Odkaz Piłsudského pro region mezi Západem a Východem

Letos si Polsko připomíná 150 let od narození svého velkého meziválečného státníka Józefa Piłsudského. Dědeček, jak mu Poláci přezdívali, se již během svého života stal legendou, kterou bychom jejím symbolickým významem mohli přirovnat k tatíčku Masarykovi. Jak už se to u našich sousedů stalo zvykem, setkáme se s dvěma krajně odlišnými pohledy na svérázného maršálka, jedni ho obdivují, druzí adorují jeho politického oponenta, nacionalistu Romana Dmowského. Nedá se ovšem pominout, že Piłsudski stál u všech zásadních událostí, které po letech neexis­tence vrátily Polsko na mapu Evropy. Velel polské armádě při první velké zkoušce, během níž znovuzrozený stát čelil početnější rudé hrozbě. Po odražení vnějších nepřátel se nebezpečnou vnitřní politickou nestabilitu rozhodl vyřešit ozbrojeným převratem, po němž se sám postavil do čela země. Odkaz uniformovaného socialisty a vlastence-revolucionáře, který – jak sám prohlásil – „z tramvaje Socialismus vystoupil na zastávce Nezávislost“, je stále živý. Poláky rozděluje spor o jeho politický odkaz, třeba jeho důraz na vnitřně i navenek suverénní silný stát oproti spoléhání na mezinárodní instituce a přílišné lpění na procedurální stránce parlamentního procesu. Nesmírně aktuální je také Piłsudského mezinárodněpolitická koncepce Mezimoří, tedy úzké spolupráce národů mezi Německem a Ruskem. Její neúspěch možná odsoudil prostor středovýchodní Evropy ke zkušenostem z konce třicátých let, kterých už se ale původce nezávislého Polska nedožil. Po roce 1989 tyto myšlenky užší spolupráce v rámci regionu jako nejlepší cesty k pojištění jeho nezávislosti znovu ožily. Jejich výrazným propagátorem byl především prezident Lech Kaczyński, sám vychovaný v kultu osobnosti maršálka. V současné době je vzdálenou ozvěnou této ideje koncept Trojmoří (Balt – Jadran – Černé moře), který razí současný prezident Andrzej Duda. Ačkoliv jde především o ideu hlubší ekonomické a infrastrukturní spolupráce, nelze pochybovat, že jedním z jejích hlubších zdrojů je přesvědčení, že pouze dohromady a ve spojenectví dokážou národy středovýchodní Evropy působit jako samostatný aktér velké politiky, nikoli objekt ve hře mocností. (…)