OECD pracuje na posílení vlivu

Do České republiky přijede 24. dubna generální tajemník OECD Angel Gurría. Bude přijat na nejvyšší úrovni: předpokládá se tradiční setkání s prezidentem republiky Václavem Klausem, setká se s premiérem Mirkem Topolánkem a dalšími ministry, s poslanci a senátory, přednese přednášku na Karlově univerzitě. Nic to ale zřejmě nezmění na skutečnosti, že Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj je českou veřejností zatím vnímána spíše jako akademické pracoviště, vydávající různé nezávazné analýzy a doporučení. Velvyslanec ČR při OECD, bývalý ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj a ministr hospodářství Karel Dyba, to vidí úplně jinak. Také proto, že vliv „klubu bohatých", jak se také organizaci říká, není na rozdíl od Evropské unie omezen pouze na Evropu.

Účelem návštěvy generálního tajemníka OECD je především přivézt a představit takzvaný Hospodářský přehled ČR 2008. O co jde?

Jde o zhodnocení ekonomického vývoje, které OECD vypracovává jednou za dva roky pro své členské země a také pro nečleny, kteří mají status kandidátské země či země spolupracující anebo hrají pro světovou ekonomiku důležitou roli. A dále o doporučení pro další hospodářskou politiku jednotlivých vlád. Zaměření přehledu je s každou zemí předem dohodnuto. Česká republika je členem OECD od roku 1995 a letos dokončený přehled je zaměřen na globalizaci. Toto téma je relativně nové, před námi se přehled z tohoto pohledu zpracovával pouze pro Velkou Británii a Rakousko. Po nás bude Finsko.

Co z přehledu vyplynulo? A jaká jsou doporučení?

Letošní přehled vyzvedává dobrý růstový výkon české ekonomiky v poslední době. Upozorňuje na inflační riziko, které je nicméně zvládnutelné. Za větší hospodářsko-politickou výzvu však považuje situaci veřejných financí a doporučuje razantnější návrat do jejich dlouhodoběji udržitelné rovnovážné polohy. Jako druhou významnou výzvu spatřuje zlepšení nabídky pracovní síly, což je podmínkou udržení dlouhodobého růstu ekonomiky.

Dále hodnotí provedené změny v oblasti daní a veřejných výdajů, navrhuje kroky pro zlepšení rozpočtové discipliny a rozebírá možné dopady zavedení jednotné daně. Analyzuje rovněž dopad reforem v oblasti zdravotnictví, penzí a různých sociálních dávek.

Další oblastí je zlepšení fungování trhu práce. Srovnání se zeměmi OECD naznačuje, že potenciální rezervy existují např. v oblasti zaměstnanosti žen a seniorů. Jednou z cest je vést municipality k tomu, aby zlepšily nabídku péče o děti. Dále je to vytváření podnětů pro práci seniorů po odchodu do důchodu.

Konečně v poslední, čtvrté kapitole se hovoří o vlivu globalizace na českou ekonomiku. Ukazuje se, jak pozitivně působí na růst rozsáhlé a rostoucí zapojení do světové ekonomiky přes zahraniční obchod a přímé zahraniční investice. A jak česká ekonomika těží z výhodné geografické polohy a stále relativně levné a kvalitní pracovní síly. OECD spatřuje cesty, jak dále z globalizace těžit. Sem patří např. otázka, jak změnit investiční pobídky a proč je omezit, doporučení k usnadnění imigrace apod.

Jak by reforma veřejných financí měla podle OECD pokračovat?

S jistým zjednodušením lze říci, že přehled připomíná, že je třeba důkladně monitorovat, zda systém jednotné daně včetně ostatních změn v daňovém systému a různých sociálních dávkách vede k žádoucím změnám v chování ekonomických subjektů. Zda distribuční účinky změn nejsou výhodné jen pro některé důchodové skupiny. V této souvislosti však musím podotknout, že Česká republika stále patří mezi země s nejrovnoměrnějším rozdělením příjmů (podle tzv. Giniho koeficientu, který tuto rovnoměrnost či nerovnoměrnost měří). Zavedením jednotné daně relativně více získávají lidé s vyššími příjmy, což může vést k narovnání zmíněné anomálie a může to být žádoucí z hlediska takzvané sociální spravedlnosti. Dále mohu říci, že OECD podporuje dosavadní reformní kroky ve zdravotnické reformě. A vidí potenciál v dalších předpokládaných reformních krocích k využití mechanismu soutěže mezi pojistiteli a poskytovateli zdravotní péče směrem ke zlepšení její kvality a kontrole nákladů.

Často se objevuje názor, že analýzy zpracovávané v zahraničí jsou někdy trochu mimo realitu.

Členy týmu jsou i ekonomové, kteří se podíleli už na minulých přehledech, a mají tak kontinuální informace o dlouhodobém vývoji českého hospodářství, což je nesporná výhoda. Příprava zprávy trvá zhruba rok, během této doby zainteresovaní experti dvakrát navštívili ČR a setkali se s pověřenými pracovníky ministerstev a centrální banky, ale i se zástupci podniků a akademické obce. V souladu s obvyklou praxí byl pak v příslušném výboru složeném ze všech členských zemí OECD diskutován navržený text a až pak dopracována jeho finální verze. Ta musí odrážet výsledky jednání a konsenzus v oblasti hodnocení a doporučení. Ostatně na přípravě zprávy se podíleli i zaměstnanci naší pařížské mise OECD, kteří mají zkušenosti z exekutivy. A také české ministerstvo financí „půjčilo" (tzv. secondment) příslušnému sekretariátu OECD pro přípravu zprávy jednu ze svých ekonomek, což bylo ze strany OECD považováno za velmi přínosné. Jméno si udělala nejen ona, ale i naše země. V takové praxi je žádoucí pokračovat.

Co pro Českou republiku zveřejnění onoho přehledu znamená? Jak jej vlastně máme chápat?

Čtenář v přehledu najde pochopitelně mnohem bohatší analýzu hospodářské situace ČR, dosavadních reformních kroků Topolánkovy vlády a doporučení, jak eventuálně tyto kroky modifikovat a jak dále v ostřejším reformním kurzu pokračovat. A jeho vliv na domácí politiku? Doporučení OECD mohou působit jako katalyzátor prosazení určitých reformních kroků. Nikoliv tím, že by mohly přesvědčit místní vlády o něčem, co samy nezamýšlejí udělat. Nýbrž tím, že mohou povzbudit vlády k větší odvaze dělat to, co opravdu považují za nejlepší. A dodat jim argumenty ve prospěch vládních reformních záměrů.

Přesto je ale zřejmé, že v ČR je OECD považována víceméně za pouhé vědecké pracoviště, vydávající analýzy a prognózy hospodářského vývoje.

OECD, které se také říká „klub bohatých" či „sdružení hospodářsky nejvyspělejších zemí světa", je organizací průmyslově vyspělých zemí s otevřenou ekonomikou a parlamentní demokracií. Zemí, které i přes svou rozdílnost sdílejí podobné hodnoty. OECD také přijímá závazné instrumenty, které ovlivňují podnikání a jež členské země musejí dříve či později promítnout do své národní legislativy. K takovým patří např. Protikorupční konvence, Deklarace o mezinárodním investování či Úmluva o vývozních úvěrech. Na rozdíl od Evropské unie však toto „aquis OECD" nezasahuje do takové hloubky a šířky a do samotné podstaty národní suverenity. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že zatímco EU je integračním uskupením v rámci Evropy, OECD je globální organizací se členy na všech kontinentech. OECD také usiluje o podstatné posílení svého vlivu ve světě.

Podstatné posílení? Jaká událost se letos v OECD očekává?

Bylo otevřeno jednání o členství dalších pěti zemí. Požádaly o něj Estonsko, Slovinsko, Chile, Izrael a Rusko. Po příchodu nové polské vlády se otevřela cesta k tomu, aby s Ruskem takové jednání bylo zahájeno. Je však jasné, že zásadní podmínkou členství v OECD je vstup Ruska do Světové obchodní organizace. Další strategicky významnou událostí je nastoupení takzvané posílené spolupráce (s eventuální vyhlídkou členství v OECD někdy ve vzdálenější budoucnosti) s novými velkými hráči světové ekonomiky - Čínou, Indií, Brazílií, Jižní Afrikou a Indonésií. Díky těmto rychle rostoucím ekonomikám se podíl OECD na světovém hrubém domácím produktu za posledních dvacet let snížil ze 70 na 55 procent. Tomu odpovídá i podíl na globálních peněžních rezervách, jež jsou přeměňovány na zahraniční investice. OECD musí na tyto změny v architektuře ekonomické a politické moci ve světě reagovat, proto usiluje o tzv. posílenou spolupráci s těmito zeměmi. Velcí hráči jako Čína, Brazílie či Indie se totiž o členství přímo neucházejí, OECD zde vystupuje v roli „dvořitele", musí je přesvědčovat, že má co nabídnout. Konečně nezanedbatelnou aktivitou, výrazně OECD zviditelňující, je žádost skupiny zemí G-8, aby OECD sloužila jako technický sekretariát pro tzv. Heiligendamský proces.

Co je OECD

Kořeny vzniku Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) sahají do období před téměř 61 lety. V létě 1947 vznikl Program obnovy Evropy nazývaný podle svého iniciátora, amerického ministra zahraničních věcí George Marshalla, Marshallův plán. Cílem byla pomoc hospodářské obnově válkou zničené Evropy. Vedle USA se do programu zapojila i Kanada. Šlo o půjčky i dodávky zboží, které významným způsobem přispěly ke stabilizaci sociální a hospodářské situace zemí západní Evropy. Pomoc byla nabídnuta i Sovětskému svazu a tehdejšímu Československu, Polsku a Maďarsku, tyto země však odmítly. Šestnáct zemí, které pomoc přijaly, nejprve vytvořilo výbor, jehož úkolem bylo program obnovy koordinovat a řídit.

Z něj pak v Paříži v roce 1948 vznikla Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC). Původně se zaměřovala pouze na realizaci Marshallova plánu, posléze i na liberalizaci vzájemného obchodu a vytvoření konvertibilního platebního systému. A také na využití praktických zkušeností, které při realizaci plánu obnovy a následných projektech získala, pro analytickou, prognostickou a metodickou činnost. V roce 1961 se OEEC přeměnilo na Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. V současnosti čítá OECD třicet členů; vedle zakládajících západoevropských zemí také USA, Kanadu, Austrálii, Nový Zéland, Mexiko, Japonsko, Jižní Koreu či Island. Jde tedy o organizaci, jež uplatňuje svůj vliv na všech světových kontinentech. Posledním přijatým členem bylo v roce 2000 Slovensko.

V čele OECD stojí generální tajemník; v současnosti je jím Angel Gurría, bývalý mexický ministr financí a zahraničních věcí. Tajemník dostává úkoly a skládá účty Radě, složené ze stálých reprezentantů všech třiceti členských států. Česko zastupuje Karel Dyba. V roce 2007 OECD zaměstnávala 2 500 zaměstnanců. Je financována z příspěvků členských zemí. Největším přispěvatelem jsou USA (25 % rozpočtu) a Japonsko (17 %), příspěvek ČR je o něco méně než 0,5 %. Loni dosáhl rozpočet OECD zhruba 340 milionů eur.

Rozhovor vedla Ivana Pečinková, redaktorka týdeníku Ekonom.