Odhalit spiknutí

Celá vládní krize spojená se skandálem kolem majetkových poměrů rodiny Grossových je značně tragikomická. Komická je z fraškovité podstaty věci a tragická, protože ta fraška je zkoušena na nás. Dvě okolnosti však, zdá se, přece jenom analytikům unikají. Ta první tkví v tom, že pravým důvodem pádu Grossovy obliby a potenciálních problémů české sociální demokracie není ani tak rozsah finančních machinací nebo nedovysvětlený původ příjmů jeho rodiny, ale spíše zarážející intelektuální nedostatečnost, státnická nemohoucnost a naprostá odkázanost na jakési anonymní poradce, což předseda vlády demonstroval svými neobratnými pokusy vykroutit se z kauzy. Předčasně zmoudřelé české občanstvo by možná Grossovi odpustilo menší finanční nekalosti, ale zdá se, že není ochotno smířit se s tím, že mu stojí v čele podprůměrný šíbr okresního formátu.

Druhá nepovšimnutá okolnost spočívá v tom, že Gross se pokusil povolat na svou obranu společensky zavrženíhodnou teorii spiknutí. Ať už ten nápad dostal sám, nebo mu byl vnuknut oněmi bezejmennými poradci, přijde to nastejno. Faktem je, že teorie spiknutí je snadno srozumitelná a dobře se prodává. Hollywoodští scénáristé s ní dávno pracují. Dokonce byl natočen film s názvem „Teorie spiknutí", v němž si hlavní hrdina neustále vymýšlí složitě propletená schémata, která vysvětlují jeho potíže. Podstata teorie je prostá: všechno, co víme o světě, není pouhá lež, nýbrž vědomě navozený a dovedně prokombinovaný klam. Celé naše vědomí se hemží samými fiktivními představami - o dějinách, o politice, o nás samotných. Představami, které nám vsugerovala jakási stínovláda. Tito dobře zamaskovaní loutkoherci tahají za provázky pomocí „zbraní informačního ovlivňování". Jinými slovy - pomocí sdělovacích prostředků. Naše duše jsou karty, jimiž hrají svůj poker. Naše svoboda je čistá iluze. Žádná událost ve světě není dílem náhody. Za vším hledej židozednáře, Federální rezervní banku, Microsoft, olejářskou nebo atomovou lobby, špióny nepřátelských států.

Tento způsob vnímání světa není dnešní, má dlouhou historii. A pokud se stával vládnoucí ideologií, jak se to přihodilo nacistickému Německu, nebyla to zdaleka historie komická. Kvůli této mentalitě nalezly milióny lidí smrt.

Lidé jsou ochotni uvěřit teoriím spiknutí asi proto, že je pokládají za jednu z cest hledání pravdy. Jenže to je cesta do slepé uličky. Teorie tajemných spiknutí spíše zamlžuje, než projasňuje obraz okolního světa. Brání nám vidět, slyšet a vnímat svět, jaký je. Živnou půdou pro tyto teorie jsou buďto objektivní neinformovanost, nebo intelektuální lenost a chorobná podezřívavost. Skutečná spiknutí takové teorie neumožňují odhalit právě proto, že jsou pouhými teoriemi a nikoli informacemi. Vytvářejí iluzi pochopení, a proto jsou obzvlášť příhodné pro davovou manipulaci.

Máme reálnou volbu: buďto se dívat na svět vlastníma, nebo cizíma očima. Odmítnout teorie spiknutí neznamená vzdát se kritického pohledu na skutečnost. Avšak vždy je lepší utvářet své nazírání samostatně, na základě ověřených informací, a nenechat si vnutit zavádějící spiklenecký pohled. Ostatně „zbraně informačního ovlivňování" mají tu vlastnost, že je můžeme kdykoli vypnout.

Tím, že se současný premiér snaží vnutit společnosti tento zastaralý pohled na podstatu své aféry, prokazuje vysokou míru zoufalství a malou starostlivost o duševní zdraví společnosti.