Od kulatého stolu k Rywinlandu

„Zvolme budoucnost" znělo volební heslo prezidentského kandidáta Aleksandera Kwaśniewského v kampani roku 1995. A mělo úspěch - postkomunista Kwaśniewski porazil živou legendu boje s komunismem, dosavadního prezidenta Lecha Wałęsu. Tehdy dostoupila moc postkomunistů vrcholu. Po vládě, jíž dosáhli v parlamentních volbách 1993, získali i úřad hlavy státu, v té době navíc vybavený nikoliv zanedbatelnými pravomocemi. Přitom pár let před tím, v roce 1989, se zdáli být i ti nejreformnější komunisté definitivně poraženi.

Ostatně sám Aleksander Kwaśniewski, jenž v roce 2000 obhájil prezidentský úřad již v prvním kole se ziskem přes 50 % hlasů, v roce 1989 prohrál v senátních volbách. Získal sice 38,4 % hlasů, což byl jeden z nejlepších výsledků kandidátů tehdejšího vládního tábora, ale ani to na kandidáta Solidarity nestačilo. Mladého a politicky obratného Kwaśniewského tehdy tížila především jeho minulost svazáckého a stranického kariéristy, ba dokonce ministra posledních komunistických vlád. Právě proto vyzýval v roce 1995 voliče, aby v jeho osobě „volili budoucnost", pokud možno zcela oproštěnou od vzpomínek. Titul nejproslulejší z knih Ericha von Dänikena zní Vzpomínky na budoucnost a lze říci, že svým způsobem vyjadřuje hlavní poselství Kwaśniewského kampaně: „Myslete jen kupředu!" Mimochodem Kwaśniewski využil i volební autobus, jejž v prachu polských silnic zahlédl též Miroslav Šlouf a nenechal si to pro sebe: českou mutaci Kwaśniewského busu pak proslavil Miloš Zeman pod názvem Zemák.

Odhlédneme-li však od zvláštností v životopisu, nelišil se Kwaśniewski skoro v ničem od úspěšného západního politika. Dovedl oslovit veřejnost pojmenováním problémů, které ji reálně tíží, vypracovat si pozitivní image a překonávat protivníky schopností strategického uvažování, jež dovede takříkajíc vidět za roh. Postkomunistická budoucnost nyní přesto leží v troskách, byť Kwaśniewski, jenž už nemůže s ohledem na ústavu znovu obhajovat mandát, nad nimi přece jen poněkud vyčnívá. Svaz demokratické levice se zejména kvůli rozsáhlým korupčním aférám rozložil a rozpadl a polskou politickou scénu dostihly stíny minulosti: jedno z nosných témat politiků Ligy polských rodin i Lepperovy Sebeobrany tvoří kritika kulatého stolu z roku 1989 coby nemravného komplotu rudých (tj. komunistů) s růžovými (tj. s vedením Solidarity ochotným k vyjednávání s komunistickým režimem), kde šlo údajně pouze o moc a o peníze, samozřejmě na účet skutečného vlasteneckého Polska a jeho prostých obyvatel.

Proto je třeba vrátit se na začátek, ke kulatému stolu, a spolu s Aleksanderem Kwaśniewským znovu projít cestou polské politiky po roce 1989. Bez toho nelze dnešnímu Polsku porozumět. A současné Polsko stojí před rozhodujícím hlasováním: koncem září proběhnou parlamentní volby, počátkem října volby prezidentské.

Kvadratura kulatého stolu

Pokud hledat český protějšek Aleksandera Kwaśniewského, v mnohém vysvětlující jsou osoby Pavla Teličky anebo někdejšího ministra hospodářství a člena konzervativní ODA Vladimíra Dlouhého. Držitel partajní legitimace Dlouhý absolvoval studia na prestižní belgické univerzitě a tvořil kádrovou rezervu, s níž se počítalo do vysokých řídících funkcí. Sám nepopírá, že kdyby před listopadem 1989 dostal nabídku na účast v nějaké reformní (perestrojkové) vládě, patrně by ji přijal. Jenže v Československu byl reformní kurs smrtelným hříchem, zejména kvůli platnosti Poučení z krizového vývoje, o které stávající garnitura opírala svou chřadnoucí legitimitu. Dlouhý tedy vyčkával v Prognostickém ústavu, potenciální reformní křídlo KSČ bylo normalizací zahnáno do disentu. Generál Jaruzelski sice zahnal svým výjimečným stavem z prosince 1981 do podzemí Solidaritu (jež letos v srpnu oslaví 25. narozeniny), nicméně po dvou letech začal usilovat o záchranu režimu právě pomocí reforem. Britský historik Norman Davies proto Jaruzelského označil za „Jana Křtitele Gorbačova", avšak výsledky se nedostavovaly, základní zboží, toaletní papír nevyjímaje, v obchodech stále chybělo. A když začala oslabená Solidarita koncem osmé dekády opět zvedat hlavu, čím dál více osob spatřovalo jediné možné východisko v rozhovorech režimu s opozicí. Ty nakonec, po jistých peripetiích a komplikacích, začaly v únoru 1989.

„Změna systému na tržní a volební nám nesplývala s odstraněním lidí starého režimu od moci a tato prognóza se ukázala být správnou," napsal roku 1997 někdejší tiskový mluvčí komunistické vlády Jerzy Urban. Od ekonomické moci se komunistická nomenklatura nikdy odstavit nenechala - zákon, který umožňoval soukromé podnikání, navrhla a prosadila ještě komunistická vláda Mieczysława Rakowského v prosinci 1988. Kwaśniewski, ročník 1954, v ní byl ministrem, podobně jako v předchozím kabinetu Zbigniewa Messnera (1985-1987). S politickou mocí to ale bylo složitější, neboť původní plán, dojednaný u kulatého stolu na jaře 1989, se po polosvobodných volbách v červnu téhož roku začal hroutit. Solidarita v nich získala maximum toho, co podle dohod mohla (35 % míst v Sejmu, tedy všechna, o něž se smělo svobodně soutěžit, a 99 ze 100 míst v nově zřízeném Senátu), a navíc způsobem, který de facto knokautoval již tak notně zkorodovanou legitimitu komunistického režimu. Tomu nezbylo, než se s opozicí podělit i o výkonnou moc, byť Solidarita se dle původních předpokladů měla spokojit jen s legalizací a s možností pronášet kritické projevy v parlamentu. Dvojznačnými pravomocemi hojně vybaveným prezidentem byl Národním shromážděním zvolen generál Jaruzelski, ale premiérem se v září stal jeden z hlavních poradců Lecha Wałesy Tadeusz Mazowiecki. V jeho vládě národní jednoty měli převahu ministři ze Solidarity, leč komunistům zpočátku zůstala ministerstva vnitra a obrany. S pádem komunismu na podzim 1989 pak Solidarita v podstatě převzala veškerou výkonnou moc a stala se hlavní politickou silou prosazující reformy. Mimo jiné i šokovou terapii Leszka Balcerowicze, jež přinesla závažné sociální dopady rolníkům a chudším vrstvám, často organizovaným právě v odborovém svazu Solidarita. Ten se dostal do kleští rozdvojené identity - měl být odborovou centrálou a zároveň hlavní oporou bolestivých reforem. Krom toho v Solidaritě nastalo přirozené politické štěpení na různé názorové proudy, které bylo umocněno (či nerozlučně propojeno) s osobní rivalitou. Začala tzv. válka nahoře, jež Solidaritu rozložila a v roce 1993 přihrála vítězství v parlamentních volbách Kwaśniewského postkomunistům. Zmodernizovaní (post)komunisté tak dosáhli toho, nač spoléhali v roce 1989, o čtyři roky později. Napomohl jim k tomu i volební systém, respektive zavedení volebních klauzulí (v roce 1991 se konaly parlamentní volby podle čistě poměrného systému, jenž tak přispěl k fragmentaci). Klauzule zlomily vaz rozdrobeným stranám a straničkám solidaritního tábora a z propadlých hlasů nakonec nejvíce těžily postkomunistické formace.

Polsko i Evropa zažily šok, jejž však signalizovaly už litevské volby rok předtím a který stvrdily volby v Maďarsku rok poté. Transformovaní, leč stále komunisté opět u moci! Ale žádný „zpětný chod" k diktatuře nenastal. I komunistům se totiž zalíbilo býti elitou v kapitalismu - každý přece uzná, že býti buržoem je mnohem lepší varianta než (nejen) fyziognomicky degenerovat v čuníky z Orwellovy Farmy zvířat. Na některých postkomunistech je původní tendence ještě patrná, Kwaśniewski však vyšel (ještě stihl vyjít?) z komunismu jako elegán. Postkomunistická koalice Svazu demokratické levice a Polské lidové strany (což byla v dobách PLR satelitní, česky řečeno „národněfrontovní" agrární strana) poněkud zmírnila tempo reforem, avšak kurs k EU a NATO zůstal zachován. Postkomunisté též využili nabytých pozic k dalšímu prosazování svých ekonomických zájmů a propletenec ekonomiky s politikou se tak ještě více zauzloval a posílil.

Wałęsa na lopatkách

Aleksander Kwaśniewski dovedl roku 1993 Svaz demokratické levice (SLD), jehož jádro tvořila z komunistické strany transformovaná Sociální demokracie Polské republiky (SdRP), k volebnímu vítězství a k výkonné moci - čtyři roky poté, co komunisté utrpěli fiasko v polosvobodných „kontraktových" volbách v červnu 1989. Avšak Kwaśniewski se roku 1993 nestal ani premiérem, ani výraznou tváří exekutivy. Přijal pouze post předsedy parlamentní komise pro přípravu nové ústavy, kde prosazoval parlamentní systém a tedy významné oslabení pozice prezidenta v tehdejším polském semiprezidencialismu (k hlavním pravomocem prezidenta tehdy patřilo 2/3 právo veta a právo fakticky jmenovat ministry zahraničí, obrany a vnitra do každé vlády). Nicméně reálně si Kwaśniewski v období 1993-1995 udržoval obrovský vliv jakožto šéf strany. Polská média mu ostatně brzy přisoudila přídomek „premiér bez portfeje". Nepřijetí exekutivní funkce bylo strategickým tahem: Kwaśniewski se totiž chtěl soustředit především na prezidentskou kampaň. „Málokdo prohrává ve druhém kole s výsledkem horším než 40 %," odpovídal na otázky, proč chce vlastně kandidovat, když jako (post)komunista stejně nemá ve druhém kole příliš šancí. Kwaśniewski jednoduše hodlal využít prezidentské kampaně k tomu, aby co nejvíce rozšířil a upevnil elektorát Svazu demokratické levice s cílem vybudovat silnou catch-all party sociálnědemokratické orientace. SLD se tak měl v Kwaśniewského představě stát dominantní politickou silou postkomunistického Polska s postavením podobným švédské sociální demokracii. Avšak případný konečný úspěch v prezidentských volbách Kwaśniewski pochopitelně předem nezavrhoval, byť ho zpočátku patrně vnímal jako optimistickou variantu, kdežto variantou realistickou bylo právě rozšíření voličského potenciálu jeho politického tábora.

Lech Wałęsa se ve funkci prezidenta projevil jako velmi kontroverzní politik, jenž podle převládajícího mínění veřejnosti působil spíše destruktivně, nikoliv jako kreativní státník. Wałęsa se chtěl stát polským de Gaullem, nicméně k vyplnění tohoto historického úkolu postrádal minimálně jednu velmi důležitou věc: silnou a stabilní (pro)prezidentskou většinu v Sejmu. Nejdříve vedl válku s tzv. kontraktovým Sejmem, po volbách 1991 se „stýkal a potýkal" se Sejmem fragmentarizovaným, ten pak roku 1993 rozpustil a v předčasných volbách triumfovali postkomunisté. Poslední dva roky v úřadu tak Lech Wałęsa strávil v bouřlivé kohabitaci s postkomunistickou vládou, byť velmi silná pozice koalice SLD-PSL značně omezovala prezidentovy možnosti. Nutno též zdůraznit, že Wałęsa v roce 1990 vybojoval prezidentský úřad v souboji s liberálním křídlem někdejší jednotné Solidarity, v konfliktu s těmi aktivisty solidaritní opozice, kteří pocházeli z řad inteligence. „Panie Tadeuszu," oslovoval roku 1988 při stávkové vlně Wałęsa Mazowieckého, „vy jste muž pro jednání, protože vy jste pro rozumné řešení." Za dva roky byl z „muže pro jednání" hlavní Wałęsův rival. Patrně nevyhnutelná roztržka mezi Wałęsou a solidaritní inteligencí (solidaritními liberály) pravděpodobně uškodila oběma stranám. Liberálům, koncentrovaným zejména v Demokratické unii (později v Unii svobody), jako by scházelo charisma. Obsadili politický střed a nedokázali překonat strop 15 % hlasů. Charismatický Wałęsa pak jako by ztratil inteligenci, nejen tu ve svém okolí (poradce typu Tadeusze Mazowieckého), ale i tu ve své vlastní hlavě. Navíc Wałęsa měl vždy autoritářské sklony, jimž se nevyhnul ani v čele demokratického státu, přičemž ústava mu předepisovala spíše roli arbitra, byť vybaveného významnými pravomocemi, nikoliv úlohu tvůrce politické linie. Tím se Wałęsa mohl stát pouze s pomocí silné a disciplinované parlamentní většiny, kterou ale nikdy nedisponoval. V posledních dvou letech svého „panování" pak dokonce musel silné parlamentní většině čelit. A jeho vlastní pokus o zformování (pro)prezidentské strany v podobě Nestranického bloku pro podporu reforem (BBWR) nedopadl dobře. Koncepce BBWR v sobě spojovala odkazy na maršála Piłsudského (na jeho meziválečný Nestranický blok spolupráce s vládou se stejnou zkratkou BBWR) a na generála de Gaulla (širokonárodní pojetí různých gaullistických i postgaullistických formací), avšak pouhých 5,41 % hlasů v parlamentních volbách 1993 znamenalo fakticky fiasko.

Roztříštěná polská pravice hledala před prezidentskými volbami 1995 společného kandidáta, nicméně rozhodně chtěla nalézt někoho jiného než Lecha Wałęsu, u veřejnosti dosti nepopulárního, jehož navíc - diplomaticky řečeno - s předáky pravicových stran pojily dosti napjaté vztahy. Nicméně snaha o jediného kandidáta pravicového tábora nakonec zkrachovala a nikdo z plejády uchazečů o prezidentský post se nezdál být opravdovým konkurentem Aleksandera Kwaśniewského. Ten si v průzkumech veřejného mínění dlouhodobě udržoval podporu okolo 25 %, tedy poměrně výrazný náskok před ostatními. Nicméně všeobecně se soudilo, že Kwaśniewski nedokáže ve druhém kole svůj voličský potenciál příliš rozšířit s ohledem na vlastní komunistickou minulost. Avšak souboj o roli vítězného menšího zla se v průzkumech předvolebních preferencí projevil velkým rozptylem přízně pro velký počet kandidátů, což opticky vytvořilo z Kwaśniewského hrozbu. Pocit ohrožení pomohl Lechu Wałęsovi, jehož podpora se dlouho držela na velmi nízké úrovni 5-10 % hlasů. Navzdory kriticky přijímanému působení v úřadu v letech 1990-1995 byl Wałęsa, legendární zakladatel Solidarity, polskou veřejností nakonec vnímán jako jediný vážný konkurent postkomunisty Aleksandera Kwaśniewského.

První kolo prezidentských voleb proběhlo 5. listopadu 1995 a Kwaśniewski s Wałęsou nechali ostatní kandidáty daleko za sebou - Kwaśniewski získal 35,11 % hlasů a Wałęsa 33,11 %. Třetí skončila legendární postava polské opozice Jacek Kuroń s 9,22 %, čtvrtý někdejší premiér Jan Olszewski s 6,86 % a až pátý další bývalý premiér Waldemar Pawlak (PSL) s katastrofálním výsledkem 4,31 %. Zbytek pelotonu už jenom paběrkoval. Na první pohled se mohlo zdát, že pokud k Lechu Wałęsovi přejdou voliči ostatních solidaritních kandidátů, měl by dosavadní prezident přece jen zvítězit. Nicméně solidaritní tábor byl natolik vnitřně znesvářen i na úrovni elektorátu, že Kwaśniewski nakonec těsně zvítězil. Řada solidaritních voličů se sice tváří v tvář hrozbě Kwaśniewského vítězství „přemohla" a hlasovala pro Wałęsu, ale přece jen v o něco menším počtu, než by stávající prezident potřeboval. V poměrném vyjádření zvítězil ve druhém kole Aleksander Kwaśniewski se ziskem 51,72 % hlasů, kdežto Lech Wałęsa obdržel 48,28 %. Rozdíl byl tedy velmi těsný.

Nutno však zdůraznit, že v osobě Aleksandera Kwaśniewského nalezl Lech Wałęsa velmi zdatného soupeře. Kwaśniewski si dokázal získat voliče vystupováním, apelem na budoucnost, vzezřením, profesionálně vedenou pozitivní kampaní i schopností porazit Lecha Wałęsu v přímém osobním střetu - ve dvou televizních debatách mezi prvním a druhým kolem přesvědčivě zvítězil. A jeho vítězství ve druhém kole prezidentských voleb znamenalo též to, že šest let po pádu komunismu přešla v Polsku, v někdejší baště protikomunistického odporu, veškerá centrální výkonná moc do rukou (post)komunistů.

Svárlivé vzkříšení Solidarity 1997

Teprve dvě zdrcující porážky přiměly solidaritní tábor ke sjednocení - vznikla Volební akce Solidarita (AWS), jež roku 1997 zvítězila v parlamentních volbách. Po nich zformovala koaliční vládu se solidaritními liberály z Unie svobody (UW), premiérem se stal Jerzy Buzek (AWS). Nejvýznamnějším opatřením nové vlády se stala reforma územního uspořádání (samosprávy) a s ní související reformy školství, zdravotnictví a sociálního zabezpečení (penzijní reforma). Realizace reforem se však neobešla bez celé řady problémů a vláda ztrácela na popularitě.

Problematickou se ukázala být hlavně soudržnost AWS. Aliance odborů a řady menších pravicových stran trpěla slabou disciplinovaností a svárem mezi odborářským jádrem AWS a ostatními členskými stranami, které měly tendenci prosazovat reformy, jež ohrožovaly zájmy odborářů. Opět se tak projevila hluboká vnitřní rozpornost polské pravice, která vychází z protikomunistického, leč odborového hnutí Solidarita. Jakékoliv snahy o „pravicovou" hospodářskou politiku (tj. podpora trhu, omezení role státu v ekonomice, omezení přerozdělování) po celá devadesátá léta nutně narážely na odpor odborů. Nesoudržnost vládní koalice se občas projevovala i tak, že mnozí poslanci, ba i ministři AWS hlasovali v Sejmu proti vlastní vládě! Zejména v těchto okamžicích bylo zřejmé, že AWS je vnitřně nespojitou aliancí, jež vznikla především působením psychologickému tlaku „silného" poměrného volebního systému (spíše malé volební obvody a volební klauzule), pod dojmem debaklu pravice v parlamentních volbách 1993 i porážky ve volbách prezidentských o dva roky později.

Předák Solidarity i AWS Marian Krzaklewski se pokoušel z AWS vytvořit křesťanskodemokratickou (křesťanskosociální) velkou stranu pravého středu, leč bez úspěchu. Jako problematické je hodnoceno i strategické chování Mariana Krzaklewského coby politického vůdce. Krzaklewski chtěl roku 2000 vystřídat v úřadu Aleksandera Kwaśniewského a po jeho vzoru rovněž nezaujal žádnou exekutivní funkci. Stal se pouze předsedou parlamentní frakce AWS a zůstal v čele odborového svazu Solidarita. Právě nejasná role Krzaklewského, který byl - slovy britské politoložky Frances Millardové - „všeobecně považován za představitele faktické moci stojící za Buzkovou vládou", oslabovala sílu a jistou „údernost" pravicového kabinetu. Ten prosazoval nepopulární či problematické reformy a Krzaklewského pozice takříkajíc v závětří, na první pohled strategicky výhodná pro prezidentský souboj, mu nakonec spíše uškodila. Tím, kdo těžil z problémů pravicové vlády, byl nakonec stávající prezident Kwaśniewski.

Když dva dělají totéž, není to totéž, praví známé rčení. Na polské politické scéně se v devadesátých letech hned dvakrát vyskytla jistě zvláštní, fakticky ústavní role: tzv. premiér bez portfeje. Tak nazvali polští novináři Aleksandera Kwaśniewského, když po triumfu postkomunistů v parlamentních volbách 1993 setrval v čele strany, avšak nepřevzal žádnou exekutivní funkci. Kwaśniewski dokázal z této výchozí pozice dobýt prezidentský úřad, Marian Krzaklewski, další „premiér bez portfeje", však při snaze kopírovat úspěšný recept pohořel. Vysvětlení takřka diametrálně odlišných výsledků při sledování identické strategie podle všeho spočívá jednak v rozdílném politickém a osobnostním profilu obou kandidátů i v míře jejich politické obratnosti, jednak v postavení „jejich" vlád. Postkomunistické vlády, těžící z výsledků předešlé „šokové terapie" a mírnící její sociální dopady, se těšily větší přízni polské společnosti než Buzkův solidaritní kabinet, opět prosazující nepopulární reformy, navíc často přes odpor silné opozice ve vlastní parlamentní frakci. „Rozdělíme si práci: vy vždycky zavedete bolestivé, leč potřebné reformy, a my pak za vás slízneme smetanu" - tak nějak by se z odstupu mohlo jevit znění tajné a zároveň nejdůležitější doložky dohod uzavřených mezi komunisty a Solidaritou v roce 1989 u kulatého stolu.

(Sledování strategie „premiéra bez portfeje" rovněž mnohé napovídá o charakteru polského politického systému, a to i po přijetí nové ústavy v roce 1997, která omezila prezidentské pravomoci. Úřad prezidenta ale nadále zůstává jedním ze dvou hlavních pólů politického soupeření, metou, jíž se do značné míry podřizuje chování a jednání vůdčích politiků.)

Rozpory mezi koaličními partnery, vyvolané poklesem preferencí pro vládní strany a programovými rozdíly, vedly nakonec roku 2000 k odchodu UW z vládní koalice. U moci od té doby zůstala jednobarevná menšinová vláda AWS, jež mohla setrvat ve funkci i díky ústavně zakotvenému konstruktivnímu vyslovení nedůvěry, přesněji řečeno díky tomu, že s ohledem na blížící se volby nehodlaly hlavní politické síly sestavovat nějakou jinou kombinaci - vše směřovalo k rozhodnutí ve volebním zápase. Premiér Jerzy Buzek se nakonec stal nositelem smutného privilegia: jako jediný předseda polské vlády po roce 1989 dokázal setrvat v úřadu po celé volební období, avšak rozklad jeho vlastního politického tábora i nepopularita jeho vlády v souvislosti s některými sociálními důsledky zásadních reforem způsobily, že Buzkova Volební akce Solidarita pravice (AWSP) se ve volbách 2001 vůbec nedostala do parlamentu!

V období 1997-2001 prezident Aleksander Kwaśniewski několikrát významně využil svého práva veta, byť je jinak hodnocen jako politik velmi konstruktivní. Jak se blížily prezidentské volby 2000, začal brát více ohledů na svůj potenciální elektorát. Roku 1999 tak například vetoval daňovou reformu připravenou ministrem financí Leszkem Balcerowiczem. Mezi Poláky mu však získávala popularitu i jeho schopnost vystupovat v řadě případů jako uvážlivý arbitr a politik schopný konsensuálního kompromisu. Zkrátka profesionál každým coulem. Ostatně mladé příslušníky nomenklatury typu Kwaśniewského vždy fascinoval západní životní styl, jehož v PLR nikdy nemohli dosáhnout. I proto dokázali komunismus celkem hladce demontovat a z téhož důvodu dovedli být úspěšnými politiky v prostředí parlamentní demokracie. Pokud kdy vyznávali nějaké náboženství, byl jím pragmatismus - racionální, chladnokrevný a inteligentní zároveň. Komunisté zaslepení pozlátkem high society, jež jim ale nakonec podrazilo nohy, neboť jejich zapletení do korupčních afér a podivných mocensko-ekonomických „obchodů" přesáhlo únosnou mez. Což se týká též rodiny Kwaśniewských, „Olka" i první dámy Jolanty Kwaśniewské. Počátkem nového století se ale ještě mnohé dařilo skrývat pod luxusním kobercem. V roce 2000 proběhly prezidentské volby, v nichž zvítězil s převahou již v prvním kole dosavadní prezident Aleksander Kwaśniewski (53,9 % hlasů). Leader AWS Marian Krzaklewski utrpěl zdrcující porážku, když skončil až třetí s 15,57 %.

Hlavou Rywinlandu?

Pro parlamentní volby 2001 byl typický nástup subjektů, které ještě pár měsíců před nimi neexistovaly: Občanské platformy, Práva a spravedlnosti a Ligy polských rodin. Nárůst před volbami zažívala též populistická rolnická Sebeobrana Andrzeje Leppera. Zatímco pravice se štěpila a rozkládala, na levici zatím stále ještě pokračoval proces integrace. Již v prosinci 1999 se do té doby volební aliance Svaz demokratické levice (SLD) přeměnila na politickou stranu s individuálním členstvím. A na jaře 2001 vznikla volební koalice mezi postkomunistickým SLD a solidaritní levicí Unií práce (UP), byť z UP předtím odešli lidé nejvíce spojení s hnutím Solidarita v osmdesátých letech.

Ve volbách 2001 zaznamenali postkomunisté další triumf - přes 40 % hlasů. Nicméně vzhledem k tomu, že opět rozdrobené solidaritní strany - vzniklé rozpadem parlamentní frakce AWS - prosadily na jaře 2001 „poměrnější" variantu volebního zákona, jež tolik nepřála velkým stranám, nestačil SLD historicky rekordní zisk na nadpoloviční většinu v Sejmu. Potápějící se AWS tak ještě dokázala na rostoucí postkomunisty vyslat torpédo, které loď SLD přece jen poškodilo. SLD sice uzavřel většinovou vládní koalici s agrárními lidovci, ti z ní však záhy vycouvali v obavě ze ztráty preferencí v konfrontaci se sílící Lepperovou Sebeobranou. Postkomunisté tak museli vládnout menšinově, což jim výkon moci poněkud zkomplikovalo. Je však otázkou, zda by jim i většinové vládnutí bylo k něčemu užitečné, neboť rozklad, který stranu postihl, má kořeny v samotném přístupu k moci, v propojení politických a ekonomických struktur, ba mafií. Skandály jako Rywinova aféra či aféra spojená s největším středoevropským petrochemickým koncernem PKN Orlen, jenž mimochodem nedávno koupil většinový podíl v „českém" Unipetrolu, odhalily příslušníky postkomunistické elity jakožto chladnokrevné, leč poživačné techniky moci, hledící pouze na blaho své a svého vlastního „okruhu". Morální šok, který odhalení různých afér vyvolalo, otřásl samotnými základy polské postkomunistické demokracie a povede se vší pravděpodobností k mocenské alternaci.

Jarosław Kaczyński označil nedávno současné Polsko za Rywinland, tedy, volně přeloženo, za Aféroland či - jak se říkalo v Itálii - za Úplatkov. Jeho bratr Lech, primátor Varšavy a kandidát Práva a spravedlnosti (PiS), strany obou bratrů, na prezidenta, hovoří o potřebě „morální revoluce". Rétorika i program PiS v mnohém připomíná českou DEU v dobách její největší slávy, v prognózách si však vede daleko lépe - Lech Kaczyński byl podle květnových i červnových průzkumů hlavním favoritem prezidentských voleb s 25 % podpory. Vítězství PiS i ve volbách parlamentních by tak mohlo přivodit zcela ojedinělou variantu, tzv. bratrský poloprezidencialismus, kdy by úřad prezidenta a premiéra zaujali bratři, konkrétně Lech a Jarosław Kaczyńští. Navíc jde o dvojčata, takže by se možná zrodilo něco, co by mohlo vejít do učebnic politologie jako „twins-semipresidentialism". Ten by měl řadu neocenitelných výhod, zejména co se týče snižování nákladů a zvyšování operativnosti při plnění reprezentativních povinností prezidenta a premiéra. PiS vedlo v červnu žebříček stranických preferencí s 23 %, avšak nástup levicového kandidáta Włodzimierze Cimoszewicze koncem téhož měsíce znamenal vážné ohrožení prezidentských ambicí Lecha Kaczyńského. Průzkum agentury PBS pro deník Gazeta Wyborcza odhadl vzápětí výsledek druhého kola 56 % : 44 % pro Cimoszewicze.

I červencový průzkum stranických preferencí sice potvrdil vedení PiS (25 %), ale žebříčkům popularity dlouho kralovala Občanská platforma (PO), jež oproti PiS zastává umírněnější postoje. „Nebyl to úplně ztracený čas," vyjádřil se v deníku Rzeczpospolita jeden ze zakladatelů PO Maciej Płażyński na adresu Kaczyńského charakteristiky Polska coby Rywinlandu a jako hlavní úspěchy uplynulých 16 let zmínil vstup země do NATO a Evropské unie. PO představuje liberálně-konzervativní pravici s programem zjednodušení a zprůhlednění politického systému a zpřetrhání nezdravých vazeb mezi politikou a byznysem.

Podzimní bitva starých mazáků

Na počátku podzimu se tedy v Polsku rozhodne. Koncem září proběhnou parlamentní volby, začátkem října první kolo voleb prezidentských. Poprvé tak proběhnou parlamentní a prezidentské volby v podstatě souběžně, a navzájem se proto výrazně ovlivní. Žádná z významných stran si vlastně nemůže dovolit nenasadit svého leadera i do boje o prezidentský úřad, což může vést též k velkému rozptylu hlasů a k nepředvídatelnému složení dvojice, která nakonec postoupí do druhého kola. A obráceně - úspěšné působení kandidáta v prezidentské kampani může hodně napomoci jeho vlastní straně. To platí snad trojnásob v zemi, jež postrádá vyprofilovaný stranický systém, v zemi, kde stranický systém v podstatě neexistuje. Paradoxně se zde však na pozadí obrovské volatility a neustálého vznikání a zanikání politických stran setkáme s podivuhodnou stabilitou kádrů. Bratři Kaczyńští, leadeři Práva a spravedlnosti, působili v Solidaritě již v osmdesátých letech, podobně jako mnozí politici Občanské platformy. Celá politická elita je vlastně aktivně zapojena do veřejného života od osmdesátých let, jak postsolidaritní, tak postkomunistická. Z Kwaśniewského snu o polské postkomunistické sociální demokracii panující s podobnou převahou jako sociální demokracie švédská sice nyní zbyly trosky, nicméně postkomunistické kádry si časem patrně naleznou, vybudují či renovují nová uskupení. A zatímco v podzimních volbách do Sejmu utrží se vší pravděpodobností historickou porážku, příště se zas mohou role obrátit.

„U nás se strany nezbavují neúspěšných politiků, jako v klasických parlamentních demokraciích," napsal před rokem polský sociolog a politolog Zdzisław Krasnodębski, „ale politikové - ti méně zkompromitovaní, nebo zkompromitovaní už před nějakým časem - se zbavují neúspěšných a nepohodlných stran, které se zkompromitovaly vládnutím. Po vytunelovaných firmách se objevily ‚vytunelované' strany, z nichž se jejich zakladatelé odporoučejí ve chvíli, kdy se vyčerpá kapitál důvěry, který do nich vložili voliči. Vytvářejí se strany nové, aby se pod novým vývěsním štítem nejprve shromáždily hlasy, a poté i zformovaly nové vládní koalice. Lze předpokládat, že se celý proces bude opakovat stále rychlejším tempem. Dostane-li se k moci Sebeobrana, bude takto ‚vytunelována' ještě rychleji než SLD Leszka Millera. A nic koneckonců nenasvědčuje tomu, že by se měl podobný osud vyhnout Občanské platformě. I když pohyb na povrchu je stále rychlejší, změny se často omezují na personální rotace, podle z Mickiewicze vypůjčené formulky: ‚z ministra je, helemese, maršálek'. Patnáct let vidíme stále tytéž známé tváře, mění se pouze funkce."

Citovaný Krasnodębski vydal předloni knihu Demokracie periferie. Její obsah lze stručně shrnout slovy, že III. polská republika nesplnila naděje, které do ní Poláci vkládali: kvůli vysoké nezaměstnanosti, rozšířené bídě (velkým sociálním rozdílům), korupci, špatně fungujícím politickým a ekonomickým institucím i stále dominantnímu postavení elit starého režimu. V zemi vládne rozčarování, ne náhodou sílí hlasy volající po budování IV. republiky.

Odchází-li tedy Aleksander Kwaśniewski, byť možná jen dočasně, zůstává otázka, komu budou patřit příští léta. Jarní sondáže signalizovaly comeback pravice, ale i jejích osvědčených leaderů. V polovině června dokonce testoval vyhlídky své případné účasti v prezidentských volbách samotný Lech Wałęsa, tušící, že srpnové oslavy 25. výročí vzniku Solidarity mu poskytují poslední možnost k velkému návratu na politickou scénu. Po chvíli napjatého váhání řekl ne, nicméně takřka souběžně vybuchla bomba na levici: kandidaturu ohlásil W, maršálek Sejmu, bývalý premiér a ministr zahraničí. Člověk sice svázaný s prostředím SLD, nicméně i s velkým osobním kreditem (za Jaruzelského odešel z vlastního rozhodnutí hospodařit na venkov, byť coby člen strany zastával celkem významnou pozici na právnické fakultě ve Varšavě). Tedy dostatečně nezávislý a respektovaný, aby mohl osobně uspět ve volbách i na pozadí historického krachu postkomunistů. Cimoszewiczovu úspěchu mělo též napomoci (patrně formální) postavení dosavadní první dámy Jolanty Kwaśniewské do čela jeho volebního štábu. A průzkumy z počátku července ho dokonce pasovaly na horkého favorita. V sobotu 9. 7. však vyvolal skandál arogantním chováním, když v podstatě odmítl vypovídat před parlamentní komisí vyšetřující kauzu PKN Orlen, kterou obvinil ze stranické podjatosti. Důsledek v podobě propadu preferencí na sebe patrně nenechá čekat.

V polské politice existovala v posledních letech jediná jistota: prudké výkyvy voličské přízně, takže dnešní prognózy se mohou zítra snadno obrátit v prach. Na otázku z úvodu předchozího odstavce se však paradoxně nabízí jedna odpověď v dlouhodobější perspektivě: rozhodující bude, jak se polská scéna zformuje po nástupu nové generace, která vyrostla již v časech po pádu komunismu. O tom ale více napoví až parlamentní volby 2009.

Autor je politolog působící na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.