Obslužný stát: vítězství pravice ve volbách 2006?

Nástup Jiřího Paroubka do čela ČSSD s sebou přinesl radikální změnu strategie této strany. Nesmělou snahu o modernizaci ve stylu New Labour Tonyho Blaira nahradila emotivní demagogie, levicový populismus a programová legitimizace komunistů. Tato strategie slaví své úspěchy, neboť posun sociálních demokratů doleva probíhá v době, kdy ekonomika zažívá nebývalý boom, lidé bohatnou a koruna posiluje. Dle předvolebních průzkumů ČSSD více jak zdvojnásobila své preference a snížila náskok volebního favorita ODS na několik málo procent. Spolu s komunisty by tak měla v povolební sněmovně mírnou převahu.
Radikální rétorikou Paroubek odsoudil koaliční spoluvládce do role jakési trpěné stafáže. Potenciální partneři v budoucí pravicové vládě se drží zuby nehty svých vládních židliček, a tím úspěšně ztrácejí na přesvědčivosti. Sama ODS působí unaveně a nevýrazně. Může pravice vyhrát volby v roce 2006?

K odpovědi na tuto otázku si musíme pomoci otázkou po úspěchu fenoménu "Paroubek" v posledních měsících. Radikální rétorika, verbální agresivita místy hraničící s hulvátstvím je schopna, jak správně poznamenal Bohumil Pečinka, vybudit emoce části voličů a působit na ně jako píšťala na psy. Nicméně toto je jen část odpovědi. Mantrou, kterou se Paroubek zaklíná při každé příležitosti, je sociální stát. Toto je klíčové heslo, produkt i balení, které pomáhá mobilizovat voliče ČSSD, fundament, proti kterému musí pravice postavit svoji alternativu (a nejsou jí "sociální jistoty bez socialismu" KDU-ČSL). Co je to sociální stát ve skutečnosti?

Archaická forma uspořádání společnosti

Sociální stát charakterizují dvě premisy: víra v to, že společnost je nadřazena jednotlivcům a jejich (z hlediska socialisty nicotnému) snažení, přičemž "rozum" společnosti je ztělesněn státem, a dále předsvědčení, že násilí je legitimním nástrojem "zlepšování společnosti" - počínaje vyvlastňováním práceschopného obyvatelstva prostřednictvím daní (u demokratických socialistů) až k vyvražďování vybraných skupin obyvatelstva (u socialistů nacionálních a komunistů). Na základě těchto premis jsou vytvářeny sociální státy s různou mírou svobody. V demokratických sociálních státech má násilí podobu progresivního zdanění s vysokou mírou přerozdělování prostřednictvím byrokracie.

Byrokracií rozumíme státní úředníky, kteří nejsou na rozdíl od politiků prvotně závislí na výsledcích voleb a ve svých funkcích zůstávají i po odchodu vlády. Pro byrokracii je přirozené bujení, neboť na rozdíl od soukromého sektoru zde není mechanismus, který by sloužil k efektivnímu přidělování vzácných zdrojů k tvorbě hodnot. Byrokrat totiž nemá zákazníky v klasickém smyslu; neexistuje přímý vztah mezi kvalitou a množstvím jím poskytované "služby" na jedné straně a spokojeností subjektu "službu" konzumujícího na straně druhé. "Služba" je totiž "nakupována" nikoli konzumentem, nýbrž politikem v podobě rozpočtu. Cílem byrokrata tedy není uspokojení zákazníka a získání platby za kvalitní službu (a tím, v případě, že jeho náklady jsou nižší než obdržená platba, tvorba zisku), nýbrž zvětšování rozpočtu jeho úřadu. Díky neexistenci výkonnostních měřítek jsou byrokraté hodnoceni prostřednictvím tabulek, a tak jejich hlavní motivací není zvyšování vlastních platů (individuální snaha), nýbrž zvyšování počtů (a tímto zvyšování platů automaticky).

Byrokrat má na svou činnost lokální monopol a "zákazníci" většinou musí jeho práci povinně "odkupovat". Proto každé zvýšení rozpočtu vede ke zvětšení úřadu a posílení byrokratova vlivu. Případná politikova kontrola je nevítaná; v obraně před ní si byrokraté vytvářejí spletité vazby mezi jednotlivými odbory a odděleními tak, aby se v nich vyznali jen oni. Politici přicházejí a odcházejí, byrokraté zůstávají. Informační převaha byrokratů nad politiky daná jejich monopolním postavením a znalostí konkrétních procedur vede k trvalému bujení byrokracie. Ve vazbě na různé zájmové skupiny byrokraté de facto určují politiku konkrétní instituce, což vede k mrhání zdroji získanými zdaněním. Česká realita, kde si regulérní ministerstva zřizují stovky mimotabulkových příspěvkových organizací a "výzkumných" ústavů, zaměstnávajících další desetitisíce lidí za veřejné peníze, je toho důkazem.

Dalším prvkem sociálního státu je přerozdělování. Probíhá dvojím způsobem: jednak prostřednictvím progresivního zdanění, jednak přímými transfery obyvatelstvu. Progresivní zdanění znamená, že lidi s vyššími příjmy platí nejen absolutně vyšší daně ve stejném poměru jako lidé s nižším příjmem, ale že jejich platba narůstá s výší progrese daňové sazby. Toto je mimochodem v rozporu s Listinou základních práv a svobod, která zaručuje, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

Přímé daňové transfery mají mnoho podob. Jednak jde o "kvazipojištění" typu výplat důchodů či zajištění zdravotní péče. Občané si "předplácejí" služby státu způsobem, v němž mizí vztah mezi platbou a výsledkem (za mohutného přispění přerozdělovací byrokracie, která na těchto systémech parazituje). Dalším typem transferů jsou zákonem nařízené regulace. Z nich je nejkřiklavějším případem regulace cen nájemného, která vyvlastňuje majitele bytů a jejich nájemcům umožňuje neoprávněný příjem na jejich úkor. Tím též nepřímo znevýhodňuje majitele rodinných domů a nájemníky bytů s tržním nájemným.

Posledním typem transferů jsou různé sociální dávky. Jejich prostřednictvím jsou určité části občanů v produktivním věku vypláceny prostředky bez ohledu na jakýkoli jejich přínos - anonymně a nekonzistentně. Prostřednictvím sociálních dávek a regulací na trhu práce je konzervována vysoká míra nezaměstnanosti. Důsledkem je ztráta motivace, nulový zájem o cokoliv povznášejícího, pasivita a parazitický způsob existence, odmítání jakékoliv zodpovědnosti, rozpad rodin a nárůst násilí. Vzniká pologramotná, nezaměstnatelná a potenciálně nebezpečná třída - chudina blahobytu. Nedávné francouzské skutečnosti ukázaly, že sociální stát není řešením, nýbrž problémem. Významově vyprázdněná slova jako "solidarita" a "sociální spravedlnost" slouží k neodůvodněnému moralizování socialistických politiků a k zastírání jejich skutečných cílů - obhajoby a užívání vlastních privilegií.

Přerozdělování, využívané ve volebních kampaních k vyvolání závisti ("ať platí bohatí"), často nesprávně ztotožňované se sociální politikou, je ve skutečnosti vysoce asociální. Ztráta motivace a chuti k nadprůměrným výkonům v konečném důsledku dopadá na celou společnost. Nechtěné důsledky sociálního státu jsou prostřednictvím takzvané politické korektnosti překrucovány a retušovány a dopadají nejhůře na nejméně majetné. Ztráta orientace chudiny blahobytu je skutečným produktem sociálního státu, morálním problémem, který bez systémové změny žádné úřady, komise či dialogy za peníze daňových poplatníků nevyřeší.

Znalostní společnost a adekvátní uspořádání věcí veřejných

Výše charakterizovaný sociální stát je dědictvím "temného" dvacátého století. Jeho organizace odpovídá způsobu tvorby bohatství v průmyslové společnosti: masová produkce výrobků v továrnách direktivně řízených prostřednictvím hierarchických struktur, spolupracujících či soupeřících s dělníky organizovanými v odborech. Doba se však mění, a proto by se mělo změnit též uspořádání věcí veřejných.

Na přelomu tisíciletí dochází k razantnímu nástupu informačních a komunikačních technologií, které můžeme chápat jako kondenzované znalosti. (Počítače jsou na logice založené univerzální stroje; v případě softwaru pak nejde o nic jiného než o specifickým jazykem psané texty sloužící k řešení problémů.) Tento jev bude mít dramatický vliv na strukturu a rozvoj naší kultury a civilizace. To, že si to doposud nepřipouštíme, neznamená, že je možno ignorovat nově se vynořující infrastrukturu, která podobně jako energetická infrastruktura ve 20. století změní možnosti a způsoby existence civilizovaných lidí. Informační a komunikační technologie umožňují dříve nevídané zefektivnění myšlenkové práce. Globalizace finančního kapitálu, konkurence, obchodních zvyklostí a manažerských inovací otevírá nové trhy a vytváří prostor pro rozvoj potenciálně chudých oblastí. Využívání znalostí vede ke transformaci způsobu tvorby ekonomické hodnoty. Na rozdíl od jiných druhů kapitálu je znalost jako nehmotné aktivum v prostoru nevyčerpatelná. Její hodnota je dána šíří potenciálního využití a je vyčerpatelná pouze v čase - při nahrazení novou, lepší znalostí.

Transformace hospodářství nejbohatších států na znalostní ekonomiky již započala. Prostřednictvím nehmotných aktiv dochází k redukci míry spotřeby energie a materiálu na hmotné produkty. (Například hmotné náklady na typický automobil General Motors tvoří pouze 16 % z celkových nákladů, jednu třetinu z ceny Boeingu 777 tvoří software.) Stejně jako se v průběhu 20. století snížil počet lidí pracujících v zemědělství industriálních ekonomik na přibližně 3 %, tak se počet lidí, kteří budou pracovat v průmyslu znalostních ekonomik, sníží podobným způsobem. Manuální práce bude nahrazena důslednou automatizací, je možné si představit mnohonásobné zvýšení produktivity přírodních zdrojů prostřednictvím implementovaných znalostí, kdy například jedna kilowatthodina či jeden barel ropy přinesou stokrát více užitku.

Tento vývoj však není bez problémů. Klíčovým faktorem úspěchu znalostní ekonomiky je schopnost vytvářet, řídit, distribuovat a implementovat hodnototvorné znalosti co nejrychleji a s co největším ziskem. Musí docházet ke koncentraci talentů; celé oblasti pak bohatnou tím, že se staly prostředím života inovativních pracovníků (např. Seattle v USA je sídlem Microsoftu, firmy, která doposud vygenerovala dvacet tisíc dolarových milionářů). Z místa, kde talent nenajde prostor pro své uplatnění, odchází. O svém životním úspěchu "hlasuje nohama". Důkazem je například migrace vzdělanců ze zemí EU do USA či vylidňování měst v bývalé NDR.

Nerovnováha mezi příjmy v bohatých a chudých zemích narůstá. Na vině však není "globalizace" či "neosobní tržní síly", nýbrž konkrétní lidé - diktátoři, váleční lordi, neschopní politici a zkorumpovaní úředníci. Právě oni projektují své osobní zájmy do "politických opatření" a brání tak ekonomickému růstu a zvyšování blahobytu svých spoluobčanů.

Míra svobody založená na ochraně osobního vlastnictví a na co nejmenším celkovém zdanění určuje úspěšnost konkrétního hospodářského prostoru, neboť kapitál se zhodnocuje tam, kde má pro svůj rozvoj nejlepší podmínky. U znalostního kapitálu to platí především, jeho materiální vázanost na specifickou lokalitu (stát) je minimální. Státy vnímané svými občany jako organizace zajišťující takzvané "veřejné služby" se stále více stávají brzdami rozvoje. Neefektivní přerozdělování daní v zájmu sociální nivelizace je v přímém rozporu se zvyšováním růstu a hospodářského blahobytu.

V České republice je situace přelomová: absurdní nárůst byrokracie, projevující se jako rakovinové bujení chrlící neustále nové regulativy, předpisy a směrnice; demotivující sociální systém, v jehož rámci není téměř rozdíl mezi životní úrovní člověka pracujícího a člověka vydržovaného státem prostřednictvím sociálních dávek; průběžný důchodový systém bez jakýchkoli vazeb na předcházející výkon; zablokovaný rozvoj školství a zdravotnictví - to vše vede k nárůstu nákladů při snižování kvality. Kalkulační chaos v poskytování "veřejných služeb" však nutí státy k postupné privatizaci a k omezování vlastních aktivit. Společnosti rychle redukující své sociální státy prosperují (příklad Irska).

Političtí představitelé České republiky by si měli položit otázku po podobě kapitalismu v 21. století: úspěšné státní fondy rizikového kapitálu jsou nepředstavitelné, avšak prodlužování agonie sociálního státu a snaha o udržení industriálního skanzenu za jakoukoli cenu myslitelná je. Sociální stát v české podobě, směšující iracionalitu přerozdělující byrokracie s neadresnými sociálními politikami, není slučitelný se znalostní ekonomikou a jako nástroj prosperity je střednědobě neudržitelný. A to z těchto důvodů:

1. K realizaci produktů a služeb založených na znalostech je třeba vysoce motivovaných a kreativních lidí, kteří jsou schopni mezi sebou komunikovat prostřednictvím neosobního cenového mechanismu. Úspěšnost těchto jedinců je v přímé relaci k nákladům na jejich práci. Stát však není schopen takovéto lidi najímat. Tvořivé využívání specifických znalostí je v přímém rozporu s byrokratickou etikou poslušnosti a průměru. Bez znalostí a kreativity není úspěch. Příjmové rozdíly a závist vedou řadu správců veřejných rozpočtů k jejich zneužívání. Korupce se stává systémovým jevem, který prohlubuje neefektivitu veřejného sektoru a vede ke kalkulačnímu chaosu.

2. Regulace na trhu práce, neustálé zvyšování minimální mzdy a sociálních dávek a výplaty stále většího množství důchodů vytvářejí skupinu občanů závislou na státním vyvlastňování a přerozdělování. I nezaměstnanost se stává systémovým jevem.

3. Dynamika kapitálových toků umožňuje znalostním expertům optimalizovat své daňové platby a vyhnout se příspěvkům k financování nákladných sociálních programů. Takzvaná střední třída pak nese na svých bedrech maximální daňové zatížení a postupně se propadá do chudoby. Zdanění kvalifikované práce prostřednictvím progresivních daní a nucených plateb na takzvané sociální a zdravotní pojištění vede k tomu, že rovněž chudoba se stává systémovým jevem.

Česká společnost se musí rozhodnout mezi relativní chudobou státu blahobytu nebo dlouhodobě rostoucí prosperitou. Jedním z pomocných nástrojů dosažení této prosperity může být nová forma uspořádání věcí veřejných - obslužný stát.

Obslužný stát: forma veřejné moci pro 21. století

Východiskem budování obslužného státu je změna podmínek ve fungování ekonomiky. Znalosti není možno produkovat pod direktivním dohledem zbytečných regulací a bariér umrtvujících ekonomický rozvoj. "Spravedlivé" vyvlastňování a přerozdělování ve znalostní ekonomice není možné. Finanční kapitál cestuje rychlostí elektrických impulzů a lobotomie znalostních pracovníků kýžený efekt též nepřinese. Regulace oborů založených na znalostech "lidmi bez znalostí" povede k nechuti nést rizika, a tím i ke ztrátě inovační dynamiky. Koláč vyprodukovaného bohatství se zmenší a chudí se stanou ještě chudšími.

Stát nového typu proto musí:

1. Striktně limitovat své příjmy a zmenšit prostor přerozdělování, a to podílem veřejných rozpočtů na celkovém HDP. Zastropování příjmů je třeba cílovat po obdobích (například do konce volebního období snížit podíl přerozdělování o 5 % s tím, že ideálem by bylo zakotvení mechanismu povinného snižování přerozdělování do ústavy). Při jednoduché rovné dani by se zvětšil prostor pro svobodné ekonomické snažení a bohatství společnosti jako celku by narůstalo. I přes relativní snížení poměru státního rozpočtu k HDP by při zvyšování HDP bylo peněz k financování nezbytných úkolů státu (ale i adresných sociálních služeb) absolutně více.

2. Zvýšit efektivitu při realizaci státních činností. I když opustíme utopickou myšlenku o světě bez násilí a o radikální eliminaci politického rozhodování (jehož je nedobrovolné násilné vyvlastňování předpokladem), můžeme po státu chtít, aby vykonával svěřené kompetence efektivně. Toho je možno dosáhnout oddělením politického rozhodování od vlastní realizace konkrétních rozhodnutí zavedením soutěže certifikovaných agentur, poskytujících své služby v časově limitovaných úsecích na základě cenové výhodnosti. Zavedení konkurence a cenového mechanismu do správy věcí veřejných při limitaci příjmů (a tím i možných nákladů na poskytované služby) řeší problém bujení byrokracie.

3. Umožnit kapitalizaci oborů doposud byrokraticky spravovaných strukturami sociálního státu, jako je školství, zdravotnictví a důchodové pojištění. Bez kapitalizace (která by byla v prvé řadě znalostní kapitalizací, tedy zlepšením metod, postupů a způsobů řízení a dosahování výsledků) budou tyto obory stagnovat, což se projeví ve kvalitě vzdělanosti - a tím i zaměstnatelnosti, zdraví a celkové spokojenosti občanů. Zisk - pokud je dosažen bez násilí a bez vazeb na státní fondy a byrokracii - je znamením úspěšnosti služby nabízené konkrétním podnikatelem určitým lidem, kteří si tuto službu dobrovolně kupují. Proč neumožnit úspěšným ředitelům škol, lékařům nemocnic a správcům důchodových fondů poskytovat kvalitní služby svým spoluobčanům? Závěrečná poznámka ke školství: dle mého osobního názoru má stát (či přeneseně obec) povinnost poskytovat základní školství na svém území. Proč tedy nezavést povinnou výuku ekonomie, angličtiny a informatiky již od prvních tříd?

Obslužný stát je výraz, který se může stát symbolem ofenzivního přístupu české pravice k nezbytné transformaci. Představitelé pravice musejí v rétorických bitvách se socialistickými demagogy poukazovat na vnitřní rozpory v jejich tvrzeních a rozbíjet zažité sémantické stereotypy. Ekonomické neduhy není možno léčit neustálým rozšiřováním nepřehledného zákonodárství a vládním aktivismem; potřebného hospodářského růstu nedosáhneme zvedáním daní, státním zadlužováním, vyššími dotacemi pro spřátelené podnikatele a prohlubováním asociálního sociálního státu. Vysoký, dlouhodobě udržitelný růst je možný pouze při změně přístupu k organizaci věcí veřejných.

Příprava, vysvětlení a obhajoba nezbytné demontáže a následné transformace českého sociálního státu je klíčovým úkolem české pravice v parlamentních volbách 2006. Její případný neúspěch v plnění tohoto úkolu povede k ustrnutí české společnosti a k hospodářskému úpadku. Česká pravice se musí pokusit oslovit občany, kteří k volbám normálně nechodí. Musí změnit své vnímání v jejich očích ze sdružení prosazujícího zájmy nemnohých do skutečné reprezentace hodnot, které mohou pomoci i chudým Čechům na cestě k relativnímu štěstí a prosperitě.

Literatura ke studiu

Joshua Muravcik: Nebe na zemi. Vzestup a pád socialismu, BB Art 2003.
Goetz Aly: Hitlers Volksstaat, S. Fischer Verlag 2005.
Ludwig von Mises: Byrokracie, Liberální institut 2002.
William A. Niskanen, jr.: Bureaucracy and Public Economy, Edward Elgar Publishing 1994.
Theodore Dalrymple: Život na dně, Academia 2005.
Thomas A. Stewart: Intellectual Capital. The New Wealth of Organizations, Currency Doubleday 1997.
Juergen H. Daum: Intangible Assets oder die Kunst, Mehrwert zu schaffen, Galileo Press 2002.
Kjell A. Norstrom, Jonas Ridderstrale: Karaoke Kapitalismus, Grada Publishing 2005.

Autor je podnikatel. Zabývá se strategickým řízením a státní správou.