O tíze, lehkosti a ještě něčem

V Chestertonově Létající hospodě – románové fantazii o tom, jak trudně by se v Anglii žilo, kdyby tam vládní kruhy ve své poturčenosti uzákonily islámskou ctnost abstinence – žehrá jeden z nepokořených hrdinů na to, že umělecké básně jsou příliš dreary and weary, chmurné a nudné. Nejsou mu k ničemu, když se na útěku s posledním uchráněným soudkem rumu potřebuje posílit nejen douškem, ale i přednesem něčeho veselého. Nebude přece vyzpěvovat Havranovo Nevermore! Nebo citovat Baudelaira, u kterého se ani v nejlepších verších nenajde trocha radosti. Natož naříkavého Tennysona, Maeterlincka a podobné bolestíny. Ani písně futuristů se nedají zpívat! horlí Chestertonův irský kapitán a nezbývá mu než veršovat na vlastní pěst. (…)