Ohromující Masarykův úspěch

Právě si připomínáme devadesáté výročí konce Rakouska-Uherska a vznik samostatného státu, což mj. vyvolává nostalgické úvahy různého druhu. Britský historik J. P. Taylor ve své klasické práci napsané o rakouském soustátí napsal: „Během první válečné zimy dospěl Masaryk ke svému historickému rozhodnutí, podle něhož habsburská monarchie v podstatě už přestala existovat a místo ní přišla na svět Mitteleuropa neboli „říše sedmdesáti milionů", přestože k tomu vůbec nedošlo z iniciativy Vídně. Český národ, ač si to tak plně neuvědomoval, dospěl ke stejnému závěru, a desetitisíce českých vojáků na východní frontě proto přebíhaly na ruskou stranu. Masaryk sice nebyl tím, kdo zničil habsburskou monarchii, o to se postarali Němci a Maďaři, avšak právě Masaryk byl nesporně tvůrcem její alternativy, anebo se o něco takového alespoň pokoušel." Myslíte, že Taylorova slova platí i po šedesáti letech od napsání knihy Poslední století habsburské monarchie?

Uvedený citát je jistě zjednodušením, tak jako jím musejí být všechny pokusy popsat v několika větách příčiny tak komplexního procesu, jakým byl zánik Rakouska-Uherska. Souhlasím s tezí, že to byl Masaryk a jeho koncepce Československa, kdo dal představitelům dohodových velmocí alternativu v úvahách o uspořádání středoevropského prostoru po porážce centrálních mocností. Likvidace rakousko-uherského soustátí, tradiční velmoci, která několik set let spoluutvářela mocenské poměry na kontinentě, byla nejzásadnější změnou evropských poměrů po první světové válce. Dohodové velmoci tento radikální krok ovšem vzaly za svůj až v jejím samém závěru.

Proč?

Jednak díky obratné Masarykově zahraniční akci, ale domnívám se, že především v důsledku hrozícího chaosu ve východní a střední Evropě a expanze bolševismu z Ruska.

Jakou roli v rozpadu Rakouska-Uherska hrála první světová válka?

Velkou. Nicméně vnitřní vzdalování se českého národa habsburské monarchii probíhalo a prohlubovalo se od národního obrození a hrůzy světové války na frontách i těžkosti života a represe v zázemí mu v myslích příslušníků našeho národa daly poslední impuls. Byl to však Masaryk, kdo první dal českému pasivnímu antirakušáctví aktivní politický program s jasným a radikálním cílem a díky němu se během čtyř válečných let proměnil z nepříliš známého a úspěšného politika a intelektuála v nezpochybnitelného vůdce národa. Je známo, že většina české politické elity doma velmi dlouho ve vztazích k monarchii lavírovala a různým způsobem vyjadřovala svou loajalitu, mnoho českých vojáků sice přebíhalo k Rusům, ale drtivá většina jich statečně bojovala a umírala za císaře pána. Proto začlenění Čechů mezi válečné vítěze a akceptování maximalistické koncepce nového samostatného státu vítězi bylo ohromujícím Masarykovým úspěchem.

Ve své nedávné přednášce u příležitosti úmrtí prezidenta Beneše jste řekl, že „moderní česká státnost ve svém vnějším zakotvení za devadesát let své existence opsala kruh. V roce 1918 radikálně vybočila z německé střední Evropy, opřena o mocnější politické soupeře Německa. Nebyla však schopna toto nezávislé směřování ustát a byla násilně vržena zpět buď do nacistické nové Evropy, nebo do sovětského područí, aby se znovu, tentokrát dobrovolně, vrátila zpět do uspořádání s německou hospodářskou a politickou převahou." Máme tomu rozumět tak, že Masarykovy obavy z roku 1914 se naplňují?

Masaryk zaměřil svou politickou aktivitu proti agresivnímu německému nacionalismu, který v případě válečného vítězství představoval přímou hrozbu nejen pro umírněné české politické aspirace, ale pro samou národní existenci. Jeho obavy se naplnily již v roce 1938, kdy Československo podlehlo hitlerovskému nacismu. Takové hrozby před námi dnes pochopitelně nestojí. Je ale důležité si uvědomit, že moderní česká státnost a suverenita vznikly v konfliktu a proti vůli Německa i bývalých českých Němců. Až do roku 1989 byl náš stát a jeho mezinárodní vztahy predeterminovány obavou z nepřátelství sousední velmoci a snahou se před ním ochránit. To bylo primární motivací našich spojeneckých svazků, nejdříve na západ, k Francii, a později na východ, které nás zavedly do područí Sovětského svazu.

Z pohledu naší tisícileté historie šlo o politickou anomálii. Naše země se vždy nacházela kulturně, hospodářsky i politicky v německé střední Evropě a po roce 1989 se pouze vracíme tam, kde jsme vždy tradičně byli - do německé hospodářské a politické sféry vlivu.

To je hodnotový soud?

Ne, konstatování faktu. Máme však co do činění s Německem, které se podstatně liší od oné agresivní velmoci usilující o světovládu, proti němuž vedli svůj zápas Masaryk a Beneš. Dnešní Německo je znovu velmocí, ale mírumilovnou, demokratickou a nepochybně i historicky poučenou. Jednoduchý pohled na mapu či do hospodářských statistik nás ale přesvědčí o tom, že do německé sféry vlivu jasně patříme a na této objektivní skutečnosti se bez zásadní změny mocenských poměrů v Evropě a ve světě nic nezmění.

Myslíte si, že po přijetí Lisabonské smlouvy bude politické postavení českého národa v rámci Evropské unie lepší než v rámci Rakouska-Uherska?

V obou případech jde o mnohonárodní soustátí, obě se potýkají s absencí společné identity svých občanů, obě zápolí s rozdílnými zájmy svých národů, z nichž některé mají určující a některé mizivý vliv na rozhodování, obě drží pohromadě byrokracie, která se nezodpovídá parlamentu a voličům, obě mají velmocenské ambice, jež hatí nedostatek soudržnosti a neuspokojivá hospodářská výkonnost. Bude-li přijata Lisabonská smlouva, tato podobnost, myslím, ještě zesílí. Postavení českého národa ale může být lepší, než tomu bylo za starého Rakouska. To proto, že jsme v EU nezpochybnitelnou národnostně homogenní entitou s vlastní identitou a tradicí státnosti a formálně jsme postaveni na roveň ostatním členům Unie.

Na druhé straně hospodářský význam a váha českých zemí v EU bude daleko menší, než byla kdysi jejich hospodářsky dominantní pozice v Rakousku-Uhersku. Poslední příklady fungování EU rozhodně nepotvrzují iluze a naděje, že bychom mohli být subjektem a nikoliv pouhým objektem evropské politiky, podaří li se Lisabonskou smlouvu prosadit.

Jedním z Masarykových záměrů bylo vytrhnout Československo z německo-uherské sféry vlivu a připoutat ho k Západu. Myslíte, že se mu to s ohledem na poslední vývoj podařilo?

Snaha překonat náš provincialismus a být v přímém kontaktu se Západem bez tradičního německého zprostředkování byla pro mladý, emancipovaný a ambiciózní český národ a jeho stát pochopitelná. Od Masarykových dob se ale mnohé změnilo. Německo a Rakousko se mezitím staly organickou součástí tohoto Západu, zeměmi sdílejícími s ním stejné hodnoty a pravidla společenského uspořádání - a dosáhly toho podstatně dříve než my, které tomuto směřování na čtyřicet let vzdálil komunismus. Ale samotný fakt, že jsme dokázali bez velkých otřesů postkomunistickou zemi rychle transformovat zpět, dokazuje, že toto západní směřování u nás má hluboké objektivní kořeny.

V posledních čtyřech letech dochází ke stále většímu energetickému sbližování Ruska a Německa. Neobáváte se, že to vyústí v nový politický pakt se všemi důsledky pro středoevropské státy?

Nesdílím iluze o tom, že tradiční mocenská a zájmová politika velmocí a na nich založené vztahy mezi nimi patří navěky minulosti a světové poměry určuje už navždy idealistický střet hodnot, souboj demokracie a totality či konflikt civilizací. Německo a Rusko jsou tradiční evropské velmoci, které mají své zájmy a také jsou zvyklé své zájmy navzájem respektovat nebo i koordinovat. Nemusíme se děsit představou nějakého nového mocenského paktu, ale je nepochybné, že zájem na společných prioritách a respekt k zájmům druhého mohou výrazně determinovat postoj obou zemí k vývoji v oblastech, které považují za své sféry vlivu. Není to asi názor politicky korektní, ale je podle mého soudu realistický.

Masarykovi kritici tvrdí, že na devadesát let od vzniku republiky připadlo jen čtyřicet dva let v demokracii. Myslíte, že tento fakt dostatečně ospravedlňuje český pokus o samostatnost?

Národní samostatnost a demokracie jsou dvě různé věci. Rozhodně nesdílím názor, že bez demokracie nemá samostatnost smysl. Teprve samostatný národní stát umožňuje, aby demokracie bez problémů fungovala, aby se jeho obyvatelé mohli plně se státem identifikovat a stát se skutečnými občany v politickém slova smyslu. V historii i současnosti najdeme velmi málo mnohonárodních států, které se těší skutečné a plné loajalitě všech svých občanů a v nichž se demokratické politické mechanismy nepotýkají s odstředivými národními tendencemi. Ať je to například Belgie, Španělsko či Kanada, tedy země, jejichž demokratičnost málokdo zpochybňuje, všude nacházíme hnutí národních skupin, která bojují různými způsoby za samostatnost pro svůj národ. Samostatnost a suverenita je něco, co je pro příslušníky národa hodnotou samo o sobě, hodnotou, kterou plně docení tehdy, pokud ji nemají nebo ji ztratí. Její získání umožňuje národu skutečně dospět a mít šanci být subjektem a nikoliv pouhým objektem historie. I pro náš národ bylo vybojování státní samostatnosti událostí zásadního významu a dlouhá desetiletí vlády totalit na tom nemohou nic změnit.