Odposlechy jako politické téma v ČR

Odposlechy jako politické téma v ČR

Redakce

V České republice je již několik měsíců pravicovými opozičními politiky i některými lidskoprávními organizacemi upozorňováno na skutečnost, že výrazně narůstá vliv bezpečnostních složek a jejich infiltrace do lidského soukromí nad rámec běžné potřeby zajištění veřejného pořádku. Signifikantním příznakem této skutečnosti se stal i narůstající počet odposlechů prováděných Policií ČR a zpravodajskými službami.
Mediální scénu ovládla problematika odposlechů především v souvislosti s tzv. aférou Kořistka. Přes kritiku z různých stran se však ministr vnitra František Bublan rozhodl pravomoci bezpečnostních složek v dané oblasti ještě posílit, což odůvodňuje především hrozbou terorismu. Naskýtá se však obava, aby nedošlo k ještě výraznějšímu nárůstu vlivu pochybných struktur, které v těchto složkách vytvářejí seskupení napojená na vlivné ekonomicko-politické subjekty v zemi.

Odposlechy v kontextu "přitvrzení" v bezpečnostní oblasti

Vzrůst počtu odposlechů je odůvodňován nutností reagovat na nové bezpečnostní hrozby. V moderních společnostech je rovněž zdůrazňován zvyšující se význam konceptu lidské bezpečnosti, který znamená intenzivnější zájem státních orgánů o bezpečí každého individua a ne pouze státu jako celku.

Při úsilí o zajištění bezpečnosti každého jednotlivce však dochází ke snaze o takovou regulaci společnosti a získávání informací o lidech (potenciálně podezřelých z jejího ohrožení), že je narušován model ochrany soukromí typický pro západní společnosti posledních desetiletí. V postkomunistickém prostoru tato skutečnost vyvolává i nebezpečná rezidua na totalitní minulost.

Snaha o získání větších pravomocí pro bezpečnostní složky je spjatá především s událostmi 11. září 2001. V rámci boje proti islámskému terorismu je snaha o snadnější nasazení operativní techniky pochopitelná, avšak je otázkou, zda se pod rouškou boje proti terorismu nezvyšují policejní a zpravodajské kompetence i v jiných oblastech.

O počtu a struktuře odposlouchávaných osob lze pouze spekulovat, protože nebyly zveřejněny podrobné údaje. Z údajů Policejního prezidia ČR vyplývá pouze zvyšující se odposlech počtu telefonů, který je bez doložení přesnými daty ospravedlňován poukazem na obecný vzestup počtu telefonů u odposlouchávaných.

Statistika zahájených odposlechů v období let 2000-2004

Rok Odposlechy
mobily pevné linky Celkem
§88 §35 §88 §35 %
2000 1930 2100 467 522 5019 100
2001 3226 2032 363 286 5907 117,7
2002 6527 - 403 - 6930 138,1
2003 8405 - 439 - 8844 176,2
1. pol. 2004 4948 - 216 - 5164 neuzavřeno

Zdroj: Policejní prezidium ČR

Trend počtu odposlechů ve srovnání s rozvojem telekomuničních služeb (počtem zákazníků)

Celkový počet zákazníků v ČR
Rok 2000 2001 2002 2003
zákazníků (mil.) 8,07 10,81 12,57 13,31
zákazníků (%) 100 134,0 155,8 164,9
odposlechů (%) 100 117,7 138,1 176,2

Zdroj: ÚZČ SKPV

Údaje o počtu odposlechů za I. pololetí roku 2004 vůči pololetnímu průměru roku 2003 vykazují nárůst o cca 17 %. Počet zákazníků se zvýšil na 13,9 mil., což představuje nárůst o cca 4,4 %.

Každopádně není ze zveřejněných údajů jasné, kdo a proč je vlastně odposloucháván. Dosavadní projevy islámského terorismu i fundamentalismu jsou v ČR v zásadě zanedbatelné a monitorování domácí, relativně málo početné muslimské scény by nemělo představovat zásadnější problém. Odposlechy několika málo muslimských radikálů na českém území zřejmě celková čísla nenavýšily. Přijatelným vysvětlením by bylo odůvodnění nárůstu v kontextu boje proti transnacionálnímu organizovanému zločinu, ale zde je s ohledem na kvantitativně nepříliš viditelné výsledky rovněž sporné hledat hlavní příčiny vzrůstajícího počtu odposlechů.

Podnikatelé jako nepřátelé společnosti

V ČR je často médii, levicí i pseudomoralistickým proudem české politiky za společenskou hrozbu číslo jedna pokládána korupce ve spojení s hospodářskou kriminalitou, přičemž právě zde je zřejmě nejzávažnější příčina nárůstu počtu odposlechů. Je přitom sporné, zda míra angažmá Policie ČR a BIS proti korupci a černé ekonomice odpovídá skutečnému rozsahu těchto jevů v ČR a nebezpečí, která z nich vyplývají.

Atmosféra ve prospěch masivního nasazení bezpečnostních sil proti podnikatelské sféře byla v české společnosti vytvářena již dlouhou dobu. Prvotním impulsem byl spojený útok levice, krajní levice a proudu nepolitické politiky proti výsledkům kupónové privatizace a ekonomické transformace obecně v polovině devadesátých let.

Na základě několika málo sporných případů byl skandalizován celý, v zásadě velmi úspěšný privatizační proces a na lidi, kteří se dokázali v tvrdých podmínkách prosadit a získat určité bohatství, se začalo v médiích i široké veřejnosti takřka automaticky nahlížet jako na zloděje (pokud zrovna viditelně nepodporovali antiklausovskou opozici jako např. Václav Fischer, který byl v počátcích své senátorské činnosti oblíbencem antipolitiků).

Kritika transformace ze strany Zieleniecova a Rumlova křídla v ODS či ze strany mainstreamových médií však nevedla k nárůstu vlivu morální pravicové alternativy vůči ODS, ale spíše (jak ukázaly volby v roce 1998 i 2002) k nárůstu negativistických proudů v levici ať již mezi zastánci hesel o spálené zemi v ČSSD či u komunistů. Nástup sociálnědemokratické garnitury a jejích spojenců do vedení bezpečnostních sil po roce 1998 pak přinesl i tažení proti podnikatelské sféře, která byla víceméně plošně podezřívána z daňových úniků, korupčního získávání zakázek a jiných deliktů.

Výsledky první medializované akce čisté ruce byly poněkud problematické, protože její hlavní a takřka jedinou chycenou velkou rybou se stal sociálnědemokratický ministr financí Ivo Svoboda. Příčiny krachu této akce však nebyly hledány v neoprávněných podezřeních, ale ve špatné práci bezpečnostních sil. Ty byly proto více a více úkolovány ve smyslu odhalení korupčníků a podvodníků.

Lidé jako Vladimír Špidla (ten si údajně po večerech s oblibou četl zprávy BIS), kteří se chápali jako zástupci ožebračovaných lidí, zřejmě opravdu věřili, že zde existuje masivní hospodářsko-kriminální podsvětí, které neplatí daně a špatně hospodaří. Stát proto nemůže utáhnout zvyšující se mandatorní výdaje a zabezpečit slušný život příjemcům sociálních dávek (tj. častým voličům ČSSD). Namísto zlepšování podnikatelského prostředí a zjednodušení daňového systému však požadovali právě tvrdé zásahy proti zlým podnikatelům.

Socialisté si uvědomovali, že hlásáním podobných názorů nahrají i řadě lidí, kteří se v nových společenských podmínkách cítí podhodnoceni či nedoceněni (učitelé, státní úředníci, železničáři apod.) a závist vůči úspěšnějším ventilují kritikou soudobého společenského vývoje jako takového.

Policejní bratrstva

V tomto směru našli odezvu i u části policejních a zpravodajských složek. Řadě jejich příslušníků se nesmyslné odposlouchávání běžných obchodních jednání nelíbilo, ale z loajality vůči svým institucím, v naději na zlepšení stavu i z prostých obav o zaměstnání se novým příkazům podřídili. Jiní v nich však spatřili naději na kariérní růst a možnost zavděčit se nové politické garnituře.

Často se jednalo o policisty, kteří sloužili i v předlistopadovém období (mnohdy ve velmi problematických pozicích) a věděli, že jim tato minulost může být kdykoliv připomenuta. Smysl a zaměření své práce vnímali nejednoznačně. Když dostali možnost vystupovat proti jasněji vymezenému nepříteli (tj. údajným podvodným podnikatelům), kterého označila vládnoucí garnitura, ochotně ji využili a při této činnosti u některých z nich mohly ožít i mentální modely z dob komunistické éry, tj. nekompromisní snaha o boj proti vnitřnímu nepříteli.

Podnikání samo o sobě mohlo být pro část těchto lidí podezřelé, protože mu nerozuměli. Celý život se pohybovali v prostředí, v němž byli a jsou zvyklí žít pouze ze státních výdajů, a zvyšující se platy a náklady na činnost policie vnímají jako samozřejmou odměnu za svoji službu při ochraně občanů. V tomto směru se pak v protipodnikatelském tažení mohli často shodnout i s postdisidentskými strukturami v bezpečnostních složkách, protože i jejich životní zkušenosti odpovídají buď nejjednodušší manuální práci bez možnosti kariérního postupu (v období komunismu), nebo naopak poklidnému životu ve státem dotovaných strukturách (před a po odchodu z disentu).

Některé policejní i zpravodajské složky pak přerostly v jisté státy ve státě, protože jsou hýčkány jak socialistickou vládnoucí garniturou, tak i mediálním mainstreamem. Média jsou do jisté míry korumpována poskytováním tajných informací z vyšetřování a atraktivními záběry. Ty se však zpravidla nevztahují ke korupci a hospodářské kriminalitě, ale plní televizní zpravodajství přitažlivými obrázky polonahých lidí v kontrolovaných erotických podnicích, zbytků těl zavražděných obětí objevených po několika měsících či špinavých tajných bytových dílen na výrobu pervitinu, které vyvolávají dojem potřebnosti a schopností policie.

Málokdo pak ve snaze neznepřátelit si policejní zdroje sleduje reálné výsledky některých mediálně vděčných kauz, jako např. potřebnost nasazení zásahové jednotky proti IPB či různá teatrální zatýkání v dlouhodobě se táhnoucích případech spojených s Vladimírem Železným. Pocit nekontrolovatelnosti následně vede k narůstající svévoli bezpečnostních složek. Jak ukázaly reakce na kauzu Kořistka, policie jakoukoliv, i dobře míněnou kritiku bere jako útok na silné mocenské pozice, které se jí v Grossově éře podařilo vydobýt.

Opozice v policejním zaměřovači?

Boj proti korupci přerostl již před několika měsíci i do tažení proti opozičním politikům, a to především na komunální úrovni. Výsledek tohoto tažení neovlivnil pro socialisty žádoucím směrem jednání voličů před krajskými volbami, což platí i pro jednání policie v kauze Kořistka. Je však možné, že poté, co se ODS jednoznačně postavila proti zvyšování platů i pravomocí bezpečnostních složek, budou tlaky a různé difamační akce vůči ní ještě silnější.

Jednou z cest k jejímu poškozování je pokračování protikorupčního tažení různými, dlouho se táhnoucími a medializovanými kauzami bez jasného vyznění; další může být spojena s údajným euroskepticismem ODS. Sledování lidí odmítajících stávající směřování evropské integrace je sice v ČR zatím oficiálně spjato pouze s vazbami extremistů na tyto struktury, nicméně u některých organizací v euroskeptickém proudu např. BIS ve své poslední výroční zprávě ani neodůvodňuje, proč je řadí mezi extremisty. Tento trend by mohl být do budoucna nebezpečný.

Z výše uvedených důvodů je snaha ministra Františka Bublana o zjednodušení nasazení operativní techniky oproti současnému právnímu stavu velmi problematická. V současnosti je třeba dostat policejní a zpravodajské složky, které jsou stále více izolované od ostatních složek společnosti, pod veřejnou kontrolu. Je důležité dbát na dodržování zákonnosti i u případů, kde jsou preference mediálního mainstreamu i většiny nevládních lidskoprávních organizací zcela na straně represivních sil (komunální korupce, rasismus, daňová kriminalita apod.), protože jsou zde zamlčovány či omlouvány nejrůznější excesy bezpečnostních složek.

Závěr: kdo se postaví proti zvůli?

Tematizace orwellovské atmosféry, která se pro mnoho lidí stává symptomem Grossovy éry, by měla být jedním z prioritních cílů soudobé demokratické opozice. Její situaci problematizuje skutečnost, že v podstatě nemá věrohodné spojence. Malé, vyhroceně antikomunistické skupiny totiž celý problém zužují na údajné průniky soudobé KSČM do policie a v kuloárech paranoidně straší komunistickým pučem. Neuvědomují si přitom, že výše zmíněná policejní bratrstva jsou loajální ke stávající garnituře a ke komunistům by je vedla spíše zrada ze strany současného vedení ministerstva. Navíc dostatečně nezohledňují, proč různí lidé v policii přečkali období ministra Rumla, který je nyní spojencem různých petičních antikomunistických aktivistů.

Nevládní lidskoprávní organizace a různé veřejné osobnosti zase na policejní zvůli poukazují pouze v případech, kdy se na základě postmaterialistických hodnot identifikují s obětí (např. pokud je to osoba romského původu, politicky korektní uchazeč o azyl či avantgardní umělec). To ovšem není případ lidí spjatých s běžnou podnikatelskou sférou či dokonce s ostrakizovanou ODS.

I řada dalších skupin při kritice bezpečnostních složek hájí pouze partikulární zájmy a nehodlá řešit konflikt svobody s represivními tendencemi komplexně. Přesto lze doufat, že nespokojenost lidí se zásahy do jejich soukromí alespoň částečně povede určitou část politiků ke snaze o řešení vzniklé situace a k jistému zkrocení bezpečnostních složek.