švédský socialismus - údajně jeden z nejúspěšnějších ekonomických experimentů minulého století. Švédům nelze upřít, že pomocí přerozdělování všeho, co přerozdělit lze, utkali nejhustší sociální síť, do které padat - jedna radost. Avšak je dobře vědět, že švédský model vždy výborně ladil s vysoce koncentrovanou, tedy oligarchickou formou vlastnictví.

Ekonom Peter Hogfeldt ve své knize Historie a politika korporativního vlastnictví ve Švédsku dochází k překvapivému závěru: za to, že švédští oligarchové přežili bez úhony celé dvacáté století, vděčí jen a jen švédskému socialismu. Když sociální demokraté v roce 1932 poprvé přišli k moci, mohli vyhlásit politiku „velkého obratu" jen proto, že uzavřeli smlouvu s velkokapitálem. Noví vůdcové pro své velkorysé přerozdělování potřebovali finanční zdroje a kapitalisté potřebovali legitimizovat a zvěčnit svou kontrolu nad vlastnickými aktivy. Ani jedni, ani druzí si nepřáli, aby kontrolu nad národním bohatstvím převzali outsideři, ať už cizí nebo vlastní.

Sociální demokraté nevěřili tržnímu živlu. Byli přesvědčeni, že budoucnost patří velkým společnostem, které nešetří na inovacích. Daňový systém byl nastaven tak, že pobízel akcionáře k reinvesticím zisků, nikoli k rozdělení dividend. Dalším zdrojem investic byly úvěry. Stojí za zmínku, že největší švédské banky přímo vlastnily podniky, které úvěrovaly pomocí uzavřených investičních fondů. Je nabíledni, že ti, kteří jedním dechem kritizují Klausův „bankovní socialismus" z poloviny devadesátých let a zároveň vynášejí do nebes švédský model, jednoduše nevědí, o čem mluví. Navíc tradiční švédští oligarchové (tzv. „15 rodin"), aby se nemuseli dělit o kontrolu s outsidery, se svolením vlády široce využívali emisí akcií s omezeným hlasovacím právem.

Koncentrace vlastnictví v socialistickém Švédsku utěšeně rostla po celé dvacáté století. Kupříkladu v roce 1990 kontrolovala velkou část největších průmyslových podniků země (včetně tak věhlasných jako Electrolux, Stora, Ericsson, Saab, Scania či Alfa Laval) jedna jediná rodina Wallenbergů. Jméno výrobce nábytku Ikea je dobře známo i u nás, již méně se ale ví, že firma je dodnes vlastněna jednou z nejbohatších rodin na světě. Ještě v roce 2000 kontrolovaly dva uzavřené fondy - Investor a Industrivaerden - aktiva tvořící dobrou polovinu kapitálu celého švédského komoditního trhu.

Systém mohl slušně fungovat v době průmyslového rozvoje, kdy základem světové ekonomiky byly velké industriální podniky. Počínaje sedmdesátými lety však pomalu, ale jistě ztrácel konkurenční schopnost. Průmyslová výroba se stále více přesunovala do zemí s levnou pracovní silou, zatímco vyvinutější státy se specializovaly na dynamičtější technologie. Okamžitě se projevil rub švédského modelu: podvyvinutost finančních trhů a vysoký práh pro vstup nových společností. Zatímco v jiných zemích se perspektivní odvětví bouřlivě rozvíjela zakládáním nových podniků, Švédům tato cesta byla zapovězena. Po roce 2000 byl sociálnědemokratický model podroben částečné demontáži, avšak oligarchická podstata švédského socialismu hned tak nezmizela. V seznamu padesáti nejdražších švédských společností není ani jedna, která by vznikla v posledních čtyřech desetiletích; z padesáti podniků, jejichž akcie se obchodují na burze, bylo přes třicet založeno ještě před rokem 1914.

V posledních letech i tvrdošíjní švédští socialisté pochopili, že potřebné zdroje lze získat jen na světových trzích. Proto nezbývá, než hrát podle liberálních pravidel. Omezení pro přístup cizího kapitálu se odstraňují, sociální záruky slábnou. Právě liberalizace trhu umožnila Švédsku překonat desetiletou stagnaci, i když růst HDP pod 3 % není důvodem pro nadšený jásot.

Poučení z této bajky je nasnadě: oligarchický socialismus stejně tak jako oligarchický kapitalismus v 21. století neobstojí - obojí nesnese tlak globální konkurence a světového finančního trhu. V postindustriálním světě je takový model odsouzen k zániku.