Obhajoba ztracených pří

Dlouhodobý veřejný rozruch kolem druhé války v Iráku, způsobený politickým sporem mezi francouzsko-německo-belgickým jádrem ideologie a politiky EU s přesahem na Rusko a Čínu a spojeneckým svazkem demokracií kolem USA, má svou odborně literární podobu. Ta se u nás nyní vyostřuje po nedávném pohotovém vydání českého překladu letošní závažné knižní studie amerického politologa Roberta Kagana O ráji a moci, jež byla uveřejněna pod českým názvem Labyrint síly a ráj slabosti (Lidové noviny, přeložil Antonín Hradílek, Praha 2003). Kagan patří mezi hlavní intelektuální tvůrce myšlenkového zázemí současného pojetí americké zahraniční politiky v souvislosti s válkou proti světovému terorismu. Ve své práci se zabývá podstatou sporu mezi USA a Evropskou unií, který je právě touto válkou vystupňován. Spatřuje ji v soustavném evropanském sklonu k appeasementu, tedy usmiřovací politice vůči ohrožení demokratické civilizace islamistickým terorismem a některými jej podporujícími státy. Jeho zdroj pak vidí ve výrazné mocenské slabosti současné Evropy ve srovnání s USA.

Je nasnadě, že s Kaganem houževnatě polemizují myšlenkoví odpůrci patřící nejen k americkým pravicovým i levicovým izolacionistům nebo reálpolitikům, ale právě tak k široké škále ztracených pří současných, nanejvýš halasných doktrín celosvětové neomarxistické intelektuální levice. Tu v České republice na teoretické úrovni zastupuje hlavně politolog Pavel Barša, který současnou americkou zahraniční politiku prezidenta Bushe a její myšlenkové zdroje podrobil vášnivému odsudku zejména svou letošní publikací Hodina impéria. S nemenším emocionálním zaujetím pak pokračoval recenzí Kaganovy knihy v deníku Mladá fronta Dnes (6. 9.) a jakýmsi politicko-ideologickým manifestem nazvaným „Amerika dva roky poté" v Lidových novinách (13. 9.).

Baršova česká verze typicky neomarxistické polemiky s nynější americkou politikou, válkou proti islamistickému terorismu a jeho přímé i nepřímé politické a intelektuální podpoře je natolik teoreticky vymezená a politicky zacílená, že si zaslouží kritickou odezvu.

Podstata Baršova stanoviska je následující: Americká zahraniční politika se podle něj ve válce s islamistickým terorismem vyznačuje mezinárodněprávně a historicky nepřijatelným

- násilným válečným prosazováním vůdčího světového velmocenského postavení USA;

- nehorázným ignorováním a obcházením mezinárodního práva ztělesňovaného pokrokovými mezinárodními organizacemi, jako jsou zejména OSN a EU;

- zaostalým, rozumu odporujícím, zejména evropským pokrokem dávno překonaným, a proto vývojově nedospělým lpěním na ideologii náboženských myšlenkově mravních základů americké státní tradice;

- přezíravě bezohledným postojem k evropským spojencům;

- nepřijatelnou podporou současné izraelské vlády vedené Arielem Šaronem.

Osvědčený lék na údajné americké ohrožení světového míru a řádu Barša vidí v návratu k materialistickým reálpolitickým praktikám evropské politiky. Vymezuje je jako:

- multipolaritu velmocenské rovnováhy podle vzoru Svaté aliance a následujícího období evropských dějin do Bismarckova odchodu z německé politiky;

- podřízení tradiční státní suverenity evropských demokracií nadstátnímu dirigistickému útvaru Evropské unie jako příkladu nového pojetí mezinárodního práva v podobě tzv. pravidel mezinárodních institucí, patrných např. i v Radě bezpečnosti OSN a politice OSN vůbec;

- odmítnutí údajně nedospěle iracionálního, nábožensko-eticky pojatého, univerza­listického myšlenkového základu původně evropské demokratické civilizace a politiky ve prospěch uvedeného evropského politického realismu a materialistické reálpolitiky v podobě tzv. „konfrontace více perspektiv a vyvažování více mocí".

Jen tak lze podle Barši zabránit současnému vývoji, kdy, jak tvrdí, „Amerika začala ohrožovat světový řád, který díky iniciativám W. Wilsona a F. D. Roosevelta pomáhala v minulém století budovat". Jinými slovy řečeno si USA dovolily závažně narušit harmonii rovnovážného koncertu velmocí a nadstátních mezinárodních organizací. Irák je podle Barši skála, na níž musí Bushova politika se železnou, objektivně dějinnou nutností ztroskotat. Nezbývá prý, než aby byly USA donuceny navrátit se ke starému dobrému evropanskému rozumu materialistické reálpolitiky rovnováhy velmocí, podřídily se kolektivní moudrosti nadstátních organizací, jako je OSN, a zřekly se nábožensko-mravního myšlenkového základu svého státu a jeho politiky. Prvním nezbytným krokem k onomu blahodárného obratu má být podle Barši rozhodnutí Ameriky poslat „k šípku kovboje v Bílém domě i s jeho neokonzervativními rádci typu Roberta Kagana". Prapor spravedlivého boje proti americkému „neoimperialismu", nebo, jak Barša říká, proti současnému „poblouznění americké zahraniční politiky", má podle něj pozvednout Evropa, jak ji ztělesňuje Evropská unie. Barša ji v nápadném souzvuku s antiamerikanismem předních zakladatelů a tvůrců Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU vyzývá, „aby se po půlstoletí amerického poručnictví postavila bezpečnostně a zahraničněpoliticky na vlastní nohy a rozehrála s Amerikou velmocenský koncert". Politické záměry Baršova neomarxistického antiamerikanismu, značně reprezentativního pro současné západní zastánce tohoto směru, kteří již nyní ve Washingtonu delší dobu nemají žádné „své" vrcholné vládní zastoupení, jsou tak vysloveny přímo a jednoznačně.

V první řadě se ukazuje, že Baršův neomarxistický antiamerikanismus spoléhá na krátkou historickou paměť. K současné americké zahraniční politice totiž existuje poučná obdoba z osmdesátých let. Mám na mysli vítězný obrat vleklého amerického boje se sovětským komunistickým totalitarismem, jeho východoevropským impériem a po světě rozesetými politickými, teroristickými a intelektuálními oporami, uskutečněný prezidentem Ronaldem Reaganem a jeho spolupracovníky. Tak jako tehdy, i nyní jde o boj jednak s územně vymezeným protivníkem, který má povahu určitých režimů, jednak s jeho globálně rozptýlenými podobami a uskupeními. Tak jako tehdy, i nyní americká zahraniční politika opustila politiku zadržování totalitního nepřítele a vystřídala ji účinným ofenzivním postupem. Tak jako tehdy, i nyní se proti ní postavilo údajně spontánní celosvětové mírové hnutí prosazující politiku usmiřování totalitních diktatur, podobně jako za časů ohrožení demokratického Československa a civilizace Hitlerovým Německem v roce 1938. Tak jako tehdy, i nyní někteří politici a znalci říkají, že idealistický základ demokratické civilizace nelze křižácky prosazovat z pozice síly, ale trpělivým vyjednáváním a kompromisy s partnery na druhé straně. Základní omyl takových dobrých rad tkví ve skutečnosti, že na druhé straně není partner, ale přesvědčený nepřítel, který slušnost, respekt, ochotu k diskusi a toleranci hodnotí jako snadno využitelnou slabost. Tehdy jako nyní se národy a státy, osvobozené zdravým obratem americké zahraniční politiky z totalitních diktatur, staly předmětem pohrdavého zavržení nekritickými neomarxistickými intelektuály. Nezachovaly se totiž podle jejich ideologického, údajně odborného přání. Naopak přivítaly náhlou svobodu, a proto je nejen neomarxista Barša, ale např. i francouzsko-německé reálpolitické jádro EU odsuzuje jako „středo- a východoevropské kývaly Ameriky".

Pro Baršův politologický neomarxismus je charakteristické, že opouští ideje, principy a základní prvky demokracie ve prospěch údajné racionality a realismu mechanicky pojaté politiky v podobě rovnováhy velmocenských center, „pravidel mezinárodních insti­tucí" a ideologie „evropského sekularismu". Jejich základem je dějinně ztracená pře ideologického a politického, ve skutečnosti antipolitického, svobodu a otevřené myšlení radikálně podvazujícího materialismu.

Koncepce rovnováhy velmocí jako záruky evropského a světového míru se ve své podstatě a dosavadním uskutečňováním prokázala jako nanejvýš problematická a neúspěšná. Mezinárodněpoliticky je slepou uličkou úsilí o mír a stabilitu. Důvody takového soudu jsou zjevné. Z dějin realizace rovnováhy velmocí vyplývá, že takové pojetí stability a míru je dlouhodobě neudržitelné, neboť časem se minimálně jedna z velmocí rozhodne rovnováhu narušit a mocenským úsilím vyřadit ostatní velmoci z rovnovážné pozice jejich izolováním, potlačením a zničením. Učebnicovým evropským příkladem je agresivní obrat německé zahraniční politiky, zřetelně patrný zejména poté, když císař Vilém II. v roce 1890 odstranil kancléře Bismarcka z německé politické scény. Politika velmocenské rovnováhy se za čas přirozeně vyvinula do výslovně protidemokratického německého sáhnutí po světovládě („Der Griff nach der Weltmacht"), tj. do první světové války jako logického vyústění předcházejícího „koncertu velmocí". Základní niternou vadou mezinárodněpolitické koncepce tzv. koncertu velmocí je její nedemokratická a neliberální podstata. Předpoklad velmocenské rovnoprávnosti a z ní vyplývající rovnovážnosti znamená, že právo na mezi­národní rovnoprávnost a rovnováhu s jinými mají pouze velmoci, nikoli již menší státy.

Dalším prvkem velmocenské rovnováhy a jejího vynášení jako údajné záruky mezinárodní stability a spravedlnosti je neutrální vztah ke skutečnosti, zda jde o velmoci demokratické a liberální či nikoli. Je to právě tento podvojný problém demokratičnosti a liberálnosti, jenž způsobuje, že politika velmocenské rovnováhy je jako taková neperspektivní, protože nestabilní. Nutně totiž z logiky věci ústí v nerovnováhu a konflikt, jež dosavadní velmocenskou rovnováhu ruší a odstraňují jako dále neudržitelný stav vždy jen přechodné fáze dějinného pohybu a řádu. Pseudoetické vynášení koncepce velmocenské rovnováhy je nerealistickým materialistickým spoléháním na stabilitu v zásadě mechanické silové konstrukce, jemuž chybí základní porozumění podstatě politiky a dějin.

Baršova obhajoba „pravidel mezinárodních institucí" jako údajné záruky nadstátního mezinárodního práva a stability je rovněž naivní a neomarxisticky povýšená nad kritérium demokracie. Jako příklad Baršou nekriticky vychvalovaných mezinárodních institucí a multilaterálních struktur lze uvést Organizaci spojených národů a Evropskou unii. OSN se během svého vývoje vyprofilovala jako organizace zahrnující naprosto nesourodé a vyloženě protikladné státy a režimy, kde si jakési správcovství nad světem čím dál agresivněji přivlastňují totalitní a zjevně nedemokratické režimy a státní útvary. Děje se tak přesto, že samotný vznik OSN, její Charta a Všeobecná deklarace lidských práv ustavují demokratický, liberální, přirozenoprávní základ její existence a činnosti. Nadto je v okruhu OSN čím dál vlivnější ideologické uskupení tzv. globálního vládnutí (global governance). Ideologie světové vlády je zejména na půdě OSN značně vlivnou ideologií globalizované formy nedemokratického nadstátního administrativního dirigismu, jež má na světové úrovni eliminovat údajně velmi nebezpečnou anarchii státní plurality. Demokratické státní útvary by tak měly rezignovat na svou ústavní svrchovanost ve prospěch světovládných administrativních institucí údajných expertů a jejich uskupení bez demokratického politického mandátu. Ideologie světové vlády má zřetelně levicový, často neomarxistický a nedemokraticky federalistický, resp. dirigistický ráz a soustřeďuje se v první řadě kolem OSN. Jí prosazovaná koncepce jakési světové expertní vlády je prý zcela nezbytná, neboť má zabránit hrozící světové ekologické katastrofě, válečným konfliktům, chudobě třetího světa atp.

Evropská unie je ve světovém měřítku nejvyvinutějším případem nadnárodních organizací, tzv. multilaterálních struktur a procedur. Její tradiční, stále zřetelněji vůdčí ideologií je dirigismus, jenž se stal od počátků poválečné evropské integrace, konkrétně od doby vzniku Evropského společenství uhlí a oceli v roce 1951, spolu s jemu odpovídající ideologií evropanského federalismu určujícím základem, rozhodujícím směrem a prvkem evropského sjednocovacího procesu od padesátých let do dnešních dnů. Jeho hlavním záměrem je vytvořit evropské instituce bez skutečného demokratického politického mandátu, nezávislé na jednotlivých vládách členských států.Tyto státy by jim měly být stále více podřízeny, a tak by měly postupně přestat existovat jako svéprávné samostatné demokratické státní útvary. Nadstátní evropanská ideologie dirigismu, resp. federalismu se původně inspirovala direktivním způsobem rozhodování poválečné francouzské Plánovací komise (Commissariat du Plan) řízené pozdějším otcem zakladatelem, nedemokraticky orientovaným ideologickým vůdcem a realizátorem evropské nadstátní integrace Jeanem Monnetem.

Nyní se v souvislosti s válkou proti terorismu a zejména po spojeneckém obsazení Iráku ukazuje, že jak OSN, tak EU nejsou ve své současné podobě s to vyrovnat se s realitou dějin a politického vývoje a prokázat tak oprávněnost své existence. Zejména v případě Evropské unie jsme svědky souběžného politického a ekonomického selhání její výrazně nedemokratické, evropské realitě odporující dirigistické povahy.

Baršou vehementně prosazovaný „evropský sekularismus" je značně rozšířeným prvkem více škol politické teorie zejména od sedmdesátých let a nezbytnou součástí ideologické výbavy akademického neomarxismu. Jeho novověkým zdrojem se stala vypjatá myšlenková reakce některých evropských teoretiků na evropské náboženské války probíhající od patnáctého do sedmnáctého století. Krajní myšlenkovou odezvou na ně se stal požadavek odstranit jak z politického, tedy občanského, tak vědeckého života skutečnost náboženství.

Zde je důležité jedno upřesnění. Náboženství je filosoficky vzato přesvědčením každého jednotlivce o celkovém smyslu jak jeho existence, tak světa, v němž je mu dáno žít. Vazba takto nejobecněji vymezeného náboženství na existující církevní organizace je méně podstatná, druhotná.

Extrémní reakce na evropské náboženské války raného novověku spočívá v ukvapeném závěru, že náboženství je třeba vyloučit z politiky a vědy jako spíše iracionální, čistě soukromou věc osobní víry, jež v racionálně utvářeném veřejném a odborném světě nemá co pohledávat, neboť jej závažně narušuje a ohro­žuje. Takové stanovisko je velmi povážlivou a nekritickou myšlenkovou krajností. Jeho přijetí totiž neznamená nic menšího, než že se např. křesťanské náboženství, jeden ze dvou základních prvků duchovně kulturního základu evropské a západní demokratické kultury a civilizace, odsouvá na jejich okraj jako údajná iracionalita čistě osobní libůstky zvláštních jednotlivců. Ostatně Niccolo Machiavelli, zakladatel vlivného moderního směru politického myšlení založeného na chladnokrevném, etiku potlačujícím kalkulu, se takto díval i na filosofii a její nalézání pravdy, jež spolu s křesťanstvím vytváří zakládající podvojný myšlenkový sloup evropské civilizace. Jak filosofie, tak křesťanství představují sobě blízká, dějinami prověřená nahlédnutí smyslu lidské existence a světa, jež ustavují původní duchovně mravní základ dějin demokratické civilizace a politiky. Jsou totiž uceleným myšlenkovým výkladem lidské svobody a spravedlnosti jako základních, veřejně sdílených a uskutečňovaných možností lidské důstojnosti.

Jako nanejvýš absurdní postoj vyznívá Baršovo typicky neomarxistické mentorování USA za údajně nevyspělý důraz na reformně křesťanský základ jejich státnosti a politiky a s ním spjaté etické rozlišování dobra a zla jako hodnověrného vodítka politického jednání. Nicméně, jestliže by z nich USA v zahraniční politice nevycházely, bylo by trvání jejich prvořadého mocenského postavení v demokratickém světě jen krátkou dějinnou epizodou, jež by poměrně brzy skončila americkou porážkou jako neodvratným důsledkem údajně velmi realistické a racionální politiky sebezničujícího usmiřování nedemokratických a totalitních velmocí 20. a 21. století. Svoboda a demokracie by v Evropě a ve světě již dávno byly věcí jakési neuvěřitelné minulosti a neomarxističtí teoretici by museli v lepším případě brát velmi vážně v úvahu dohled totalitní cenzury. Jejich ideologický antiamerikanismus by se ale určitě stal režimem vždy vítanou agitační figurou.

Baršův antiamerikanismus je českou lokální podobou dnešního západního neomarxismu v politologii. Jeho nekritický ideologický základ a zřetelné politické aspirace mají jistou informační hodnotu. Ukazují současný stav vyostřeného globálního sporu probíhajícího mezi svobodou tradičních demokracií a úsilím odstranit ji domněle vyspělejšími nadstátními organizacemi, jež ale ve skutečnosti obnovují pseudokulturu diktatur, jejich myšlení a jednání. Lze si snad představit užitečnějšího myšlenkového spojence nynějšího globálního terorismu, než je dnešní akademický a intelektuální neomarxismus?

Autor je filosof, vědecký pracovník Filosofického ústavu AV ČR, docent na FSV UK, 1. LFK UK a FŽP UJEP.