O svatém Františku, zdvořilosti a hrubiánství

Nedávno jsem si přečetl takřka sto let starou knížku Gilberta Keitha Chestertona o svatém Františku z Assisi. Přišla mi tak svěží a aktuální, jako by byla napsaná včera. O našich současnících se dá říci podobně jako o současnících Chestertonových: jsou ochotni se romanticky rozplývat nad františkánskou láskou k ptáčkům a vyvozovat z ní tehdy socialistickou, nyní zelenou politiku. O tom, že samotný světec trpěl (dobrovolně) jako zvíře a nosil celý život žíněnou košili, aby umravnil zvíře v sobě, nikdo dodnes slyšet nechce a dobráky ekologisty, kteří tak rádi kritizují životní styl buržoazie, by Františkův „životní styl“ pravděpodobně pohoršil rovněž. O tom ale jindy.
V dnešní politice a mediálním světě (a můžeme se přít o to, kdo s tím přišel dřív) se rozmohl názor, podle něhož správný politický lídr musí být razantní pistolník z Divokého západu. V ideálním případě má takzvané charisma: chová se neurvale, bouchá do stolu, skáče druhým do řeči, používá oplzlé narážky a přisprostlé vtipy (dnes se říká bonmoty!), slovně postřílí všechny kolem a není mu zatěžko pozurážet velké skupiny lidí bez ohledu na náboženství, rasu a přesvědčení. Pokud je sofistikovanější, dokáže omlouvat svou hrubost a nejapnost výmluvou, že on není ten, který by byl „politicky korektní“, a že se chová tak, jak chce jeho volič. Ne že by na tom nebyl kus pravdy. S nebezpečím politické korektnosti však lze bojovat i bez pomoci bulvárních triků a volič není novodobé božstvo – je to jen člověk, který se může mýlit, a mimochodem dost často tak činí.
Co to má společného se svatým Františkem? Při pokusu vystihnout světcovu náturu se Chesterton dotkl pojmu „zdvořilosti“. Je to pěkné slovo a je dobře, že se příliš nepoužívá, neboť by se brzy ujalo v podobě tvarů „courtesy“, „politeness“ nebo „good manners“. Horší je, že už se moc neví, co to slovo v praxi znamená. Chesterton nás s odkazem na Františka poučil: „Františkovo tíhnutí k lidem a jeho trvalé zaujetí pro myšlenku bratrství zůstane trvale nepochopeno, pokud je budeme chápat ve smyslu toho, co se často nazývá kamarádstvím: rovnostářského poplácávání po zádech. U nepřátel a příliš často i u přátel demokratického ideálu se setkáváme s představou, že tento znak je pro onen ideál nezbytný. Předpokládá se, že rovnost znamená, že všichni lidé jsou si rovni v hrubosti, a přitom by to samozřejmě mělo znamenat, že všichni jsou si rovni ve slušnosti. Mnozí lidé zapomněli na význam slova zdvořilost. Nechápou, že být nezdvořilý (uncivil) znamená být necivilizovaný. František z Assisi v žádném případě nepovzbuzoval k takové rovnosti, ale k rovnosti opačné: bylo to kamarádství založené na zdvořilosti.“
Občas jsem zván na nějakou veřejnou přednášku či besedu, na níž se diskutuje o křesťanských a evropských hodnotách. Většinou se řeč stočí na velké věci: na řeckou filozofii, římské právo a židovsko-křesťanskou myšlenku o stvoření člověka. Nemůže být pochyb o tom, že to jsou všechno důležité záležitosti a že o nich má smysl mluvit. Kupodivu stranou však zůstávají hodnoty křesťanské kultury, které se zdají být okrajové, ale pouze na první pohled. Platí to i o zdvořilosti.
Mnozí namítnou, že se nejedná o ctnost výhradně křesťanskou. To je pravda, zdvořilý může být i pohan, muslim či ateista. Svatý František ostatně nebyl svatý jen díky tomu, že byl zdvořilý či uctivý k lidem. Jeho zdvořilost však měla zvláštní motiv a zabarvení. Chesterton praví, že byla výrazem mravního a náboženského přesvědčení, které Františka provokovalo, aby se zabýval nejen lidstvem, ale každým člověkem zvlášť. Nebylo to nabádání ani abstraktní nadšení, ani pouhá dobročinnost, ani pouhý soucit. Byly to zkrátka dobré mravy, kterým Chesterton říká „královské způsoby“.
Jejich opakem je hrubiánství, které může mít ušitý perfektní demokratický oblek a může bytovat na hradě i v podhradí.